Řada z nás ale varovala, že je v takovém případě nezbytné anonymizovat nejen jména fyzických a názvy právnických osob, adresy, čísla bankovních účtů, registrační značky automobilů a podobně, kde by snad postačilo počítačové zpracování textu. Podle zkušeností z postupů dle Zákona o svobodném přístupu k informacím (z. č. 109/99 Sb.) se musí odstranit i pasáže popisující například zdravotní stav účastníků a svědků, intimnosti z jejich osobního a sexuálního života, sociální problémy a další choulostivé informace. Tady už počítačový program stačit nebude a u každého rozhodnutí bude nezbytný i zásah člověka, odborného zaměstnance.
Abych to zkrátil, odhady ministerstva spravedlnosti se pohybovaly ve vysokých desítkách miliónů korun ročně na mzdy takto nově vzniklých pracovních pozic u jednotlivých justičních pracovišť. A bez těchto nových zaměstnanců by se zpomalil významně výkon spravedlnosti, neboť každý ze soudů by podle své velikosti musel vyčlenit odpovídající počet odborníků ze stávajícího soudního aparátu. Případně by již při tvorbě každého rozhodnutí musel zpracovatel vytvářet podklady pro budoucí anonymizaci, což by opět znamenalo obrovské zdržení.
Pro vaši představu, dnešní pouhá „106“ čerpá jen u Městského soudu v Praze sedm odborných pozic, přičemž pokud bychom publikovali skutečně vše, o čem se u ombudsmanky uvažovalo, šlo by o násobky zaměstnanců, takže odhad ministerstva považuji za minimálně střízlivý.
Z kulatého stolu jsem se vracel vlastně spokojený. Ne snad proto, že by se podařilo dojít k nějakému rozumnému řešení, ale z toho důvodu, že zazněla celá řada velmi zajímavých příspěvků, hodných dalšího uvažování. To mě časem přivedlo na myšlenku, se kterou se s vámi chci podělit.
Nejen diplomaté tomuto jevu říkají česky "schodišťový vtip", nebo „duch schodiště“, případně „schodišťový nápad“, zkrátka ta možná nejlepší reakce, řešení, které člověka ovšem napadne až na schodišti, když odchází z jednání (ony různé výrazy vznikly zřejmě pokusy přeložit a vystihnout původní francouzský výraz "L´esprit de l´escalier").
Mě v Brně na schodech nenapadlo sice nic, ale po pár dnech při studiu trestního spisu jsem cosi hledal v komentáři a v judikátech a vzpomněl jsem si při té příležitosti na začátek vystoupení Zdeňka Kühna.
Ten připomenul významné výročí, kterého se právě v tomto roce myšlenka publikace soudních rozhodnutí v našich zemích dočkala. První skutečně moderní sbírka judikátů, zvaná „Glaser-Unger“ poprvé vyšla v roce 1859 ve Vídni v nakladatelství Carl Gerold’s Sohn a byla vydávána v letech 1859 až 1915. Před sto šedesáti lety!
Ve své úvaze pak pokračoval informací, že šlo vždy až do doby komunistického režimu o sbírky vlastně soukromé, komerční, což třeba v Německu pokračuje dodnes.
Pak se v mé hlavě vynořila další vzpomínka, tentokrát na Karla Havlíčka, nakladatele, vydavatele a známého organizátora pražského právnického života, který před lety jen tak mimochodem, jak je jeho zvykem, prohodil, že soudní rozhodnutí jsou nerostným bohatstvím budoucnosti.
Pointa se přece nabízí!
Když vyjdu ze shora uvedených „ideových“ předpokladů, přidám ještě několik objektivních faktů:
- Zveřejňování soudních rozhodnutí, ostatně i dnes dle z.č. 106, není výkonem soudní moci, ani státní správou soudnictví. Jde o zvláštní úkol dle jiného zákona, čili není vůbec nutné a logické, aby tuto povinnost vykonávaly soudy.
- Rozhodne-li se naše politická reprezentace pro plošné zveřejňování soudních rozhodnutí, a já v to doufám, přirozeně by tuto povinnost měla uložit ministerstvu spravedlnosti, které je součástí moci výkonné, a navíc disponuje přístupem do soudních databází.
- Ministerstvo však naopak nedisponuje dostatkem odborného aparátu, který by takový úkol zvládl. Vyjdeme-li z jejich výpočtu prezentovanému na Kulatém stole, Ministerstvo by muselo zvýšit počet svých zaměstnanců cca o 100%!
- Ministerstvo v současnosti nemá ani dostatečně kvalitní softwarové a hardwarové vybavení pro takový účel, míněno včetně možnosti kvalitního třídění a vyhledávání v nově vzniklé databázi.
- Vše, co platí pro ministerstvo, platí i pro soudy, pokud by jim zákon v rozporu s logikou tento úkol svěřil.
Přitom:
6. Máme zde minimálně tři v odborných kruzích uznávané a všeobecně používané elektronické právní informační systémy.
7. Minimálně dva z nich po celá léta investují mnoho úsilí a prostředků do své schopnosti získat, anonymizovat, zpracovat, utřídit a co nejpohodlnějším způsobem zpřístupnit co nejvíce soudních rozhodnutí i mimo oficiální sbírky rozhodnutí, včetně soudů nalézacích.
Co kdyby tedy stát nabídl za velmi přísných právních podmínek privátní provozování takové databáze s tím, že rozhodnutí by nemusel ani prodávat, ale bylo by na příslušných soukromých subjektech, aby vše od anonymizace až po uživatelsky přívětivý vyhledávací systém provedli sami? Doufám, že by bylo více úspěšných zájemců než jeden, protože trvalá konkurence zvýší kvalitu databází nejen pro nás, pro právníky, což jsme si v posledních desetiletích ověřili u stávajících právních systémů.
Stát by ušetřil každoročně desítky miliónů korun a každý potencionální uživatel databáze všech soudních rozhodnutí by měl k dispozici to, po čem voláme.
Diskuze k článku ()