Dne 31. 8. 2022 byl zpřístupněn nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 1626/22, který je významný v mnoha ohledech. Řadu aspektů ponechám stranou a budu se věnovat otázce názoru dítěte jako podkladu pro rozhodnutí soudu, kdy Ústavní soud posuzoval význam postoje 14letého nezletilého.
Shrnutí obsahu nálezu a klíčových právních vět
Předně stručně shrnu případ, ve kterém Ústavní soud rozhodoval. Nezletilý stěžovatel ve věku 14 let svěřený do péče matky zůstal na základě svého rozhodnutí po jedné z návštěv u otce a tvrdil, že zde chce zůstat, neboť u matky duševně strádá kvůli nevhodnému chování matky a zejména jejího druha, jehož jednání hraničí se šikanou. Otec podal návrh na předběžné opatření, kterému soud prvního stupně vyhověl a „opatření dle § 74 odst. 1 o.s.ř. nařídil, když stanovil, že se stěžovatel odevzdává do péče otce a soud nahrazuje souhlas matky s přihlášením nezletilého ke vzdělávání v ZŠ v místě bydliště otce“. Soud toto rozhodnutí odůvodnil tak, že je „nezletilý již ve věku 14 let, kdy musí být respektován jeho názor a přání, nadto má ve škole dobré výsledky, nebyl podle prvostupňového soudu důvod přání nezletilého nevyhovět nebo se domnívat, že by nezvládl změnu školního zařízení. Přání nezletilého měl za osvědčené ze záznamu z pohovoru s pracovnicí orgánu péče o děti.“
Odvolací soud však byl opačného názoru a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh otce na nařízení předběžného opatření zamítá. V odůvodnění odvolací soud odkazoval na judikaturu Ústavního soudu (viz rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 1708/14 nebo sp. zn. II. ÚS 1338/20) a vyšel z toho, že „jakkoliv je soud povinen věnovat patřičnou pozornost názoru dítěte, to ovšem bez dalšího neznamená, že soud bude dále postupovat a rozhodne tak, jak si dítě přeje. … není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho jednou vysloveném přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů.“ Dále odvolací soud konstatoval, že takto významné záležitosti jako je péče o dítě a změna bydliště a školy nelze rozhodovat bez dostatečných podkladů, a tedy formou předběžného opatření, v němž není prováděno dokazování. Dle odvolacího soudu tak „Stanovisko nezletilého bude významné případně až v řízení ve věci samé.“
Na Ústavní soud se obrátil stížností sám nezletilý zastoupený právní zástupkyní. Dle jeho podání čelí u matky zejména psychickému násilí, nátlaku a zastrašování, necítí se zde v klidu a bezpečí, neboť ho matka straší a uráží, opakovaně mu sděluje, že jeho názor nemá žádný význam. Dále nezletilý uvedl, jak se pokoušel soudu sdělit své stanovisko, bohužel však soudy „přisvědčily názoru matky a názor nezletilého stěžovatele byl považován za "pouhé přání", dětský rozmar či pubertální manýr“. Stížnost zdůrazňuje, že „Napadené rozhodnutí zcela pomíjí participační práva nezletilého stěžovatele. Umožnit napadeným rozhodnutím donucování čtrnáctiletého nezletilého člověka k návratu do prostředí, kde důvodně pobývat nechce, musí být dle stěžovatele řádně odůvodněno a musí k tomu existovat velmi vážné důvody, kterým musí soud věnovat náležitou pozornost. Pokud měl odvolací soud za to, že žádné riziko újmy na zdraví a duševním stavu nezletilého není reálné, nebylo z odůvodnění jeho usnesení zřejmé proč a na podkladě jakých úsudků k tomu dospěl.“
Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Přitom uvedl, že „názor nezletilého, pokud tomu nebrání vážný důvod či nejlepší zájem dítěte, je třeba zjišťovat i v řízení o vydání předběžného opatření. …. Hodnocení zájmů nezletilého vždy přísluší opatrovnickému soudu, který však musí korigovat případné představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli, musí přihlížet úměrně k jeho věku, rozumové a citové vyspělosti a i k povaze věci, o niž se jedná, jakož i dalším okolnostem, např. rodinnému zázemí a prostředí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1818/07 ze dne 1. 11. 2007 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2150/07 ze dne 28. 5. 2008).“
Následně pak zdůraznil Ústavní soud, že považoval „za klíčové zřetelné vyjádření názoru stěžovatele, který se nachází ve věku blížícím se zletilosti, proto o něm již nadále nebude pojednáno jako o dítěti, ale jako o mladém člověku“, přičemž schopnosti stěžovatele formulovat své vlastní názory a vnímat konsekvence rozhodnutí posuzoval Ústavní soud „i na základě jeho studijních výsledků, které v řízení před Ústavním soudem doložil. Ústavní soud si je vědom, že výpis známek nebo vysvědčení ještě samo o sobě nevypovídá o osobnostním a duševním vývoji nezletilého jedince, resp. i student s podprůměrnými známkami může být osobnostně vyspělý, připravený formulovat své vlastní názory a vnímat jejich konsekvence. Pokud však "dítě" blížící se hranici částečné zletilosti dosahuje vynikajících školních výsledků, svědčí to nepochybně o jeho schopnostech samostatně a vyzrále vyjádřit postoj.“ Ústavní soud dovodil, že pokud jsou schopnosti obou rodičů zajistit péči o stěžovatele prima facie rovnocenné a postoj nezletilého byl přesvědčivě doložen, není rozhodnutí proti tomuto postoji rozumné.
Ústavní soud se zabýval i argumentací odvolacího soudu, jak byla popsána výše, a přisvědčil tomu, že vyjádření názoru nezletilého na úpravu poměrů není jediným kritériem rozhodování soudu. Nicméně v projednávaném případě Ústavní soud vyzdvihl, že rozhodování o péči o nezletilé, kteří se věkem blíží dospělosti, je specifická okolnost, kdy soud má přání a názor mladého člověka vzít za rozhodující, pokud to „nevylučují žádné další zvláštní či mimořádné okolnosti, soud při svém rozhodování vezme za rozhodující přání a názor mladého člověka.“ Tím je dle Ústavního soudu takový nezletilý chráněn před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a právem na to, aby byla respektována autonomie rozhodování o vlastním osudu.
K roli rodičů Ústavní soud připomněl, že „k eskalaci konfliktu nepochybně přispěli oba rodiče. Ti se nyní musejí připravit na to, že ve všech řízeních týkajících se stěžovatele bude názor nezletilého, jako mladého člověka, procesně zjišťován a bude mu dána patřičná váha.“ K možnostem negativních dopadů takovéhoto postoje pak konstatoval, že „Blížící se dospělost přináší i případnou odpovědnost za následky svého vlastního špatného rozhodnutí.“
Závěrem pak Ústavní soud konstatoval, že „stěžovatele jako mladého člověka ani nelze jedním z rodičů "zpacifikovat" a výkon dosud platného rozhodnutí o svěření nezletilého do péče některého z rodičů násilím provést, pokud stěžovatel silně vyslovil, že si to tak nepřeje.“ Přitom odkázal na starší nález sp. zn. III. ÚS 3462/14, kde byla vyjádřena nutnost respektovat stanovisko 13letého nezletilého, který nechtěl jít k otci, pokud není toto rozhodnutí úmyslně ovlivněno třetími osobami.
Názor na závěry Ústavního soudu z hlediska praxe
Úvodem zdůrazním, že v posuzovaném případě rozhodnutí Ústavního soudu rozumím a považuji jej za správné, neboť zde byly zjištěny závažné indicie o nevhodném chování matky. Nicméně se obávám dopadu tohoto nálezu do praxe, zejména s ohledem na jeho obecné vyznění. Nejedná se o ojedinělý nález, tento trend přikládat stále větší váhu rozhodnutí dítěte se objevuje v rozhodování Ústavního soudu již delší dobu.
Zjednodušeně řečeno shrnuto z nálezu vyplývá, že dítě blížící se již věku 15 let ve výsledku rozhoduje řízení a určuje si svůj osud. Pokud se rozhodne špatně, ponese si odpovědnost a veškerého negativní důsledky samo. Rozhodnutí soudu nejsou zárukou, neboť je vykonávat nelze, když si to dítě nepřeje. Přičemž vzkaz rodičům je takový, ať s tím počítají.
Bohužel to může vést k několika zásadně negativním důsledkům v praxi. Rodiče v rozporu budou své děti ještě více manipulovat a připravovat na řízení, přičemž ani soudy, ani OSPOD v mnoha případech nedisponují znalostmi z oboru psychologie na takové úrovni, aby takto zmanipulované vyjádření dítěte dokázal rozklíčovat. Děti budou obecně mnohem více trpět tlakem rodičů na to, co mají u soudu (či u OSPOD) říci, budou stále více vtahováni do řízení. Již nyní řada rodičů seznamuje děti s obsahem opatrovnického spisu, což je dle mého názoru naprosto odsouzeníhodné, neboť tím své dítě neskutečně trápí. Tento trend se tak může ještě zhoršovat.
Bude výrazně problematičtější role rodiče při výchově, neboť při snaze nastavit dítěti rozumné meze a vyžadování povinností bude zřejmé, že dítě takovéto zacházení odmítne a bude preferovat rodiče, kde bude volný režim bez povinností. Nelze vyloučit ani negativní vliv do výchovy i u rodičů, kde konflikt není.
Dle tohoto nálezu má dítě ve věku 14 let autonomii rozhodování. S tímto lze souznít, ale pouze v určitých aspektech – např. dítě v tomto věku má povinnost navštěvovat základní školu, přičemž rodiče mají dokonce trestní odpovědnost, pokud toto nezajistí. V nálezu Ústavního soudu tak velmi postrádám výhradu o hranicích této autonomie rozhodování. Vyjádření o důsledku špatného rozhodování je jistě ve své podstatě pravdivé, nicméně právě proto by zde by měl být vyzdvižen postoj rodičů a v krajním případ státu, aby dítě před důsledky jeho špatných rozhodnutí ochránil.
V nálezu tak je pouze několik málo záchytných bodů, jimiž lze argumentovat ve snaze postupovat v zájmu dítěte, které je v rozporu s jeho přáním a stanoviskem.
Předně tedy možnosti poskytuje závěr, že soud vezme při svém rozhodování za rozhodující přání a názor mladého člověka, pokud to „nevylučují žádné další zvláštní či mimořádné okolnosti“. Klíčové je tedy opravdu zvážit okolnosti daného případu a pečlivě vysvětlit, které skutečnosti je třeba vzít v potaz při rozhodování v rozporu s přáním dítěte. Soudy by při svém rozhodování měly pak tyto okolnosti vyhodnotit a vyhodnotit, zda odůvodňují postup, kdy soud přání a názor dítěte (či mladého člověka) nevezme za rozhodující.
Dále tedy z odkazu Ústavního soudu na starší judikaturu vyplývá možnost nepostupovat podle přání dítěte, pokud je toto jeho rozhodnutí úmyslně ovlivněno třetími osobami. V praxi se dle mého názoru jedná o značně početnou skupinu případů, kdy rodiče ať již vědomě, či nevědomě manipulují dítě proti druhému rodiči. Tito rodiče si bohužel často nejsou schopni sami uvědomit, jaké škody tak páchají na dítěti, jakým způsobem poškozují jeho vývoj a ničí jeho život tím, že se snaží druhého rodiče ze života dítěte vyloučit. Samo manipulované dítě pak již v žádném případě není schopno posoudit, že jeho rozhodnutí je založeno na ovlivnění jednoho z rodičů a není důsledkem reálně utvořeného vlastního názoru.
V takovýchto případech je tedy na místě popisovat skutečnosti, které dosvědčují manipulaci. Obecně dokazování bude obsáhlejší, neboť každý z rodičů bude tvrdit a prokazovat manipulaci toho druhého. Ve své podstatě toto lze prokazovat více způsoby, nejvýznamnějším důkazem k tomuto tvrzení bude obvykle znalecký posudek z oboru psychologie. V praxi tak opět vzroste potřeba znaleckých posudků pro zkoumání, co stojí skutečně za vyjádřením dítěte. Toto není ideální vývoj, neboť je nedostatek znalců, na posudky bude nutné déle čekat, což povede k dalšímu prodlužování řízení. Nicméně je to nezbytná cesta, neboť se nelze spokojit s tím, že by někteří rodiče měli mít větší podíl na péči o dítě, nebo měl mít možnost druhého rodiče ze života dítěte vylučovat jen proto, že dokáží úspěšněji dítětem manipulovat (což svědčí jednoznačně o zhoršených rodičovských kompetencích).
Třetí argument se týká okruhu řízení týkající se rozhodování o péči, kde Ústavní soud preferuje postupovat podle postoje nezletilého, pokud jsou schopnosti obou rodičů zajistit péči o dítě prima facie rovnocenné. Je tedy na místě popisovat podobu péče obou rodičů (včetně výchovných zásad, postojů a postupů) a případně vysvětlovat, v čem je spatřováno zásadní pochybení na straně daného rodiče a proč by tento rodič neměl být dominantně pečujícím rodiče, když si to dítě přeje. Tento typ námitek je posuzován v obsáhlé judikatuře Ústavního soudu (zejména k otázce střídavé péče), lze však očekávat další nárůst v návaznosti na kontrast přání dítěte a podoby péče obou rodičů.
Samozřejmě z hlediska starší judikatury se lze stále opřít u nutnost pečlivého a komplexního posuzování zájmů dítěte, což by ale mělo zahrnovat zejména výše popsané body.
Závěrem
Osobně nejsem zastáncem postupu se řídit dominantně při rozhodování podle názoru dítěte, nicméně tento trend v judikatuře Ústavního soudu nelze zcela ignorovat. V případech, kdy postoj dítěte je v rozporu s jeho zájmem, je tak třeba klást ještě větší péči argumentaci a prokazování skutečností, které tento rozpor dokládají. To se týká tím více dětí, které Ústavní soud ve výše popsaném nálezu označil za mladé lidi.
Diskuze k článku ()