Rozhodčí smlouva jako (ne)zbytná podmínka rozhodčího řízení

Namítají, že samotný zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“) v některých svých ustanoveních předpokládá možnost konání rozhodčího řízení i bez její existence.

Smyslem tohoto článku je zejména upozornit na tento názor části autorů a seznámit s ním čtenáře.

Objektivní a subjektivní arbitrabilita jako základ rozhodčího řízení

Jedním ze základních předpokladů konání rozhodčího řízení je tzv. arbitrabilita, tedy obecně možnost založit pravomoc rozhodců projednat spor a rozhodnout o něm na místo jinak příslušných soudů. A. Bělohlávek rozlišuje arbitrabilitu na objektivní a subjektivní. Objektivní arbitrabilitou je myšlena samotná možnost projednání konkrétního sporu před rozhodcem či stálým rozhodčím soudem, přičemž podmínky, které musí daný spor splňovat, aby mohl být rozhodci rozhodnut jsou stanoveny především v § 1 a § 2 ZRŘ. Pro tento článek je stěžejní subjektivní arbitrabilita, která je dána tehdy, je-li mezi stranami konkrétního sporu sjednána platná rozhodčí smlouva. A. Bělohlávek, který patří mezi zastánce teze nezbytnosti existence rozhodčí smlouvy, ve svém komentáři k této problematice uvádí, že právě platná rozhodčí smlouva je základem, kterým dochází k přenesení pravomoci z obecných soudů na rozhodce či stálý rozhodčí soud, čímž de facto dochází k omezení práva domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu, které je zaručeno čl. 36 odst. 1 LZPS.[1]

K nezastupitelné roli rozhodčí smlouvy se ve své judikatuře mnohokrát vyjádřil i Nejvyšší soud[2], když s odkazem na § 2 ZRŘ mimo jiné uvádí, že existence rozhodčí smlouvy je nezbytnou podmínkou pro vynětí předmětného sporu z pravomoci soudů a svěření rozhodnutí rozhodci. K tomu dále dodává, že není-li rozhodčí smlouvy, není rozhodce oprávněn o sporu rozhodnout.[3]  

Z výše uvedeného by na první pohled mohl vyplývat závěr, že bez existence rozhodčí smlouvy nelze rozhodčí řízení konat, jelikož při její absenci není založena pravomoc rozhodce. Tento závěr však není tak jednoznačný, jak by se mohlo zdát, a podle některých názorů lze za splnění určitých podmínek založit pravomoc rozhodce i bez existence rozhodčí smlouvy.

Rozhodčího řízení bez rozhodčí smlouvy

Jak bylo naznačeno v úvodu tohoto článku, část autorů v čele s L. Lissem výše nastíněný tradiční názor odmítá, když zdůrazňují, že rozhodčí smlouvu není možné v žádném případě vnímat jako naprosto nezpochybnitelnou podmínku pro konání rozhodčího řízení. Argumentují tím, že ze samotného ZRŘ lze dovodit, že existuje ještě minimálně jedna další možnost legálního zahájení rozhodčího řízení, a to i bez existence rozhodčí smlouvy. V této souvislosti je zmiňován zejména § 31 písm. c) ZRŘ, v němž je stanoveno, že soud zruší rozhodčí nález mimo jiné tehdy, rozhodoval-li ve věci rozhodce, jenž nebyl rozhodčí smlouvou ani jinak povolán k rozhodování. Právě ze slovního spojení „ani jinak“ je částí autorů dovozováno, že samotný zákon předpokládá, že založit pravomoc rozhodce určitý spor projednat a rozhodnout o něm je možno i jinak než na základě rozhodčí smlouvy.

Zmíněným jiným způsobem povolaní rozhodce je myšlena situace, kdy je jednou ze stran určitého sporu podána žaloba k rozhodci či stálému rozhodčímu soudu, a to i přes to, že mezi stranami sporu nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva. K tomu, aby bylo rozhodčí řízení následně skutečně zahájeno, je nezbytné projevení souhlasu žalované strany s tím, že spor bude vyjmut z pravomoci civilních soudů a k jeho projednání bude povolán rozhodce. Tento souhlas může být jak výslovný, tak může vyplynout z konkludentního jednání žalované strany.

Ke konkludentnímu souhlasu žalovaného s konáním rozhodčího řízení dochází tehdy, učiní-li žalovaná strana první úkon ve věci samé, v němž ovšem ať již vědomě či nevědomě nenamítne nedostatek pravomoci rozhodce z důvodu neexistence rozhodčí smlouvy ve smyslu § 15 odst. 2 ZRŘ. V takovém případě se má za to, že s konáním rozhodčího řízení, byť mlčky, souhlasí a podvoluje se tak pravomoci rozhodce, a to i přestože žádná rozhodčí smlouva neexistuje, neboť žalovaný měl možnost namítnout nedostatek pravomoci rozhodce, což však, ať už z jakéhokoliv důvodu, neučinil. Námitku nedostatku pravomoci rozhodce je pak možné vznést nejpozději v rámci prvního úkonu ve věci samé a její nevznesení má zásadní dopad na pokračování rozhodčího řízení, jelikož není-li podána v tomto okamžiku, nemůže být v zásadě již vznesena.[4]

Zásadní podmínkou pro konání rozhodčího řízení bez rozhodčí smlouvy tak je, aby žalovaná strana byla v řízení před rozhodcem určitým způsobem aktivní, což vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu, který uvádí, že neexistenci rozhodčí smlouvy není možné zhojit, byl-li žalovaný v rozhodčím řízení zcela pasivní, nezúčastnil se žádného jednání a neexistenci platné rozhodčí smlouvy ani nijak nenamítal, na čemž nic nemění ani fakt, byl-li mu následně rozhodčí nález doručen.[5] Tento důsledek by mohl podle Nejvyššího soudu nastat pouze tehdy, byl-li by žalovaný v řízení před rozhodcem aktivní, přičemž nijak nenamítl neexistenci rozhodčí smlouvy nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé.[6] Z výše uvedeného lze dovodit, že i Nejvyšší soud připouští možnost konání rozhodčího řízení za výše uvedených podmínek bez existence rozhodčí smlouvy.

Závěr

Závěrem lze konstatovat, že za splnění výše nastíněných podmínek je skutečně možné, aby bylo rozhodčí řízení zahájeno a konáno i bez existující a platné rozhodčí smlouvy. Jak ale uvádí i sám L. Lisse, tento postup není v praxi příliš obvyklý, a „seriózní“ rozhodci obvykle ctí rozhodčí smlouvou jako nezpochybnitelný základ rozhodčího řízení a do zahájení řízení bez ní se pouští jen zřídkakdy.[7] Rozhodci tak zpravidla postupují v těchto případech „standartním“ způsobem, a to tak, že zahájené rozhodčí řízení zastaví dle § 15 odst. 1 ZRŘ pro nedostatek své pravomoci. 

---