To potvrzuje i JUDr. Hana Lenghartová, zapsaná mediátorka a advokátka, podle které je trend mediace stále na vzestupu. Jaké druhy mediace vůbec existují a v čem spočívá jejich rozdíl? Jaké zkušenosti s mediací mají soudy? Jsou právní zástupci stran na mediaci vítáni? Nejen na tyto otázky nám odpoví Hana Lenghartová v následujícím rozhovoru.
V rozhovoru, který jste pro Právní prostor poskytla v roce 2016, se Vás kolegyně ptala na to, zda mediace získává na popularitě. Z Vaší strany zaznělo, že s mediacemi se roztrhl pytel. Jak jsme na tom teď, po téměř pěti letech? Je tento trend stále na vzestupu?
Rozhodně ano, mediaci začaly využívat i soudy vyšších stupňů, a to ve větší míře než dosud, i sporná agenda se rozšířila, což je moc dobře. Koneckonců, mediovat lze vše kromě trestní agendy.
O mediaci školíte také samotné soudce, Jak se k mediacím v dnešní době soudy či soudci staví? Jak mediaci vnímají?
Soudci, kteří mediaci využívají, jí vnímají jako pomocný prostředek, neboť část své agendy, která je k mediaci vhodná, přesunou na mediátory. S ohledem na vysokou dohodovost, kdy obecně platí, že ve 3 případech ze 4 se podaří spor během mediace uzavřít, věřím, že tedy nejen samotní účastníci, ale i soudci tento nástroj oceňují.
Jaké zkušenosti s mediací vůbec soudy mají? V rozhovoru, který jsem zmiňovala, jste mluvila o rozdílných zkušenostech soudů s mediací. Přetrvávají tyto rozdíly nebo se mediace stala už běžnou soudní praxí a soudci s ní mají zkušenost?
Za sebe mohu říci, že v současnosti přichází případy ze všech regionů republiky, z krajů jistě vede Praha, kraj Středočeský, Západočeský, Severočeský, ale i Moravskoslezský, a to včetně krajských soudů. A konkrétní zkušenosti soudů odvisí jistě od výběru vhodné kauzy, vhodného načasování mediace, jakož i od výběru samotného mediátora.
Předpokládám, že valná většina mediací, které máte, jsou ty povinné, nařízené soudem. Povinné je však jen první setkání s mediátorem. Jak často se stává, že se účastníci takových setkání rozhodnou v mediaci pokračovat, resp. ji zahájit?
Poměr mezi případy, kdy setkání s mediátorem iniciuje soud, a těmi, kdy je mediace iniciována zcela dobrovolně a účastníci zvolí tento typ mimosoudního řešení sporů namísto soudu, případně paralelně se soudním procesem, se zásadně změnil. Dobrovolných mediací výrazně přibylo, stále sice převažují soudem nařízené kauzy, ale brzy to bude nerozhodně. Hovořím tedy výhradně o své vlastní praxi. K Vaší otázce si dovolím nejprve krátké vysvětlení pojmu „první setkání s mediátorem“ a „mediace“. První setkání s mediátorem je část, která samotné mediaci, co by jednání o předmětu sporu, předchází. Tato část jako jediná je dle zákona v případě nařízení soudem pro účastníky sporu povinná. Jejím jediným obsahem a účelem je vysvětlení procesu mediace stranám sporu, seznámení s mediačními principy, vysvětlení rozdílu mezi mediací a soudním řízením, jakož i vysvětlení role mediátora. Mediátor předestře účastníkům sporu, že nesupluje osobu soudce či rozhodce, ale že je obousměrným vyjednavačem o smíru mezi nimi, kdy tento je procesem mediace provádí, využívá při tom rozličných mediačních technik. V rámci tohoto úvodního poučení mediátor též účastníkům objasní, že pokud se rozhodnou mediaci využít a zahájí tak jednání o předmětu sporu, nepůjde o žádné dokazování, zjišťování viny ani pravdy, natož spravedlnosti, ale že musí své úsilí a energii zaměřit na jediný cíl – nalezení oboustranně akceptovatelného řešení, hledat jakousi „cenu za dohodu“. Tím, kdo jejich diskusi asistuje a řídí, je pak právě mediátor, který cíleně a vědomě intervenuje, koriguje požadavky účastníků, obrušuje hrany sporu. Formou kyvadlové diplomacie účastníkům tak v jejich nelehké, stresující a emočně náročné práci může případně vhodně pomoci, jeho aktivita musí být konkrétnímu případu i účastníkům na míru ušitá. No a zda toto vysvětlení principů a procesu mediace padne na úrodnou půdu, tedy zda přítomní vezmou za své benefity mediace a proces mediace pak zahájí, je zcela na jejich uvážení. Přestože po skončení mediace často slýchám, proč není mediace povinná již předtím, než dojde k zahájení soudního řízení (v některých evropských i zámořských státech je toto norma), stále se najdou lidé, kterým jde o hledání spravedlnosti, morální nebo jiné principy, a takovým lidem je zpravidla lhostejné, jak dlouho soudní spor potrvá a kolik je bude stát, nehledí tedy na čas ani finance, tudíž tyto benefity mediace je příliš nemotivují. Chtějí rozsudek, cítí se „silní v kramflecích“ a jejich cílem je pokořit soupeře, případně prosadit svou vůli. Vše je tedy o lidech..
Lze spor vůbec úspěšně odmediovat již na první mediaci?
Mám-li se vyjádřit v číslech, ze své osmileté praxe mohu uvést, že určité procento případů přidělených soudem se rozhodne pro soudní cestu, tj. mediaci nevyužije. Takové subjekty preferují rozhodnutí autority před možností s protistranou vyjednávat. Těchto případů je cca 25%. Ze zahájených mediací pak zhruba dalších 75% uzavře spor na první mediaci, a zbývajících 25% se poměrně dělí na ty, co pokračují, a ty co to vzdají a vrací se k soudu. U pokračujících případů dříve či později většina končí dohodou. Celková úspěšnost tak činí přes 80 %.
Chodí za Vámi i lidé se spory, které ještě nevyústily ve spory soudní?
Ano, takových mediací přibývá, spolu s tím, jak roste povědomí o tomto způsobu mimosoudního řešení sporů. Takové mediace mají pak odlišný charakter a zcela jinou atmosféru jednání, lidé přicházejí rozhodnuti vyjednávat, dokud neodejdou s dohodou. Tato jednání mají výtečnou dynamiku a též mnohem vyšší dohodovost. Takové případy zpravidla iniciují právní zástupci sporných stran, kteří mají s mediací nebo konkrétním mediátorem dobrou zkušenost a klientovi jí předají.
Mediace je představována dvěma, resp. třemi směry – facilitativním, evaluativním a transformativním, Jaký z těchto směrů v současnosti převažuje?
Facilitativní styl mediace je rozhodně základ či podklad každé mediace. Při praktikování tohoto mediačního stylu se mediátor soustředí na zprostředkování vzájemných pocitů a postojů stran sporu, snaží se pomoci vzájemně se pochopit, odkrývá nevyřčené, koncentruje se na hledání primárních zájmů a potřeb každého jednotlivého člověka u jednacího stolu. Pokud je tento postup dostatečný, pokud postačí k nalezení vhodného řešení sporné situace, není třeba využívat evaluace. Na druhou stranu, je řada sporů, kde se facilitací nikam nedojde, účastníci očekávají, že jim mediátor optimální řešení navrhne, poté, co zjistí oboustranné limity a mantinely možného narovnání. Toto se děje zpravidla v separátní části jednání, kdy účastníci mediátorovi sdělují soukromě informace, které nechtějí ventilovat za účasti všech stran, tomuto ale mohou posloužit jako základní stavební kameny ve vyjednávání mezi nimi. V případě návrhu řešení ze strany mediátora s tímto ale musí strany souhlasit, tedy děje se tak na jejich žádost či pokyn, přičemž názor, postoj či dokonce doporučení mediátora je nezávazné a je výhradně na stranách, jak s tímto budou dále nakládat.
Facilitativní a evaluativní styl se tedy v ideálním případě doplňují, v tomto pořadí. Podle toho jsou i jednotlivými mediátory tyto styly v praxi využívány.
Transformativní styl mediace je, z mého pohledu, mediace, která je vedena v jakýchsi cyklech, jejím cílem není dosažení dohody, ale vzájemné pochopení postojů a potřeb stran sporu, přičemž mediátoři praktikující tento styl se více soustředí na vzájemné vztahy, pochopení, emoční zázemí apod. Tento styl mediace je však, oproti výše uvedeným stylům, využíván spíše v menším rozsahu.
Který směr zastáváte Vy?
Za sebe se přikláním ke kombinaci uvedených stylů, jakémusi advokátnímu stylu mediace, tedy evaluaci, navazující na facilitaci (případě se s ní prolínající), neboť jsem ze své praxe poučena, že cílem mediace není pouze vzájemné pochopení postojů a potřeb, ale dohoda. Klient chce odpověď.
Jaký je Váš názor na účast právních zástupců stran při mediaci? Kdy je taková účast ze strany mediátora vítána a kdy naopak ne?
Spolu s tím, jak roste povědomí a konkrétní zkušenosti kolegů a kolegyň s mediacemi, mění se i jejich přístup k tomuto institutu. Nelze striktně oddělit, ve kterých případech je jejich účast vhodnější a ve kterých méně vhodná, nejde totiž jen o předmět jednání, ale též o jejich postoj a přístup. Mnozí kolegové mediátoři zastávají názor, že mediační proces by měl být oproštěn od účasti advokátů, neboť primárně jde o přímou diskusi mezi jejich klienty, což je relevantní argument. Každý člověk se ale, bez ohledu na to, zda jde o spor mezi fyzickými osobami, statutárními orgány korporací, pověřenými pracovníky úřadů či zástupci veřejnoprávních subjektů, dříve či později během mediace dostane do situace, že cítí potřebu se poradit o dalším postupu, o svých návrzích, stanoviscích. Po mediátorovi však, coby nestranném subjektu, v obecné rovině žádat odpověď nelze. Mediátor je striktně neutrální, smí stranám sporu předat právní informaci, nikoli však právní radu, to vše navíc za relativně striktních podmínek. Právě v takových okamžicích je účast právního zástupce nejen na místě, ale i vhodná. Nejedná se však o jedinou výhodu účasti právních zástupců, neboť advokát by měl postupovat vždy v zájmu svého klienta. Je jistě možné konstatovat, že v zájmu klienta zpravidla není vést dlouholetý a nákladný soudní spor, rolí právního zástupce během procesu mediace by tak, kromě pomoci právní radou, měla rozhodně být i snaha vést klienta k dohodě, která mu ušetří roky u soudu a zpravidla i s tím související vysoké náklady řízení. V ideálním případě tedy právní zástupci klienty k nalezení vhodného narovnání motivují, v podstatě mediátorovi svým způsobem sekundují, společně tedy postupují k možné dohodě. V neposlední řadě nelze pominout velmi důležitou závěrečnou fázi mediace, kdy dochází k tvorbě Mediační dohody. Tuto sepisuje mediátor, dle přijatých závěrů, odsouhlasených oběma stranami. Za obsah této dohody pak odpovídají samotné strany sporu, co si tyto domluví, je jejich dílo, jsou skutečnými autory svého narovnání. Mediátor pouze svým podpisem na Mediační dohodě stvrzuje, že takto se během mediace mimosoudně strany dohodly. Právní zástupci tedy v samotném závěru jednání pomáhají formulovat obsah této dohody, kontrolují a svým podpisem společně se svým klientem též stvrzují znění dohody. V mých mediacích jsou, z uvedených důvodů, právní zástupci vždy upřímně vítáni.
Co je základním předpokladem úspěšné mediace
Na tuto otázku mám velmi jednoduchou odpověď. Základem úspěchu je, když přichází k jednání účastníci, kterých se spor fakticky (nikoliv jen právně) týká, když přistoupí k jednání s vědomím, a tím pádem i jistým nadhledem, že každý má svou „pravdu“, vědí, čeho chtějí dosáhnout a jsou připraveni činit ústupky a hledat oboustranně přijatelné řešení. Přesně v tomto pořadí.
Pokud byste měla ve třech větách někoho přesvědčit o tom, že mediace může být účinným způsobem řešení sporů, co byste dotyčnému vzkázala?
Některé zkušenosti jsou, myslím, nepřenositelné. Lidé si musí sami ozkoušet, která cesta je ta správná. Pravděpodobně by obsahem takového reklamního sloganu bylo tvrzení, že:
- v každém člověku lze nalézt dobré a rozumné jádro /to vylučuje vést válku s druhými/,
- každý člověk by měl dostat šanci to dobré a rozumné v sobě i druhém odhalit,
- je smysluplnější a efektivnější snažit se stavět, hledat průsečíky než bořit a destruovat,
a to vše se děje při mediaci..
Diskuze k článku ()