Výběr z hroznů 2014

Začnu tam, kde jsem ve svém článku (Naprosto subjektivní a lokálně omezené postřehy k výběrovým řízením na soudní funkcionáře, Soudce 7-8, 2012) před dvěma lety skončil:

předseda senátu Městského soudu v Praze, prezident Soudcovské Unie
Foto: Fotolia

Mám jediné přání. Aby bylo ministerstvo povinno každé podobné nové opatření s odstupem času analyzovat. Jednak z hlediska funkčnosti, finanční zátěže (rozhodně není nulová, pohovor nějakou dobu trvá a hodinový plat zúčastněných není těžké spočítat), jednak zda se předpokládaný účel naplnil, případně, kde by mohlo dojít k úpravě. Vždyť ani za rok nemáme žádná tvrdá data o důsledcích této Instrukce!

Jsou nyní jmenovaní funkcionáři alespoň stejně kvalitní, jako ti z předchozího modelu, nebo dokonce lepší? Nebo ne? Já vím jenom to, že se předem ani neřeklo, jaký má či nemá soudní představitel být, tak co lze asi zkoumat, že? Ti, co Instrukci prosadili, mohou spokojeně prohlašovat, že je mimořádně úspěšná, ti, kteří přijdou po nich, zas budou tvrdit opak. Inu, politická odpovědnost.

Nejsem skutečně tak sebestředný, abych očekával, že každý ze čtyř ministrů spravedlnosti, který od vydání článku před dvěma roky ve Vyšehradské úřadoval, můj text vůbec četl. Ostatně, kolik článků ve funkci také asi tak stačili přečíst?

Nicméně nejen mediální masakr kolem výběrového řízení na předsedu Krajského soudu v Ústí nad Labem a kolem kolegy Veselého jako osoby doporučené ke jmenování výběrovou komisí, mě vede k názoru, že o tématu ustanovování soudních funkcionářů musí konečně proběhnout zásadní debata. Vždyť i rozdílné pohledy na možnost znovujmenování představitelů soudní správy, naštěstí tolik nemedializované, zpochybňují působení případně nominace některých místopředsedů soudů.

Nehodlám rozhodně hodnotit váhání paní mistryně s návrhem na jmenování kolegy Veselého, tím méně pak rozhodnutí prezidenta republiky, myslím, že jako soudce bych se neměl vyjadřovat ani k v justici nebývalému mediálnímu tlaku, který byl z ryze politických pozic k celému výběrovému řízení vyvoláván.

A už vůbec nemíním rozebírat ústavně-právní, ba dokonce zákonné podmínky pro jmenování předsedů a místopředsedů soudů. Jednak se k tomu necítím odborně disponovaný, jednak si myslím, že právní úprava není vlastně až tak podstatná. Vznikla totiž velmi nahodile, nesystematicky, do budoucna navíc není tak velký rozsah personálních oprávnění politických představitelů republiky udržitelný. Hlavně však považuji právní úpravu za cestu, prostředek, a přitom (a to jsem kritizoval již předloni) nemáme definovaný cíl!

Cílem je přece buď definice ideální osobnosti předsedy a místopředsedy soudu, podle které by ti, kteří jsou oprávněni funkcionáře navrhnout a jmenovat, postupovali. Případně alespoň při zahájení výběrového řízení, nebo jiném hledání osobnosti na konkrétní řídící pozici, bychom měli vědět, jaký typ kolegy hledáme.

Je asi nemocí současné právnické obce, že se víc zajímáme o procesní předpisy, než o právo hmotné (porovnejte počet judikátů ve sbírkách vykládajících trestní či občanský soudní řád s těmi pro běžný život opravdu podstatnými, hmotněprávními). Stejnou cestou se neomylně opakovaně vydáváme při snahách o moderní úpravu personálních a kariérních předpisů v justici. Není to jen populární Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 9/2011 Sb. instr. a sdělení ze dne 22. prosince 2010 o postupu při navrhování a jmenování funkcionářů soudu ve znění instrukcí č. 13/2011 SIS a č. 2/2013 SIS ministra Pospíšila. Již od druhé poloviny devadesátých let minulého století formulovala své představy kariérních řádů pochopitelně i Soudcovská unie, ovšem, pokud mě paměť neklame, o definici toho, jaký má být optimální předseda soudu, se nikdy ani ona nepokusila.

Vedle někdy až fanouškovského pohledu na to, kdo je zrovna předsedou toho kterého soudu, či pohledu kolegiálního, kdy svého představeného zrovna můžu nebo nemusím, si je třeba uvědomit jeden důležitý paradox, který v úvahách o personální politice v justici hraje důležitou roli.

Nejustiční veřejnost přeceňuje postavení a možnosti soudních představitelů a mnohdy si je zkratkovitě spojuje s konkrétními rozhodnutími soudců toho kterého soudu. Vzpomínám, jak jsem bez hlesu poslouchal vystoupení některých senátorů před hlasováním o Janu Sváčkovi jako možném ústavním soudci. Vyčítali mu třeba to, že jako předseda soudu dopustil, aby jeden konkrétní soudce Městského soudu v Praze rozhodl o podaném návrhu na předběžné opatření jinak, než si pan senátor představoval. A co pak čekat od novinářů, případně „obyčejných“ lidí, jejichž zkušenost s justicí skončila jedním rozvodem a každodenní četbou černé kroniky v oblíbeném bulvárním deníku? Zkrátka, bez ohledu na ústavní a zákonnou úpravu i faktický stav, je zvenčí vnímán představitel soudní správy jako mnohem důležitější osoba, než kterou ve skutečnosti vůbec může být.

Soudcovská veřejnost ve své většině naopak význam soudních funkcionářů pro chod výkonu spravedlnosti naprosto ignoruje, případně hrubě podceňuje. Obvykle se argumentuje tím, že si soudcovské povolání typicky často volí osobnosti, které nectí hierarchický model pracovního kolektivu. Pro to však nemáme sociologická data. Každopádně samotná rozhodovací činnost soudce je tak výsostně individuální svou pravomocí i odpovědností, že tento duch ovlivňuje vztahy uvnitř soudcovských kolektivů bez ohledu na to, jakou kdo v tu chvíli má oficiální funkci.        

Tak jak se vlastně soudní funkcionáři vybírají?

Ve své podstatě neměnná právní úprava v nedávných sto padesáti letech měla nevyslovenou, ale zjevnou sjednocující myšlenku. Aby se soudními funkcionáři stávaly osoby považované za loajální vůči těm, kteří je navrhli, případně jmenovali. Velmi zobecněně osoby oddané státu, státnímu aparátu. V těch pro justici nejsmutnějších dobách se dokonce hledali tací, co byli především poplatní císaři či Straně. Právě pravomoci politické reprezentace u jmenování soudních funkcionářů jsou proto od roku 1990 snadným argumentem pro příznivce takzvané soudcovské samosprávy.

Nicméně i předchozí letitá praxe přinášela obvykle kvalitní soudní funkcionáře a vlastně nikdy v moderní době nebyla usvědčena ze systémové neefektivity. A protože ani pořádně nevíme, proč byla nahrazena výběrovými řízeními shora uvedené Instrukce, dovolte pár provokativních argumentů, proč bychom se klidně mohli k historické formě vrátit…..

Začátek nového článku!!!

Až sem jsem se dostal do 25. července odpoledne. V tu chvíli jsem chtěl začít psát o výhodách i špatných stránkách bývalého systému výběru předsedů a místopředsedů i dosavadních výběrových řízení. To však jen do okamžiku, kdy jsem zjistil, že paní ministryně právě vydala svou Instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 25. července 2014, č. j. 100/2014 – OJ-ORGV/3,o postupu při navrhování a jmenování funkcionářů soudu.

Takže konec úvah de lege ferenda a vzhůru k de lege lata!

Co nového a zajímavého, soudě na základě prvého přečtení, podle mě Instrukce přináší?

1) Především znovu zavádí výběrová řízení bez výjimky, na předsedy i místopředsedy soudů, tedy princip, který původně obsahovala i Instrukce ministra Pospíšila. Ta ale pod tlakem rychle přibývajících ryze formálních výběrových řízení s jediným soutěžícím byla zjemněna.

Asi se pocit trapnosti pro zúčastněné u takových výběrů s osamělým hercem a následný tlak na odstranění bezvýjimečnosti výběrových řízení vrátí. Já sázím na změnu do dvou let, nebo po prvních padesáti soutěžích s jediným uchazečem.

2) Zajímavý je § 1 odst. 2: Při rozhodování o jmenování soudních funkcionářů bere ministr v úvahu pouze návrhy předsedů soudů, kterým předcházel níže uvedený postup výběru (§ 2 až 9).

Text bez obalu odhaluje největší nedostatek zvoleného legislativního postupu, kritizovaný již na sklonku roku 2010.

Instrukce totiž může zavazovat pouze předsedy vrchních, krajských a okresních soudů jako navrhovatele a pak ministra tam, kde jmenuje!

Ovšem nemůže zavazovat prezidenta republiky, který přitom jmenuje předsedy vrchních a krajských soudů! Výkladem tohoto ustanovení tak musím dospět k závěru, že ministr tam, kde je navrhovatelem k rukám prezidenta, podle Instrukce postupovat může, ale nemusí! Spíše výchovné ustanovení § 12, neobsahující žádnou možnou sankci, mě vede k respektu k motivaci tvůrců Instrukce, ale k opatrnosti k postupu jejich následníků.

Dobrým zvykem v naší zemi je, že je-li někde v právním předpise slabé místo, pak ho někdo zneužije. Přežije-li Instrukce pár pádů vlády, sázím na nejpozději třetího ministra po současné ministryni, že využije této výkladové mezery.

3) V původním textu jsem se chystal kritizovat nedostatek hmotněprávní úpravy, respektive absenci definice toho, co ve výběrovém řízení vlastně hledáme. Tak tady musím chválit, neboť text obsahuje celou řadu požadavků na kandidáty, byť si pár ušklíbnutí nad § 4 odst. 2 a 4 neodpustím:

Uchazeč musí mimo jiné doložit:

  • přehled o publikační, pedagogické, vědecké, řídící nebo jiné tvůrčí či odborné činnosti.  

No, a co když vůbec nepublikuje, nepřednáší, ale je dobrým komunikátorem, stratégem, motivátorem, prostě šéfem?

  • hodnocení předsedy soudu, k němuž je uchazeč přidělen nebo přeložen, zaměřené na jeho 

    odbornost,

    organizační schopnosti,

    komunikační schopnosti,

    osobnostní předpoklady,

    schopnost vyřizovat přiměřené množství věcí plynule a bez průtahů,

Aniž bych chtěl být nějak konkrétní, co když uchazeč je v dlouhotrvajícím sporu se svým hodnotitelem, předsedou? Ať už právem, nebo ne. Jak takové negativní hodnocení komise odfiltruje? Ba co hůř, co když je kandidát v tak zásadní neshodě se svým předsedou, že ten raději napíše super posudek, aby se jej zbavil! (Od zkušených personalistů v nadnárodních společnostech vím, že takto motivovaný posudek není fenoménem jenom státní správy.)

  • přehled stáží u soudu vyššího stupně,

A jsme zase u toho! Lze vyloučit další funkcionářskou karieru soudce, který je tak zaměřen na výkon správy soudnictví, že byl místopředsedou a pak třeba předsedou okresního soudu, a teď chce zkusit podílet se na řízení kraje, aniž by tam kdy byl třeba jen na stáži? Je za této situace u takové osobnosti stáž na odvolacím soudu výhodou, nebo přítěží? Jako členové výběrové komise oceníte soustředěnost na výkon správy soudů a zkritizujete „přebíhání“ mezi funkcionařením a odbornou kariérou, nebo budete hlasovat opačně?

  • hodnocení rozhodovací činnosti uchazeče příslušným odvolacím soudem

Může být průměrný až špatný soudce vynikajícím řídícím pracovníkem? Obecně asi ano, ale získat si respekt svých spolupracovníků je v takovém případě zatraceně obtížné.

4) Nelze přehlédnout velmi detailní výčet funkčních zařazení osob, které v tom kterém výběrovém řízení mají zasedat v komisi pro přijímací pohovor (§ 5).

Tady nemůže chybět bulvární poznámka: Při počtu soudních funkcionářů vybíraných komisemi ministra a předsedy vrchních a krajských soudů a periodicitě jejich mandátů hrozí, že bude muset jeden náměstek ministra být specializován pouze na výběrová řízení. 

A věcná na stejné téma. Od dob Habsburské monarchie až do sklonku dvacátého století bylo zvykem, že naše ministerstvo mělo až na výjimky jednoho náměstka. Co když se jednou normální časy vrátí? Není zbytečné definovat v komisi funkční zařazení jejích členů? Není důležitější, kdo je nominuje, případně jmenuje?

Do třetice poznámka málem až ústavní. Komise je poradním orgánem toho, kdo má právo navrhnout konkrétního soudního funkcionáře. Tedy radí ministrovi tam, kde jmenuje prezident a předsedovi soudu tam, kde jmenuje ministr. Je to tak? Tak proč musí mít předseda vrchního či krajského soudu v poradní komisi náměstka ministra?! Náměstek má přece radit až ministrovi, zda je návrh správný. Proto také předchozí Instrukce citlivě umožnila ministerstvu mít u jednání komise svého člověka, ovšem s hlasem poradním a s pochopitelným úkolem popsat případně celý průběh ministru.

5) Svým rozsahem a precizností jistě zaujme i úprava rozhodování o podjatosti člena komise v § 7 odst. 2.

 Především si myslím, že podjatost v klasickém procesním slova smyslu nemůže být v obdobném způsobu řízení vůbec posuzována. Zejména při výběru krajských a vrchních funkcionářů se bude zpravidla jednat o tak výrazné a obecně známé osobnosti, že pro jakkoli sestavenou komisi nemohou být anonymními adepty. Dokonce, jako tomu bylo i doposud, se s většinou členů komise budou znát velmi dobře řadu let. A myslím, že to není na závadu, v tak specifické a relativně malé profesní skupině, jakou jsou soudci, dělá stejně každý výběrové řízení celou svou karieru!

Takže podjatost může dopadat jen na úplné extrémy, výjimečně špatné kolegiální vztahy, které jsou tak obecně známé, že znevěrohodňují práci komise, nebo třeba vztah partnerský, příbuzenský. Pak jsme ale možná mohli vystačit s oporou analogického výkladu.    

Konec sporů o recidivu?

Největší novinou vydané Instrukce je to, že podle mého názoru odpadá debata o znovujmenování soudních funkcionářů. Má-li se pokaždé konat výběrové řízení, nemohou být starosti ústavních soudců o personální korupci dále reálné.

Tomuto mnou tvrzenému úmyslu ministryně (na jejímž stole leželo několik návrhů na znovujmenování) ostatně odpovídá i přechodné ustanovení § 13, odst. 2: Návrhy na jmenování do funkce místopředsedy okresního, krajského a vrchního soudu, které byly doručeny ministrovi bez výběrového řízení, a o nichž ministr ke dni účinnosti Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 25. července 2014, čj.: 100/2014 – OJORGV/3, o postupu při navrhování a jmenování funkcionářů soudu nerozhodl, budou předsedům příslušných soudů vráceny.

Tento nabízející se závěr považuji za pozitivní, neboť po mém soudu nedomyšlený argument pléna ÚS o možné personální korupci při znovujmenování předsedů a místopředsedů soudů si příliš vážnosti v právnické obci nezískal, asi mimo jiné i proto, že stejný problém se týká i soudců ústavních.

Zdá se, že při současném znění zákona O soudech a soudcích a této Instrukci by mohli soudní představitelé svůj post obhajovat stále znovu až do doby, než je někdo v některém výběrovém řízení porazí. A z toho jsem naopak na rozpacích.

Nikdy jsem nebyl proti opakování mandátu jako takovému! Ale jsem bytostně přesvědčen, že musí existovat nepřekročitelná časová hranice mandátu soudního představitele. Odborná literatura pro délku výkonu funkce představitele soudní moci asi příliš bohatá nebude, ale můžeme hledat v podobných druzích povolání. Obvykle mě takové hledání dovedlo k závěrům, že pět let je velmi krátká doba, ovšem patnáct nebezpečně moc.

Tak dlouhá dominance jednoho názoru, jedné osobnosti na stejném soudním úseku může přece velmi pravděpodobně vést k určitému stereotypu, zahnívání, opakování stejných metod řešení problémů, vzájemné únavě, ba dokonce alergii. Tento jev je mnohokrát popsán. Schopnost včas sám odejít a přiznat tak svou únavu mají jen některé výjimečné osobnosti. A těch trapných konců jsem už pár viděl. Tak proč riskovat? O tom jsem přesvědčen.

Předchozí zákon to svým maximálně jedním opakováním funkce vlastně řešil.

Bude nový zákon?

Doufám. Bude-li poctivě prodiskutovaný, střídmý a jdoucí směrem k odpolitizování justice, čili omezující pravomoci ministra.

Snad ne, přinese-li zase jen několik kazuistických norem.

V oblasti soudních funkcionářů si musíme jasně definovat postavení místopředsedů. Pokud jsou součástí týmu předsedy, pak by si je měl vybírat sám a s ním by zřejmě také měli podle téže logiky ve funkci končit. Jsou-li naopak chápáni jako špičkoví odborníci na daném úseku, spíše představitelé soudů a odborného aparátu ve vedení soudu, tak je správný model výběrových řízení.

Také musí nejen justice, ale i politická reprezentace říct, co očekává od předsedů soudů. Je to dovednost svého druhu s obrovskou odpovědností v oblasti hospodaření se státním majetkem i lidskými zdroji? Zatím ano, takže jde asi o odbornost po značnou část justiční kariéry. Nebo by měl být předseda pro příště více představitelem toho skutečně soudního u soudu? Pak by nejspíš funkcionářská etapa měla být jen drobným odstavečkem v jeho profesním CV.

A teď v původně zamýšleném článku plánovaná pointa od člověka, který výběrová řízení jako personální princip v justici prosazuje už skoro dvě desetiletí:

Uvědomujete si, že existence výběrové komise snižuje odpovědnost za konečný výsledek všech  těch, kteří soudní funkcionáře navrhují a jmenují!?

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu