Noční můra ředitelů základních škol – celoplošná inkluze klepe na dveře

Pokyny jsou jednoduché.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) obesílá ředitele ZŠ novým číslem informačního bulletinu, v němž zdůrazňuje „pouze“ jediný úkol pro následující rok. V souladu s novým § 16 zákona č. 561/2004 Sb., ve spojení s přechodným ustanovením v čl. II odst. 1. tohoto zákona mají ředitelé škol, v nichž se vzdělávají žáci s mentálním, tělesným, zrakovým nebo sluchovým postižením, závažnými vadami řeči, vývojovými poruchami učení či chování, souběžným postižením či autismem, povinnost nejpozději k 1. 9. 2016 přizpůsobit jejich zařazení do běžných tříd v souladu s novelou.

MŠMT rozhodlo o nutnosti nahradit současnou přílohu vzdělávacího programu pro ZŠ, určenou pro žáky s lehkou mentální poruchou, tedy žáky se SVP, tzv. garancí podpory pro každého žáka, který ji potřebuje a který o ni požádá. Financování zmíněné garance zajistí MŠMT. Laicky řečeno – MŠMT zaplatí náklady na zavedení různých podpůrných opatření (úpravu metod výuky, zajištění odborných pracovníků, kompenzačních pomůcek atd.), jimiž bude kompletně nahrazen současný systém tzv. speciálních výukových programů, které dnes na vysoce kvalitní úrovni fungují vedle běžných ZŠ v tzv. základních školách praktických.

Konec zvláštních škol?

Každý z nás někdy slyšel o praktických základních školách. Do povědomí veřejnosti se zapsaly jako tzv. zvláštní školy (ZvŠ). Jedná se o výuková zařízení zprostředkovávající speciální výukové programy žákům se SVP. Dnes navštěvuje tyto školy cca 18 tisíc žáků s různou mírou mentálních poruch, pro které by bylo běžné výukové tempo ZŠ obtížné či nezvladatelné.

Médii se šíří zprávy o tom, že ZvŠ čeká s novelou školského zákona smrt. Tuto novinářskou „kachnu“ je rozhodně třeba uvést na pravou míru. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, prohlášením MŠMT a názorům odborníků zjistíme, že cílem zákonodárce není nechat ZvŠ zmizet z povrchu zemského, nýbrž „pouze“ zasáhnout do jejich výukových programů. Myšlenka plošně tyto školy zlikvidovat se však v minulosti v hlavách zákonodárců skutečně zrodila, a to na základě silného tlaku ze strany EU. Tehdejší ministr školství však veškeré tyto snahy naštěstí včas zastavil, a to především kvůli technické nemožnosti kompletní integraci žáků ze ZvŠ provést. Finančně by to zruinovalo většinu pedagogických zařízení, navíc by to znamenalo konec mnoha významných ústavů pečujících o postižené děti.

Cílem poslední novely školského zákona tedy není celoplošná likvidace praktických základních škol, nýbrž celoplošná inkluze, neboli zavedení normálních výukových programů do ZvŠ a následné postupné začlenění žáků se SVP do běžné výuky ZŠ. Základem inkluze je vytvoření diferencovaných podmínek tak, aby všichni žáci (se speciálními potřebami či bez nich) pracovali v prostředí, které je optimálně rozvíjí, a zároveň ve společné a výkonově rovnoměrné sociální skupině.

Pomůžeme handicapovaným žákům? Nemyslím si.

Názory na připravovanou změnu se různí, někdo fandí nediskriminačnímu podtónu celé věci a podporuje sjednocení výuky pro všechny žáky bez rozdílu. Na druhé straně stojí zpravidla ti, kteří si uvědomují náročnost a nákladnost celé myšlenky – učitelé a ředitelé škol a rodiče slabších žáků, jejichž děti se dle jejich názoru začleněním do normálního kolektivu dostanou do nepříjemné pozice, která v nich může vyvolat nemalé psychické obtíže. Václav Klaus ml. v jednom ze svých komentářů k celé situaci dokonce prohlásil, že „změna povede k rozvratu základního školství (vzdělávání průměrně nadaných dětí – těch je drtivá většina), tak jak ho známe dnes.“

Podle mého názoru je celá idea MŠMT o postupně vznikajícím jednotném základním vzdělávání utopická. V praxi narazí na nejeden problém: nedostatek pedagogických pracovníků, velkou finanční náročnost při zajišťování speciálních opatření v rámci normální výuky a v neposlední řadě negativní dopad na průměrné a nadprůměrné žáky. Podle názoru jedné z ředitelek ZŠ nebude v silách učitelů věnovat se plně třídě s tak různorodou úrovní schopností, vnímání a potřeb, což nutně povede k některé ze dvou možných variant: a) žákům se SVP nebude věnován potřebný dostatek pozornosti, nebo b) budou na jejich úkor upozaďovány průměrné děti, které tak postupně klesnou pod hranici průměru.

Bylo napsáno několik otevřených dopisů, petic a protestů, přesto novela míří vstříc uvedení v praxi, a mě zajímá, zda se za několik let naplní očekávání jejích tvůrců, nebo kritiků. Upřímně doufám v to první, ale přesvědčena jsem o druhém.