V říjnu loňského roku představilo ministerstvo spravedlnosti návrhy novelizace insolvenčního zákona a exekučního řádu. Tyto změny by se významně dotkly vztahů mezi věřiteli a dlužníky – podle návrhu ministra Pelikána by mělo dojít například k odstranění podmínky minimálního očekávaného uspokojení věřitelů ve výši 30 % pro osobní bankroty nebo k přenesení povinnosti platit zálohu exekučních nákladů na věřitele. Jak se k těmto návrhům stavíte?
Velmi dobrá otázka. Myslím, že směsice opatření, kterou jste uvedl, je sama o sobě pro věřitele natolik zásadní a toxická, že se k ní nemůžeme stavět nijak pozitivně. Tato kombinace totiž může být pro věřitele mnohdy až likvidační. Je to o to horší, že uvedená opatření přicházejí společně, a postavení věřitele tak vlastně najednou ztrácí svou hodnotu, a to ve chvíli kdy už dnes je věřitel „štvanou zvěří“ a nemá zajištěné postavení, které by mu mělo náležet. Jednoznačně mohu říct, že pro věřitele jsou to velmi špatné zprávy.
Myslíte, že bude-li návrh přijat, dojde ve větší míře k méně zodpovědnému chování dlužníků?
Nemyslím, že k tomu nutně dojde ve větší míře. Zároveň je ale rozhodně potřeba si uvědomit, že četné úlitby ve prospěch dlužníků, ať už například z pohledu ochrany spotřebitele či ochrany slabší smluvní strany, mohou vést k tomu, že dlužníci začnou tohoto systému zneužívat. Bohužel už to tak bývá, že pokud je práv příliš, najde se někdo, kdo je začne využívat ve svůj prospěch na úkor někoho jiného. Zvláště v Čechách to určitě není nijak výjimečné.
O ochraně dlužníků se v médiích velmi často hovoří. Jak je na tom ale v České republice ochrana věřitelů a jejich práv?
Tato otázka je poměrně složitá. Práv věřitelů se v tento okamžik nikdo moc nezastává a mnoho lidí nebere v potaz, že věřitelem nemusí být vždy jen institucionální věřitel jako například poskytovatelé finančních prostředků, ale také věřitel v rámci běžných vztahů, ať už se jedná o obce nebo třeba maminky, jimž někdo dluží výživné.
Postavení věřitele, pokud budou například schváleny již zmiňované změny, bude oslabeno natolik, že věřitelé na tom budou opravdu špatně. Současně vnímáme výrazný odklon od jakéhosi standardu, tradiční hodnoty, že se dluhy mají platit, nebo alespoň řešit. Věřitel dnes skutečně musí cítit, že nemá žádné zastání.
Všechny tyto návrhy, o nichž se bavíme, jsou součástí širší koncepce ministra spravedlnosti Pelikána, jehož prioritou je potírání „obchodu s chudobou“. Považujete toto označení za přiléhavé? Shodujete se s ministrem v chápání tohoto termínu?
Nejsem si jistý, jestli ta opatření, o nichž jsme hovořili, skutečně zabrání obchodu s chudobou. Vidíme to třeba na zákonu o spotřebitelském úvěru – jestliže si někdo myslí, že si lidé přestanou půjčovat, pokud pro ně budou půjčky nedostupnější, než tomu bylo před účinností nového zákona o spotřebitelském úvěru, tak tomu tak samozřejmě nebude. Lidé si zvykli na nějaký konzum, na nějakou jistotu v tom, že si mohou kdykoli půjčit a mohou se zadlužit. Rozhodně to nepovede k tomu, že si nebudou půjčovat. Kam tedy půjdou, jestliže neuspějí u banky či nebankovního poskytovatele, kteří budou respektovat přísná pravidla regulace? Samozřejmě si půjdou půjčit někam, odkud je nikdo nevyžene, tedy třeba k nějakému lichváři. A jeho podmínky jsou daleko horší a mnohdy se ani s vymáháním „tolik nebabrá“ jako institucionální věřitelé.
Budeme-li si myslet, že tato opatření nebo podobná opatření, která ještě rozvolňují povinnosti dlužníků, povedou k nějakému snížení dramatických případů, kdy opravdu je chudoby zneužíváno, tak to je velmi lichá představa a troufám si říct, že je až naivní.
A ono zmíněné označení je podle Vás trefné nebo jej považujete za do jisté míry „marketingové označení“?
Já se domnívám, že to je skutečně marketingové označení. Vnímáme pochopitelně patologické jevy, které se tak označují, ale zároveň se vlastně dělá vše pro to, aby se na tom nic nezměnilo. Pokud chce někdo hovořit o obchodu s chudobou, měl by obsah tohoto termínu skutečně precizně definovat, a to natolik, aby byl uchopitelný třeba i v legislativě. Dnes tomu tak, obávám se, není.
Opakovaně jsme zmiňovali institut oddlužení – osobního bankrotu. Ten je součástí českého právního řádu již devátým rokem. Některými bývá vnímán jako zkracování práv věřitelů, na Ústavním soudě dokonce leží stížnost, která míří na jeho zrušení. Jak tento institut vnímáte Vy? Naplňuje podle Vás svůj účel?
Myslím, že jste se přesně strefil. Je to zákon, který měl pomoci lidem v nouzi. Ten zákon říká, že věřitelům je za účelem jejich uspokojení třeba uhradit nejméně 30 % jejich pohledávek. Nejméně! Dnes se z těch 30 % stal standard a v podstatě je zcela běžné, že konečná výše uhrazeného dluhu je právě na hraně těch 30 %. A nikdo se ani nesnaží o to, aby to bylo víc, aby to bylo 50, 70, 90 %.
Ten institut je přesně tam, kde být neměl. Měla to být snaha ochránit dlužníka v okamžiku, kdy je jeho předlužení tak nesnesitelné a neúnosné, že opravdu mu nezbývá nic jiného, než vyhlásit osobní bankrot. Rozhodně tím ale nikdo nemínil, tím méně zákonodárce, že se věřitelé jednoduše spokojí s 30 %. Myslelo se, že to bude skutečně jakýsi minimální případ, dnes jde ale o úplně běžnou situaci, standardní a mnohdy to téměř ani nestačí, přesto ale soudy takové oddlužení schválí.
Je možno institut v jeho současné podobě nějak opravit, aby svůj původní účel mohl naplňovat?
Rozhodně to nikdo nenapraví tím, že onu hranici 30 % sníží na nulu. Domnívám se, že pokud by ten institut měl fungovat a měl ukázat vlastní sílu, měl by zůstat ve své současné podobě. To znamená na jeho legislativním vymezení nic neměnit, zároveň ale posílit dohled nad dlužníkem ze strany soudů nebo insolvenčních správců, aby právě nedocházelo třeba k umělému snižování oficiálních příjmů dlužníka na úroveň, která pokryje jen těch nutných 30 %.
Opravdu nevidím jakýkoli smysl ve snížení oné hranice, tím méně, pokud to ještě bude podpořeno prodloužením doby z pěti na sedm let, možná dokonce na delší dobu než sedm let. V takovém případě pak věřitel už ani vůbec nemusí existovat.
Pokud jste hovořil o tom, že soudy oddlužení povolují i v hraničních případech, nemůže být pak problém i v aplikační praxi?
Samozřejmě tu může být i tento problém. Ale na druhou stranu jsou soudy manévrovány do situace, která je jistě nezáviděníhodná. Návrhů na oddlužení je tolik, že se s nimi musejí nějak vypořádat, a mnohdy při tom nemají dostatek času na kvalifikované posouzení všech podkladů do posledního detailu. To pak může vést k jakémusi unifikovanému rozhodnutí, kdy soudům stačí to, co obdrží od účastníků, a rozhodnou tak, aby ten příběh už nemuseli dále řešit. Zpřístupní-li se oddlužení ještě většímu počtu lidí, jak zamýšlí zmiňovaná novela, lze předpokládat, že se tento problém dále prohloubí. Na oddlužení tak patrně dosáhne i řada dlužníků, kteří jím možná budou sledovat nepoctivé záměry, což jistě nebylo původním smyslem.
Co považujete za hlavní příčinu rostoucího počtu exekucí a alarmujícího počtu dlužníků, kteří čelí několikanásobným exekucím?
Zvykli jsme si žít na dluh a mnohdy bohužel nezodpovědně, což se poté projevuje právě i v narůstajícím počtu předlužených osob. Zároveň je velmi smutné to, že na jedné straně existuje řada projektů, které pomáhají dlužníkům např. s oddlužením, a vedle toho je naprosto běžné a zcela normální nabízet kdekoli a kdykoli finanční produkty, ať už v televizi nebo jiných médiích, aniž by to bylo jakkoli regulováno.
Nemyslím to negativně v tom smyslu, že by neměly být nabízeny – ať jsou nabízeny, jedná se o produkty jako každé jiné. Jejich dostupnost je ale otevřena příliš širokému spektru potenciálních zákazníků, tedy i dlužníků, a z nich se poté stávají oni multiexekuovaní, kteří opravdu nemají šanci se z té spirály vůbec kdy dostat.
Myslíte tedy, že je na místě nějakým způsobem regulovat reklamu finančních služeb, například podobně jako u tabákových výrobků?
To si asi úplně nedovedu představit, bylo by dosti obtížné to nějakým rozumným způsobem nastavit. Obecně vzato nejsem velkým příznivcem jakýchkoli zákazů a regulací. Z principu si myslím, že je lepší občany edukovat a vést k tomu, aby se ve finančních záležitostech chovali uvážlivě, než je slepě chránit a snímat z nich odpovědnost za jejich jednání a rozhodování.
Co soudíte o novém zákonu o spotřebitelském úvěru, který nabyl účinnosti 1. 12. loňského roku?
My ten zákon, až na některé aspekty, o nichž jsme hovořili, vítáme, a to kvůli tomu, že nastaví strukturálně pravidla a možná skutečně povede k tomu, že si finanční instituce začnou dlužníky lépe prověřovat, aby věděly, komu vlastně finanční prostředky půjčují. Jsme ale v situaci, kdy už mnohdy ti dlužníci existují. V tomto ohledu je to trochu pozdě, ale i tak zaplať pánbůh. Na druhou stranu je potřeba se zamyslet nad tím, jestli zákon opravdu bude stačit k tomu, že odradí někoho si půjčit prostředky jinde, u někoho, kdo vůbec do regulovaného pásma nepatří.
My poměrně často upozorňujeme, a jsme za to ostrakizováni, že finanční gramotnost českého obyvatelstva je velmi smutná. Malinko se zlepšuje, ale je to jen v řádu jednotek procent. V dlouhodobých průzkumech se ukazuje, že se bohužel lidi nedaří vyzbrojit informacemi o tom, jak si půjčit či na co si vůbec nepůjčovat. Vidíme to samozřejmě i v praxi – spousta lidí se nechá ukonejšit tím, že jim někdo odloží splátky, že mohou zaplatit až za tři, čtyři, pět měsíců a že vlastně je ten dluh nedostihne.
Obecně lze říct, že finanční gramotnost je dnes opravdu nezbytně nutná, zejména s ohledem na širokou škálu možností půjčit si prostředky téměř kdekoliv a od kohokoliv. Zároveň jsem rád, že se tomu postupně začíná dít už od základních škol, protože je nutné učit děti, že úsporou a šetřením je možná snazší pořídit věci, které chtějí, než si půjčovat na věci, které nejsou až tak potřebné, mnohdy až zbytné, a zároveň jim i ukázat, kde je bezpečné si půjčit, pokud to skutečně potřebují. Zkrátka a dobře, naučit je i počítat.
A kdo je tím, kdo by se o finanční gramotnost měl starat? Je to stát, mají to být neziskové subjekty nebo samotné instituce, které půjčky poskytují?
Já se domnívám, že je to mix aktérů, které jste vyjmenoval. Každý by se měl na edukaci trochu podílet. Primárně to samozřejmě má a musí být stát, protože jistě jeho cílem není to, aby tu měl předlužené obyvatelstvo a zadlužené domácnosti.
Dále by to určitě měly být i neziskové organizace, protože ty dostávají grantové prostředky právě na vzdělávání obyvatelstva – nebylo by ode mě fér hodnotit, jestli to tak funguje nebo nefunguje. A banky a poskytovatelé úvěru to dneska už stejně dělají, řada z nich investuje do osvětové činnosti a podobných CSR projektů. Kromě toho samozřejmě k prevenci přispívají také tím způsobem, že pečlivě kontrolují a sledují veškeré dostupné podklady, které jim potenciální klient předá. Zkrátka každý má svůj díl odpovědnosti.
Jedním z proklamovaných cílů České asociace věřitelů je zefektivnění právního systému. Jaké klíčové nedostatky vnímáte?
Jednoznačně musím říci, a nebudu jediný, kdo to tak vnímá, že je to hypertrofie práva. Roztříštěnost práva a právního systému, neustálá snaha jej zdokonalovat a vylepšovat, ať už formou novel nebo zásadních kodexových změn, vede k tomu, že je systém složitější, méně přehledný a řada lidí se v něm těžko orientuje. Proto bychom byli rádi, aby docházelo k většímu zamyšlení před tím, než dojde k přijetí toho kterého konkrétního právního předpisu.
Fungování ministerstev je mnohdy hodnoceno podle toho, kolik různých legislativních počinů vyprodukují, což není úplně dobrý hodnotící prvek. Cílem by měla být kvalita, nikoli kvantita.
Napadá Vás nějaké legislativní řešení, které by věřitelům pomohlo s ochranou jejich práv?
Jsem přesvědčen o tom, že by postačilo nechat některé věci tak, jak jsou. To znamená nepokoušet se za každou cenu něco „napravit“. Mnohdy se bohužel stane, že se s vaničkou vylije i dítě. Řada nových řešení přichází tak rychle po sobě, že mnohdy ani nestačí ta původní řešení dozrát k tomu, aby přinesla ať už negativní, nebo pozitivní účinek. Zároveň by měla panovat jistá stálost a předvídatelnost legislativy.
Myslím, že věřitelům by v tuto chvíli stačilo, aby se jejich práva ještě dále nesnižovala a aby některé podněty na změnu legislativy zůstaly pouze v myšlenkách jejich tvůrců.
Diskuze k článku ()