Právní rozbor prostoru kostela jako prostoru veřejného/soukromého

Výkon práva v rámci náboženské svobody. Není většího práva než svobodně projevovat svoje názory a mít právo vyjadřovat své názory. Svůj názor vyjadřuji i svojí vírou. Žádný stát nemá právo omezit výkon práva na vyznání víry. Česká republika deklarovala, že za COVID-19 neomezí právo na shromáždění občanů. Každý má právo vyjádřit svůj názor. Není tedy možné připustit, aby vláda ČR omezila právo na bohoslužby. Biskupové musí být odvážní a hlásat evangelium. Zavíráním kostelů pak mohou jít proti evangeliu a proti CIC 83.

Úvod

Vládní nařízení v roce 2020 ohledně COVID-19 je nutné podrobně zkoumat, protože každá totalita odkazuje na vyšší závažný důvod. To mne vedlo k napsání příspěvku v Bulletinu Advokacie Online.[1] Článek zaujal některé biskupy, a proto byl i rozeslán všem ostatním biskupům Čech a Moravy.

Protože dochází k opětovnému omezování náboženských práv a lze očekávat, že omezení budou trvalejší, dovolil jsem se nad tématem opětovně zamyslet a komparovat s jinými právy dle Listiny základních práv a svobod a s jinými omezeními ve světě.

Pokud jsem se zeptal, zdali je kostel prostorem veřejným, pak mnozí respondenti odpověděli, že ano. Odůvodňovali to tak, že do kostela může každý. Pokud jsem se zeptal, zdali může do mešity žena, již si nebyli jistí. Dodávám, že žena může jen do určitých prostor. Pokud se zeptáte, zdali může nemuslim do mešity, pak odpověď zná většina – může mu to být zakázáno. Pražská židovská obec dne 12. 9. 2017 dokonce zakázala jedné osobě vstup do synagogy. Ptám se tedy, jaký je rozdíl mezi mešitou, kostelem a synagogou z pohledu práva České republiky.

V reakci na požadavky Milionů chvilek pro demokracii, kdy vláda ČR umožnila s odkazem na Listinu základních práv a svobod shromáždění bez omezení, je nutné kriticky zkoumat i jiná nařízení, která silně zasahují do intimních práv občanů ČR. Byť se hovoří v souvislosti s Českou republikou o ateistické zemi, kostely a bohoslužby každý týden navštěvují desítky tisíc osob. Nejde tedy o marginální výkon práva, pokud se někdo chce účastnit bohoslužby a je mu to zakázáno, ale o silný zásah do jeho intimních základních práv. Proto si dovoluji zamyslet se nad tím, zda je kostel soukromý, či veřejný prostor. Tedy zdali má vláda právo dění v kostele kontrolovat a regulovat a jaký dopad má tento zásah do vyznání víry. A to z důvodu, že žádné nařízení vlády ČR nepřikazovalo uzavřít kostel. Ale mnohá regulovala veřejný prostor.

Pro odpověď je nutné definovat

1. jakou povahu má kostel jako budova z pohledu občanského práva;
2. jakou povahu má kostel jako budova z pohledu katastrálního práva a stavebního zákona;
3. jakou povahu má kostel jako sakrální prostor z pohledu kanonického práva;
4. soukromý a veřejný prostor z pohledu platného práva ČR.

Pro právní rozbor jsem zvolil jako vzorovou stavbu (kostel) kostel sv. Maří Magdalény v Karlových Varech. Dle výpisu z katastru nemovitostí se k němu řadí tyto údaje – typ: budova s číslem popisným; způsob využití: objekt občanské vybavenosti; způsoby ochrany: vnitřní území lázeňského místa, rozsáhlé chráněné území, nemovitá kulturní památka, památková zóna – budova, pozemek v památkové zóně, nemovitá národní kulturní památka. Vlastnické právo: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, Platnéřská 191/4, Staré Město, 110 00 Praha 1.

Jakou povahu má kostel jako budova z pohledu občanského práva

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dělí věci na nemovité a movité. Dle § 498 odst. 1 o. z. jsou nemovitými věcmi pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá. Ostatní věci jsou movité, a to bez ohledu na to, zda je jejich podstata hmotná nebo nehmotná.

Občanský zákoník o stavbách hovoří v § 1083 a nedefinuje rozdíly. Komentářová literatura pak uvádí: „Stejně jako občanský zákoník č. 40/1964 Sb. ani občanský zákoník č. 89/2012 Sb. nepodává výklad pojmu stavby. Pro účely soukromého práva si vystačí se superficiální zásadou, a pokud bude skutečně potřeba zohlednit i veřejnoprávní aspekt, použije se stavební zákon.“

Částečný závěr:

Z pohledu občansko-právních předpisů nelze určit legální charakter budovy, zvláště pokud jde o kostel. Zásadní pro určení charakteru bude skutečnost, zdali vlastníkem budovy je veřejnoprávní korporace, či soukromý subjekt.

Jakou povahu má kostel jako budova z pohledu katastrálního práva a stsavebního zákona

Výčet způsobů využití stavebního objektu, který se nabízí v ISÚI, vychází z přílohy č. 4 katastrální vyhlášky č. 357/2013 Sb.

Pojem objekt občanské vybavenosti dnes již neexistuje, jde o chybu v zápisu v katastru nemovitostí. Příloha č. 4 vyhlášky pak uvádí novou kategorii: „Stavba pro shromažďování většího počtu osob. Jde o stavbu, ve které se nachází prostor určený pro shromažďování osob, v níž počet a hustota osob převyšují mezní normové hodnoty a je určena ke kulturním, sportovním a obdobným účelům [§ 3 písm. b) vyhlášky č. 268/2009 Sb.].“

Z pohledu katastrálních předpisů není určeno, zdali se jedná o veřejnou, či soukromou stavbu (prostor). Z dostupné judikatury, která je k tomuto novému pojmu velmi skoupá, lze dojít k závěru, že kostel není veřejný prostor (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 As 132/2015–102), resp. takto není zmíněn.

Stavební zákon č. 183/2006 Sb. v § 2 odst. 1 písm. k) bod 3 definuje veřejnou stavbu takto: „Občanské vybavení, kterým jsou stavby, zařízení a pozemky sloužící například pro vzdělávání a výchovu, sociální služby a péči o rodiny, zdravotní služby, kulturu, veřejnou správu, ochranu obyvatelstva; 4. veřejné prostranství zřizované nebo užívané ve veřejném zájmu.“

Kostel ale nelze definovat jako stavbu sloužící pro kulturní či sportovní shromáždění ani jako stavbu určenou pro obdobné účely či stavbu pro vzdělávání a výchovu nebo budovu užívanou ve veřejném zájmu. Kostel, jakožto vysvěcený prostor, je primárně stánek Boha, kde se věřící scházejí, aby (z pohledu ŘKC) byli v jednotě s Kristem a církví, přijímali „tělo a krev Páně“. Jde tedy o stavbu, kdy účel nedefinuje stavba, ale oltář.

Částečný závěr:

Kostel, jako sakrální stavba, není z pohledu katastrálních předpisů, ale ani stavebního zákona definován. Oba předpisy definují veřejný prostor (veřejnou stavbu) z pohledu účelu, kdy účel můžeme charakterizovat jako veřejný prospěch, který by měl být dostupný nediskriminačně z pohledu antidiskriminačního zákona.

Jakou povahu má kostel jako sakrální prostor z pohledu kanonického práva

Kostel, jakožto sakrální stavba, je upraven předně v CIC 83 Hlava I, Kánon 1214, kdy přesná definice zní: „Kostelem se rozumí posvátná budova, určená pro bohoslužby, do níž jsou věřící oprávněni přijít, aby zde konali bohoslužby, především veřejně.“

Komentářová literatura[2] předně poukazuje na rozdíl mezi kostelem a kaplí, kdy kaple je z povahy spíše rázu soukromého. Poukazuje na charakter veřejný, ale z pohledu práva kultu veřejného, tedy práva vstupu věřícího do tohoto prostoru. „Veřejný“ tak neznamená dostupnost pro jakoukoliv veřejnost, tedy každého, ale pro každého věřícího, kdy kostel je „dům Boží“.

Taktéž druhý komentář[3] tvrdí, že jde o prostor veřejný, ale z pohledu práva věřícího vejít dovnitř a veřejně kult vykonávat.

Částečný závěr:

Kostel, jakožto liturgická budova, je stánek Boží. Zde má právo svobodně každý veřejně vyznat, že v Krista věří. Kodex 83 však nezakládá právo vstupu kdykoliv a komukoliv a za jakýmkoliv účelem. Zatímco do veřejného parku či jiného prostoru může vejít jakákoliv osoba, téměř jakkoliv oblečená, do kostela nikoliv. Církev má právo stanovit řadu omezení pro vstup, či dokonce některým osobám vstup zakázat nebo je vykázat. Má právo kostel uzavřít na neomezenou dobu či jej „desakralizovat“, jen s ohledem na vnitřní předpisy církve. Naproti tomu veřejný prostor má řadu limitů pro omezení veřejného charakteru.

Definování soukromého a veřejného prostoru z pohledu platného práva ČR

Veřejný prostor je prostor, který je přístupný veřejnosti. Jak zákon předpokládá, jde o „stavby“, které vlastní společnost – veřejnost. Ať již obec, či stát. Jako synonymum se často používá např. veřejně přístupné místo.

Pojmy ve vztahu k veřejnému prostoru se v právních předpisech ČR používají často nesourodě. Pojem „veřejný prostor“ je užit ve více než 100 předpisech.[4] Atkison tvrdí, že jde o takový prostor, kam má každý zákonný přístup.[5]

V roce 2016 vydal Institut pro rozvoj a plánování Prahy Manuál tvorby veřejného prostoru hlavního města Prahy, kde je detailně popsáno, co je to veřejný prostor, jeho znaky a předpoklady. „Základní osnovu struktury veřejných prostranství města tvoří tradiční typy: ulice, náměstí, nábřeží a parky. Ostatní specifická veřejná prostranství, která doplňují obraz města a zpravidla se fyzicky i významově vážou k určitým stavebním objektům či urbanistickým typům, jsou pasáže a průchody, veřejná prostranství okolo veřejných budov a dopravní infrastruktury nebo například sídliště.“ Společným znakem veřejného prostranství, tedy prostoru, je pak vlastnictví obcí či státem. Nikdy nejde o soukromý prostor.

Český zákonodárce používá pojem „veřejný prostor“ různě a jeho definice není vždy společná. Poměrně přesná je pak např. v zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, ze dne 12. dubna 2000, kdy § 34 uvádí: „Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.“

Definice veřejného prostoru je tedy spíše územ, který není legálně definován co do maximality, spíše nese určité znaky. Tyto znaky můžeme najít v zákoně o obcích, ale např. i ve stavebním zákoně. Veřejné prostory: a) jsou přístupné každému bez omezení; b) slouží obecnému užívání; c) veřejnost má aktivní legitimaci k dožadování se užívání; d) jsou vlastněné veřejnoprávním subjektem.

Kanonické právo má řadu omezení pro pohyb v sakrálním prostoru. Mezní omezení je úcta či respekt k prostoru sakrální stavby a svatostánku, kdy tento postoj není většinový postoj veřejnosti ke kostelům a obsahu v nich. Většina lidí bere kostel jako stavbu svého druhu, podobné muzeu či divadlu. Nebere ji jako stánek Boží, jak odkazuje komentářová literatura ke Kodexu 83.

Částečný závěr:

Veřejnost nemá aktivní legitimaci, aby se dožadovala vstupu do kostela, pokud je trvale uzavřen. Ani se nemůže dožadovat konání bohoslužeb či vpuštění na bohoslužbu. Kostel je sakrální stavba ve vlastnictví diecéze/ farnosti/řehole. Je svébytným právem vlastníka určit, kdo bude vpuštěn a za jakých podmínek. Určitou aktivní legitimaci mají jen pokřtění v ritu daného kostela se vztahem k sakrálnímu objektu.

Z pohledu veřejného, soukromého a kanonického práva lze uzavřít, že většina prostor ve většině kostelů bude mít vždy soukromý charakter, a pokud bude docházet k setkávání lidí v kostele, nejde o setkávání na veřejných místech, ale na soukromých, za účelem veřejně (bez omezení) vyznat svoji víru.

Základní právo shromažďovat se a vyznávat svoji víru

Nyní si dovolím odhalit, proč se domnívám, že je nutné hájit kostel jako soukromý prostor, kde věřící mají právo se scházet kdykoliv a nikdo je nemůže omezit. Pokud zmiňuji zájmeno nikdo, pak jde nejen o vládu či samosprávu, ale ani o samotnou církev, pokud k tomu nemá kanonicko právní legitimaci.

Jak jsem již zmínil, vláda ČR ustoupila od svých restriktivních omezení ve vztahu k čínskému viru a právu shromažďovacímu.

Dne 3. 6. 2020 Policie na Twitteru uvedla, že nebude za žádných okolností omezovat výkon shromažďovacího práva ve prospěch mimořádného opatření ministerstva zdravotnictví. Pokud shledá, že dochází k porušování hygienických podmínek, věc zdokumentuje a odešle příslušné krajské hygienické stanici k vyřízení.

Původně MVČR zastávalo názor, že vzhledem k mimořádným opatřením je právo shromažďovací omezeno, tedy nelze se shromažďovat.[6] Pod silnou kritikou a rozsudkem obecného soudu pak zcela změnilo postoj, kdy usnesení vlády ze dne 23. dubna 2020 č. 452 o přijetí krizového opatření k omezení práva pokojně se shromažďovat a práva na svobodu pohybu a pobytu („krizové opatření vlády“) již žádný zákaz volného pohybu a pobytu na veřejně dostupných místech neobsahuje.[7] Zároveň uvádí: „Dle čl. 4 odst. 4 LZPS je nutné všechna omezení základních lidských práv a svobod vykládat restriktivně, musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“

Právo na vyznání víry je zakotveno v čl. 16 Listiny: „(1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.“

Není jediný důvod, aby toto právo mělo slabší ochranu než právo shromažďovací. Naopak, domnívám se, že je nutné toto právo je vyzdvihnout. G. Washington mj. uvedl: „Praktická zásada zní, že pokrok na cestě ke štěstí závisí výlučně na morálce.“ [8] Je to právě Bůh, který nám dává základní morální postuláty. Jak učí sv. Tomáš Aq., objevit Boha znamená objevit morálku.

21. století je časem mnoha utrpení. A i nyní prožíváme utrpení, byť ne ve formě fyzických zranění. Rozpad rodiny a vztahů, nenávist táborů nesoucích své názory je větším utrpením, než se může zdát. O morálce dnes hovoří málokdo, protože si vždy koleduje o kritiku, že sám není dost dobrý. Kristus církvi nenabídl procházku růžovým sadem, ale kříž. Hlavním úkolem církve je hlásat evangelium. Evangelium obsahuje často i morální pravidla. Návštěvníkem bohoslužeb je často i člověk hledající nebo úplně nevěřící. Ale každý z nás může slyšet o životě Krista a jeho morálním učení. To ovlivňuje duši každého z nás, tedy naše chování.

Ze zkušenosti kněží a biskupů vím, že ani věřící příliš nečtou Písmo, natož něco o morálce. Bohoslužba tak často zůstává jediným pramenem poznání morálky. Ústavní soud často žádá test proporcionality. Ptám se, kde je limit, kdy vláda/biskup, může zakázat a pak povolit bohoslužbu? 1 000 nakažených denně? 100? 50? Nebo 10/100 mrtvých na 100 000 obyvatel? Pokud pro právo shromažďovací limit neplatí, nesmí ani platit pro náboženskou svobodu. Není snad shromáždění věřících totéž jako shromáždění občanů? Myslím si dokonce, že výkon náboženského práva, ať křesťanů, židů, muslimů, ale i hinduistů či ateistů, je více než právo na demonstraci.

Francouzský správní soud rozhodl, že vláda musí do osmi dnů zrušit plošný zákaz setkání na bohoslužbách.[9] V USA se řada církví soudními procesy domáhá zrušení omezení ve vztahů k bohoslužbám. Tvrdí, že stát nemá právo omezit konání bohoslužeb.[10]

Církve obecně brojí proti omezením práv konat bohoslužby. Proto musí být zdrojem neklidu, pokud někteří biskupové a představení sami o sobě jsou iniciátoři omezení bohoslužeb a poutí. Je povinností biskupa a představeného bojovat za maximalitu účasti na bohoslužbě či pouti s tím, že udělá vše proto, aby bylo zamezeno možné nákaze. Nikdo nikoho do kostela nenutí, ale každý pokřtěný má právo na vstup do kostela a k přijímání svátostí, jak stanoví evangelium i CIC 83. Pokud se představení sami mediálně presentují jako ti, kteří kostely zavírají či omezují poutě a bohoslužby, pak je otázkou, zdali se tím zavděčují Bohu a duším.

Budu parafrázovat Písmo svaté: Raději vyzvat k zakrytí rukou a obličeje, než k zakrytí duše.

Text vznikl jako výstup z konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.

---

[1] Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2020/06/19/pravni-rozbor-prostoru-kostela-jako-prostoru-verejneho-soukromeho-z-pohledu-platneho-prava-cr-a-kanonickeho-prava/