Nad problémem diskontinuity judikatury ve vztahu k zákonné úpravě Zdroj: Fotolia

Nad problémem diskontinuity judikatury ve vztahu k zákonné úpravě

Temporální účinky judikatorních změn se mohou pohybovat na pomyslné ose mezi úplnou zpětnou aplikovatelností judikatorní změny na existující právní vztahy přes aplikovatelnost pouze s účinky pro futuro (tj. od judikatorní změny) až po vyloučení účinků judikatorní změny.

JUDr. Jan Tryzna, Ph.D.

katedra teorie práva a právních učení Právnické fakulty Univerzity Karlovy

JUDr. Jan Tryzna, Ph.D.

katedra teorie práva a právních učení Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Úvod

Princip dělby státní moci, který se považuje za výchozí ústavní princip demokratických států, předpokládá, pokud jde o vztah mezi mocí zákonodárnou a mocí soudní, že jakmile je právní předpis přijat, je jeho interpretace a aplikace výlučně věcí moci soudní. Zákonodárce může ovlivnit postup soudů při aplikaci právního předpisu pouze jeho změnou či zrušením tehdy, reaguje-li na interpretační a aplikační závěry soudů, které podle okolností potvrzuje například upřesněním textu právního předpisu tak, aby odpovídal soudní judikatuře[1], nebo naopak vyvrací tím, že mění význam textu tak, aby dal jasně najevo, že interpretační závěry mají být odlišné[2].

Z pohledu adresátů právní regulace, tedy fyzických a právnických osob, jsou ovšem judikatorní závěry klíčové, neboť s jistou nadsázkou lze říci, že není rozhodující, co říká zákon, nýbrž co říkají soudy o tom, co říká zákon. Bez ohledu na skutečnost, že judikatura soudů se nepovažuje v tuzemském právním prostředí za pramen práva[3], její účinky na právní praxi, postup adresátů právní regulace, rozhodně nelze podceňovat.

S ohledem na hierarchickou výstavbu soudní soustavy a mocensko-organizační funkci interpretace a aplikace práva je zřejmé, že nejvýznamnější roli z tohoto hlediska mají vrcholné soudy soudní soustavy, a to z toho důvodu, že jejich závěry nelze procesně účinným způsobem zpochybnit právě proto, že jde o soudy stojící na samém vrcholu soudní soustavy. Problémem je v této souvislosti případná koncentrace rozhodovací pravomoci, ke které dochází tehdy, je-li soudní soustava završena jednou jedinou soudní institucí.

Za situace, kdy míra relevance (významnosti nebo závaznosti) soudních rozhodnutí je dána nikoliv formálními znaky (uznáním precedenční závaznosti soudní judikatury jako typického rysu dané právní kultury), nýbrž především stupněm přesvědčivosti předložené argumentace podporující vyslovené interpretační závěry, dochází v takovém případě k tomu, že se omezuje diskurs podporující formulaci přesvědčivých argumentů, neboť je nahrazován autoritou v duchu teze Thomase Hobbese „auctoritas, non veritas facit legem“[4]. Z tohoto hlediska lze považovat za pozitivní, že soudní soustava v České republice má pomyslné tři vrcholky, a to Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud. Jakkoliv formálně je na samém vrcholu soudní soustavy Ústavní soud[5] z toho prostého důvodu, že jeho potencionální přezkumné pravomoci (z hlediska dodržení ústavnosti) podléhají rozhodnutí obou nejvyšších soudů, přece jen někdy dochází k určité formě judikatorního konfliktu[6], v rámci kterého se oba nejvyšší soudy odmítají podřídit obecné závaznosti závěrů Ústavního soudu. (To samozřejmě neplatí ve vztahu k instanční závaznosti, tj. tehdy, rozhodne-li Ústavní soud v konkrétní věci, protože pak musí být jeho rozhodnutí v konkrétní kauze bez výhrad akceptováno.) Z pohledu adresátů právní regulace je taková situace v zásadě příznivá, neboť brání určitému ustrnutí soudní judikatury a podporuje právní diskurs.

Judikatorní změna

Předchozí odstavce objasnily některé aspekty podtrhující význam soudní judikatury pro právní prostředí, a to i v právní kultuře nezaložené na soudním precedentu. V návaznosti na tyto úvahy je možno provést úvahu nad důsledky, které přinášejí tzv. přelomová rozhodnutí, tj. taková, která mění dlouhodobě ustálený přístup soudů k určitým otázkám. Jedná se o rozhodnutí, která nepředstavují pouhé zpřesnění dosavadní judikatury, resp. nejsou projevem jisté evoluce v judikatuře týkající se určité otázky.

Jde o rozhodnutí, která v samém základu popírají či mění dosavadní judikatorní závěry, resp. účinky dosavadní právní úpravy, a to při jinak nezměněné právní úpravě. Takových rozhodnutí je relativně velké množství. Jako příklad lze uvést nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3701/15 ze dne 10. 1. 2017, který změnil dosavadní judikaturu obecných soudů podmiňující vznik členství v družstvu (za účinnosti obchodního zákoníku) přítomností člena na ustavující schůzi družstva. Jiným příkladem může být nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016, který zpochybnil judikaturu obecných soudů v otázce nepřípustného souběhu funkcí statutárních orgánů právnických osob s činností vykonávanou v pracovním poměru[7].

V takových případech vyvstává zásadní otázka, jaké dopady má takové rozhodnutí na již existující právní vztahy, které jsou typově shodné se vztahem, který byl předmětem takového rozhodnutí. Jde o to, zda mají být dříve vzniklé vztahy posuzovány podle příslušného rozhodnutí, nebo zda má ono rozhodnutí působit pouze pro futuro, tedy jeho dopady budou vztaženy pouze na vztahy vznikající po takovém rozhodnutí, případně zda existují i další alternativy.

Lze vyslovit předpoklad, že v tuzemském právním prostředí neexistuje a nebo není dodržována jednotná koncepce, podle které by byly dopady soudních rozhodnutí měnících dosavadní judikaturu nebo určitý způsob interpretace a aplikace práva posuzovány.

Dále budou uvedeny příklady několika rozhodnutí, na nichž bude zároveň demonstrována problematičnost některých přístupů.

Prvním příkladem je rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013. Podstatou tohoto rozhodnutí byl závěr Ústavního soudu o tom, že v případě spotřebitelských smluv nemohou být ujednání o smluvní pokutě zásadně součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).

Ústavní soud v tomto případě narušil dosavadní praxi podnikatelů, judikatorně v zásadě nijak nezpochybněnou, používajících k poskytování jejich služeb formulářové smlouvy, jejichž podstatná část obsahu byla vymezena odkazem na všeobecné obchodní podmínky či jiné podobné dokumenty. Součástí těchto všeobecných smluvních podmínek, na něž samotná formulářová smlouva odkazovala, pak byla mj. ujednání různé sankční povahy včetně ujednání o povinnosti hradit právě smluvní pokutu. Ústavní soud blíže uvedl: „Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“

Důvodem, pro který je zde rozhodnutí uváděno, není souhlas či nesouhlas se závěry Ústavního soudu, nýbrž skutečnost, že došlo k narušení dosavadní nijak nezpochybňované praxe při formulaci smluvních ujednání, resp. formě smluvních ujednání. Není známo, že by až do vydání zmíněného nálezu byl obsah všeobecných obchodních podmínek určitým způsobem restringován. Podstatné je, že Ústavní soud se nijak nezabýval otázkou, jaké dopady bude mít jeho rozhodnutí na velké množství spotřebitelských smluv, které byly až dosud uzavírány podobným způsobem. Nepochybně vycházel z toho, že jeho závěry budou aplikovány na všechny podobné již existující případy.

V obecné rovině přitom Ústavní soud zastává názor, podle kterého „soudy mají povinnost přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu, jehož součástí musí nezbytně být i přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.“ (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2234/10).

Zdálo by se proto rozumné, kdyby například Ústavní soud omezil dopady svého rozhodnutí pouze na nově uzavírané smlouvy apod. (Byť by nejspíše nebylo možno zabránit tomu, aby v případných probíhajících soudních řízeních, ve kterých by uplatňované nároky již založené měly stejný základ, byla nastíněná argumentace úspěšná.)

Jiným rozhodnutím zajímavým ze zkoumaného hlediska je nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 ze dne 17. 10. 2017. Kauza vycházela z aplikace zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a týkala se konkrétně poskytování informací o platech zaměstnanců ve veřejné sféře. V této problematice byl předchozím klíčovým vodítkem rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 55/2012 ze dne 22. 10. 2014, jehož ratio decidendi znělo tak, že podle zákona o svobodném přístupu k informacím mají být zásadně poskytovány informace o platech všech zaměstnanců veřejné sféry (navíc vykládané velmi široce, v podstatě všechny platy vyplácené z veřejných prostředků) s výjimkou zaměstnanců na nejnižších pozicích (pomocné síly apod.). Nejvyšší správní soud vyloučil, až na výjimky, relevanci argumentu o nutné ochraně soukromí zaměstnanců veřejné sféry, které je prolamováno právě takřka bezpodmínečnou povinností informace o platových poměrech poskytovat.

Řízení o ústavní stížnosti se vedlo v návaznosti na žádost o informace o platových poměrech zaměstnanců města Zlín, kteří si stěžovali na zásah do svého ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí v důsledku bezvýjimečně vykládané povinnosti informace poskytovat.

Ústavní soud ve svém rozhodnutí zohlednil nezbytnost poskytnout ochraně soukromí jednotlivých osob adekvátní prostor a formuloval kritéria, za nichž je možno informace o platových poměrech poskytovat. Tato kritéria významně prostor pro poskytování informací o platových poměrech zúžila.

Podstata problému, který v této souvislosti vznikl, spočívala v tom, že v důsledku výše zmíněného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu byla v mezidobí žadatelům poskytnuta řada informací o platových poměrech jednotlivých zaměstnanců ve veřejné sféře. Tím však, nahlíženo na základě nálezu Ústavního soudu, bylo porušeno právo na ochranu soukromí těchto osob, což by znamenalo možný vznik nemajetkové újmy na jejich straně.

Ústavní soud, vědom si těchto možných důsledků, konstatoval v závěru svého rozhodnutí (bod 140. nálezu): „Tento nález nemá retroaktivní účinek. Nezakládá žádný titul pro uplatňování jakýchkoli nároků osob, jejichž osobní údaje byly povinnou osobou poskytnuty žadatelům o informaci v souladu s tehdejší judikatorní praxí před účinností tohoto nálezu.“

Ze srovnávacího hlediska se nezdá být rozdíl mezi prvním a druhým zmiňovaným nálezem. První rozhodnutí bylo založena na tom, že dosud akceptovaný obsah všeobecných obchodních podmínek ve světle nového výkladu již nemůže obstát, čímž se otevřel prostor pro zpochybnění jakéhokoliv dřívějšího ujednání, které by mohlo být v rozporu s takovým výkladem. Druhé rozhodnutí bylo založeno opět na tom, že dříve přijatý výklad zákona byl chybný, avšak takový výklad učiněný v minulosti obstát může, resp. nezakládá žádné zvláštní nároky dotčených osob.

Třetím příkladem je rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1274/16 ze dne 27. 6. 2017. Rozhodnutí navazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se neplatnosti rozhodčích doložek sjednaných ve spotřebitelských smlouvách. Judikatura Nejvyššího soudu od určité doby začala dovozovat, že rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou neplatné tehdy, odkazuje-li rozhodčí doložka na rozhodčí řád vydaný (soukromou) právnickou osobou, který obsahuje pravidla výběru rozhodců. Podle zákona č. 216/1994 Sb. má totiž rozhodčí doložka buď provést výběr konkrétního rozhodce, nebo má odkazovat na rozhodčí řád stálého rozhodčího soudu zřízeného zákonem (např. Rozhodčí soud při Hospodářské a Agrární komoře). Mnohé rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách však odkazovaly právě na rozhodčí řády tzv. rozhodčích společností, tedy právnických osob soukromého práva. Rozhodčí řízení pak byla v některých případech zneužívána na úkor řádné procesní ochrany spotřebitele.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013 potvrdil, že pokud „neobsahuje rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku.“ Dále pak uvedl, že na základě takové doložky vydaný „rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc...“ .

Dané rozhodnutí mělo opět velké praktické dopady. Nešlo jen o to, že mnoho spotřebitelských smluv obsahovalo neplatné rozhodčí doložky, nýbrž zejména o to, že podle těchto rozhodčích doložek byly vydány rozhodčí nálezy, na jejich základě byla zahájena mnohá exekuční řízení atd. Dalším problémem se stala skutečnost, že nebýt rozhodčích nálezů, které přerušily běh promlčecích lhůt jednotlivých pohledávek, byly by mnohé pohledávky promlčeny. Prohlášení rozhodčích doložek za neplatné vyústilo v logický závěr o neexekuovatelnosti rozhodčích nálezů, což za situace, kdy bylo jinak uplatňované právo promlčeno, vedlo k jeho reálné nevymahatelnosti.

Leckteré dotčené subjekty se proto dovolávaly ochrany své dobré víry, nepředvídatelnosti judikatorní změny apod. ve snaze zabránit faktické nevymahatelnosti svých práv. V takových případech se stalo klíčovým určení okamžiku, od kterého si jednotlivé subjekty měly být vědomy toho, že rozhodčí doložky jsou neplatné.

V řízení sp. zn. I. ÚS 1274/16 se bránil stěžovatel závěru obecných soudu, podle kterého ke sjednocení soudní judikatury ve věci rozhodčích doložek došlo až zmíněným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013 a že teprve od tohoto okamžiku mohla být rozhodčí doložka posouzena jako neplatná. Pokud tedy bylo exekuční řízení zahájeno podle rozhodčího nálezu vydaného před sjednocením judikatury, vedeno být mohlo. Stěžovatel ale tvrdil, že ve skutečnosti byla rozhodovací praxe sjednocena již dříve, a to již v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011. Tento argument Ústavní soud potvrdil. Obecné soudy proto dle Ústavního soudu nemohly nařídit exekuci na základě exekučního titulu ze dne 19. 8. 2011, neboť v té době si již měly být vědomy toho, že exekuční titul je vydán na základě neplatné rozhodčí doložky.

Ústavní soud proto uzavřel, že oprávněný nemohl v dané věci exekuční titul vydaný po sjednocení rozhodovací praxe vedoucí k závěru o neplatnosti rozhodčí doložky vůbec využít, nýbrž si měl být vědom toho, že musí získat řádný exekuční titul (např. na základě žaloby).

V tomto konkrétním případě představuje konkrétní datum předěl mezi dvěma přístupy k výkladu jinak nezměněného zákona. Až do doby sjednocení výkladové praxe byli zčásti chráněni i podnikatelé, v jejichž smlouvách byly sjednány neplatné rozhodčí doložky, avšak od okamžiku, kdy byl daný typ rozhodčích doložek prohlášen za nezákonný, takovou ochranu ztratili.

Ve srovnání s prvním rozhodnutím se tak jedná o situaci, kdy změna judikatury přináší změnu v postavení subjektů práva, a to od okamžiku, kdy ke změně judikatury dochází.

Konečně posledním příkladem je rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/11, kterým Ústavní soud zrušil tehdy platné znění ustanovení § 88a trestního řádu. Podle tohoto ustanovení bylo možno na základě rozhodnutí soudu získat informace o uskutečněném telekomunikačním provozu v trestním  řízení vedeném o kterémkoliv trestném činu.

Ústavní soud toto ustanovení zrušil právě proto, že takové informace bylo možno získat v souvislosti s trestním řízením o libovolném deliktu, čímž byl porušen princip proporcionality vyžadující zachovat rovnováhu mezi sledovaným cílem (objasnění trestné činnosti) a použitým prostředkem (zásah do chráněných informací v každém jednotlivém případě bez ohledu na závažnost trestné činnosti).

Ústavní soud musel vyřešit otázku, jak nakládat s informacemi o telekomunikačním provozu, které byly obstarány na základě rozhodnutí soudu vydaného ještě před zrušením dotčené právní úpravy. Pokud totiž bylo dotčené ustanovení zrušeno pro neústavnost, implikovalo by to závěr o neústavnosti jednotlivých rozhodnutí povolujících získávání informací o telekomunikačním provozu, což by znamenalo jejich procesní nepoužitelnost.

Ústavní soud však konstatoval, že derogační důvody vyložené v nálezu nelze vykládat tím způsobem, že samotná aplikace napadeného ustanovení měla v případě dotčených uživatelů služeb elektronických komunikací pokaždé za následek porušení jejich základního práva na soukromí. Nebylo dle Ústavního soudu možno učinit apriorní závěr, že každým rozhodnutím vydaným na základě § 88a trestního řádu před vyhlášením nálezu ve Sbírce zákonů (účinky nálezu byly odloženy o cca 9 měsíců) došlo k porušení základního práva nebo svobody dotčeného uživatele služeb elektronických komunikací. Rovněž nálezem neměl být dán žádný důvod, který by obecně bránil použití doposud získaných údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu v rámci dokazování v trestním řízení.

Změna judikatury, resp. judikatorní závěr o neústavnosti příslušného ustanovení, se tedy v tomto případě nepromítl do postavení jednotlivých osob, které by jeho aplikací mohly být dotčeny.

Závěry

Vybraná rozhodnutí ukazují různé temporální účinky judikatorních změn, které se pohybují na pomyslné ose mezi úplnou zpětnou aplikovatelností judikatorní změny na existující právní vztahy přes aplikovatelnost pouze s účinky pro futuro (tj. od judikatorní změny) až po vyloučení účinků judikatorní změny.

Problémem je skutečnost, že se nezdá, že by existovala nějaká obecná kritéria, jimiž by se účinky judikatorních změn měly řídit. Jedním z těchto kritérií by mohla být povaha dotčených vztahů, tj. zda jde o vztahy soukromoprávní nebo veřejnoprávní. V případě soukromoprávních vztahů by se zdálo rozumné klást důraz na požadavek ochrany důvěry jednotlivců v právní řád v jeho aktuálně aplikované podobě (tj. v podobě aplikované v době vzniku právního vztahu). Že tomu tak není, bylo možno pozorovat na kauze smluvních pokut. V oblasti veřejného práva by se naopak zdálo minimálně v některých případech rozumné judikatorní změnu zohlednit též ve vztahu k již existujícím právním vztahům. Avšak na kauze přístupu k informacím o platových poměrech zaměstnanců ve veřejné sféře se ukázalo, že tomu tak není a že se judikatorní změna nedotkla těch, jejichž práva byla v důsledku výkladu dříve zastávaného dotčena.

Nabízí se další možné kritérium, a to je kritérium povahy dotčených práv, resp. subjektů, vůči nimž by byla taková práva uplatňována. V oblastech, kdy by byla práva uplatňována vůči nositelům veřejné moci, by se zdálo rozumné, aby orgány veřejné moci zohlednily judikatorní změnu. Ve věci svobodného přístupu k informacím a ve věci shromažďování údajů o telekomunikačním provozu však tomu tak nebylo. V prvním případě Ústavní soud vyloučil možnost osob dotčených poskytnutím jejich osobních informací dosáhnout jakékoliv nápravy, v druhém případě pak naopak vyloučil možnost dotčených osob dosáhnout toho, aby shromážděné informace nebyly proti nim použity v trestním řízení.

Zdá se, že se důsledky judikatorních změn řídí jakousi pragmatickou úvahou o tom, které řešení „způsobí méně škody“. Problémem je nicméně skutečnost, že tato úvaha se s největší pravděpodobností neřídí určitými předem danými pravidly, jež by ji apriori limitovaly. Vytvoření takových pravidel by vzhledem k velkému faktickému vlivu, který soudní judikatura má na fungování právního řádu jako takového, bylo více než vhodné.


[1] Mnoho příkladů poskytuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jehož leckterá ustanovení jsou potvrzením dosavadní judikatorní praxe vyvinuvší se v důsledku nejasných nebo neúplných ustanovení dosavadního občanského zákoníku.

[2] Příkladem může být ustanovení § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, jímž je explicitně vyloučen soudní přezkum rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství, je-li důvodem zamítnutí žádosti (zjednodušeně řečeno) bezpečnostní riziko. Jde o reakci na judikaturu správních soudů ve vztahu k původní právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964. Judikatura soudů totiž takový soudní přezkum vyžadovala s argumentem, že z rozhodnutí musí být seznatelné důvody, pro které nebylo žádosti o udělení státního občanství vyhověno. Byla-li žádost zamítnuta, rozhodnutí zpravidla důvody spočívající v bezpečnostním riziku neobsahovalo kvůli nutnosti chránit takové informace či jejich zdroje, což soudní judikatura označovala za nepřípustné a rozhodnutí byla rušena pro nepřezkoumatelnost (srov. např. rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 8 A 164/2014 ze dne 30. 11. 2017 – pozn.: rozhodnutí bylo vydáno ještě podle zákona č. 40/1993 Sb.). Nutno podotknout, snaha zákonodárce o vyloučení soudního přezkumu z uvedených důvodů byla zpochybněna návrhem na zrušení § 26 zákona o státním občanství, který podal Nejvyšší správní soud s argumentem, že jde o ustanovení protiústavní, neboť porušuje právo na spravedlivý proces (srov. návrh vedený u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 39/17).

[3] Lze ovšem nalézt řadu rozhodnutí, které hovoří o precedenčních účincích soudní judikatury – např. nález Ústavního soudu I. ÚS 2219/12 (body 66 a 67). Není však zpravidla míněna striktní precedenční závaznost v tom významu, v jakém se o ní hovoří v prostředí angloamerické právní kultury.

[4] Autorita, nikoliv pravda utváří zákon.

[5] Ústavní soud ovšem striktně trvá na tom, že není součástí soustavy obecných soudů.

[6] Dobře známé jsou například kauzy tzv. slovenských důchodů (judikatorní spor mezi Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem) nebo případy týkající se sporů o vlastnické právo, které bylo nabyto v dobré víře od nevlastníka (spor mezi Ústavním soudem, který posazoval ochranu dobré víry nabyvatele, a Nejvyšším soudem, který se držel princip nemo plus iuris transferre potest).

[7] Nutno dodat, že v tomto případě Nejvyšší soud setrval na své judikatuře založené na tom, že souběh v určitých případech přípustný není.

judikatura ústavní soud nejvyšší soud soudcovské právo

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články