V souvislosti s šířením koronaviru a s tím související hysterií, strachem z neznámého a stále se zpřísňujících restriktivních opatření vlád jednotlivých států, nabrala pandemie mimo jiné i rozměr trestněprávní. Vyvstává tak otázka, zda by měla reagovat i kriminalistika, zejména pak kriminalistická taktika, a pokud ano, zda již od samého počátku, tj. od okamžiku plánování a organizace vyšetřování, nebo zda by příslušné reakce měly nastoupit až v průběhu či na konci vyšetřování, popř. zda kriminalistická taktika na šíření koronaviru reagovat nemusí.
Koronavirus a specifika trestního práva
Jednou z nejdůležitějších změn právní úpravy, která byla učiněna v důsledku přijatých opatření proti šíření koronaviru, je novela nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“ či „tr. zákoník“), stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat, nakažlivé nemoci rostlin a škůdce užitkových rostlin.
Touto novelou bylo do přílohy č. 1 uvedeného nařízení doplněno jako jedna z nakažlivých lidských nemocí i onemocnění covid-19. Tímto zařazením mezi nakažlivé lidské nemoci je tedy od nabytí účinnosti této novely, tj. ode dne jejího uveřejnění ve Sbírce zákonů (dne 13. 3. 2020), jisté, že každý, kdo zaviněně šíří onemocnění covid-19, se může dopustit i trestných činů šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 tr. zákoníku a její nedbalostní formy uvedené v § 153 tr. zákoníku.
Nicméně s ohledem na to, že covid-19 spadá pod nemoci typu SARS, je otázkou, zda by se šíření této nemoci mohlo podřadit s ohledem na časovou působnost trestních zákonů i před datum 13. 3. 2020, právě s ohledem na to, že se vlastně jedná o nemoc SARS. Tedy, pokud by bylo prokázáno, že covid-19 spadá pod SARS, bude možné vyvodit trestněprávní odpovědnost i u osob, které šířily tuto nemoc, ať už úmyslně, nebo z nedbalosti, ještě před tímto datem.[1]
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci se lze dopustit z hlediska subjektivní stránky pachatele jak úmyslně zaviněným jednáním, tak i jednáním z nedbalosti. Trestným jednáním je potom právě způsobení nebo zvýšení nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí,[2] což v dané situaci nepochybně hrozí.
Dalším opatřením, které má významné trestněprávní dopady, je usnesení č. 194 ze dne 12. 3. 2020, kterým byl vyhlášen pro území České republiky nouzový stav.
Právě ta skutečnost, že došlo k vyhlášení nouzového stavu v souvislosti s výskytem a šířením onemocnění covid-19 (tedy fakticky krizového stavu), odůvodňuje užití obecné přitěžující okolnosti uvedené v § 42 písm. j) tr. zákoníku. Tedy u každého pachatele jakéhokoliv trestného činu, kterého se ten dopustí v době nouzového stavu, bude tato skutečnost považována za přitěžující a bude k ní přihlíženo při ukládání trestu.[3]
Vedle toho je pak spáchání trestného činu v rámci vyhlášeného nouzového stavu okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby u některých trestných činů: zejména u již zmíněného trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci či šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti, ale i u trestného činu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty, ať už v úmyslné, či nedbalostní formě z hlediska zavinění pachatele (§ 156 a 157 tr. zákoníku). Shodně pak tato skutečnost, tj. spáchání trestného činu v rámci vyhlášeného nouzového stavu, podmiňuje i použití kvalifikované skutkové podstaty u trestných činů proti majetku, např. u krádeže [§ 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku], zpronevěry [§ 206 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku], podvodu [§ 209 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku] či lichvy [§ 218 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku].
Pokud se někdo dopustí trestného činu šíření poplašné zprávy v době nouzového stavu [§ 357 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku], může mu být za takový trestný čin uložen trest odnětí svobody na dvě léta až osm let, což je výrazné zpřísnění trestní sankce oproti sankci, kterou lze uložit za shodné jednání spáchané mimo nouzový stav, kdy lze uložit trest odnětí svobody až na dvě léta či zákaz činnosti.[4]
Je tedy zřejmé, že zákonodárce při vytváření shora uvedených pravidel nezapomněl na to, že mohou vzniknout výjimečné situace, jako je např. současná probíhající celosvětová virová epidemie. Není tedy třeba zdůrazňovat, že se tím snažil apelovat na všechny osoby, aby za žádných okolností nezneužívaly krizových situací např. k rabování obchodů, zvyšování strachu ve společnosti, což je nepochybně důležité tímto připomenout. K tomuto ještě dodáváme, že není vyloučen v souvislosti s touto situací i postih dle trestného činu obecného ohrožení upraveného v § 272 tr. zákoníku a obecného ohrožení z nedbalosti v § 273 tr. zákoníku. Vážné případy ohrožení jsou proto postižitelné i tehdy, nevejdou-li se do skutkových podstat šíření nakažlivé lidské nemoci.
Též je nutné nezapomenout i na trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 tr. zákoníku, který se sice mezi trestné činy přímo se týkající koronaviru neřadí, ale protože v současné situaci leckdo informuje o různých osobách i jejich osobních údajích, ve snaze zřejmě informovat např. veřejnost či policii, kde se kdo nakazil, je třeba respektovat právo na soukromí a ochranu osobních údajů. Obranou nemůže být jen to, že nemocný není výslovně jmenován; pravidelně se totiž stává (nejen u koronaviru), že politik nebo mluvčí referuje o zdánlivě anonymním případu tak, že se v reportáži pozná nejen pacient sám, ale poznají ho i jeho příbuzní, sousedi či obchodní partneři; je tedy sdělován citlivý osobní údaj, nikoliv údaj anonymní, a to samozřejmě neoprávněně – sousedům není nic po tom, zda jsem zdravý, či na smrt nemocný. Je to špatně nejen z hlediska GDPR, ale potenciálně i z hlediska trestního práva.[5] Zásada respektu k soukromí osob, nemocných i zdravých, platí i v epidemii.
V neposlední řadě chceme zmínit, že na současnou situaci je možné reagovat i díky zákonu č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZTOPO“), který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2012, neboť nejen jednotlivci, ale i právnické osoby se mohou dopustit trestných činů souvisejících s nouzovým stavem či rozšiřováním nemoci covid-19. Od 1. 12. 2016 navíc nemáme pozitivní výčet trestných činů, jichž se právnická osoba může dopustit, ale právě negativní výčet trestných činů, kterých se právnická osoba dopustit nemůže, přičemž všech ostatních trestných činů uvedených v trestním zákoníku se právnická osoba dopustit může.
Naprosto jednoznačná by byla trestněprávní odpovědnost právnické osoby, která by ignorovala zákaz či příkaz vydaný v rámci nouzového stavu, a v důsledku toho by se např. nákaza rozšířila mezi další fyzické osoby.
Podle § 8 odst. 5 ZTOPO (princip účinné prevence) se „právnická osoba trestní odpovědnosti podle odstavců 1 až 4 zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odstavci 1 zabránila“.
Právnické osoby mají prostředky, jak mohou zamezit vlastní trestní odpovědnosti za spáchání jinak protiprávního činu, a to zejména prostřednictvím vhodně nastavených vnitřních pravidel a opatření reflektujících požadavky zákona – tzv. compliance programů. V současné situaci, i když je zřejmé, že právnické osoby jako podnikatelé i jako zaměstnavatelé řeší zcela jiné akutní problémy, bychom navrhovali, aby doplnili stávající compliance programy o aktuální problematiku respektování všech opatření vlády České republiky v rámci boje s pandemií covid-19, což mnozí zaměstnavatelé již učinili či v nejbližší době učiní.
Celkově je možné konstatovat, že vyhlášený nouzový stav kladl určité další nové požadavky i na právnické osoby. Ty většinou zareagovaly na vzniklou situaci a přizpůsobily svá vnitřní pravidla a opatření tak, aby adekvátně reflektovala stávající situaci. Aktuální to bylo zejména v provozech s větším počtem zaměstnanců, kdy bylo nezbytné nastavit vhodné hygienické podmínky, provádět důslednou kontrolu jejich dodržování a reagovat na jejich porušování, neboť bylo potřeba více než kdykoliv jindy dbát na bezpečí a zdraví všech osob v okolí.
Je tedy zřejmé, že trestní právo reaguje na současnou situaci nejen aktuální změnou právní úpravy (zařazení nemoci covid-19 do seznamu nakažlivých lidských nemocí), ale zákonodárce při jejím vytváření pamatoval i na tyto situace, kdy by mohlo dojít k ohrožení obyvatel a státu, byť jistě ne v rozsahu, jak jsme toho nyní svědky.
Kriminalistické aspekty trestných činů souvisejících s koronavirem
V souvislosti se shora uvedeným vývojem koronaviru, reakcí na něj ze strany jednotlivých států, jejich představitelů či jedinců, jakož i s ohledem na trestněprávní specifika popsaná výše v tomto příspěvku, vyvstává otázka, zda je úkolem kriminalistiky, jako samostatné vědní disciplíny, na uvedené skutečnosti reagovat, a pokud ano, tak jakým způsobem.
Jako naprosto esenciální podmínku pro zodpovězení otázky, zda má kriminalistika přistupovat k trestným činům spáchaným v souvislosti s pandemií koronaviru jiným či specifickým způsobem, považujeme primární posouzení fakultativních znaků subjektivní stránky trestného činu, zejména pak motivu pachatele, neboť trestné činy páchané v souvislosti s pandemií koronaviru je možné rozlišit do třech okruhů, u kterých je v každém případě nutné zkoumat subjektivní stránku trestného činu, a to právě s ohledem na zmíněné fakultativní znaky.
Trestné činy spáchané ze strachu/s motivem šíření strachu
Již výše v tomto příspěvku bylo popsáno jednání lidí, které bylo zcela zjevnou odpovědí na informace, které se dozvěděli z médií, přičemž motivací takového jednání byl zcela evidentně strach. Jako příklad můžeme jmenovat celou řadu příkladů jednání (viz již výše uvedené vykupování potravin, ochranných roušek a jiných ochranných pomůcek, dezinfekčních prostředků…), které bylo zcela evidentně motivováno strachem, ale které nedosahuje trestněprávního rozměru.
Z médií je však možné zaznamenat i taková strachem motivovaná jednání související s pandemií koronaviru, která již trestným činem mohou být či která trestným činem jsou. Jako příklad lze uvést trestný čin šíření poplašné zprávy, který je v českém trestním zákoníku upraven v § 357 dokonce ve dvou samostatných základních skutkových podstatách – odst. 1 a odst. 2.
Tyto základní skutkové podstaty jsou v poměru speciality, ust. § 357 odst. 2 tr. zákoníku je speciální k ust. § 357 odst. 1 tr. zákoníku a jde o přísněji trestnou variantu zakázaného jednání.[6]
Co se týče podmínek trestní odpovědnosti podle českého práva, je u obou uvedených skutkových podstat nutné, aby rozšiřovaná zpráva byla objektivně nepravdivá. V případě první skutkové podstaty (§ 357 odst. 1 tr. zákoníku) je obligatorní podmínkou, aby rozšiřovaná zpráva byla zprávou poplašnou. To neplatí v případě druhé skutkové podstaty (§ 357 odst. 2 tr. zákoníku), kdy zpráva sice poplašnou být může, ale nemusí. V každém případě je k oběma skutkovým podstatám nutné poznamenat, že rozšiřování zprávy, která je sice znepokojující, ale pravdivá, není trestným činem, který by naplňoval kteroukoliv skutkovou podstatu trestného činu šíření poplašné zprávy.[7]
K uvedenému trestnému činu je nutné poznamenat, že v České republice se jej může dopustit nejen fyzická, ale i právnická osoba (více k tomu viz výše).
V České republice bylo v souvislosti s pandemií koronaviru zaznamenáno několik právních jednání, u kterých se mohlo jednat o naplnění skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy. Mediálně známým se stal případ 38leté ženy, o které česká média napsala následující:
„Policie v Litvínově obvinila 38letou ženu z šíření poplašné zprávy v souvislosti s koronavirem. Podezřelá podle kriminalistů šířila nepravdivou zprávu, že Litvínov bude v karanténě. Ženě hrozí v případě odsouzení až osm let vězení. Obviněná podle policie nahrála minulý týden na svém mobilním telefonu hlasovou zprávu, ve které tvrdila, že v jedné z restaurací v Litvínově byla policie a hygienici a že město bude muset pravděpodobně celé do karantény. Tuto hlasovou zprávu měla poslat přes messenger zatím neustanovené ženě a také kamarádce, která ji měla přeposlat dalším osobám. Tohoto jednání se měla Litvínovanka dopustit v době nouzového stavu vyhlášeného vládou. Žena podle policistů šířila nepravdivou informaci a lidi silně znepokojila, u soudu, kde se může případně ocitnout, může dostat až osm let vězení. Trestní odpovědnost dalších zúčastněných osob se nadále prověřuje.“[8]
Jiná žena šířila informaci o plošné karanténě, údajně se mělo jednat o audiozprávu, která měla být šířena prostřednictvím sociální sítě a měla být určena pouze skupině osmnácti osob.
Podobných příkladů je možné uvést celou řadu. Společným jmenovatelem všech obdobných případů je dle našeho názoru motivace strachem. Z hlediska typologie pachatele se domníváme, že se nejedná o osoby, které by se úmyslně dopouštěly uvedeného trestného činu s tím motivem, aby si „užívaly“ situaci, kdy se ostatní lidé strachují. Jedná se však o nikoliv nadprůměrně inteligentní pachatele, kteří nejsou schopni relevantního kritického úsudku, jednají impulzivně a domýšlejí si některé skutečnosti, které ve spojení s nikoliv kvalitními mediálními zdroji vyústí až k fake news, které možná i pachatel sám nakonec uvěří. Pachatel chce možná sám sebe ujistit, že takový závěr není pravdivý, neboť jej skutečně děsí, nicméně namísto toho, aby jej osoby, kterým takovou fake news rozešle, kriticky odmítly, velice pravděpodobně přijmou takový závěr za svůj a šíří jej dále.
Článek byl publikován v Advokátním deníku a v časopisu Bulletin advokacie č. 1-2/2021.
[1] Srov. např. https://advokatnidenik.cz/2020/03/14/ondrej-dostal-trestni-pravo-v-case-koronaviru/ cit. dne 26. 4. 2020.
[2] K tomuto trestnému činu srov. např. A. Draštík a kol.: Trestní zákoník, Zvláštní část, Komentář, in ASPI, § 152 a 153 tr. zákoníku.
[3] O čemž se mnozí dozvěděli díky mediálně známému případu zloděje, který ukradl pečivo, byť tomu by i s ohledem na další okolnosti případu a osobu pachatele byl nepodmíněný trest odnětí svobody zřejmě uložen, i když by se jednání nedopustil v době nouzového stavu. Blíže „Za krádež pěti housek během nouzového stavu si muž odsedí 1,5 roku. Rozsudek je pravomocný“ [cit. 11. 8. 2020], dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/kradez-housky-nouzovy-stav-soud_2007071309_pj.
[4] Srov. např. https://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/covid-19-trestnepravni-aspekty, cit. dne 26. 4. 2020.
[5] Zde můžeme poukázat např. na oprávněné stížnosti tatínka, který se o výsledcích testů svých dětí dozvěděl dříve z televize než od lékařů samotných. A pak i na mediální informaci o onemocnění konkrétní lékařky ze soukromé laboratoře (spojené navíc s nařčením, že nebezpečně nakládala se vzorky), které bylo navíc nepravdivé, a nebýt včasné omluvy ministra mohla věc docela dobře skončit i podáním trestního oznámení pro pomluvu. Srov. např. https://advokatnidenik.cz/2020/03/14/ondrej-dostal-trestni-pravo-v-case-koronaviru/.
[6] J. Jelínek: K trestnímu postihu šíření poplašné zprávy (nejen o koronaviru), Bulletin advokacie č. 4/2020, str. 23-27.
[7] Tamtéž.
[8] Litvínov jde do karantény, rozhlašovala žena. Hrozí jí osm let. novinky.cz [online], Novinky, publikováno 25. 3. 2020 [cit. 29. 4. 2020], dostupné z: https://www.novinky.cz/koronavirus/clanek/litvinov-pujde-do-karanteny-rozhlasila-zena-policie-ji-obvinila-z-poplasne-zpravy-40318005.
Diskuze k článku ()