Výslech dítěte v soudním řízení

Pokud dojde ke sporu a řízení týkajícího se dítěte, je třeba se zabývat i názorem dítěte. S ohledem na vývoj posledních let, zejména judikaturu Ústavního soudu k této problematice, již není pochyb o tom, že dítěti musí být zásadně umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci. Tento článek má za cíl podívat se na některé aspekty týkající se zjišťování názoru dítěte a k provádění jeho výslechu.

advokátka, Advokáti Písek
Foto: Fotolia

Úvodem bych shrnula podstatné podmínky pro zjišťování názoru dítěte v soudním řízení. Je nutné, aby dítě bylo schopno formulovat svůj názor. Dle ustanovení § 867 odst. 2 o.z.[1] se o dítěti starším dvanácti let má za to, že je schopno přijmout informaci, vytvořit si vlastní názor a tento názor sdělit. Tady je však nutno zdůraznit, že toto ustanovení v žádném případě nevylučuje mladší děti z možnosti svůj názor sdělit. V praxi se opakovaně setkávám s názorem, že je třeba vyčkat dvanáctého roku dítěte, aby toto mohlo sdělit soudu svůj názor na věc. Tento závěr ze zákona v žádném případě nevyplývá. I dítě mladší dvanácti let má právo se vyjádřit k věci, která se ho týká. K tomuto se opakovaně vyjadřoval Ústavní soud, který zdůraznil, že i např. dítě šestileté je schopno se k věci vyjadřovat[2].

Pokud je tedy dítě schopno přijmout informaci o věci, která se ho týká, vytvořit si na ni vlastní názor a tento názor sdělit, je třeba jeho názor v předmětném řízení zjišťovat. Ústavní soud deklaroval nutnost zjišťovat názor dítěte nejen v řízení o věci samé, ale i v řízení o vydání předběžného opatření[3].

K posouzení nutnosti provádět výslech dítěte je na místě připomenout důležitý závěr Ústavního soudu: „ačkoli je výslech dítěte před soudem mnohdy důležitou součástí zjišťování podkladů pro spravedlivé rozhodnutí a je i právem dítěte, nemůže a nesmí představovat absolutní povinnost, ale naopak musí být předmětem pečlivého posouzení, v závislosti na požadavcích, spojených s nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě.“[4] Je tedy vždy třeba posuzovat otázku výslechu po zohlednění okolností každého případu a nepřistupovat k právu dítěte na slyšení dogmaticky, vždy a za každých okolností.

V souladu s ustanovením § 100 odst. 3 věta druhá o.s.ř.[5] zjistí soud názor nezletilého dítěte výslechem dítěte. V praxi se často laici i odborníci vyhýbají pojmu výslech dítěte. Spíše se snaží použít termíny jako „pohovor s dítětem“, či „zjišťování přání dítěte“ apod. Procesně vzato je však termín výslech dítěte správný a odpovídá znění zákona.

Názor dítěte může soud zjišťovat i jinou formou, než přímým výslechem dítěte u soudu, a to prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Tento způsob zjišťování názoru dítěte by však měl nastupovat pouze ve výjimečných případech, v žádném případě by se nemělo jednat o pravidlo. I tuto otázku opakovaně řešil Ústavní soud a konstantně zastává názor, že je třeba preferovat přímé vyslechnutí nezletilého soudem a ani ustanovení opatrovníka nezbavuje soud povinnosti zjišťovat názor dítěte. Nepřímé zjišťování názoru dítěte (např. přes opatrovníka nebo znalce) je možné jen v případě, že je to v zájmu dítěte, a takový postup je třeba vždy odůvodnit[6]. Postup soudců, kteří se výslechů dětí spíše vyhýbají a v převážné většině spoléhají na zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí, je tak nutno odmítnout, neboť tím nezřídka dochází k porušení práv dítěte.

V jednom ze svých nálezů k tomu Ústavní soud výslovně uvedl: „Ustanovení opatrovníka nezbavuje soud povinnosti dítě do řízení zapojit, pokud to není v rozporu s jeho nejlepším zájmem; soud musí dítěti zejména umožnit účastnit se jednání a k věci se vyjádřit. Je totiž třeba zabránit situacím, kdy je dítě považováno za pouhý objekt, o kterém rozhodují jiní. Pro dítě je právo na slyšení důležité v tom, že mu dává pocítit, že není objektem a pasivním pozorovatelem událostí, ale že je důležitým subjektem práva a také účastníkem řízení. … Případné omezení těchto práv dítěte musí být vždy řádně odůvodněno právě s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Opačným postupem poruší soud práva dítěte na projednání věci v jeho přítomnosti a být slyšeno v každém soudním řízení, které se ho dotýká, garantovaná čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.“[7]

Výslech dítěte je ve své podstatě zvláštním druhem výslechu účastníka, samozřejmě je však nutno zohlednit veškerá specifika, která se týkají nezletilých dětí.

V řízení ve věcech péče soudu o nezletilé není možno při výslechu účastníků aplikovat § 131 o.s.ř., dle kterého musí účastník se svým výslechem souhlasit, ale je potřeba vzít v potaz úpravu obsaženou v ustanovení § 22 z.ř.s.[8], dle kterého je možné nařídit výslech vždy, je-li toho ke zjištění skutkového stavu třeba, a souhlas účastníka se nevyžaduje. U dětí je však dle mého názoru není na místě tuto úpravu aplikovat.

Výslech dítěte má sloužit k realizaci jeho práv a je tedy nutno jeho výslech odlišit od výslechu rodičů. V případě řízení ve věcech péče o nezletilé může soud nařídit výslech účastníků, je-li toho dle soudu třeba ke zjištění skutkového stavu; souhlas daného účastníka se v takovém případě nevyžaduje. V návaznosti na to jsou pak účastníci povinni se dostavit k výslechu a při něm vypovídat pravdu a nic nezamlčovat.

Na dítě se dle mého názoru tato povinnost v plném rozsahu nevztahuje. Je logické, že v případě předvolání je dítě povinno se dostavit. Nicméně již nelze aplikovat na dítě ustanovení o povinnosti vypovídat a nic nezamlčovat. Jak opakovaně konstatoval Ústavní soud, právo dítěte podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyjádřit svůj názor je jen právem, a nikoliv povinností. O této skutečnosti přitom musí být dítě poučeno a musí mít vždy možnost svůj názor či přání v řízení nesdělit nebo se nevyjádřit ke konkrétním skutečnostem či otázkám. Uvedené právo totiž zahrnuje také právo mlčet, nevyjadřovat se. Dítěti je tak nutno nabídnout možnost se vyjádřit a pro případ, že by pro něj slyšení bylo nepřiměřeně zatěžující nebo že je dotazováno na skutečnosti, k nimž se nechce vyjadřovat, je nutno respektovat právo dítěte odmítnout slyšení jako takové či zodpovězení konkrétních otázek[9].

Soud má možnost provést výslech dítěte bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor. Tohoto práva soudci využívají pravidelně a obvykle probíhá výslech dítěte pouze za přítomnosti opatrovníka, bez účasti rodičů i jejich právních zástupců.

I při vyloučení dalších osob z výslechu by však měl soud umožnit přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá. Tímto důvěrníkem může být někdo z příbuzných, kamarád či jiná blízká osoba. Tohoto důvěrníka může soud vyloučit pouze v případě, že by jeho přítomností byl mařen účel výslechu.

Mezi soudy a soudci je rozdílná praxe týkající se místa, kde se výslech dítěte provádí. Někteří soudci provádí výslech dítěte přímo v jednací síni, obvyklejší je nyní výslech dítěte v rámci jednání, avšak mimo jednací síň. Některé soudy mají speciální místnosti určené pro výslechy dětí, na jiných soudech k tomu soudce použije svou kanceláři, či jinou vhodnou místnost na soudě. 

Výslech dítěte lze provést i mimo jednání. Tento postup umožňuje soudci ustanovení § 122 odst. 2 o.s.ř., dle kterého lze provést důkaz mimo jednání. Pokud se soud rozhodne vyslechnout dítě bez přítomnosti rodičů, neuplatní se právo účastníků být přítomen u dokazování mimo jednání. V každém případě však musí soud výsledek takto provedeného výslechu u jednání následně účastníkům sdělit. Této možnosti využívají někteří soudci tak, že vyslechnou dítě mimo dosah jeho rodičů, obvykle ve škole. Názory odborníků na tento postup se různí. Někteří tento postup vítají, neboť se tím vyloučí ovlivnění dítěte rodičem před provedením výslechu. Jiní naopak upozorňují na skutečnost, že v případě rodičovského konfliktu může být škola posledním bezpečným místem, kam tento konflikt nedopadá a provedením výslechu ve škole je dítěti tato jistota odepřena.

Možnost vyslechnout dítě mimo jednání potvrdil i Ústavní soud, který uvedl, že není nezbytné, aby k provedení výslechu došlo v průběhu jednání a že výběrem vhodné formy může být zmírněn negativní dopad takovéhoto slyšení na psychiku dítěte[10].

Před započetím výslechu dítěte by měl soud dítě v dostatečném rozsahu informovat. Poučení by mělo zahrnovat informace o soudním řízení, tedy čeho se řízení týká, a informace, které umožní dítěti si učinit na věc vlastní názor. Soud by měl dále v souladu s ustanovením § 20 odst. 4 z.ř.s. informovat dítě o možných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí. Rovněž by soud neměl opominout dítě upozornit i na jeho právo se k věci případně nevyjádřit, jak je vysvětleno výše.

Informace soudu jsou pro dítě klíčové. Soud by měl vždy volit vhodnou formu odpovídající věku a rozumové vyspělosti dítěte tak, aby informace byly pro dítě srozumitelné. Za zásadní považuji i poučení soudu o tom, že vyjádřený názor dítěte nerozhoduje soudní řízení. Dítě by si vždy mělo být vědomo skutečnosti, že jeho názor je pouze jedním z podkladů pro rozhodnutí a že ve věci rozhoduje soud. Je totiž zcela nežádoucí, aby dítě cítilo odpovědnost za výsledek řízení ve chvíli, kdy došlo ke sporu mezi jeho rodiči, tedy osobami pro dítě nejbližšími[11].

Při výslechu dítěte se zjišťují jeho názory a přání, které se vztahují či týkají předmětné věci. Soud by měl rovněž vzít v potaz i okolnosti, které mu dítě při výslechu sdělí a které mohou být významné pro rozhodování ve věci. Nicméně by výslech dítěte neměl být používán pro zkoumání dalších skutečností, které by sice bylo vhodné znát pro rozhodování, ale jejichž zjišťování by mohlo dítě zbytečně zatížit.

Názor dítěte a jeho přání je jedním z podkladů rozhodnutí, přičemž k jeho názoru soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti. Názoru dítěte by tedy soud měl věnovat patřičnou pozornost, je jedním ze zásadních kritérií při rozhodování ve věcech dětí. K posuzování významu zjištěného přání dítěte a skutečnosti, že přání není jediným kritériem při rozhodování, je možné poukázat na shrnutí Ústavního soudu v jednom z jeho zásadních nálezů: „Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů.“[12]

Dle závěru Ústavního soudu se právo dítěte na slyšení neomezuje jen na zjištění jeho názoru, ale zahrnuje také další komunikaci s dítětem a informování jej o řízení, včetně toho, jak řízení skončilo, přičemž za dodržení tohoto právo odpovídá soud, který by měl dotčenému dítěti přístupnou formou vysvětlit, jak v jeho záležitosti bylo rozhodnuto a jak přitom byl zohledněn jeho názor[13]. Pro úplnost je nutno uvést, že s tímto závěrem se řada odborníků neztotožňuje a je předmětem debat.

Závěrem zmíním ještě postup soudu, se kterým jsem se v praxi setkala, kdy soudce při provádění výslechu sdělil dítěti, že mu může nad rámec „oficiálního“ výslechu sdělit i další skutečnosti, které budou ponechány jako důvěrné a nebudou uvedeny v příslušném protokolu o výslechu. Jakkoli tento postup lidsky chápu, z právního hlediska je nutné ho odmítnout, neboť nemá žádnou oporu v právních předpisech. Soudce je povinen sdělit výsledky provedeného výslechu účastníkům a nemůže část výslechu ponechat jako tajnou. Zároveň je velmi problematická otázka, jak by soud naložil s takto získanými informacemi, zvláště za situace, kdy by byly v rozporu se skutečnostmi zjištěnými v rámci řádného výslechu. Tyto informace by nemohl použít jako podklad pro své rozhodování a zároveň by si byl vědom, že při rozhodování musí vyjít z nesprávných zjištění. Z těchto důvodů tak tento postup považuji za nesprávný a odporujícím zásadám platným pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé děti.


[1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Viz nálezy ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17, ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17, nález ze dne 9. října 2019, sp. zn. IV. ÚS 1002/19.

[3] Viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 1931/17-2.

[4] Viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2643/13-2.

[5] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[6] Viz nálezy ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13  či ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14, ze dne 9. října 2019, sp.zn.: IV. ÚS 1002/19.

[7] Viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3304/13-2.

[8] Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.

[9] Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2866/17-2.

[10] Viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17-2.

[11] Stejně i Hrušáková, Králíčková, Westphalová a kol. Občanský zákoník II, Rodinné právo, str. 856.

[12] Viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13-1.

[13] Viz nález Ústavního soudu ze dne 8.10.2018, sp.zn. II. ÚS 725/18.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu