Od regulace prodejní doby o svátcích již jen krůček k zákazu nedělního prodeje? Zdroj: Fotolia

Od regulace prodejní doby o svátcích již jen krůček k zákazu nedělního prodeje?

Nedávný senátorský návrh zákona o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě[1] znovu rozvířil vášnivou debatu týkající se státních zásahů do úpravy otevíracích hodin obchodů všeho druhu. Vzhledem k počtu zasažených svátků[2] nelze očekávat, že toto opatření nějak výrazně změní chod našich dějin, rozšíření předmětného zákazu i na neděle bychom však jistě pocítili všichni.

Barbara Dufková

Barbara Dufková

Právnická fakulta UK v Praze

Barbara Dufková

Právnická fakulta UK v Praze

Pojďme se tedy krátce porozhlédnout po právních řádech našich evropských kolegů, abychom zjistili, zda zákaz nedělního prodeje představuje moderní evropský trend, či naopak zpátečnický přežitek (a případně abychom si příště mohli lépe naplánovat prázdninové putování po Evropě bez nepříjemných situací spojených se zjištěním, že letos tetičce žádné dárky přivést nemůžeme, neboť poslední den dovolené tradičně vyhrazený na nákup místních specialit připadl na neděli, kdy byly všechny obchody zavřeny).

Evropský kontext

Evropská unie do úpravy prodejní doby nijak výrazně nezasahuje, neboť tato oblast spadá do kompetence členských států, které si musí dát pozor pouze na dodržení příslušných opatření regulujících pracovní dobu. Jelikož však úprava prodejní doby úzce souvisí s obchodem mezi členskými státy a vnitřním trhem vůbec, byl před otázku zákazu nedělního prodeje postaven i Soudní dvůr již v roce 1988,[3] když obchodní společnost zabývající se prodejem kulinářského vybavení v řízení před britským soudem namítala, že zákon vylučující prodej o neděli představuje opatření s rovnocenným účinkem kvantitativním omezením, a tudíž i překážku volnému pohybu zboží mezi členskými státy. Soudní dvůr především připomněl, že sporné pravidlo se vztahuje jak na domácí, tak zahraniční prodejce, a nepředstavuje per se diskriminační opatření. Připustil, že na zákaz nedělního prodeje dopadá dnešní čl. 34 Smlouvy o fungování Evropské unie (tehdejší čl. 30 Smlouvy o EHS), avšak toto opatření sleduje legitimní cíl, který tradičně představuje nedílnou součást hospodářské a sociální politiky evropských států. Určit pracovní dobu a dobu volna je s ohledem na společenské a kulturní tradice prerogativem každého státu, k čemuž Smlouvy s poukazem na veřejný zájem poskytují náležitý prostor. Proto se i každý stát může svobodně rozhodnout, zda udělí status významného dne pro odpočinek v týdnu právě neděli, či raději zvolí jiný den, což Soudní dvůr názorně uvedl do praxe, když zrušil čl. 5 bývalé Směrnice 93/104/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby.[4] Rada totiž selhala ve zdůvodnění, proč směrnice upřednostňovala právě neděli, když stanovila, že minimální doba nepřetržitého odpočinku v týdnu v trvání 24 hodin, na kterou má zaměstnanec nárok, by měla připadnout v zásadě na neděli. Dle Soudního dvora není neděle o nic vhodnější než jakýkoli jiný den v týdnu a privilegované postavení si nezaslouží. V následující směrnici[5] regulující pracovní dobu tak odkaz na neděli již nefiguruje.

Tento velkorysý evropský rámec, který připouští na jedné straně absolutní deregulaci, nebo na straně druhé přísnou normativní úpravu, rozdělil i členské státy na ty, které v této oblasti vykročily liberálním směrem, a na ty, které s poukazem na historický vývoj a kulturní tradice přisuzují neděli výjimečné postavení hodné ochrany. Pokrokovými představiteli první skupiny jsou například Švédsko, Dánsko či Maďarsko, druhý tábor okupují pro ilustraci Německo, Francie či Belgie. Česká republika se může prozatím směle zařadit k liberálním spojencům, s ohledem na nedávný senátorský návrh zákona o regulaci prodeje o svátcích však hrozí, že v případě kladného přijetí této iniciativy zbývá již jen krůček k omezení prodejní doby i v neděli. „Cože?“, říkáte si. „Už žádné nedělní romantické procházky po obchodním centru? Žádné křupavé kaiserky k rannímu nedělnímu rozjímání nad smyslem života?“ A co teprve zděšený výraz vašich hostů pozvaných ke slavnostnímu nedělnímu obědu, když jste nuceni dosedajíce ke stolu oznámit tu nešťastnou novinu, že znenadání došel rajský protlak a vy jste museli nastavit vyhlášenou rajskou omáčku kečupem, protože prostě všude měli zavřeno? Na druhou stranu našim německým či rakouským sousedům nedělní nákupní abstinence očividně neškodí, ne-li přímo vyhovuje. Dobrý pocit spojený s ulovením zbrusu nového páru pohorek si namísto na neděli naplánují na jakýkoli jiný den, aby jim poslední den v týdnu zbyl právě na ozkoušení nové obuvi při výšlapu na nedaleký kopec.

Kam za nedělními nákupy

V České republice, stejně jako například v Maďarsku, jsou z důvodu absence normativní regulace nedělní nákupy oblíbenou kratochvílí a narazit na obchodní centra typu Tesco fungující 24 hodin 7 dní v týdnu není žádný oříšek. Obdobně lze v neděli vyrazit do obchodu i v Polsku, o státních svátcích by se však člověk vrátil s nepořízenou.

Ze zkoumaných zemí se dále velmi liberálním přístupem pyšní Švédsko, kde byla svoboda lákat kupující i v neděli zavedena již v roce 1971 a jediný limit představuje zákaz noční práce.[6] Rovněž Dánsko se svým sousedem inspirovalo a od října 2012 regulaci zrušilo, aby si však ponechalo zákaz prodeje o státních svátcích.[7] Finsko postupuje o něco opatrněji, když ze zákazu nedělního prodeje vyňalo obchody s plochou nepřesahující 400 m2. Větší obchody mohou zůstat v neděli otevřeny od poledne do 18 hodin, o Vánocích dokonce až do 21 hodin.[8]

Za kanálem La Manche si neděle ponechala výjimečné postavení jen do roku 1994, kdy nespokojení obchodníci zákaz bojkotovali.[9] Reakcí na toto protestní hnutí pak bylo přijetí zákona Sunday Trading Act, který umožnil malým obchodům stanovit si prodejní dobu dle chuti. Prodejny přesahující plochu 280 m2 si však musí dát pozor na začátek a konec povolené šestihodinové prodejní doby, když nesmějí své brány otevřít před 10 hodinou ranní a zavřít po 18 hodině večerní.[10]

Do této skupiny se pak může směle zařadit překvapivě i Itálie, která od roku 2012 veškerou regulaci zrušila. Tento odklon od tradičních zvyků si vynutila tíživá ekonomická situace, inicioval však silný odpor katolicky laděného obyvatelstva, které se sjednotilo do pomyslného hnutí za záchranu neděle a nyní znovu bojuje za obnovení historické tradice.[11]

A kam za nedělními nákupy raději ne

Za nejvýraznějšího představitele druhého tábora bojujícího za práva neděle lze považovat Německo, jež neděli poskytuje ochranu i na ústavní úrovni[12] a kde tento den došel zastání u i Spolkového ústavního soudu.[13] Zákaz prodeje v neděli platí jako obecné pravidlo, spolkové země však mohou ve svém zákonodárství vyčlenit 3 až 10 nedělí či státních svátků, kdy obchodníci nejsou povinni své prodejny uzavřít. Nejčastěji však počet těchto konzumních nedělí nepřekračuje číslo 4, Berlín se svými 8 představuje naprostou výjimku.[14]

Ve Španělsku si neděle také považují a obdobně jako v Německu spadá bližší rozvedení zákonných ustanovení do kompetence autonomních společenství. Ta mohou na svém území připustit v průměru 12 nedělí v roce, kdy nad jinak zakázanými nákupy přivřou oči, přičemž má každý prodejce volnost v určení otevírací doby, která může trvat až 12 hodin. Navíc jsou ze zákazu nedělního prodeje vyňaty obchody s plochou nepřevyšující 300 m2, do kterých tak mohou zákazníci zavítat kdykoli.[15]

Rovněž Francie, známá silnou ochranou pracujících, ctí neděli jako význačný den. Proto zákoník práce[16] stanovuje, že v zájmu pracujících připadá den odpočinku v týdnu právě na neděli. Na druhou stranu zákon zná tři druhy výjimek, které tento zákaz relativizují. Oprávnění prodávat i v neděli tak může přiznat dekret Státní rady, kolektivní smlouva a prefekt či starosta.

Ani Belgie nezůstává v ochraně neděle pozadu a zákon z roku 2006 týkající se otevírací doby[17] defaultně nastavuje den odpočinku v týdnu právě na neděli. Obchodník má však možnost zvolit jakýkoli jiný den, nezdá-li se mu neděle dost dobrá. V takovém případě však musí svoji prodejnu opatřit upozorněním, který den je mu jako den odpočinku milejší. Pokud má rád všechny dny v týdnu stejně, může je libovolně měnit, nejdříve však po 6 měsících od poslední provedené volby.

Ani úplný zákaz prodeje v neděli však neznamená, že se život v zemi dočista zastaví. Všechny zkoumané právní řády si kupříkladu uvědomují důležitost cestovního ruchu, a proto z působnosti daných opatření vyjímají turistické oblasti včetně nádraží a letišť. Stejného privilegia se povětšinou dostává lékárnám, léčebným zařízením či prodejnám domácích farmářských produktů. A protože i zákonodárci rádi snídají čerstvé pečivo nad otevřeným nedělním Pleskem, jsou pekařství, ale i cukrárny, květinářství či novinové stánky také oprávněny část[18] nebo celou[19] neděli svůj sortiment nabízet.

Je všechno zlé k něčemu dobré? Nebo všechno dobré k něčemu zlé?

I přesto je však trendem otevírací dobu deregulovat a přenechat její určení neviditelné ruce trhu. Dokladem budiž například španělský Madrid, který od července roku 2012 veškerá omezení zrušil, nebo Itálie, o které jsme již pojednali výše. Rovněž ve Velké Británii se ozývají hlasy volající po zrušení zbývajících restrikcí, a to i na půdě parlamentu. Do čela odboje za deregulaci prodejní doby se postavil poslanec Philip Davies. Dle jeho názoru totiž technologický pokrok představovaný internetovým prodejem vynucuje změny tradičních nákupních zvyklostí, aby kamenné prodejny nebyly v porovnání se svými internetovými kolegy diskriminovány.[20]

Nedělní prodej bez omezení tak má své zastánce, ale i zarputilé odpůrce. Z úst prvních zaznívají především ekonomické argumenty. V zájmu rychlejšího hospodářského růstu by stát neměl do tržně určené prodejní doby zasahovat. Nadto je nutné brát v potaz i konkurenceschopnost vůči jiným zemím, které prodej v neděli nezakazují. Navíc má nedělní prodej potenciál podpořit celkovou spotřebu, nehledě na riziko finanční ztráty státu, který bude ochuzen na daňových příjmech. Nedělní prodej se také může podílet na snížení nezaměstnanosti, když se do ekonomického procesu zapojí více zájemců. Pro deregulaci ale hovoří i náboženské argumenty. Ne každý si totiž přeje dodržovat křesťanskou tradici, která na den odpočinku pasuje právě neděli, a možnost určit si jiný den jako den odpočinku vychází vstříc náboženské pluralitě. Za deregulací ale stojí i čistě pragmatické důvody. Jelikož mezi počtem otevíracích dní a množstvím nakupujících osob panuje většinou nepřímá úměra, můžeme předpokládat, že v případě prosazení nedělního zákazu budou v ostatních dnech obchodní centra a parkoviště u nich přeplněnější, a naopak v neděli budou ve švech praskat městské parky a koupaliště.

Odpůrci naopak namítají, že otevřít své prodejny i v neděli si mohou dovolit pouze větší závody, které disponují dostatkem finančních prostředků na zaplacení většího počtu směn zaměstnanců a odpovídajících platů zvýšených o přídavek za práci v neděli. Dále upozorňují, že v dnešní moderní technické době mnohdy zapomínáme na tradiční hodnoty jako je rodina či konstruktivní trávení volného času. Naštěstí tu ale máme právě stát, který nám pomocí drobných opatření naznačí, na které hodnoty není záhodno rezignovat. Nakonec jsou, podle názoru některých skalních oponentů nedělního nakupování, lidé, kteří nakupují v neděli, prostě sobci, protože nemyslí na ty, kteří musí pracovat.[21]

Nám prozatím nezbývá než vyčkat, jakým směrem se bude senátorská iniciativa dále vyvíjet a kde se snaha usměrnit nespořádané občany zastaví. Doufejme však, že zákonodárci pečlivě zváží všechny důsledky, které by s sebou další krok vstříc přísnější regulaci přinesl.

 


[1] Návrh senátního návrhu zákona senátorů Františka Bublana, Aleny Gajdůškové, Milana Štěcha a dalších senátorů o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě. Senátní tisk č. 253.

[2] Senátoři vybrali 7 ze státních a ostatních svátků dle zákona č. 245/2000 Sb., o státních svátcích a ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu.

[3] ESD, 23. listopad 1989, Torfaen Borough Council v. B & Q plc., C-145/88.

[4] Směrnice Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby.

[5] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/EC ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby.

[6] Les documents de travail du Sénat. Les horaires d’ouverture des commerces de détail. N° LC 126. Dostupné na www.senat.fr.

[7] http://www.visitdenmark.co.uk/en-gb/a-z/6242/10902#a-z-item-10902.

[8] http://www.finlex.fi/fi/laki/ajantasa/2009/20090945.

[9] Hlavně také proto, že zisk z nedělního prodeje dostatečně převyšoval případnou vyslouženou pokutu za tento přestupek.

[10] Dokladem budiž proslulý obchodní dům Harrods, který v neděli vítá své návštěvníky mezi 11:30 a 18 hodinou. Zaplatit zboží je však možné až ve 12 hodin, aby byl splněn požadavek šestihodinové prodejní doby. 

[11] http://www.huffingtonpost.com/2012/12/20/vatican-works-to-stop-sunday-shopping-in-italy_n_2333191.html.

[12] Článek 139 Ústavy Spolkové republiky Německo.

[13] BVerfG, 1 BvR 636/02, 9 June 2004.

[14] http://www.berlin.de/tourismus/infos/1740536-1721039-ladenoeffnungszeiten-sonntagsverkauf.html.

[15] Les documents de travail du Sénat. Les horaires d’ouverture des commerces de détail. N° LC 126. Dostupné na www.senat.fr.

[16] Article L3132-3 Code du travail.

[17] http://economie.fgov.be/fr/entreprises/reglementation_de_marche/Heures_ouverture_repos_hebdomadaire/.

[18] Např. v Německu mohou pekařství, cukrárny a květinářství otevřít na 3 hodiny, prodejny s denním tiskem až na 6 hodin. (§ 12 Gesetz über den Ladenschluß in der Fassung der Bekanntmachung vom 2. Juni 2003 (BGBl. I S. 744).

[19] Např. ve Španělsku.

[20] http://www.bbc.com/news/uk-politics-28111501.

[21] Mina Giannandrea, předsedkyně FEDERstrade (sdružení římských obchodníků). Dostupné na http://www.csmonitor.com/World/Europe/2012/1226/Italians-backed-by-the-Catholic-Church-aim-to-stop-Sunday-shopping

evropská unie směrnice senát evropa

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články