Přestože nový občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.) a zákon o obchodních korporacích (zák. č. 90/2012 Sb.) tato pravidla nepřevzal a od 1. ledna 2014 tedy režim výše zmíněných zákonných ustanovení již nadále neplatí, byla v předchozích desetiletích uzavřena velká řada smluv, na které se ust. §§ 193 a 196a obchodního zákoníku vztahují; podle přechodných ustanovení nových právních předpisů je třeba platnost takových smluv posuzovat podle právní úpravy účinné v době jejich vzniku.
Proto je nesporné, že úvaha nad otázkami souvisejícími s uvedenými převody majetku v režimu obchodního zákoníku, je stále aktuální.
Je třeba připomenout, že pravidla pro převod majetku mezi společností a určitým okruhem osob blízce zúčastněných na její činnosti a rozhodování, původní obchodní zákoník vůbec neobsahoval. Zákonodárce jakoby v civilním právu nepředpokládal, že statutárním orgánem, společníkem či akcionářem se může stát i osoba nepoctivá, která využije toho, že za závazky společnosti neručí vůbec, nebo jen ve velmi omezené míře; v průběhu řady let po roce 1989 nic nebránilo tomu, aby kdokoli získal kontrolu nad obchodní společností s rozsáhlým movitým i nemovitým majetkem, tento majetek převedl za zlomek jeho skutečné hodnoty na svou osobu či osoby sobě blízké, a společnost poté zlikvidoval (či spíše nechal zrušit po konkursním řízení, když ještě před jejím zánikem dokázal získat vysoké a nikdy nesplacené úvěry). Teprve toto jednání, často opakované a v médiích (oprávněně) pranýřované jako „tunelování“ vedlo k tomu, že v průběhu devadesátých let byla přijata řada novel obchodního zákoníku, jejichž účelem mělo být odstranění tohoto jevu.
Zásahy zákonodárců bohužel nebyly příliš koncepční; vždy se jednalo o poněkud opožděnou a většinou taktéž nesystémovou reakci na již zavedené praktiky, které byly zúčastněnými osobami vzápětí opuštěny a nahrazeny jinými, neméně škodlivými, ovšem sofistikovanějšími.
Ustanovení § 196a, které mělo podhodnoceným převodům majetku ze společnosti bránit, bylo do obchodního zákoníku včleněno až v roce 1996; protože se však jeho znění ukázalo jako nepříliš účinné, muselo být nedlouho poté novelizováno. Obdobně to bylo s novelami ustanovení § 193.
Výsledná znění zmíněných zákonných ustanovení, platná od roku 2001, zavedla pravidla, která značně komplikovala činnost společností řádně fungujících, rozhodně však nebránila tomu, aby odhodlaní jedinci i nadále „odkláněli“ majetek společnosti způsobem, který bylo dosti obtížné právně postihnout; je nutno konstatovat, že jim v tom pomáhali i méně seriózní soudní znalci.
Od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2013 platilo (ust. § 196a odst. 3 obchodního zákoníku): „Jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 (tj. od člena představenstva, dozorčí rady, prokuristy nebo jiné osoby, která je oprávněna jménem společnosti uzavřít smlouvu, nebo od osob jim blízkých, a u společnosti s ručením omezeným od jednatele) nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.“
Ustanovení § 193 odst. 2 obchodního zákoníku navíc vyžadovalo za určitých podmínek i souhlas dozorčí rady a valné hromady i tehdy, šlo-li o převody po třech letech od vzniku společnosti.
Krátce po přijetí této zákonné úpravy začalo docházet ke komplikovaným soudním sporům, ve kterých společníci, akcionáři, samotné společnosti (po výměně statutárního orgánu), nebo i třetí osoby žalovaly na určení neplatnosti převodních smluv či na určení, že společnost je i nadále vlastníkem majetku, převedeného v rozporu s ust. § 196a odst. 3 či § 193 odst. 2 obchodního zákoníku.
Na rozdíl od jiných kontroverzních otázek upravených obchodním zákoníkem se rozhodovací praxe soudů ohledně ust. § 196a odst. 3 a § 193 odst. 2 obchodního zákoníku velmi rychle sjednotila; soudy takřka okamžitě přejaly názor právní doktríny, publikovaný v obsáhlém čtyřsvazkovém komentáři k obchodnímu zákoníku prof. JUDr. Janem Dědičem, spoluautorem tohoto předpisu, a jeho spolupracovníky. Soudy dospěly k závěru, že jak ust. § 196a odst. 3, tak ust. § 193 odst. 2 jsou kogentními normami, a jakákoli smlouva, uzavřená bez náležitostí v nich uvedených, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (ust. § 39 zák.č. 40/1964 Sb., starého občanského zákoníku).
Proto až do roku 2009 vůbec nezkoumaly, zda uzavřením smlouvy o převodu majetku mezi společností a některou z osob, uvedených v § 196a obchodního zákoníku, byla společnost skutečně poškozena; omezily se jen na to, zda byl převáděný majetek skutečně předem oceněn soudem jmenovaným znalcem, a zda k převodu daly souhlas příslušné orgány společnosti. Jakmile soudy zjistily, že některá z těchto formálních náležitostí nebyla splněna, vyhověly žalobě. Docházelo tak k absurdním situacím, kdy převody majetku v rámci koncernu, jejichž účelem rozhodně nebylo zmenšit jeho majetek, byly prohlášeny za neplatné, zatímco jiné převody, kterými se společnost zbavila významného majetku za neodůvodněně nízkou cenu (potvrzenou ovšem méně zodpovědným soudním znalcem), byly shledány právně bezvadnými. Není třeba připomínat, že nutnost oceňovat jakýkoli převáděný majetek mezi společností a osobami, uvedenými v ust. § 196a (desetina upsaného základního kapitálu činila u většiny společností s ručením omezeným pouhých 20.000,- Kč), značně komplikovala činnost jak velkých koncernů, tak i malých firem, které k podobným převodům majetku přistupovaly ze zcela odůvodněných důvodů.
Nejvyšší soud České republiky zaujímal ve svém rozhodování po dobu více než osmi let zcela neměnné stanovisko; jakmile nebyl v případě majetkového převodu mezi společností a osobami vyjmenovanými v ust. § 196a předem vyžádán posudek soudem jmenovaného znalce nebo nebyl v předepsaných případech převod schválen dozorčí radou či valnou hromadou, byl označen za neplatný bez ohledu na to, jak závažné právní důsledky mělo vrácení vlastnictví do původního stavu.
Nejvyšší soud pamatoval i na případy, kdy skutečná cena převáděného majetku zdaleka neodpovídala ceně stanovené nepříliš úzkostlivým soudním znalcem; judikoval proto, že ani splnění všech formálních náležitostí v případech, kdy znalcem stanovená cena postrádá reálný podklad, nepostačí pro závěr soudu o platnosti provedeného majetkového převodu.
Striktní formální pravidla požadovaná obchodním zákoníkem pro převody majetku mezi společností a osobou, která by mohla mít na její rozhodování nějaký vliv, vešla v průběhu prvního desetiletí tohoto století v obecnou známost, a začala být téměř všemi podnikatelskými subjekty spontánně respektována ani ne z přesvědčení, ale z obav z důsledků jejich porušení; vynalézaví jedinci je i tak dokázali úspěšně obcházet.
O to více zaráží náhlá a zásadní změna názoru Nejvyššího soud ČR na tuto otázku. V okamžiku, kdy existovala řada judikátů, jednoznačně vyžadujících splnění všech náležitostí, uvedených v ust. § 193 odst. 2 a § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, se sešel velký senát NS ČR, který ve svém rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 tyto náležitosti označil za čistě formální a nikoli nezbytné; zaujal názor, že je třeba zkoumat, zda daná převodní smlouva společnost skutečně poškozuje. Pokud tomu tak není, je lhostejné, zda byl převáděný majetek řádně oceněn, a příslušné orgány společnosti k němu daly souhlas.
Je pravděpodobné, že toto stanovisko odporuje zákonu; znění příslušných zákonných ustanovení je zcela jednoznačné. Pokud měli soudci Nejvyššího soudu za to, že tato ustanovení jsou nesprávná, měli iniciovat potřebné legislativní změny, nikoli prostě určit, že k nim soudy nemají přihlížet. Zcela stranou ponechal Nejvyšší soud skutečnost, že zmíněná zákonná ustanovení nebyla do zákona včleněna pouze na ochranu samotné společnosti, ale také na ochranu jejích věřitelů. Změněné stanovisko Nejvyššího soudu podle mého názoru vyvolává více problémů, než kolik jich řeší. V předchozích letech byly vydány stovky soudních rozhodnutí, určujících neplatnost některých majetkových převodů; řada z nich by jistě obstála i po přezkoumání z nově stanovených hledisek, řada z nich by však s nimi byla v rozporu. Podle ust. § 159a zák. č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád) sice nelze výsledky předchozích (pravomocně skončených) soudních řízení o stejném předmětu sporu a mezi týmiž účastníky znovu otevírat, nelze však přehlížet, že na výsledku řízení o určení vlastnictví může být závislá řada dalších sporů.
Podle existující praxe soudů není ani rozhodnutí soudu o určení vlastnictví k nemovitosti závazné např. pro určení okruhu účastníků v řízení o prodej zástavy. Z vlastní praxe znám případ, kdy bylo soudem pravomocně určeno, že vlastníkem jisté nemovitosti je osoba A, neboť převodní smlouva, kterou danou nemovitost převedla na osobu B, je pro rozpor s ust. § 193 odst. 2 a § 196a odst. 3 obchodního zákoníku absolutně neplatná. V době, kdy byla daná nemovitost zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnictví osoby B, čerpala osoba B úvěr od nejmenovaného finančního ústavu, v jehož prospěch zřídila k nemovitosti zástavní právo. Úvěr pochopitelně nebyl řádně splácen, a finanční ústav navrhl soudní prodej zástavy. Osoba A namítala, že osoba B nebyla oprávněna uzavřít zástavní smlouvu, ke které ostatně ona nikdy nedala souhlas. Okresní soud, který se věcí zabýval, dospěl k závěru, že výsledek řízení o určení vlastnictví pro něj není závazný, neboť finanční ústav nebyl jeho účastníkem; vlastníkem nemovitosti je i nadále osoba B, která uzavřela zástavní smlouvu, a prodej nemovitosti povolil. Není třeba podotýkat, že osoba A, které bude prodán její dům, z úvěru pro osobu B nečerpala jedinou korunu.
Mohlo by se stát, že podobných případů, vyvolaných horlivou snahou některých okresních soudů řídit se novými judikáty, bude podstatně více.
Změna názoru Nejvyššího soudu navíc znamená další mnohaleté prodlužování již započatých sporů, zahájených v době, kdy byl výsledek ještě předvídatelný; nyní ovšem musí žalobci doplňovat svá skutková tvrzení i důkazní návrhy, kterým budou sofistikovanější žalovaní schopni úspěšně čelit. K podání nových žalob se budou oprávněné osoby jen obtížně odhodlávat, a to i v odůvodněných případech; právní jistota v tomto směru byla významně narušena.
V dané věci je naprosto nesporné, že zákonodárce, vedený ušlechtilou snahou zabránit shora popsanému protizákonnému jednání, nastavil zákonný předpis natolik kategoricky, že právní praxe si vynutila zásah Nejvyššího soudu ohledně předmětných ustanovení, jak tomu bylo i mnohokrát v minulosti. V 90. letech např. byly spatřovány z hlediska zákona důvody absolutní neplatnosti k nájemní smlouvě na nebytové prostory mezi soukromými subjekty, nebyl-li přítomen souhlas obce! Ten byl podstatný vskutku na samém počátku 90. let, na jejich konci se však jednalo o absurdní formalitu. I tehdy obecné soudy musely zasáhnout výkladem zjevně nesmyslného předpisu. A takových příkladů by bylo možno uvést celou řadu. Hlavním problémem však zůstává vyvstalá právní nejistota, kdy stejný předpis je v průběhu několika let vykládán obecnými soudy zcela opačně při naprosté nečinnosti legislativních orgánů, které jsou pravděpodobně zcela zaměstnány přípravou dalších důležitých předpisů, které většinou nikdo nepotřebuje.
Diskuze k článku ()