Změna bydliště dítěte, část I.: Neshoda rodičů

V tomto článku se tak budu jen krátce věnovat vysvětlení, z čeho tato podmínka vyplývá. Hlavním cílem článku je však popsat postup změny bydliště při neshodě rodičů. V příštím článku se pak budu věnovat situaci, kdy jeden z rodičů zásadu shody obou rodičů nerespektuje a bydliště dítěte změní protiprávně. 

Právní posouzení změny bydliště dítěte

V praxi se bohužel opakovaně setkávám s tím, že rozsudkem potvrzená péče jednoho z rodičů o dítě je mylně chápána jako neomezená možnost pečujícího rodiče o dítěti rozhodovat. Je však nutno respektovat skutečnost, že péče o dítě je jen jednou z oblastí rodičovské odpovědnosti. Rodičovská odpovědnost v souladu s ustanovením § 858 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) zahrnuje další povinnosti a práva rodičů spočívající kromě péče o dítě a dalších oblastí také v určení místa bydliště dítěte.

Rodičovská odpovědnost náleží zásadně oběma rodičům, a to bez ohledu na to, komu je dítě svěřeno do péče (jedinou výjimkou z této zásady je případ, kdy soud rodiče rodičovské odpovědnosti zbaví, případně ji omezí či pozastaví).

Z toho vyplývá, že ve všech oblastech rodičovské odpovědnosti jednají nadále oba rodiče, přičemž rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče dle § 876 odst. 1 o.z. ve vzájemné shodě. Zákon samozřejmě počítá se situací, že ke shodě rodičů dojít nemusí. V ustanovení § 877 o.z. tak stanoví, že nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče, což platí i tehdy, vyloučil-li jeden rodič z rozhodování o významné záležitosti dítěte druhého rodiče.

Současně pak je v § 877 odst. 2 o.z. stanoveno, že za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního uplatnění dítěte.

Ze zákona tak jednoznačně vyplývá, že bez ohledu na podobu péče o dítě je změna bydliště dítěte významnou záležitostí a pokud nedojde k dohodě rodičů, rozhoduje o bydlišti dítěte soud, a to v souladu se zájmem dítěte.

Tato zásada je zcela pochopitelná, neboť rozhodnutí o bydlišti může zásadně ovlivnit život dítěte, včetně jeho kontaktu s druhým nerezidentním rodičem.

Rozhodování o bydlišti dítěte

V případě, že se rodiče nedohodnou, může se každý z nich obrátit na soud. Tento návrh může podat jak rodič, který chce dosáhnout změny bydliště, tak i rodič, který chce změně bydliště zabránit. Samozřejmě se mohou potkat i vzájemné návrhy obou rodičů, které budou projednány v jednom řízení.

Jedná se pak ve smyslu § 466 písm. j) z.ř.s. o rozhodování soudu ve věcech pro nezletilé dítě významných, na nichž se rodiče nemohou dohodnout. Obvyklé je označení předmětu řízení jako „o neshodě rodičů ve věci pro nezletilé významné“, v některých případech se lze setkat i s označením předmětu řízení „o nahrazení souhlasu otce se změnou bydliště nezletilého“, nebo i „o určení bydliště dítěte“.

Postup rodiče, který chce změnit bydliště dítěte

Pro zjednodušení se budu zabývat případem, kdy je dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů. Rezidentní rodič se rozhodne změnit své bydliště, což má samozřejmě následek i v podobě změny bydliště dítěte.

Ze zákona výslovně nevyplývá, jak významná změna bydliště podléhá souhlasu obou rodičů, tj. jak daleko se pečující rodič stěhuje. Nicméně při posouzení této otázky je možné se opřít o pojetí pojmu bydliště, kterým se rozumí místo, kde se dítě zdržuje na základě dohody rodičů, rozhodnutí soudu či jiné skutečnosti a má tam své rodinné a sociální vazby, zejména kde navštěvuje školské zařízení, má mimoškolní aktivity, rodinu, kamarády, ošetřujícího lékaře a podobně. Je tak nutno vycházet z toho, že významnou změnou bydliště dítěte je taková změna místa, kde se zdržuje, která s sebou nese změnu rodinných a sociálních vazeb[1].

Je tak logické, že není nutné se obracet na soud v případě, kdy k takto významné změně nedochází a dítě nadále zůstává ve stejném prostředí. Typicky se bude jednat o stěhování v rámci jednoho běžně velkého města (v Praze již může být na věc pohlíženo jinak, kdy stěhování z jednoho konce Prahy na druhý může mít na život dítěte větší vliv). Trochu sporné již může být stěhování např. v rámci okresu, kde je potřeba věc individuálně posoudit, zda je zásah do života zásadní či nikoli.

Naopak není pochyb, že v případě stěhování na větší vzdálenost již změna významná je. V takovýchto případech je pečující rodič povinen svůj záměr změny bydliště předem projednat s druhým z rodičů. Pokud tento souhlasí, je možné změnu bydliště provést. Pokud lze očekávat pozdější změnu názoru či problémy, je vhodné si nechat souhlas potvrdit, může postačovat i neformální vyjádření přes nějakou obvyklou formu elektronické komunikace.

Pokud druhý rodič se změnou bydliště nesouhlasí, je nutné se obrátit na soud, a to s dostatečným předstihem před plánovaným stěhováním. V této situaci je na místě navrhovat výrok rozsudku, dle kterého se nahrazuje souhlas druhého rodiče se změnou bydliště. Toto znění odráží zásadu, že ke změně je třeba souhlasu obou rodičů a souhlas druhého rodiče chybí. Současně to odráží stav, kdy změna je plánovaná v budoucnu. Ve výroku rozsudku může být obsažena přesná adresa, může však být důvodný i výrok obsahující pouze konkrétně označenou obec, v praxi se mohou objevit i výroky obsahující jen okres[2], byť osobně se s tímto přístupem neztotožňuji.

Soud musí při rozhodování vyjít z toho, zda je změna bydliště v zájmu dítěte, nepochybně by měl ale také vzít v potaz, jakým způsobem se změna dotkne nesouhlasícího rodiče. Obtížné je posouzení zejména v případě, kdy oba rodiče bydlí v jednom městě, dítě se s oběma rodiči pravidelně vídá a pečující rodič má v úmyslu se odstěhovat tak daleko, že pravidelný kontakt ve stávajícím rozsahu nebude možný. Naopak jednodušší může být rozhodování v situaci, kdy rodiče bydlí každý v jiném městě a na kontaktu mezi druhým rodičem a dítětem se fakticky nic nezmění (nebo dokonce dojde k přiblížení bydliště dítěte).

Ke stěhování, a tedy změně bydliště dítěte může dojít buď po udělení souhlasu druhého rodiče (který může být udělen i v průběhu řízení), nebo po právní moci rozsudku, kterým se tento souhlas druhého rodiče se změnou bydliště nahrazuje.

Je zřejmé, že změna bydliště může představovat zásadní změnu poměrů, která může být důvodem pro nové rozhodnutí i ve věci péče, úpravy styku či výživné. Nejčastější bude zřejmě vliv na úpravu styku při zvětšení vzdálenosti mezi rodiči. Pokud má změna bydliště na tyto záležitosti významný vliv, měl by to pečující rodič při podání návrhu zohlednit a korektně navrhnout i související změnu. Dá tím najevo, že dbá na zájem dítěte i jeho vztah k druhému rodiči a je připraven to zohlednit.

Totéž platí i v případě, kdy je dítě ve střídavé péči obou rodičů, kdy bývá potřebné podat návrh nejen ve věci bydliště, ale i ve věci péče, neboť střídavá péče na velké vzdálenosti není pro dítě obvykle ideálním řešením (byť existují případy, kdy i za těchto okolností byla střídavá péče nařízena).

V případě, kdy rodiče bydlí v jednom městě a druhý rodič je schopen o dítě pečovat, by měl soud posoudit i možnost, že naopak svěří dítě rodiči, který bydliště nemění, aby dítěti zůstaly zachovány stávající sociální vazby. Toto řešení bude připadat více v úvahu spíše u starších dětí, pro které jsou sociální vazby mimo rodinu významnější. Rodič plánující stěhování by měl tuto možnost vždy uvážit před tím, než se rozhodne změnit bydliště.

Při prvním rozhodování o poměrech dítěte je situace právně poněkud odlišná. Pokud již rodič fakticky bydlí v místě, kde plánuje realizovat budoucí péči o dítě, případně má toto bydliště zajištěné a s přestěhováním vyčkává na rozhodnutí soudu, mělo by dle mého názoru stačit podat návrh na svěření do péče a avizovat, ve kterém bydlišti bude péče probíhat. Soud by měl vycházet z toho, že dítě bude bydlet v bydlišti tohoto rodiče aktuálním v době rozhodování soudu, popřípadě v bydlišti avizovaném v průběhu soudního řízení. Pokud tedy rodič otevřeně sděluje, kde bude bydlet, může z toho soud při rozhodování o péči vycházet. Samostatný výrok o bydlišti tak není dle mého názoru nezbytný.

Naopak je velmi nesprávný postup, byť bohužel v praxi nikoli neobvyklý, kdy jeden z rodičů dosáhne svěření dítěte do své péče a zamlčí plánovanou změnu bydliště. Ihned po právní moci rozsudku o péči pak bez dohody s druhým rodičem či rozhodnutí soudu změní místo bydliště dítěte. Tento postup je protiprávní a podrobněji se této problematice budu věnovat v pokračování tohoto článku.

Řízení o rozhodnutí týkající se bydliště dítěte

V případě, že se rodiče nedohodnou, může se každý z nich obrátit na soud. Tento typ řízení (na rozdíl od většiny řízení týkajících se nezletilých) lze zahájit pouze na návrh zákonného zástupce. Tato skutečnost má pro řízení význam zejména ve dvou bodech.

Předně se neuplatní zásada obsažená § 23 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), dle které nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Vychází se tedy z obecné úpravy obsažené v ustanovení § 142 a následujících občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Proto soud přizná náhradu nákladů řízení tomu z rodičů, který má ve věci úspěch. V případě, kdy je souhlas udělen až v průběhu řízení a dojde tedy ke zpětvzetí z důvodu na straně rodiče, který souhlas dříve udělit nechtěl, je i zde úspěch pečujícího rodiče a druhý rodič by měl být povinen mu náklady řízení nahradit. Vždy je samozřejmě možno vzít v potaz důvody zvláštního zřetele hodné a náhradu nákladů nepřiznat, avšak tyto důvody by měl soud ve svém rozhodnutí vždy řádně popsat.

Další specifikum se pak týká případného návrhu na vydání předběžného opatření, pokud nastane potřeba zatímně upravit poměry dítěte. V takových případech je na rozdíl od řízení ve věcech péče, styku či výživného nezbytné složit na účet soudu jistotu ve výši 10.000,- Kč v souladu s § 75b odst. 1 o. s. ř., a to před podáním návrhu.[3]

Jak je zřejmé, oproti jiným řízením týkajících se nezletilých zde hrozí finanční dopady v podobě náhrady nákladů řízení. Tuto skutečnost je vhodné mít na paměti při rozhodování, zda podat návrh na zahájení tohoto řízení, a také při rozhodování, zda souhlas na žádost udělit, či neudělit. V každém případě platí, že je vždy lepší se dohodnout a soudním řízení tohoto typu předejít.