Vede omezení svéprávnosti k omezení rodičovské odpovědnosti?

Rodičovská odpovědnost matky vzniká, je-li známa, okamžikem narození dítěte a rodičovská odpovědnost otce vzniká současně s jejím vznikem na straně matky, případně v okamžiku určení otcovství. Tato odpovědnost náleží oběma rodičům ve stejném rozsahu a má být vykonávána především v nejlepším zájmu dítěte. Soud ovšem může jednoho či oba rodiče zbavit rodičovské odpovědnosti či ji omezit, a to pouze na základě zákonných důvodů. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2347/2022 poprvé zabýval otázkou, zda k omezení rodičovské odpovědnosti musí vždy vést omezení svéprávnosti některého z rodičů.

Skutkové okolnosti případu a řízení před nižšími soudy

V roce 2019 Okresní soud Praha-západ zahájil na návrh Městské části Praha 4 soudní řízení ve věci svéprávnosti, rodičovské odpovědnosti a opatrovnictví. Návrh byl podán na podnět porodnice Rakovník, jelikož matce (posuzované), která trpí duševní poruchou, se v dané porodnici narodila nezletilá dcera. Rozsudkem ze dne 16. 8. 2021, č.j. 35 Nc 1708/2019-475 rozhodl Okresní soud Praha-západ mimo jiné o omezení svéprávnosti posuzované na dobu 3 let v rozsahu stanoveném rozsudkem, a dále omezil rodičovskou odpovědnost posuzované tak, že „posuzované zůstává zachováno právo osobní péče o dítě a právo na osobní styk s dítětem“, přičemž „rozsah rodičovské odpovědnosti posuzované se ve vztahu k nezletilé omezuje tak, že posuzovaná není způsobilá rozhodovat v otázkách zdraví nezletilé, není způsobilá nezletilou zastupovat, není způsobilá rozhodovat o podstatných záležitostech nezletilé a o správně jejího jmění“.

Na základě provedených důkazů, zejména znaleckých posudků a svědeckých výpovědí, soud prvního stupně zjistil, že posuzovaná trpí duševní poruchou, a to konkrétně středně těžkou mentální retardací, která může působit problémy při řešení mimořádných situací. Co se týče péče o nezletilou, zpočátku posuzovaná zajišťovala péči společně s otcem nezletilé a s pomocí prarodičů z obou stran, ovšem po určité době došlo k rozpadu vztahu rodičů nezletilé a rozvodu manželství. Ke dni rozhodování soudu prvního stupně posuzovaná žila u svých rodičů, kteří ji pomáhali se střídavou péčí o nezletilou. V běžných denních aktivitách posuzovaná byla schopna se o dceru postarat, avšak v případě nemoci či jiných složitějších situací potřebovala pomoc ze strany svých rodičů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v oblasti všestranného rozvíjení je posuzovaná limitována kvůli středně těžké mentální retardaci a že není schopna své dítě zajistit v oblastech, v nichž je omezena ve svéprávnosti.

K odvolání Městské části Praha 4 a otce nezletilé Krajský soud v Praze jakožto odvolací soud mimo jiné změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rodičovská odpovědnost posuzované se ve vztahu k nezletilé dceři neomezuje. Dle odvolacího soudu bylo prvostupňové rozhodnutí „zjevně nepřiměřeným zásahem do práva na rodinný život, a to i s přihlédnutím k tomu, že sistace rodičovské odpovědnosti matky by ze zákona vedla ke koncentraci rodičovské odpovědnosti do rukou otce…“ Odvolací soud si byl vědom neschopnosti posuzované samostatně vykonávat rodičovskou odpovědnost, avšak zdůraznil potřebu přihlížet k tomu, že pro nezletilou bylo zajištěno takové prostředí, které poskytovalo matce podporu i pomoc, a že do té doby nenastala žádná situace, kterou by posuzovaná svým specifickým výkonem rodičovské odpovědnosti nedokázala vyřešit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal otec nezletilé dovolání k Nejvyššímu soudu. V dovolání otec především namítal, že výkon rodičovské odpovědnosti je závislý na rozsahu omezení svéprávnosti dotčeného rodiče a musí být o něm rozhodnuto s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Dle názoru otce bylo nezbytné omezit rodičovskou odpovědnost matky ve stejném rozsahu, ve kterém byla omezena na svéprávnosti. Otec rovněž poukazoval na znalecký posudek, ve kterém bylo uvedeno, že posuzovaná je schopna péče o nezletilou pouze za předpokladu přítomnosti třetí svéprávné osoby, přičemž potřebuje dopomoc i se zajištěním zcela základních potřeb nezletilé.

Vede omezení svéprávnosti k omezení rodičovské odpovědnosti?

Nejvyšší soud v dané věci zprvu poukázal na § 865 odst. 2 občanského zákoníku, který stanoví, že soud v řízení o omezení svéprávnosti rodiče je vždy povinen rozhodnout i o jeho rodičovské odpovědnosti. Dle nynější právní úpravy musí soud řízení týkající se rodičovské odpovědnosti spojit s řízením o rodičovské odpovědnosti této osoby. Soud je tedy povinen v každém řízení o omezení svéprávnosti prověřit z úřední povinnosti, zda je posuzovaná osoba rodičem nezletilého dítěte či nikoliv. Nutno však zdůraznit, že pro rozhodnutí ve věci omezení svéprávnosti jsou rozhodující zájmy posuzovaného rodiče, zatímco pro rozhodnutí ohledně rodičovské odpovědnosti jsou zásadní zájmy nezletilého dítěte.

Na postavení rodiče omezeného na svéprávnosti se dle současné právní úpravy nahlíží rozdílně oproti úpravě dřívější. Dle zákona o rodině rodič omezený či zbavený svéprávnosti neměl, nemohl vykonávat a ani mu soud nemohl přiznat rodičovskou odpovědnost. Současná právní úprava přiznává rodiči omezenému na svéprávnosti nositelství rodičovské odpovědnosti, nicméně její výkon je závislý na rozsahu a oblastech, v nichž byla svéprávnost rodiče omezena. V případě, kdy soud zbaví rodiče svéprávnosti v celém rozsahu, bude rodič i přesto nositelem rodičovské odpovědnosti, ale nebude ji moct vykonávat. Soud na základě rozhodnutí může ovšem omezit výkon rodičovské odpovědnosti v celém rozsahu, tedy v rozsahu všech složek rodičovské odpovědnosti uvedených v § 858 OZ. Podle Nejvyššího soudu takto vzniklé pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti u rodiče, který je omezený ve svéprávnosti, není chápáno jako sankce pro rodiče, který porušuje svá práva vůči dítěti či řádně neplní své povinnosti. Jediným důvodem pro omezení či pozastavení rodičovské odpovědnosti je zájem nezletilého dítěte. Dovolací soud rovněž znovu zdůraznil dvě stěžejní hlediska, která je nutné při omezování rodičovské odpovědnosti brát v úvahu, a to konkrétně zásadu nejlepšího zájmu dítěte a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život.

Nejvyšší soud dále explicitně uzavřel, že „Pozastavení či omezení (výkonu) rodičovské odpovědnosti může byt vysloveno jen tehdy, kdy podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah.“

V posuzované věci bylo soudem prvního stupně původně rozhodnuto o omezení svéprávnosti posuzované v konkrétních oblastech jejího života z důvodu trvalé duševní poruchy, která měla údajně bránit též řádnému výkonu její rodičovské odpovědnosti. Nejvyšší soud sice připustil, že trvalá duševní porucha posuzované, z důvodu které byla omezena na svéprávnosti, může být závažnou okolností potenciálně bránící řádnému výkonu její rodičovské odpovědnosti jako celku, či přinejmenším některých jejích složek, avšak současně upozornil, že soudy musí vždy posoudit, zda je v konkrétní situaci rozhodnutí o omezení rodičovské odpovědnosti v souladu se zájmy nezletilého dítěte, přičemž ke každému případu je nutno přistupovat individuálně.

V tomto případě bylo ze znaleckého posudku zjištěno, že posuzovaná trpí mentálním postižením, které závažně ovlivňuje její schopnost právně jednat prakticky ve všech oblastech života ve společnosti, a že nejsou žádné pochybnosti o tom, že posuzovaná není objektivně schopna samostatného výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilé v podstatě ve všech jejích složkách. Nejvyšší soud ovšem poukázal na stabilizovanou situaci mezi matkou a dcerou, na prostředí poskytující matce podporu a pomoc a zdůraznil především to, že „jsou vytvořeny rodinné vztahy mezi matkou a dcerou a že nenastala situace, kterou by bylo možno hodnotit tak, že matka svou rodičovskou odpovědnost tímto způsobem nevykonává řádně.“ Proto dovolací soud neshledal s přihlédnutím k věku nezletilé a jejím aktuálním potřebám potřebu zásadně změnit situaci a dovolání zamítl.

Závěr

Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2347/2022 zabýval dosud neřešenou otázkou, a to, zda omezení svéprávnosti rodiče bez dalšího vede k omezení jeho rodičovské odpovědnosti vůči nezletilému dítěti. Dle jeho závěrů je při rozhodování o rodičovské odpovědnosti nutno každou věc posuzovat individuálně, dbát na nejlepší zájem dítěte a snažit se minimalizovat zásah do práva na rodinný život. V posuzované věci dospěl dovolací soud k závěru, že i když je rodič omezen ve svéprávnosti, tak rodičovská odpovědnost nemusí být automaticky omezována. Je-li to v zájmu nezletilého dítěte a vykonává-li dotčený rodič řádně svá práva a povinnosti vůči dítěti, byť s pomocí třetích osob, může být osobě omezené na svéprávnosti ponechána rodičovská odpovědnost v plném rozsahu.