Vysokoškoláci ale nejsou zdatnou nátlakovou skupinou a nemají za sebou rodiče umučené domácím vzděláváním, a tak si jich nikdo moc nevšímá. Distanční výuku měli nařízenou od září/října 2020 a teoreticky by měli nastupovat do školy 24. května 2021, kdy už ovšem začíná zkouškové období… Tak snad v dalším akademickém roce, respektive v následujícím zimním semestru. Přesto existují důvody, pro které studenti na půdu vysoké školy docházejí a v souvislosti s tím je testování nemine. Jak je příslušné mimořádné opatření MZd user-friendly?
První část článku naleznete zde.
Jiří má tohle, Martha má onohle – to skoro vypadá jako „zebra“ (typ logické úlohy). Kdo uvažuje logicky, brzy by měl být schopen vyvodit, kdo z uvedených smyšlených osob má žluté auto, jak se jmenuje přítel Marthy a možná i to, co měla babička ke svačině. Jenže jediné, co z výše uvedeného vyplývá, je, že si MZd z lidí dělá „dobrý den“. MO č. j.: MZDR 16640/2021-1/MIN/KAN ve znění MO pozdějších je další z řady nepřesně formulovaných a zmatených opatření, jejichž obsah není dostatečně odůvodněn. Když MZd nařídilo s účinností od 18. května 2021, že „se mění mimořádné opatření ze dne 19. dubna 2021, č. j.: MZDR 16640/2021-1/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření ze dne 3. května 2021, č. j.: MZDR 16640/2021-2/MIN/KAN, a to tak, že v čl. III písm. c) se text „48 hodin“ nahrazuje textem „72 hodin“, opravdu nemohlo současně provázat zbylou část původního opatření tak, aby v MO nezůstaly nesmysly (viz výše)?
Ačkoliv jsou jména ve výše uvedených příbězích smyšlená, příběhy jsou skutečné. Mimořádná opatření totiž opravdu ovlivňují životy lidí a velmi často jim je zbytečně znepříjemňují.
Závažnější však je, že se mezi nastíněnými nesrovnalostmi objevuje v tomto (ale nejen v tomto) MO poněkud sporná podmínka, jejíž splnění by mělo „osvobozovat“ od testování. Budiž též demonstrována na příkladu:
Ivan – stejně jako naprostá většina jeho vrstevníků – není očkovaný proti onemocnění covid-19. Covid prodělal, což má potvrzeno pozitivním RT-PCR testem, jenže před více než 90 dny. Z bodu III předmětného opatření však vyplývá, že pokud není student očkovaný, podmínka testování podle čl. I písm. b) MO „se považuje za splněnou, pokud osoba doloží, že prodělala laboratorně potvrzené onemocnění covid-19, uplynula u ní doba izolace podle platného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví a od prvního pozitivního POC antigenního testu na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 nebo RT-PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 neuplynulo více než 90 dní“.
Ivanův (rovněž neočkovaný) kamarád Marek si není vědom toho, že by covid-19 prodělal, ale byl uvědomělý a zapojil se do studie prof. Thona, takže ví, že má vysokou hladinu protilátek. Protilátky jako průkaz imunity a „nenakažlivosti“ u nás však nejsou vůbec brány v úvahu. Oba studenti se tedy musí testovat, jak jim ukládá výše uvedené MO.
Jak se zdá, mimořádná opatření MZd jsou ohledně testování obyvatelstva postavená na následujících předpokladech: 1. Očkovaní proti covid-19 nemohou virus SARS-CoV-2, který způsobuje onemocnění covid-19, rozšiřovat, proto je není třeba testovat. 2. Po prodělaném onemocnění imunita drží jen 90 dní. Jenže…
Po konzultaci s imunoložkou RNDr. Zuzanou Krátkou, Ph.D., si autorka tohoto článku v souvislosti s problémem Ivana a Marka dovoluje upozornit na některé současné poznatky:
Protilátky IgG, které mají ochrannou funkci proti SARS-CoV-2, se tvoří u většiny osob, které prodělaly onemocnění s klinickými projevy a jsou detekovatelné také u osob s asymptomatickým průběhem infekce. Protilátky mohou přetrvávat po velmi dlouhou dobu, čemuž nasvědčují různé studie.[1] RNDr. Zuzana Krátká, Ph.D., je spoluautorkou práce, která sledovala výskyt protilátek u seniorů v domově důchodců v Břevnici. Výskyt protilátek u seniorů zjistili ještě 10 měsíců po prodělaném onemocnění. Nikdo z osob s protilátkami po tuto dobu neonemocněl.[2]
Podle doporučení Amerického Centra pro kontrolu chorob (CDC) jsou osoby, u nichž nejpozději před třemi měsíci byly detekování IgG protilátky, považovány za imunní. Pokud se dostanou do kontaktu s infekční osobou a pokud nemají klinické projevy, nemusejí nastoupit karanténu.[3] Zde je třeba si všimnout, že CDC tři měsíce nepočítá od prvního pozitivního testu prokazujícího aktivní onemocnění, nýbrž od testu na protilátky – kdykoli po prodělaném onemocnění. Na základě současných poznatků CDC zvažuje dobu, po kterou je člověk s protilátkami považován za imunního, prodloužit na minimálně 6 měsíců. V současné době se dá na základě studií předpokládat imunita po prodělaném onemocnění v délce 6–10 měsíců. Delší interval není možné spolehlivě určit s ohledem na krátkou dobu pandemie a měření, ale může se prodlužovat v závislosti na pozorování.
V průběhu roku bude s největší pravděpodobností hladina protilátek v séru kolísat. Když organismus není exponovaný viru, protilátky postupně přestane tvořit. Jestliže se vir v prostředí objeví, aktivují se „spící“ paměťové buňky a dojde k opětovnému nárůstu protilátek a k aktivaci T lymfocytů. Nárůst protilátek při opakované infekci je rychlejší než u primoinfekce. To je základní princip dlouhodobé imunity proti virovým a jiným infekcím, a tou je i infekce SARS-CoV-2. Reinfekce osob, které prodělaly covid-19 vyloučit nelze, ale půjde spíš o ojedinělé případy.
Když porovnáme imunitu osob po očkování a po prodělané nemoci, u očkovaných zatím máme pouze data za ještě kratší časové období než u osob, které prodělaly covid-19, a není tedy možné říct, jestli ochrana u očkovaných osob trvá delší dobu než po prodělaném onemocnění covid-19. Po prodělání onemocnění vznikají protilátky proti různým virovým antigenům, po očkování pouze proti spike proteinu. Po očkování se sice tvoří vysoké hladiny protilátek, ale po infekci bývá imunitní reakce komplexnější a vytváří se sekreční IgA, které má ochrannou funkci už na sliznicích. Jinými slovy imunitní reakce po infekci bývá kvalitnější než po vakcíně, pokud onemocnění proběhlo s klinickými příznaky. Dá se tedy očekávat, že lidé po prodělání onemocnění budou více odolní vůči mutacím viru než lidé očkovaní vakcínou, která používá kritický antigen.
Co se týče rizika reinfekce po očkování, na základě studií,[4] včetně klinických studií, lze soudit, že adenovirové vakcíny Vaxzevria (AstraZeneca) a Janssen (Johnson&Johnson) mají vůči symptomatickému onemocnění nižší účinnost (Vaxzevria 59,5 % a Janssen 66,9 %), a dá se tedy očekávat i mnohem nižší účinnost vůči asymptomatickému onemocnění, zatímco riziko reinfekce po vakcinaci mRNA vakcínami (Pfizer/BioNTech a Moderna) je obdobné jako po infekci. Jak po infekci, tak po vakcinaci mRNA vakcínou 90 % osob opakovanou infekci během doby studie neprodělalo.
Jak u očkovaných, tak u osob, které prodělaly onemocnění covid-19 je důležité sledovat, zda u nich po očkování, resp. po styku s infekcí došlo k aktivaci specifické imunitní odpovědi. Pokud budeme po onemocnění požadovat průkaz protilátek a po očkování nikoli, může se stát, že nám naopak uniknou neimunní lidé v očkované skupině, kteří mohou infekci získat opakovaně a mohou ji šířit dál. Nicméně v obou skupinách je pravděpodobnost výskytu infekce významně nižší než u populace, která se s virem ještě nesetkala.
Nelze zapomínat ani na skupinu osob, které jsou natolik odolné, že u nich po expozici viru k infekci nikdy nedojde. Ani po roce kontaktu s okolím nemají imunitní reakci prokazující prodělání onemocnění, ačkoli se nijak nechrání. V tomto smyslu vyznívá studie, která – zejména u mladých lidí a dětí – pozorovala, že se nenakazili ani po 14denní karanténě v přítomnosti nemocných rodičů.[5]
Z aktuálních vědeckých poznatků nevyplývá, že by se osoby po prodělaném onemocnění covid-19 měly významným způsobem podílet na šíření viru SARS-CoV-2. Naopak lidé imunní vytvářejí „imunologickou hradbu“ lidem neimunním.
Na základě výše uvedených informací je autorka přesvědčená, že neexistuje objektivní důvod pro protežování očkovaných a přehlížení faktu, že osoby, které prodělaly onemocnění by měly mít stejné postavení jako očkovaní. Tyto osoby jsou nuceny k testování, které v jejich případě nemá opodstatnění.
Za obzvlášť nevhodné je třeba považovat plošné testování osob bez klinických příznaků onemocnění covid-19. Smutné je, že již v září 2020 se odborná mikrobiologická společnosti vyjádřila v tom smyslu, že antigenní testy nejsou vhodným nástrojem pro monitorování epidemií. Doporučila, aby se namísto necílených hromadných testů vyšetřovaly pouze rizikové skupiny, tedy pacienti s typickými příznaky covid-19 a předchozí expozicí nebo pacienti z rizikových oblastí, jako jsou nemocnice nebo pečovatelská zařízení.[6] Důvodem nevhodnosti plošného screeningu je nízká senzitivita testů, ale i falešný pocit bezpečí. Přesto bylo plošné testování zavedeno. Počet záchytů byl minimální – při enormních nákladech. Podobně se vyjádřila odborná mikrobiologická společnost v Rakousku,[7] proti plošnému testování se ohradili i experti z Velké Británie[8] a u nás se plošnému testování věnovali autoři výše uvedené stati „Antigenní testy plošně? Myšlenka hezká, užitek sporný“. Otázku plošného testování lze shrnout tak, že plošné testování není vhodným nástrojem k potlačení epidemie. Pokud je k němu obyvatelstvo nuceno opatřeními obecné povahy, jedná se o zásah do základních práv bez legálního důvodu, a tedy o zásah protiprávní. Testování pak obzvlášť není ospravedlnitelné v případě osob, které onemocnění prodělaly, bez ohledu na to kdy, pokud je u nich možné prokázat, že jsou imunní.
Na závěr si autorka dovoluje apelovat na MZd, aby svá opatření nařizovalo s pečlivostí a uvážlivě, po zvážení aktuálních vědeckých poznatků, a se svými myšlenkovými pochody občany seznamovalo, jak mu především ukládá zákon a jak ho k tomu již opakovaně vybízel soud. Každé ustanovení každého opatření se totiž dotýká skutečných lidí a jejich osudů, které může velmi neblaze a často zbytečně zasáhnout.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
Autorka děkuje RNDr. Zuzaně Krátké, Ph.D., za její vzácný čas a za cenné informace.
[1] např. Lumley SF, O’Donnell D., Stoesser NE et al. Oxford University hospitals staff testing group. antibody status and incidence of SARS-CoV-2 infection in health care workers. N Engl J Med. 2021; 384(6): 533–540.
[2] Fejt V., Krátká Z., Zelená H., Fürst T.: Stáří vpřed: Vývoj hladiny ochranných protilátek proti koronaviru SARS-CoV-2 u seniorů z Domova Břevnice, Čas Lék čes. 2020; 159: 303–311.
[3] CDC (Centers for Disease Control and Prevention) – Interim Guidelines for COVID-19 Antibody Testing in Clinical and Public Health Settings. Dostupné na: https://www.cdc.gov/coronavirus/2019-ncov/lab/resources/antibody-tests-guidelines.html (dostupné 19. 5. 2021).
[4] Např. Dagan N., Barda N., Kepten E. et al. BNT162b2 mRNA Covid-19 Vaccine in a Nationwide Mass Vaccination Setting. N Engl J Med. 2021; 384(15): 1412–1423.
[5] Krátká Z., Fürst T.: „Co je doma, to se počítá“ aneb Výskyt koronavirové infekce v rodinách, 28. 4. 2021, https://www.prolekare.cz/covid-19/co-je-doma-to-se-pocita-aneb-vyskyt-koronavirove-infekce-v-rodinach-126793 (dostupné 20. 5. 2021).
[6] Přímá detekce SARS-CoV-2: detekce antigenu. Odborné stanovisko Společnosti pro lékařskou mikrobiologii a Laboratorní skupiny COVID MZ, vypracované ve spolupráci s Národní referenční laboratoří SZÚ pro chřipku a nechřipková respirační virová onemocnění, 23. 9. 2020, https://www.splm.cz/article/prima-detekce-sars-cov-2-detekce-antigenu (dostupné 20. 9. 2021).
[7] Rakouská společnost pro laboratorní medicínu a klinickou chemii: Laboratorní diagnostika pro koronavirus SARS-CoV-2. Dostupné na https://www.oeglmkc.at/corona.html (dostupné 20. 5. 2021).
[8] Iacobucci G.: Covid-19: Mass testing at UK universities is haphazard and unscientific, finds BMJ investigation. BMJ. 2021 Mar 31; 372:n848. doi: 10.1136/bmj.n848. PMID: 33789865.
Diskuze k článku ()