Obchodní právo | Hana Treutlerová | 11.05.2016 Také v kategorii:
Rekodifikace

Rozhovor: prof. Jan Dědič - Výkladové problémy zákona o obchodních korporacích Zdroj: Vladimíra Přikrylová, SayACTION

Rozhovor: prof. Jan Dědič - Výkladové problémy zákona o obchodních korporacích

Rekodifikace soukromého práva přinesla také nový zákon o obchodních koporacích. Jak na tom jsme téměř dva roky od jeho účinnosti? Právní jistota je poměrně nízká, výkladové problémy přetrvávají a česká judikatura je nestíhá pokrývat. Konkrétní problematiku zákona o obchodních korporacích a jeho potenciální novelizaci pro nás v rozhovoru nastínil prof. JUDr. Jan Dědič, společník Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o., mimo jiné jeden z největších odborníků na obchodní právo v zemi.

Hana Treutlerová

Hana Treutlerová

redaktorka

Hana Treutlerová

redaktorka

Na kongresu Právní prostor jste vystoupil s přednáškou na téma „Výkladové problémy zákona o obchodních korporacích“. Mohl byste je shrnout?

Zákon o obchodních korporacích, stejně jako každý nový zákon, s sebou nutně výkladové problémy přináší, neboť se nejednalo jen o stručné opsání nebo přizpůsobení úpravy, která byla obsažena v obchodním zákoníku, ale šlo o zásadní přepracování koncepce práva obchodních korporací. Z toho se pak určitým způsobem derivují i důvody výkladových problémů týkající se zákona o obchodních korporacích, z nichž některé byly předvídatelné, jiné však ne.

Za jeden ze základních důvodů výkladových problémů spatřuji necitlivé zásahy způsobené schválenými pozměňovacími návrhy v Poslanecké sněmovně při projednávání předlohy. Bylo provedeno několik změn koncepčního charakteru jen v některých ustanoveních a tyto změny nebyly promítnuty do všech souvisejících ustanovení zákona o obchodních korporacích, což pak v mnoha případech znamená, že dané ustanovení je téměř nevyložitelné, pokud nevíme, jak zněla původní úprava, jak se změnil konkrétní institut, který pak nebyl promítnut do dalších několika desítek paragrafů. Typickým příkladem tohoto druhá výkladových problémů byl zásah, který způsobil, že u zaknihovaných akcií se opět začaly rozlišovat akcie na jméno a na majitele, s čímž původně předložená koncepce v souladu s novým občanským zákoníkem nepočítala. Pokud se někde v původní předloze zákona mluvilo o akciích na jméno nebo na majitele, tak se tím vždycky rozuměly pouze listinné akcie. Jestliže se tato koncepce změnila a míní se tím i zaknihované akcie, tak celá řada ustanovení je na zaknihované akcie neaplikovatelná nebo vzniká problém, která úprava se má použít.

Druhý příklad se týká situace, kterou nelze odstranit ani historickým výkladem, ale pouze novelou příslušného předpisu. V jednom případě má schválení změna vládní předlohy zákona o obchodních korporacích za následek rozpor českého práva s právem Evropské unie. Jde o změny společenské smlouvy ve společnosti s ručením omezeným. Původní návrh počítal s tím, že jakákoli změna společenské smlouvy ve společnosti s ručením omezeným musí podléhat kontrole zákonnosti ze strany notářů bez ohledu na to, jestli se na ní dohodnou společníci nebo o ní bude rozhodovat valná hromada anebo zda se bude hlasovat per rollam. V Poslanecké sněmovně byla přijata taková změna, že při hlasování per rollam byl nahrazen notářský zápis i pro změny společenské smlouvy pouze úředním ověřením podpisu, což nepostačuje. Podle příslušné evropské směrnice každý zakladatelský dokument společnosti s ručením omezeným a každá jeho změna, pokud nepodléhá předběžné soudní nebo správní kontrole, musí mít formu veřejné listiny, což v tomto případě naplněno není.

Další důvody spočívají v tom, že se zavedla celá řada nových institutů, které nebyly praxí odzkoušeny, a ukázalo se, že tak, jak jsou některé z nich popsány, nemohou bez problémů plně fungovat. Dalším okruhem problémů je, že některé ty instituty, které se přebíraly z obchodního zákoníku a měly zůstat zachovány, se přepsaly trochu jinými slovy a vznikl výkladový problém spočívající v tom, že praxe tápe, zda se zákonodárce chtěl odchýlit, anebo nejde o změnu a je to jen jinými slovy potvrzení té samé právní úpravy. V neposlední řadě jde o nechtěné legislativně technické chyby jako špatné odkazy, použití chybného pojmu, nebo nesrozumitelná věta. Tomu se žádný zákonodárce nedokázal nikdy vyhnout.

O jakých institutech je konkrétně v této souvislosti řeč?

Takovým institutem, který jsem zatím v praxi nezaregistroval, je kumulativní hlasování při volbě členů orgánů ve společnosti s ručením omezeným a v akciové společnosti. Byť se v této souvislosti v teoretické rovině výkladové problémy objevují, tak praktický dopad je téměř nulový, protože tento institut využíván není. Na druhou stranu instituty, které využívány jsou, výkladové problémy přinášejí, protože neexistuje jednota názoru na základní principiální pochopení toho daného institutu. Konkrétně se to týká různých druhů podílů a akcií v akciové společnosti, protože novela upustila od principu, že v případě druhů akcií nebo podílů, co není zákonem dovoleno, je zakázáno. V současné době je zakázán výslovně pouze jeden druh podílů nebo akcií a to jsou podíly nebo akcie, které přinášejí výnosy nezávisle na hospodářském výsledku. V praxi a teorii vznikají spory o to, jestli lze například vytvářet druhy podílů nebo akcií odebíráním práv, které společníkům přiznává zákon. Je např. spor o to, zda lze odebírat hlasovací právo společníkům společnosti s ručením omezeným nebo vydávat akcie bez hlasovacího práva, i pokud nejde o prioritní akcie. U společnosti s ručením omezeným zákon výslovně neupravuje ani odebrání hlasovacího práva u prioritních podílů. Jde o to, na kolik je toto právo tak úzce a pojmově spojeno s podílem, že ho nelze vyloučit, pokud to zákon výslovně neupravuje. Obdobně vznikají výkladové problémy kolem podílu na zisku a jejich odebírání. Lze vydat akcie bez podílu na zisku, když je akcie definována tak, že je to cenný papír, se kterým je spojeno právo podílu na zisku? Mohu toto právo akciím odebrat, či nikoli? Podobně se vedou diskuse o tom, zda lze vytvářet druhy akcií přidáváním povinností, když druh akcie je definován tak, že to jsou akcie, s níž jsou spojena stejná práva. O povinnostech se vůbec nemluví. Existují zastánci názoru, že s akciemi nelze žádné povinnosti spojovat. Široké otevření možnosti vydávat různé druhy podílů vytváří otázku, kde existuje bariéra, kam až lze při vytváření zvláštních druhů podílů zajít, která práva lze odebrat a která přidat? Na to zatím definitivní odpověď neexistuje.

Dochází v praxi následně například ke zneužívání těchto institutů?

Osobně jsem se se zneužitím druhů podílů nebo akcií v praxi zatím nesetkal. To se samozřejmě se to objeví až v okamžiku, kdy vznikne mezi společníky nějaký spor a někdo bude chtít ujednání ve společenské smlouvě zneužívajícím způsobem vyložit ve svůj prospěch. Ale pokud se společníci dohodnou na nějakém řešení ve společenské smlouvě, nevzniknou mezi nimi spory, tak se posouzení daného ujednání k soudu nedostane, ledaže by zde zasáhl notář a odmítl by společenskou smlouvu sepsat z důvodu, že podle jeho názoru, je takové ujednání zneužívající. V praxi jsem se setkal s legitimními požadavky účastníků na vydání podílů bez hlasovacích práv. Společníci se dohodli tak, že umožní vstup investora, který přinese peníze a know-how, ale neměl zájem mluvit do řízení společnosti a po určité době svůj zhodnocený podíl prodat. Navíc ostatní společníci byli ochotni se po určitou dobu vzdát podílu na zisku ve prospěch tohoto investora. Vzhledem k tomu, že jsou o to spory, je vždycky bezpečnější nějaká minimální hlasovací práva přiznat a nastavit poměrně velké rozdíly v hlasovacích právech v podílech, ale vytváří to zbytečně velkou nejistotu v tom, kde je ta pomyslná hranice obcházení zákona. Samozřejmě, že každý institut můžete zneužít, jak instituty staré, tak ty nové. To není důvod je nezavádět.

V současné době jsou formulovány základní teze novely zákona o obchodních korporacích. Jaké změny byste doporučoval?

Základem by měla být – a byla i provedena – analýza toho, na kolik jednotlivé instituty činí už nyní v praxi problémy a také těch institutů, s nimiž do styku praxe ještě nepřišla, ale v budoucnu by se mohly realizovat a řešení sporných otázek prostřednictvím soudních sporů by bylo jen obtížně předvídatelně. Jsou dvě cesty řešení. Nedělat nic a čekat, jak jednou naše soudy vyjudikují sporné otázky, což je záležitost mnoha let a právní nejistoty. Druhou možností je přijít s návrhem nějakého řešení problémů, pokud možno najitém v nějakém širším kontextu odborníků z teorie i praxe, kteří se touto problematikou zabývají, a navrhnout řešení, které by výkladový problém eliminovalo, popřípadě tam, kde je spor o hranice, se pokusit dosáhnout shody a mantinely v zákoně nastavit tak, aby účastníci nebyli vystaveni riziku právní nejistoty.

Samozřejmě je zde riziko, jako u každé novelizace, že jedna nejasnost může být nahrazena jinou. Zákon tvoří jenom lidé a každý se může mýlit. Každý se podílí na formulaci zákona, vnímá problém ze svého zorného úhlu a ví, čeho chce regulací dosáhnout, ale jazykové vyjádření, které je třeba pro určitou skupinu lidí jasné, nemusí být tak úplně srozumitelné pro širokou veřejnost. Novela by rozhodně neměla řešit problémy, které lze jednoduše odstranit výkladem. Mělo by jít o řešení těch problémů, kde výklad sice možný je, ale je nejistý anebo jak už jsem říkal, věci, kde je založen rozpor s unijním právem, který nelze odstranit žádným výkladem.

Zmiňoval jste pojem „právní nejistota“. Jak je to s ní u nás?

Právní jistota podle mého názoru není příliš velká, protože souvisí se stabilitou právního řádu a jeho jasností a přehledností. V současné době je český právní řád nepřehledný, složitý. Podobné instituty jsou upraveny v různých zákonech a z různého pohledu, formulce jsou složité a srozumitelné jen zasvěceným osobám, takže pro obyčejného adresáta právní normy, který není odborníkem na právo, je tento stav práva velmi nepřehledný a nesrozumitelný. Pokud existuje nepřehlednost právní úpravy, tak v podstatě není možné, aby se adresáti právních norem s nimi ztotožnili. Právní vědomí je podle mého názoru u nás slabé. V nepřehledných předpisech se nikdo nechce orientovat, natož je číst. Z toho důvodu se pak lidé chovají spíše nahodile, jak se domnívají, že by to bylo správné, ale že by to mělo zrovna oporu ve znalosti právních předpisů, to se říci nedá. Druhou příčinou je to, že se stále „chrlí“ neúměrné množství právních norem. Je nejistota v jejich výkladu, jejich aplikovatelnosti a vzhledem k relativně dlouhým lhůtám soudních řízení, je dlouho nejasné, jak soudy sporné otázky vyloží. Navíc přípisem mnoho sporů končí až u Nejvyššího soudu, nebo až u Ústavního soudu, což samozřejmě také celý proces aplikace práva prodlužuje.

Jak tomu lze předejít? Je namístě například reforma soudního systému?

Pokud samozřejmě převáží řešení sporů a neshod prostřednictvím soudu, bude to vždy neefiktivní. Prvním nástrojem by mělo být hledání nějakého smírného řešení tak, aby se strany byly schopny domluvit na přijatelném kompromisu. V tom vidím základ. Pokud každý půjde s každou maličkostí před soud a i s problémem, na kterém je možné se rozumně dohodnout i bez autoritativního řešení sporu, tak nikdy soudní soustava efektivní nebude. Řešení sporu soudní cestou by mělo být ultimo ratio, to poslední, když už vše ostatní selhalo. A ne první věcí, co člověk udělá.

Mediaci tedy fandíte.

Určitě ano.

Co říkáte na zavedení institutu ADR – mimosoudního řešení spotřebitelských sporů?

Určitá cesta to je, ale je otázkou, na kolik je právně složitá v rámci určité konformity pro spotřebitele. Spotřebitel je v oblasti práva laik, a pokud jsou předepsány jakékoli formální postupy, které musí dodržovat, tak bez toho, aby si nevzal poradce v oblasti v práva - minimálně toho spotřebitelského, se stejně v té změti paragrafů utopí.

Teď trochu z jiného soudku. Jak jsou na tom dnes mladí právníci? Liší se od předešlé generace? Jaké zkušenosti s nimi máte v právní praxi?

Dělat generální posouzení je velmi obtížné, ale rozhodně bych řekl, že došlo k velké polarizaci mezi absolventy právnických fakult. Někteří absolventi přicházejí prostě velmi dobře připraveni, byť alespoň na teoretické úrovni – samozřejmě, že jim právnická fakulta nikdy nemůže zprostředkovat praktickou zkušenost – a někteří školou tak nějak projdou, aby měli titul, ale příliš si toho neodnesou. Ale rozhodně bych řekl, že se zlepšila taková ta špička absolventů, která je na rozdíl od minulých generací právníků velmi dobře vybavena jazykově a eventuálně znalostí zahraničních právních řádů a trochu odlišné právní kultury, což jim samozřejmě umožňuje s daleko větším nadhledem interpretovat i problémy českého práva.

Co na nich oceňujete?

Rozhodně odvahu, s jakou se vrhají do řešení některých problémů a to, že se nebojí diskutovat a stát si za svými názory. Na druhou stranu to vše platí, pokud jsou ochotni uznat i názor jiný, protože takové to „stát si za svým názorem za každou cenu a nenechat se přesvědčit“ bývá někdy kamenem úrazu.

rozhovor novela zákona zákon o obchodních korporacích

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články