JUDr. Ondřej Mareš: Dobře nastavené exekuční prostředí v konečném důsledku nechrání jen věřitele, ale především dlužníka před samozvaným násilím věřitele. Zdroj: Martin Kubica

JUDr. Ondřej Mareš: Dobře nastavené exekuční prostředí v konečném důsledku nechrání jen věřitele, ale především dlužníka před samozvaným násilím věřitele.

Diskuze o teritorialitě soudních exekutorů se v České republice vedou již řadu let. Místní příslušnost je tématem, které rozděluje společnost, ale i samotnou exekutorskou obec.

Mgr. Ondřej Drachovský

Mgr. Ondřej Drachovský

spolupracující redaktor

Mgr. Ondřej Drachovský

spolupracující redaktor

Exekutoři proti teritorialitě jsou názorovým uskupením, které upozorňuje na rizika spojená s poklesem vymahatelnosti v případě zavedení teritoriálního principu. Jeden z představitelů tohoto uskupení, soudní exekutor JUDr. Ondřej Mareš, LL.M., z Exekutorského úřadu v Litoměřicích, na následujících řádcích odpovídá na palčivé otázky týkající se nejen zmíněné místní příslušnosti. 

Exekuční řád je jedním z nejčastěji novelizovaných předpisů v našem právním řádu. Od roku 2001 byl změněn bezmála padesátkrát. Co považujete za největší současný problém exekučního řádu? Byl byste pro přijetí zcela nového exekučního řádu?

Dnešní exekuční řád je v důsledku překotných novelizací zatížen neprovázaností a nejasností mnoha ustanovení. Navíc mu škodí špatně nastavená provázanost s občanským soudním řádem. Revizi je třeba podrobit i vztah exekutora a pojetí exekutorského úřadu, aby exekutor s převzetím spisu nepřebíral i jeho závazky. 

Nový exekuční řád je třeba, ale musí se sladit s celkovou rekodifikací civilního procesu tak, že se bude muset řídit samostatným exekučním kodexem bez toho, aby se musel odkazovat na přiměřenou aplikaci dnešního občanského soudního řádu, který už má nejlepší léta také za sebou.

Mnozí lidé se ve veřejném prostoru nezdráhají mluvit o vymahačské mafii, dlužníci jsou jimi chápáni jako chudáci, které je třeba je před touto mafií chránit. Co je podle Vás příčinou tohoto postoje? Mohou tyto být ovlivněny obecnými tendencemi posilovat ochranu slabší strany? Zhoršil se podle Vás obraz exekutorů v očích veřejnosti od přijetí exekučního řádu?

Před přijetím exekučního řádu tu exekutoři nepůsobili, proto je pochopitelné, že s jejich zavedením bylo spojeno mnoho emocí. Pokud jde o srovnávání exekutora s mafií, pak tento příměr není oprávněný. Jsme do úřadu jmenováni ministrem spravedlnosti. Na naši profesi jsou kladeny extrémní nároky co do odbornosti, psychické odolnosti, vybavenosti úřadu, kontroly a odpovědností konče. Jsme vlastně nejvíce regulovanou a nejvíce kontrolovanou právnickou profesí. Hanění naší profese a devalvace naší práce souvisí s přirozenou lidskou vlastností vidět sama sebe dobře a z pohnuté životní situace hanit druhé. Podobným tlakům čelí i lékaři, soudci, policisté, revizoři nebo rybářská stráž, tedy každý, kdo má možnost vůči lidem někdy uplatnit moc, které se musíte podvolit.

Myslíte si, že jsou práva a povinnosti dlužníků a věřitelů v této chvíli v naší zemi nastavena rovnoměrně? Proč se podle Vás zdá být, řekněme politicky atraktivnějším, posilovat spíše práva dlužníků? 

Rovnováha v exekučním právu tu byla přibližně do roku 2008, ale například rozhodčí řízení nebo nalézací řízení před soudem bylo na druhou stranu nastaveno spíše pro věřitelsky. To pak vedlo k přebujení tvorby exekučních titulů a následných exekucí, jejichž počet kulminoval v roce 2011. Rozhodčí řízení bylo prakticky vymýceno, advokátní tarif byl drasticky snížen, a když už tu zbyly exekuce, které není možné jen tak zastavit, došlo alespoň k jejich nadměrné regulaci a věřitel je v exekučním řízení fakticky slabší stranou. 

Atraktivita exekuční regulace je založena na tom, že dlužníků je více než věřitelů, kteří se o svá práva veřejně tolik nehlásí. O právech věřitelů se nedočtete skoro nic, příběhů dlužníků je ale plný internet. Jednostrannost požadavků a počet hlasů pak rozhoduje, o koho se politické strany ucházejí.

Náměstek ministra spravedlnosti Jeroným Tejc v lednu představil zamýšlenou změnu právní úpravy exekucí, která je v tuto chvíli diskutována na úrovni pracovních komisí Legislativní rady vlády. Tento návrh se zabývá především otázkou vícečetných exekucí, přičemž zamýšlí tuto otázku řešit zavedením pravidla jeden dlužník - jeden exekutor. Toto pravidlo obecně mezi exekutory vzbuzuje spíše nevoli, co si o návrhu myslíte Vy?

Pravidlo jeden dlužník – jeden exekutor je dle mého názoru slepá ulička. Ve skutečnosti bude jediným dopadem totální destrukce řízení. Neřeší příčinu problému, neřeší jeho podstatu, nesnižuje počet exekucí, řízení neskutečným způsobem komplikuje a zdražuje, kde se dá. Novelu odmítli i soudci, konkrétně místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala a JUDr. Eva Dlouhá z Krajského soudu v Praze. Ta dokonce uvedla, že novela kombinující exekutorskou teritorialitu pro staré exekuce s těmi novými ve Středočeském kraji přiblíží exekutora asi jen pro 1 % dlužníků, zbytku se exekutor oddálí a více než 50 % z nich bude mít exekutora dál než 100 kilometrů. Dále uvedla, že dnes je pravidlem, že pokud je věřitel i dlužník z jednoho okresu, pak věřitel volí exekutora z daného okresu. Nově by se mohlo stát, že dokonce oba budou za exekutorem muset cestovat i stovky kilometrů.

Zmiňovaný návrh rovněž hodlá nově upravit institut záloh na exekuci. Ty by byly povinné, přičemž jejich výše by měla zohledňovat budoucí náklady exekučního řízení. Bylo by schválení této úpravy možným řešením současné situace, kdy je zahajována dlouhá řada od počátku zjevně bezvýsledných exekucí? Je podle Vás přenesení rizika neúspěšné exekuce na věřitele spravedlivé?

Zavedení záloh pro nově zahájená řízení je opodstatněné a v porovnání s teritorialitou exekutorů nebo pravidlem jeden exekutor – jeden dlužník si její regulační účinek na zahajování neúčelných exekucí dokážu představit. Spravedlivý je potud, že současný exekuční tarif je v porovnání s nárůstem naší administrativy a v porovnání s odměňováním insolvenčních správců vůči exekutorům již nespravedlivý, a měl by být nějak valorizován. 

K použitelnosti v praxi má však dosavadní vládní návrh ještě daleko. Především je třeba pracovat v mantinelech, které již dříve vymezil Ústavní soud. Ten dříve konstatoval, že exekutor je podnikatelem, který má z úspěšné exekuce zisk, ale současně nese riziko, že v bezvýsledné exekuci náklady nevymůže, a toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Nejvyšší soud zase k požadavku na hrazení záloh v exekuci uvedl, že zálohu je možné požadovat, jen pokud je možné v exekuci ještě něco vykonat a záloha má být požadována ke krytí konkrétních očekávaných výdajů nejen pro formu. Proto se musí ministerstvo zamyslet nad ústavností zavádění záloh do již běžících řízení, která byla pro věřitele až dosud bezplatná. Přinejmenším přechodná ustanovení by musela běh dlouholeté lhůty pro vyměření další zálohy počítat až od účinnosti zákona, protože dle předlohy bude možné, spíše povinné, zálohu požadovat opakovaně. Narážíme zde na problém nastavení jejich výše, když odměna exekutora je „zastropována“ a záloha může být jen do výše poloviny odměny a očekávaných hotových výdajů. Proto je na místě se zamyslet, jestli to místo zálohy nemá být spíše poplatek exekutorovi za vedení exekuce, který by bylo možno po uplynutí stanovené doby znovu vybrat, aby mohla být exekuce dále vedena.

Bezvýsledně vedená exekuční řízení tvoří historickou zátěž jak pro soudní exekutory, tak pro povinné. Sami soudní exekutoři v zásadě nemohou takové exekuce zastavovat. Exekutorská komora ČR dlouhodobě volá po zakotvení možnosti zastavovat takové exekuce samotnými exekutory. V předchozích otázkách zmiňovaný návrh zamýšlí zavést jako důvod pro zastavení exekučního řízení uplynutí dvou let od jejího zahájení. Oprávněný by mohl zastavení exekuce odvrátit složením další zálohy. Uvítal byste změnu právní úpravy v tomto směru? 

Dlouhodobě vedené exekuce jsou spíše problém lidí, proti kterým je vedena, než problémem exekutorů. Dokud exekuci vedeme, je šance, že alespoň část povinných nabude majetek, pohledávku vymůžeme a vzniklé náklady budou nahrazeny. Naproti tomu, zastavená exekuce nepřinese nic. Nejvyšší soud dříve odmítl zastavování exekucí pro bezvýslednost proti vůli oprávněnému za situace, kdy je exekuce sice dlouhodobě bezvýsledná, ale povinný je v produktivním věku. Svou argumentaci postavil na tom, že zastavení exekuce nemá nahrazovat oddlužení. Zatímco exekuce se pro povinného zastaví bezplatně, v oddlužení má povinný spoustu povinností a stát dává osvobození od placení neuhrazených dluhů dlužníkovi za jeho snahu jako odměnu, že se po stanovený čas snažil všem svým věřitelům uhradit jejich pohledávky. Pokud bez dalšího řekneme, schovejte se na dva roky, nic neplaťte a my vám exekuci zastavíme, může to být velice nebezpečný signál. Hodlá-li stát zastavit staré exekuce jako prosociální opatření, pak to může učinit. Je to politické rozhodnutí, ale měl by současně věřitele a exekutora odškodnit. Daleko přiléhavější se mi jeví přenést řešení dlouhodobých exekucí do insolvenčního řízení a nechat na dlužníkovi, zda se mu podrobí a splní si povinnosti stanovené zákonem. V exekučním řízení je hranice možného spíše v otázce pobídky věřitele k dobrovolnému zastavení exekuce například náhradou od státu nebo daňovými výhodami.

Proč podle Vás řešením není zavedení místní příslušnosti exekutorů?

Místní příslušnost počet exekucí nijak nesníží a nezlevňuje je. V sousedním Slovensku kupříkladu místní příslušnost mají, ale exekutor, kterému exekuce připadnou, nemá povinnost je na rozdíl od nás ani slučovat. Stejně tak na Slovensku není zavedeno ani „zastropování“ cestovních nákladů. Zavádět místní příslušnost založenou na kritériu trvalého pobytu je v České republice nesmysl. Zhruba 35 % povinných má trvalý pobyt na ohlašovně a dalších cca 45 % bydlí jinde než na evidované adrese. Pokud vyloučíme, aby věřitel volil exekutora podle místa, o němž je mu známo, že tam dlužník skutečně bydlí, pak většině povinným i věřitelům exekutora vzdálíme a řízení pro ně markantně zdražíme.

Ve skutečnosti ale vůbec nejde o to, jestli zavedeme nebo nezavedeme místní příslušnost, ale zda zachováme soutěž exekutorů. To je oč tu běží. Místní příslušnost je jen zástěrné řešení. Z celkem 28 evropských zemí, ze kterých jsou dostupná data, jsou v 9 zemích exekutoři státní zaměstnanci a v 17 zemích podnikateli. V polovině všech těchto zemí je nějaká forma místní příslušnosti bez ohledu na to, zda je exekutor podnikatel, nebo státní zaměstnanec. Ale z těch 17 států, kde je exekutor podnikatelem, je soutěž v 15 z nich. Jen na Slovensku a v Maďarsku exekutorům vyloučili soutěž. Doba od zavedení teritoriality je ale na zmíněném Slovensku zatím tak krátká, že můžeme říct, že jde o experiment neprověřený v praxi.

Někdy se může zdát, že jsou v rámci veřejných debat o exekucích v ČR směšováni všichni věřitelé do jednoho balíku. Tedy, že je nedostatečně reflektován fakt, že mezi oprávněnými nejsou jen institucionální věřitelé poskytující úvěry, ale i věřitelé řekněme drobní, například z titulu dlužného nájemného, výživného, náhrady škody apod. Řada z věřitelů si navíc své dlužníky nevybírá. Takovým věřitelům by pak nemělo jít k tíži, že vůči nim jejich dlužníci neplní své povinnosti. Myslíte si, že je správné, když lidé (ale zejména též někteří politici) jako o věřitelích hovoří pouze o první shora zmíněné skupině?  

Spravedlivé to není, ale je to důsledek rovnosti před zákonem. Je velkou chybou, že se exekuce dříve nenastavily třeba na tři modely, například tvrdší proti pachatelům trestné činnosti, střední proti neplatícím podnikatelům a neplatičům nájmu, dluhy mezi občany a mírnější proti spotřebitelům. Tím, že dlužník – spotřebitel je v jednom ‚pytli‘ s dlužníkem – nepoctivcem, se zákonitě s ochranou slabších osob svezli i ti, kteří si tak silnou ochranu nezasloužili. Nedobrovolní věřitelé pak často končí v druhotné platební neschopnosti a ztrácejí důvěru ve vymahatelnost práva a stát celkově. Máte-li jednu skupinu dlužníků, pak je velmi jednoduché pracovat s jednou skupinou zobecněného věřitele. Horší je, že zatímco dlužník je vykreslován v lepším světle, věřitel je vykreslován na opačné straně stupnice. Je ale na věřitelích, aby se sami ozývali.

Trápí Vás, že jsou exekutoři veřejností často vnímáni jako zlomyslní darebáci, kteří lidem berou jejich věci? Proč si podle Vás lidé neuvědomují, že ty zlé je většinou nutno hledat jinde než mezi exekutory? Co by mohlo pomoci zlepšit obraz soudních exekutorů v očích veřejnosti?

Exekutor je na konci procesu. O osudu dlužníka už nerozhoduje, za jeho situaci nemůže a vykonává to, co je napsáno v soudním rozhodnutí. Aby se stav zlepšil, musí veřejnost sama pochopit, že pokud někdo neplatí, musí tu být někdo, kdo na něm právo vymůže. V opačném případě nastává bezpráví a lidé berou spravedlnost do svých rukou. Dobře nastavené exekuční prostředí pak v konečném důsledku nechrání jen věřitele, ale především dlužníka před samozvaným násilím věřitele. Většina lidí to pochopí až ve chvíli, kdy i jim samotným začne někdo dlužit nebo potřebují například vystěhovat neplatícího nájemníka.

exekuce rozhovor věřitel dlužník princip teritoriality

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotili 2 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články