Jakým výzvám a nástrahám musí kancelář čelit, pokud se transformuje na globální právní společnost? Na co si dát při takovém procesu pozor? Svou osobní zkušenost v následujícím rozhovoru popsali dva praktikující právníci – Mgr. Jan Krampera a Mgr. Ing. Dominika Veselá, kteří výše předestřenou změnu zažili na vlastní kůži.
Začít dnes podnikat v advokacii tzv. od píky, tedy založit si vlastní advokátní kancelář, je v mnoha očích vnímáno jako náročné, ne-li téměř nemožné. Je tomu z Vašeho pohledu opravdu tak? Lze říci, že trh je z tohoto pohledu již rozdělen?
JK: Tyto úvahy o „přesycenosti“ trhu jsem slýchal již před deseti lety v době svých profesních začátků. Už tehdy se říkalo, že trh je rozdělen a uspět s novou společností je téměř nemožné. Nicméně i v dnešní době jsme svědky toho, že nové advokátní kanceláře všech typů a velikostí stále vznikají. Proces vybudování vlastní kanceláře je samozřejmě velmi náročný a vyžaduje velkou dávku šikovnosti. Nefunguje to tak, že se jednoho dne vzbudíte s rozhodnutím mít vlastní advokátku, založíte ji, vyvěsíte vývěsku a práce chodí sama. Je to náročný a dlouhý proces. Ale myslím si, že s novou generací vyrůstají stále šikovní právníci a pro takové kolegy tady prostor je. I ti však na sobě musí pracovat a být inovativní.
DV: Souhlasím s tím, že pro šikovné a kreativní právníky je trh stále otevřen. Ale zároveň bych varovala před přílišným očekáváním v začátku. Málokomu se podaří rychlý úspěšný start, a proto je dle mého názoru nezbytná i dostatečná dávka odvahy a vytrvalosti. V neposlední řadě, a pro dnešní dobu to platí dvojnásob, je klíčová nějaká inovativní myšlenka, která vás dokáže od silné konkurence odlišit. Právníků je opravdu hodně, ale když budete mít něco, co nové klienta přiláká ideálně na první pohled, máte vyhráno. Shrnula bych to tedy tak, že odvážní, šikovní a inovativní právníci mají dnes zelenou.
Oba jste transformaci česko-slovenské kanceláře na globální právní společnost zažili na vlastní kůži. Jakým výzvám a rizikům musí společnosti, které takový proces podstoupí, čelit?
JK: Hlavní je dle mého názoru neztratit v procesu změn sám sebe. Je důležité stále myslet na to, co člověku pomohlo v začátcích, díky čemu se mu podařilo vyrůst, udržet a prosadit se na trhu. Ve chvíli, kde se vše rozrůstá, nesmíte usnout na vavřínech s dojmem, že práce je hotová a nastala doba odpočinku. Každá taková změna představuje novou výzvu a té můžete nejlépe čelit, pokud vycházíte ze zkušeností, které jste nasbírali v minulosti. Chcete-li být úspěšní, nemůžete dělat změnu pro změnu, ale důležité je být přesvědčen o tom, že to, co děláte, je správně a s tím dojít až do cíle.
DV: Souhlasím se svým kolegou. Jen bych ještě dodala, že by se člověk neměl přidávat k něčemu, čemu sám nevěří a co je mu vzdálené. My jsme v tomto ohledu měli štěstí, protože společnost, které jsme nově součástí, je nám jak stylem práce, tak celkovou mentalitou velmi příbuzná. Před sloučením jsme navíc společně již několik let spolupracovali a díky tomu to nebyl krok do neznáma.
Co bylo z Vašeho pohledu na celém procesu největším oříškem?
JK: Jde asi o nastavení celého systému a pravidel. Přešli jsme na režim opravdu velké korporace, kde musíme důsledně dodržovat dané postupy, které jsou společné pro všechny pobočky. To je ale pouze otázka zvyku a oproti všem pozitivům, které změna přinesla, jde skutečně spíše jen o malý ,,oříšek“.
DV: Dle mého názoru je největším oříškem zkrotit svá očekávání. Skutečná realita je mnohdy od původních představ odlišná. Pokud do procesu půjdete s až přílišným nadšením a očekáváním, hrozí vám nepříjemné zklamání, protože zpravidla vše postupuje velmi pozvolna a na cestě musíte čelit mnoha nástrahám včetně již zmíněného přechodu systému či změnám postupů.
Jakým způsobem by měly být změny tohoto typu a rozsahu podávány klientům, aby se co nejvíce minimalizovalo riziko, že by změnu mohli vnímat negativně či s obavou z budoucího vývoje? Napadá mě např. obava pramenící z toho, že dojde ke změně zaběhnutých postupů, na které byli klienti ze strany kanceláře zvyklí. Existuje pro to vůbec nějaké základní pravidlo?
JK: Každý klient je individuální. Je proto velmi důležité zachovat si empatii a své klienty znát. Rozhodně nesmí chybět nějaké rámcové oznámení, které plošně klienty o změně informuje. Dále je však zapotřebí individuální přístup a komunikace s každým jednotlivým z nich. Každý klient je jiný, má jiné potřeby a odlišné představy. Obecně však platí, že ho musíte přesvědčit, že z jeho pohledu se nic zásadního nezmění, tedy nezmění se nic k horšímu, ale naopak dostane benefit v podobě širšího rozsahu služeb, které mu bude nově kancelář schopna poskytovat. Pro zahraniční klienty tkví pak další výhoda v tom, že při zachování jednoho bodu kontaktu jste schopni pokrýt více různých jurisdikcí, a pomoci mu tak i při přeshraničních právních stycích. Pokud klient potřebuje právní pomoc na mezinárodní úrovni, není to tak, že byste mu pouze doporučili, na koho se má obrátit v Německu, ve Francii, v Číně, jak to bylo doposud, ale v rámci projektu komunikujete s klientem dále i v těchto případech. Klient tak může namísto deseti různých právníků pracovat stále s jedním, jemuž věří a na kterého je zvyklý.
DV: Já bych snad ještě doplnila, že velmi důležité je rovněž správné načasování.
Zmínili jste širší spektrum nabízených právních služeb. V čem dalším z pohledu klienta spočívají výhody velké advokátní kanceláře?
JK: Tak např. technologická vyspělost, kterou velká kancelář disponuje, je oproti těm malým nesrovnatelná. V dnešní době se v našem prostředí běžně využívají služby umělé inteligence, jež pomáhá např. při revizi smluv, dále jsou to komunikační systémy, systémy sdílení dat. Posun je z tohoto pohledu neuvěřitelný. Zároveň spatřuji značný posun i po praktické stránce. Můžeme to demonstrovat kupříkladu na litigacích, kdy má v zásadě každý velký mezinárodní kontrakt rozhodčí doložku a řídí se většinou jiným právním řádem než českým. Při velké kanceláři však takový případ již pro klienta neznamená komplikaci, neboť může spolupracovat stále se stejným týmem a jak jsem již zmínil výše, díky mezinárodnímu propojení je možné do projektu zapojit zahraniční kolegy z jurisdikcí, kterých se daná kauza týká. Z pohledu klienta spočívá výhoda tedy v tom, že má stále stejnou advokátní kancelář. Ta mu však dokáže pokrýt mnohem větší agendu.
DV: Já bych svou odpověď rozdělila do dvou rovin. První skupinou jsou lokální klienti a pro ty by se, jak bylo zmíněno v předchozí otázce, v zásadě nic změnit nemělo. Měli by se stále cítit jako „ve svém“. Mají jedno (stejné) kontaktní místo, a mohou tedy mít stále pocit bezpečí a jistoty, i pokud se rozhodnou vykročit na mezinárodní trh. Druhou skupinu pak tvoří klienti mezinárodní a zde je výhoda úplně jasná. Vše je pro ně zařízeno v jednotném režimu, výstupy jsou konzistentní a vzájemně propojitelné. Odpadá tak vyčerpávající komunikace s deseti právníky z různých konců světa a následné složité skládání výstupů do jednoho závěru. Tedy pro mezinárodního klienta znamená globální advokátní kancelář jeden kontaktní bod poskytující pomoc po celém světě a pro rozrůstající se tuzemské klienty je to záruka bezpečí a jistoty ve chvíli, kdy se rozhodnou expandovat do mezinárodních vod - mohou zůstat pod křídly svého právního týmu, na jehož pomoc jsou zvyklí a kterému důvěřují.
Ve své praxi spolupracujete se zahraničními kolegy z různých konců světa téměř na denní bázi. Vnímáte v jejich přístupu k práci nějaké odlišnosti od přístupu českých právníků?
JK: Dle mého názoru se přístup neodvíjí ani tak od toho, z jakého státu daná osoba pochází, jako je spíše odvislý od kultury dané společnosti. Firemní kultura se napříč společnostmi liší, a to pak zakládá i odlišnost přístupu jednotlivého právníka. Jak říkala Dominika, ve chvíli, kdy se z české či česko-slovenské úrovně posouváte na rovinu globální, musíte dělat každý krok s náležitou pečlivostí. A jedním z aspektů, který před tím, než přistoupíte ke globálnímu koncernu, zvažujete, je, zda je vám dané firemní prostředí a styl práce kulturně blízký. Pokud by tomu tak nebylo, fungovat v rámci takové společnosti budete jenom těžko a dříve či později vzniknou nesrovnalosti, kvůli kterým se budete muset rozloučit. Pokud se ale vrátím k otázce, tak já osobně žádné rozdíly nevnímám. Spolupracujeme v rámci jedné společnosti, která má společnou kulturu, postupy, sdílíme stejné hodnoty, a to zakládá onu jednotu přístupu.
DV: Ano, jsou tu samozřejmě určité lokální rozdíly, rozdíly ve firemní kultuře i charakterové rozdíly v lidech, ale základní politika společnosti je stejná, což přináší příjemný komfort pro klienty i naše kolegy.
JK: Nejde o to, že by člověk neměl rád různorodost, ale pokud chcete dělat obchod, právníci vám tu práci mají usnadňovat a vy nemáte trávit čas tím, že si zvykáte na nová pravidla a nový způsob komunikace. Tím, že vám právníci usnadní práci napříč světem, máte více času užívat si zmíněných lokálních rozmanitostí.
Hraje dle vašeho názoru z profesního hlediska v tomto směru roli např. i odlišná mentalita, resp. jiná právní (případně i neprávní) kultura?
JK: Vždy se člověk může setkat s nepochopením, zejména pokud oznamuje špatné zprávy. Jen těžko nalézá klient pochopení, když mu sdělíte, že jeho požadavek není v dané právní kultuře možný, když jinde to možné je. Jako právník se ale vždy musíte snažit hledat nějaké řešení. Pokud je klient zvyklý, že vždy uděláte maximum, aby se nějaké řešení našlo, bude pro něj pochopení překážky založené odlišností právních řádů daleko snadnější. Jiná právní kultura je faktický stav, který nezměníte. Nemůžeme tedy přemýšlet úplně právně stejně jako naši kolegové v zahraničí, ale máme stejné byznysové myšlení. Právní cesty k výsledku byznysu mohou být odlišné, ale práce nás jako právníků spočívá v tom, abychom si s diferenciací právních úprav poradili a našli cestu k požadovanému výsledku.
DV: Klient většinou netrvá na tom, že právní postup musí být úplně stejný, ale potřebuje, aby zvolené řešení v konečném důsledku plnilo stejnou funkci. Proto pro nás neexistuje odpověď, že požadovaného výsledku dosáhnout nelze, protože právní řád či kultura to neumožňují. Musíme to vymyslet tak, aby to zkrátka šlo. A to je jednodušší, pokud klienta i výsledky, kterých chce v daném projektu dosáhnout, znáte. Opět se tedy vracíme k významu individuálního přístupu ke každému, kdo si k vám pro právní pomoc přichází.
V čem může být seznámení se s chodem zahraniční advokátní kanceláře pro advokáta, popř. koncipienta, největším přínosem? Jakým způsobem se může taková zkušenost promítnout do jejich práce?
DV: Jsou 2 extrémy. Buď si uvědomí, že je to horší, a pak je doma spokojený, nebo zjistí, že zahraniční konkurenti jsou prostě lepší a on se musí víc snažit, aby mezi konkurencí obstál a byl spokojený s tím, co dělá. Pokud mám mluvit sama za sebe, jsem spíše ten druhý případ. Když to „oni“ umí líp, tak já to přece musím dokázat také. Zahraniční konkurence pro mě tedy znamená zvýšenou motivaci, která mě vede k lepším výsledkům.
JK: Souhlasím, že zejména pro mladé kolegy je to velká výzva. Obzvlášť v přechodové fázi, kdy se otvírají nové možnosti seznámit se např. s technologiemi, které u nás ještě v takové míře dostupné nejsou, vyzkouší si spolupráci v mezinárodních týmech a mohou pracovat pro zajímavé klienty, se kterými by se na lokální úrovni nesetkali. Já osobně to pak na své pozici vnímám spíše jako výsledek dlouholetého budování, těší mě, že za sebou vidím takový kus práce a daří se mi s mými kolegy neustále někam posouvat.
Advokacie má jako povolání svobodné a nezávislé velmi dlouhou historickou tradici. Poskytování právních služeb v tomto duchu se tak již vžilo do povědomí celé společnosti, kdy se na advokáty denně obrací řada klientů s žádostí o nejrůznější typy právní pomoci. Existuje v rámci poskytování právních služeb něco, co by v dnešní době mohlo být vnímáno stále jako nadstandard?
JK: Je těžké odpovědět takto obecně, je to velmi individuální. To, co mi můžeme vnímat jako nadstandard, mohou jiné kanceláře řadit mezi služby běžné, a naopak. Pokud mám ale odpovědět nějak konkrétně, tak určitým nadstandardem by pro někoho mohla být naprostá oddanost pro klienta. Nadstandard může být viděn v tom, když pro klienta neodvedu pouze práci, kterou mi zadal, ale snažím se mu pomoci hledat nejlepší možná řešení a přemýšlet o celé problematice komplexně - on přinese sérii problémů a vy mu dáte sérii správných řešení a odpovědí. To je to, co klient ocení. Já osobně ale takový přístup považuji za samozřejmost.
DV: Zároveň bych k tomu ale řekla, že klienti jsou čím dál tím náročnější, a i když s nimi komunikujete v zásadě permanentně, časem si na to zvyknou a už to jako nadstandardní službu vnímat nebudou. Rozhodně by ale takový přístup od advokáta přijít měl, protože on je ten, koho si klient vyhledá, když potřebuje pomoci v nějaké důležité životní situaci a za jeho službu si platí. Musíte si ale nastavit postup spolupráce, který bude pro danou kauzu a klienta vyhovující. Jsou klienti, kteří vyžadují průběžný a poměrně intenzivní kontakt, ale na druhé misce vah stojí klienti, kteří naopak ocení, pokud je nezahlcujete komunikací, ale vědí, že tu zkrátka „jste“, pokud vás potřebují.
Advokacie bývá někdy prezentována jako „žraločí prostředí“ a právníci jako ti, co „kopou“ sami za sebe. Skutečnost, že na trhu působí mnoho středně velkých až velkých právních společností s početnými týmy advokátů a koncipientů, však svědčí o opaku. Může v takové kanceláři uspět člověk, který není týmovým hráčem?
DV: I když půjde o člověka s vynikajícími schopnostmi anebo znalostmi, u nás ve firmě člověk, který není týmovým hráčem, šanci na úspěch nemá. „Hra na vlastním písečku“ danému člověku, kanceláři a hlavně klientům neprospívá.
JK: Já se odvažuji říci, že takový člověk dnes šanci na úspěch nemá. Vždy se najde někdo lepší. Není to olympiáda, kde by mohl zvítězit člověk s úžasnými akademickými znalostmi, který už není schopný je vykomunikovat a využít v praxi. Jedna věc je, že vám z hlavy ,,vysype“ odpověď, kterou by jiný musel dlouho hledat v odborné literatuře, ale přesto klientovi dobrou službu neposkytne. Vyhledávání informací se navíc díky rostoucímu pokroku v informačních systémech stává stále jednodušší a díky tomu se mnohem více cení, když se člověk dokáže s plným nasazením a do detailu věnovat konkrétnímu klientovi, jeho problému a je schopný s ním komunikovat. Navíc, pokud se prací v advokacii chcete uživit, nestačí vám jeden klient, ale musí jich být více. A to už jako jednotlivec v hlavě udržet nedokážete, a potřebujete tak kolem sebe tým lidí, kteří s vámi budou spolupracovat. Člověka v advokacii, jenž není týmovým hráčem, bych tak přirovnal kupříkladu k fotbalovému týmu, který je plný hvězd, ale ty si mezi sebou nepřihrávají a nemají brankáře. Taky by nedokázaly vyhrát. A právě čím je kancelář větší, tím důležitější týmové prostředí je. Pokud budete mít v kanceláři skupinu individuí, byť s výjimečnými schopnosti, avšak bez vzájemné harmonie, jejich potenciál stejně dostatečně nevyužijete.
Stále jde o práci s lidmi a během té je komunikace nejdůležitější.
JK: Přesně tak. Čím větší je kancelář, tím důležitější je, aby to byl tým, a ne skupina individualit. Pokud lidé spolupracují v nějaké harmonii, dokážou být neuvěřitelně efektivní, produktivní a nápadití. Souvisí to samozřejmě i s prostředím na pracovišti, které může být někde extrémně konkurenční. V takovém prostředí jsou lidé vystresovaní a nedokážou přijít na nápady, na které by za normálních okolností přišli. Pro mě v tomhle směru na trhu advokacie místo pro sólové hráče není.
Diskuze k článku ()