Krádež spáchaná za nouzového stavu: vždy přísnější sazba?
Tato otázka rezonovala právnickou veřejností již od druhé poloviny roku 2020. Výkladovým oříškem bylo, zda nouzový stav vyhlášený za účelem boje proti pandemii koronaviru představuje „jinou událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“ ve smyslu § 205 odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník („TZ“).
Přelomovým, i když zprvu dlouho osamoceným rozhodnutím bylo rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 9 To 208/2020. Následovalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1255/2020 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 6 Tdo 1330/2020.
Teprve rozhodnutí velkého senátu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021 tuto otázku vyjasnilo tak, že důvodem pro zpřísnění trestní sazby u krádeže na 2 až 8 let není samotná událost ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, tj. koronavirová pandemie, nýbrž až vlastní projev pachatele, který zneužívá existujících podmínek ke spáchání trestného činu. Aby mohl být trestný čin krádeže kvalifikován podle této přísnější sazby, musí být dána věcná souvislost mezi spáchanou krádeží a nouzovým stavem.
Příkladmo lze uvést situaci, kdy pachatel přímo využije či zneužije ke krádeži existující událost anebo mu taková událost umožní či usnadní spáchání trestného činu, příp. pachatel počítá s tím, že v důsledku této události či opatření vyvolaných k jejímu řešení nebude odhalena jeho trestná činnost. Souvislost je dána také v případě, kdy se krádež týká předmětů majících zvláštní důležitost pro řešení dané události, tj. např. krádež respirátorů či dezinfekčních prostředků.
Zamyšlení nad konkrétním trestním případem
Autor článku se v rámci výkonu trestní obhajoby setkal s případem, kdy jeho klient byl obžalován z trestného činu krádeže několika kusů elektroniky (mj. mobilního telefonu) z jednoho velkoskladu spotřební elektroniky, kterého se měl dopustit jako tehdejší zaměstnanec poškozené společnosti. Obžaloba kvalifikovala jeho jednání jako trestný čin krádeže dle § 205 odst. 4 písm. b) TZ, neboť k této krádeži došlo v říjnu 2020, tj. v období vyhlášeného nouzového stavu.
Z jakých důkazů státní zástupce a posléze soud dovodil věcnou souvislost mezi opatřeními proti koronaviru v důsledku vyhlášeného nouzového stavu a touto krádeží? Pojďme se nad tím zamyslet níže:
Snížení počtu detekčních rámů
Hlavním argumentem obžaloby bylo, že kvůli koronaviru byla značná část bezpečnostního týmu zaměstnavatele přesměrována z kontroly zaměstnanců u bezpečnostních detekčních rámů na kontrolu protiepidemických opatření, tedy zejména dodržování rozestupů a nošení roušek.
Většina detekčních rámů, které dříve sloužily k zachycení elektroniky odnášené zaměstnanci ven z prostoru velkoskladu, byla vyřazena z provozu, neboť jednak bezpečností tým neměl kapacitu je kontrolovat, jednak se u nich shlukovali zaměstnanci, což zvyšovalo riziko nákazy.
V provozu zůstal pouze jediný detekční rám, který zaměstnanci bezpečnostního týmu zaměstnavatele používali pouze tehdy, pokud při namátkové kontrole zaměstnanců pouhým pohledem pojali podezření, že se zaměstnanec snaží pronést nějakou elektroniku ven z areálu (např. viděli, jak má plné kapsy). Před pandemií koronaviru bylo detekčních rámů několik a zaměstnanec jimi musel projít za směnu minimálně třikrát, když šel do skříňky pro své osobní věci, do kantýny a poté ven z areálu. Během pandemie koronaviru byly tyto kontroly pouze namátkové, nikoli pravidelné.
Lze tedy souhlasit s názorem obžaloby, že tato skutečnost částečně usnadnila možnost spáchání krádeže elektroniky. Na druhou stranu, jeden detekční rám stále zůstal v provozu, takže určité riziko odhalení krádeže stále zůstalo.
Také lze oponovat tím, že bezpečnostní rámy mohly zůstat v provozu i nadále všechny nebo alespoň jejich část (nikoli jen jeden), pouze s tím rozdílem, že by se u nich tvořily delší fronty v důsledku dvoumetrových rozestupů. Případně mohl zaměstnavatel řešit situaci i tak, že by neupustil kategoricky od všech kontrol (při vstupu do šatny, do kantýny i při odchodu z práce), nýbrž že mohl ponechat v provozu alespoň jednu kontrolu, např. při odchodu zaměstnanců z areálu, kde je šance na zachycení odcizené elektroniky nejvyšší. Je tedy otázkou, zda zaměstnavatel kvůli koronaviru nešel v rámci bezpečnostních opatření zbytečně „ode zdi ke zdi“, resp. zda uvedené omezení kontrol bylo nevyhnutelné.
Bezpečnostní kamery: méně času na kontrolu
Dalším argumentem obžaloby bylo, že kvůli opatřením proti koronaviru, zejména kvůli vyřazení bezpečnostních kontrol u detekčních rámů, byla přenesena daleko větší zátěž spojená s odhalováním krádeží elektroniky na zaměstnance bezpečnostního týmu sledujících záznamy z bezpečnostních kamer.
Počet kamer i počet bezpečnostních pracovníků sledujících záznamy z kamer však zůstal neměnný. Pokud by tito bezpečnostní pracovníci měli zachycovat krádeže v reálném čase, pak lze hovořit o tom, že šance na odhalení krádeží v areálu se snížila. Obstojí však tento argument i v případě, že odchyt krádeží přes kamery vždy probíhal zpětně (před pandemií i během ní), přičemž se videozáznamy z kamer uchovávaly 4 – 90 dnů? Není to tedy tak, že šance na zpětné odhalení pachatele je stejná jako před koronavirem, pouze to zabere více času?
Povolení soukromých mobilních telefonů
V areálu zaměstnavatele bylo ještě před pandemií zakázáno, aby zaměstnanci skladu u sebe nosili své vlastní mobilní telefony. Důvodem bylo pravděpodobně to, aby nezaměnili svůj osobní telefon s telefonem „firemním“, nacházejícím se ve vlastnictví zaměstnavatele, a dále možná také to, aby se zaměstnanci věnovali práci, a nikoli brouzdání na Internetu.
V průběhu pandemie zaměstnavatel užívání soukromých mobilů povolil. Důvod? Pravděpodobně ten, aby zaměstnanci mohli být v kontaktu se svými blízkými i během pracovní směny, když už veškerý další kontakt byl zakázán.
Kontrola mobilních telefonů poté probíhala tak, že při přechodu zaměstnance z jedné zóny skladu do druhé bezpečnostní pracovník pohledem zkontroloval, zda má daný zaměstnanec u sebe mobilní telefon, a pokud ano, kontrolou volaných čísel ověřil, zda se jedná o jeho vlastní mobil, anebo o „firemní“ mobil. Jelikož bezpečnostních pracovníků bylo méně a zaměstnanců skladu stále hodně, dovodila obžaloba, že tato skutečnost ztížila možnost odhalení krádeží firemních mobilů ze strany zaměstnanců.
Zde se nabízí otázka: bylo povolení soukromých mobilních telefonů na pracovišti skutečně v souvislosti s pandemií koronaviru? Respektive bylo nevyhnutelné, stejně jako nošení roušek, používání dezinfekce či dodržování rozestupů? Není to naopak tak, že si zaměstnavatel zavinil sám, že se mu po pracovišti pohybuje velké množství zaměstnanců, kterým roste šance na sklizení „zakázaného ovoce“?
A jak se postaví soud k důkazní situaci, kdy obžalovaný zaměstnanec vypoví, že bezpečnostní tým kontroloval jeho osobní mobilní telefon vždy, když přešel z jedné zóny skladu do druhé, zatímco bezpečnostní pracovník zaměstnavatele ve své svědecké výpovědi uvede, že kontroly byly pouze namátkové? Komu soud uvěří? I kdyby soud uvěřil oběma výpovědím, což se nevylučuje, protože jeden konkrétní zaměstnanec mohl být kontrolován vždy, ačkoliv kontrola celého souboru zaměstnanců skutečně byla jen namátková, přitíží to přesto obžalovanému, protože obecná situace v areálu je taková, že riziko odhalení krádeže mobilního telefonu je obecně nižší?
E-shopy frčí
Obžaloba se mj. opírala o svědectví zaměstnance bezpečnostního týmu zaměstnavatele, který uvedl, že kvůli koronaviru došlo k nárůstu krádeží mobilních telefonů v areálu zaměstnavatele o významnější desítky procent. Pomineme-li, že šlo o pouhé čestné prohlášení zaměstnavatele potvrzené ústním svědectvím zaměstnance bezpečnostního týmu bez současného předložení přesných výpočtů založených na pravidelných inventurách zboží, musíme si položit následující otázku:
Do jaké míry může za tento nárůst skutečnost, že kvůli koronaviru ubylo bezpečnostních prvků a bezpečnostních pracovníků, kteří mohli krádeže odhalit, a do jaké míry za něj může to, že zákazníci v pandemii nakupovali daleko více zboží přes e-shopy, protože kamenné prodejny byly zavřeny? Lze klást obžalovanému k tíži ukazatel, který je ovlivněn několika faktory, z nichž pouze některé jsou v přímé gesci jeho zaměstnavatele, avšak ostatní jsou dány širšími souvislostmi, např. nákupními tendencemi spotřebitelů? Nedochází obecně v posledních letech k nárůstu prodeje zboží přes e-shopy, virus nevirus? Nejde o jakousi „presumpci viny“ ve vztahu k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty, když ztížení možnosti odhalení krádeže elektroniky svádíme kategoricky na opatření proti koronaviru, ačkoliv zde mohou být i jiné příčiny?
Motiv
Obžalovaný k motivu svého činu uvedl, že od svých kolegů v práci slyšel, že se jim povedlo některé kusy elektroniky odcizit, a proto si to chtěl vyzkoušet také.
Nebylo však prokázáno, že by mu kolegové poradili něco konkrétního, např. že „teď to jde lépe než dříve“ nebo že by odkazovali na absenci kontrol u detekčních rámů. Přihlédneme-li navíc k tomu, že obžalovaný byl cizinec, který nerozuměl česky, pracoval u zaměstnavatele poměrně krátce a v areálu zaměstnavatele se střídaly stovky zaměstnanců, nelze si ani reálně představit, že by za tak krátkou dobu navázal úzký vztah s některým ze zaměstnanců, který by mu v jeho jazyce poskytl „kvalifikovanou radu“, jak snadněji odcizit mobilní telefon.
Je také třeba zmínit, že dotyčný zaměstnanec začal pracovat u tohoto zaměstnavatele až v červenci 2020, tedy neznal běžný provoz zaměstnavatele, takže ani nemohl posoudit či rozlišit „šanci na úspěch“ krádeže před pandemií (která vypukla v březnu 2020) a během ní.
Zamyšlení na závěr
Na tomto případu jsme si uvedli, jaká úskalí s sebou nese zvýšené důkazní břemeno ohledně kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže spáchané v nouzovém stavu, když Nejvyšší soud vyžaduje, aby pro naplnění tohoto přísnějšího odstavce byla prokázána věcná souvislost mezi spáchanou krádeží a nouzovým stavem.
Mezi tato úskalí patří např. prokázání zavinění pachatele ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě (tj. že přinejmenším nevěděl, že mu protiepidemická opatření mohou usnadnit spáchání krádeže, avšak vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to vědět mohl a měl), prokázání příčinné souvislosti (tj. že k nárůstu počtu krádeží a jejich snadnějšímu dokonání pomohla výlučně či převážně protiepidemická opatření zavedená u konkrétního poškozeného, nikoli např. obecná rostoucí tendence spotřebitelů k nákupu elektroniky přes e-shopy), a konečně také otázka, zda veškerá opatření učiněná poškozeným byla skutečně nevyhnutelná (např. povolení soukromých mobilních telefonů na pracovišti), a pokud ano, zda pouze částečně ztížila šanci na zachycení krádeží, či tuto šanci zcela vyloučila.
Diskuze k článku ()