Stalking (nebezpečné pronásledování) – část II.

Tento článek navazuje na článek Stalking (nebezpečné pronásledování) – část I. a zabývá se dalšími aspekty trestného činu nebezpečného pronásledování, který je širší veřejnosti spíše znám pod anglickým pojmem stalking. V této části se budu zabývat posledním klíčovým znakem tohoto trestného činu, a to způsobilosti vyvolat důvodné obavy na straně oběti, a dále posouzením škodlivosti stalkingu z hlediska soudní praxe. 

Důvodné obavy na straně oběti 

Pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu nebezpečného pronásledování musí docházet k dlouhodobému pronásledování vymezenými formami, přičemž toto jednání musí být způsobilé vzbudit v oběti důvodnou obavu o její život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých.

K tomuto tématu se judikatura vyjadřovala opakovaně a v praxi se ustálil následující výklad: „Obecně je třeba uvést, že důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozenou působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozené osobě skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života poškozené osoby, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Vzbuzení důvodné obavy o život anebo zdraví poškozené je třeba v souladu s ustáleným výkladem rozumět výraznější tíživější pocit zla, kterým je ohrožována, přičemž je třeba ovšem každý případ posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Pod důvodné obavy o život o zdraví patří rovněž způsobení psychických poruch na zdraví, které právě v důsledku pronásledování pachatele velmi často u poškozené osoby nastanou a které poškozené osoby ovlivňují ve způsobu života.“[1]

Při posuzování věci je třeba přihlížet ke všem konkrétním okolnostem daného případu a zkoumat, jaký celkový dojem jednání pachatele vyvolávalo. Významnou roli může hrát i zkušenosti oběti s pachatelem. K obavám může tak nepochybně přispívat např. skutečnost, že je pachatel znám jako osoba násilná, schopná ohrožovat své okolí. Tísnivý pocit však může vyvolávat i pronásledování osoby zcela neznámé, kdy oběť žije v nejistotě, kam až útoky mohou dojít. To platí zejména v situaci, kdy dochází k postupnému stupňování intenzity pronásledování a eskalaci nebezpečných projevů chování.

V praxi je samozřejmě jednodušší prokazovat způsobilost vzniku obav v situaci, kdy u oběti skutečně obavy vzniknou, zejména pak v případech, kdy je oběť projeví navenek. Pokud se oběť podělí o své obavy s blízkými osobami, případně s osobami, u kterých hledá ochranu, mohou se tyto osoby k věci vyjádřit jako svědci. Tak tomu bylo např. v situaci, kdy soud odmítl obranu obviněného, který se hájil nedostatkem obav na straně poškozené, a naopak se přiklonil k verzi poškozené, že „jednání obviněného vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví, když tato si opakovaně na nevhodné chování obviněného stěžovala jiným osobám, svěřovala se a ukazovala SMS zprávy, z čehož je nepochybné, že se snažila určitým způsobem najít u těchto osob pomoc a ochranu, když se jednalo o osoby, které pracovaly na jednom pracovišti s obviněným[2]“.

Rovněž může mít vliv na posouzení důvodnosti obav i kroky oběti, jimiž se chce vyhnout setkání s pachatelem či jeho útokům. Za takovéto okolnosti byly posouzeny např. opuštění bydliště[3], změna práce[4], změna obvyklého způsobu života, aby docházelo k co nejmenšímu kontaktu s pachatelem[5], zrušení návštěv obvyklých míst, vyhledání odborné psychologické či psychiatrické pomoci apod. V těchto případech je zřejmé, že jednání pachatele nutí svou intenzitou a formou oběť ke změnám, k nimiž by jinak neměla žádný důvod přistupovat. Není tak pochyb o tom, že tak činí z důvodu vzniklých obav. Jakékoliv pochybnosti o tíživých pocitech oběti jsou vyloučeny samozřejmě i v případě vzniku psychických poruch, které jsou v přímé souvislosti s jednáním pachatele[6].

Na tomto místě bych znovu ráda zdůraznila, že obavy na straně oběti vzniknout nemusí. I když tedy oběť obavy nepocítí (např. s ohledem na své osobnostní založení), může být jednání pachatele posouzeno jako nebezpečné pronásledování, pokud veškeré okolnosti případu nasvědčují tomu, že vznik obav byl reálný.

Odmítnutí pronásledování 

Předchozím výkladem jsem podrobně popsala jednotlivé zákonné znaky trestného činu nebezpečného pronásledování. Je však třeba uvést, že pro závěr o trestnosti jednání by měla být splněna ještě jedna podmínka, kterou zákon výslovně neuvádí – a tím je vymezení se oběti proti jednání pachatele.

Aby se skutečně jednalo o pronásledování, musí být pachateli jasné, že si oběť jeho jednání nepřeje. V opačném případě totiž může pachatel zůstávat v domnění, že někoho vyhledává či kontaktuje s jeho souhlasem a nikoli proti jeho vůli. Tak tomu může být zejména v případech bývalých partnerů, kdy jeden se snaží o obnovení vztahu a vytrvale pokračuje v kontaktování druhého, zatímco druhý si jeho pozornost nepřeje, ale zároveň mu není schopen tuto skutečnost jasně sdělit.

Význam splnění této podmínky byl potvrzen i judikaturou, kdy Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že: „o trestný čin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku jde od okamžiku, kdy pachateli muselo být zřejmé, že poškozený si nepřeje jeho pozornost.“ [7] Odmítnutí poškozeného označil dokonce Nejvyšší soud za jedno z rozhodujících kritérií: „Dalším rozhodujícím kritériem je v této věci skutečnost, že poškozená na SMS či telefonáty reagovala negativně odmítáním obviněného a žádostmi o ukončení jeho aktivit vůči ní.“[8]

Z tohoto důvodu tak je vždy nezbytné, aby oběť jednání pronásledovatele jednoznačně odmítla a nedávala svým jednání prostor k pochybám na jeho straně. V případě, že se oběť nevymezí, nebo mu dokonce vychází vstříc, dává pachateli pro jeho jednání prostor a může nastat situace, kdy ho soudy nebudou považovat za pronásledování.

Škodlivost jednání pachatele 

Na místě je také otázka, jakou roli v případě nebezpečného pronásledování hraje princip subsidiarity trestní represe, jak je vyjádřen v § 12 odst. 2 trestního zákoníku, tedy zda není na místě uvažovat o uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V úvahu by při tom přicházelo posouzení, zda by se pronásledování nemělo řešit spíše předpisy občanského práva.

Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval v případě, kdy obětí byla manželka pachatele, a pachatel namítal, že rozhodnutím soudů v projednávané trestní věci došlo k chybné aplikaci trestně právních norem na typicky občanskoprávní (rodinně právní) vztah. Tuto námitku odmítl Nejvyšší soud s odůvodněním, že „Princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) zásadně nevylučuje vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Existence jiné (netrestní) právní normy, obecně umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, zároveň (tj. sama o sobě) nezakládá povinnost postupovat výhradně jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio. … Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů občanského práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze jinak též zajistit odstranění či nápravu nežádoucího právního či faktického stavu.“[9]

Je tedy zřejmé, že pouhá existence rodinně právního vztahu mezi pachatelem a obětí nezprošťuje pachatele trestněprávní odpovědnosti za jeho jednání. Rozhodující je tak naplnění skutkové podstaty trestného činu, nikoli povaha vztahu mezi pachatelem a obětí.

V jiném případě se jednalo o bývalého partnera, který v rámci obhajoby namítal, že mu nešlo o pronásledování poškozené, nýbrž o ochranu společných dětí, které byly podle mínění obviněného ohroženy její špatnou a nedostatečnou péčí, a že v době, kdy poškozená neměla děti u sebe, se vůči ní žádného jednání nedopouštěl. I zde Nejvyšší soud dovodil, že tyto námitky nemohou obstát jako důvod, pro který by mělo být právní posouzení skutku nesprávné, neboť péče poškozené o děti žádné podstatné nedostatky nevykazovala (jak bylo zjištěno i díky trvalé pozornosti orgánu sociálně právní ochrany dětí). Naopak Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že „Namítaná obava ze špatné a nedostatečné péče poškozené o děti se tak jeví jen jako záminka, která obviněnému sloužila k jednání, jímž nakonec naplnil znaky obou přečinů.“[10] Ve stejném duchu se v této věci vyjádřil Nejvyšší soud i k námitce obviněného, že hovory i zprávy se omezovaly jen na otázky spojené s péčí o děti, kdy uzavřel, že „tyto námitky nemohou zvrátit výrok o vině, neboť i přes namítaný obsah hovorů a zpráv je namístě závěr, že při jejich četnosti, frekvenci, postoji poškozené, která si je výslovně nepřála, a v kontextu s ostatními formami působení obviněného na poškozenou se očividně jednalo o součást pronásledování poškozené.“ [11]

Pokud tedy jednání pachatele skutečně splňuje veškeré znaky tak, jak byly podrobně popsány v tomto a v předchozím článku, nemůže se pachatel odvolávat na společné děti a dopouštět se jednání překračujícího meze vymezené trestním právem.

Jsem si vědoma i existence názorů, že předmětný trestný čin může být snadno zneužitelný k vyřizování si účtů mezi bývalými partnery a poškozená osoba může být k podání trestního oznámení na bývalého partnera vedena jiným motivem (např. soudní pří o svěření dětí do péče jednoho z rodičů, snahou získat určitý majetek v důsledku vypořádávání společného jmění manželů apod.)[12]. Nicméně mám za to, že tento trestný čin je vymezen jak zákonem, tak navazující soudní rozhodovací praxí natolik podrobně, že nevinný obviněný (či podezřelý) má dostatek možností účinné obhajoby. 

V posledním článku na téma nebezpečného pronásledování se budu zabývat zejména možností domáhat se náhrady nemajetkové újmy a jejím přiznáním v některých konkrétních případech.