Rozhovor - Kateřina Šimáčková: Soudce musí být člověk, který pracuje od rána do večera - jak na případech, tak sám na sobě

Dokáže být právo spravedlivé? Bez čeho se soudce při výkonu soudcovského povolání neobejde? Jaký je převládající společenský názor na české soudnictví? Přistupuje právo odlišně k mužům a ženám? Mrháme kvalitami, které by mohly do vrcholných funkcí přinést ženy? Jaké je poselství nových ústavních talárů? V rozhovoru odpovídala soudkyně Ústavního soudu JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D., která letos v srpnu oslavila třicetileté výročí své právnické praxe. Cítí se však stále spíše zástupkyní všech účastníků a jejich práv než jen soudkyní, neboť soudcovský talár obléká teprve deset let a stále další dobu působila ve funkci advokátky.

V rozhovoru odpovídala soudkyně Ústavního soudu JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D., která letos v srpnu oslavila třicetileté výročí své právnické praxe. Cítí se však stále spíše zástupkyní všech účastníků a jejich práv než jen soudkyní, neboť soudcovský talár obléká teprve deset let a stále další dobu působila ve funkci advokátky.

K nejčastějším otázkám, které přichází po tom, když zmíním, že studuji právnickou fakultu, patří ,,Proč zrovna práva?”. I já se v úvodu přidržím tohoto nepsaného pravidla - Proč jste se Vy rozhodla právě pro studium práv?

Odpověď bych rozdělila do dvou částí. Jedna věc je, proč je dobré práva studovat nyní a druhá, o něco komplikovanější, proč jsem studovala práva v osmdesátých letech minulého století - tedy v době komunismu. Ale hlavní podstata odpovědi bude vlastně stejná. Myslím si, že právo a medicína si jsou v jistém smyslu podobné v tom, že oba obory patří k vysoce kvalifikovaným řemeslům, ve kterých profesionálové pomáhají lidem řešit jejich problémy - buď zdravotní, nebo problémy s kupováním bytu, s přijímáním do práce, s rozpadem manželství... Je to práce, která je lidem užitečná, práce kterou můžete velmi kvalitně a úspěšně dělat, i když nejste ten nejlepší z celé země, ale kdekoli pomáháte lidem řešit jejich problémy, se kterými si sami poradit nedovedou. To jsou asi ty hlavní důvody, které ke studiu práv vedly mě. 

Vyučujete na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, čímž se podílíte na formování budoucí právnické generace. Jací jsou dnešní studenti? Změnil se nějak typ studentů, které studium práv přitahuje? 

Vzhledem k tomu, že se na svět dívám tak, že to není svět sestavený z nějakých generací, vrstev a skupin, ale jako na svět složený z jednotlivců, z nichž má každý svou individualitu a svoje názory a přání, nerada bych srovnávala různé generace. Rozhodně si však nemyslím, že by dnešní mladí celkově byli nějak odlišní od toho, jací jsme byli my. Mohou se měnit technologie, znalosti, okolnosti, ale lidé, a tedy i studenti, jsou a budou vždy stejní a současně jedineční.

Občas se setkávám s kritikou, že je výuka na českých právnických fakultách zaměřena příliš teoreticky na úkor praktických znalostí a dovedností. Co je podle Vás tím hlavním, s čím by měli studenti po dokončení studia odejít do pracovního života?

Nemyslím si, že by současné studium práv bylo nějak zvlášť teoretické, označila bych ho spíše jako scholastické. Studenti pracují s texty právních předpisů a očekává se od nich, že budou schopni je nějakým způsobem reprodukovat. Výuka obsahuje daleko méně skutečné teorie, než by bylo třeba. Mezi koncem mých studií v roce 1988 a skutečným začátkem mé samostatné právnické praxe v roce 1990 se změnil politický režim i způsob přemýšlení o regulaci společenských vztahů a vlastně jediné, co mi pomáhalo interpretovat staré právo nově či nové právo bez společenské zkušenosti s jeho aplikací, byly právě právně teoretické knihy. Teorie učí člověka porozumět právnímu myšlení a naučit se právní argumentaci, přičemž právní argumentace je ta nejdůležitější dovednost, kterou musí právník bravurně ovládat. Řekla bych, že právnické fakulty málo pracují s opravdovou teorií, která pro mě znamená naučit se přemýšlet a opravdu kvalitně argumentovat - nejprve obecně a v návaznosti na to pak i speciálně právně.

Souhlasím s tím, že výuka poskytuje málo praktických zkušeností. Jsem velikým zastáncem tzv. právnických klinik, ve kterých se studenti učí konkrétní právní dovednosti a zároveň zjistí, jaký typ znalostí je potřeba k tomu, aby mohli vyřešit konkrétní lidský problém. A právě to je nakonec může pomoci motivovat i k aktivnějšímu přístupu ke studiu.

Takže právnické kliniky vidíte jako cestu k tomu, jak ze studentů udělat dobré právníky v praxi?

Obecně právnické fakulty studují studenti, kteří jsou úspěšní mladí lidé, neboť se zpravidla narodili do milujících rodin, které je podporovaly ve studiu, většinou jde zároveň o mládež z majetkově slušných poměrů. Součástí toho být dobrý právník je nést určitou odpovědnost za pomoc lidem, kteří nejsou tak šťastní a úspěšní jako právníci, a domnívám se, že právě právnické kliniky, které by pomáhaly například lidem bez domova, lidem ve věznicích nebo třeba mladým lidem vycházejícím z dětských domovů, by mohly zvýšit jak společenskou odpovědnost studentů, tak posílit společenskou roli samotných právnických fakult. 

Jedním z důvodů, proč si studenti volí studium práv, je touha pomáhat lidem a spravedlnosti, ale v reakci na to se lze setkat s kritikou, že jde o ohrané klišé a s pohledem na právníky jako elitu hledící jen na vlastní materiální prospěch.

Já zastávám názor, že pomáhat lidem a zároveň si slušně vydělávat není ve vzájemném rozporu. Člověk by měl vykonávat práci, která ho uspokojuje. Právnické vzdělání umožňuje vykonávat svobodné povolání, kterým si může slušně vydělat. A to by mělo člověka zavazovat k tomu, aby část své kapacity použil pro dobro společnosti - jak říkáme „pro bono“. Pomáhat lidem však znamená i to, aby společnosti měly dobře sepsané smlouvy nebo aby zločiny byly potrestány. Nejde pouze o zachraňování lidí na okraji, měli bychom se snažit, aby byli lidé obecně spokojeni - pokud budou ve společnosti převažovat ti, kteří ji nebudou považovat za společnost svou a spravedlivou, tak spokojený život nemůže žít nikdo z nás. 

Podílíte se na výběru nových soudců. Účinná právní úprava vymezuje vedle požadavku na vzdělání a praxi i atributy vztahující se k osobnímu životu soudců. Do jaké míry je soudce ovlivněn svými osobnostními rysy? Jak si ,,ideálního” soudce představujete Vy?

Často se lidé ptají, jak má vypadat ideální soudce. Já si však myslím, že není ideální obraz jednoho soudce, protože soudci rozhodují různé případy. Ten, který rozhoduje o obchodních závazcích či korporacích, má mít trochu jiné osobní a odborné předpoklady než třeba soudce, který rozhoduje v rodinně-právních otázkách. Soudce, který se zabývá obchodním právem, musí rozumět také ekonomii, soudce, který se dostává do styku s dětmi a právy dětí, musí mít psychologické předpoklady ke komunikování s nimi. Zároveň si nemyslím, že by si měl soudce držet celý život jednu úzkou specializaci, protože to vede k vyhoření, ale měl by v sobě podporovat a rozvíjet různé složky své osobnosti a svých schopností. 

V případě vrcholných soudů, kde se rozhoduje ve větších sborech, pak nejde ani tak o to najít jeden typ ,,dokonalého” soudce, jako o vyvážené složení celého tělesa, do kterého každý jmenovaný jednotlivec přinese v rozhodovacím procesu nějaké jiné pohledy a jiné dovednosti. Tak jako v každé profesi máme různé profesní a lidské schopnosti, zkušenosti a předpoklady a jen jejich spojením vytvoříme funkční celek. 

Co byste naopak kandidátovi na soudce odpustit nedokázala? 

Možná to bude to znít příliš jednoduše, ale domnívám se, že dobrý soudce by měl být zejména hodně pracovitý. Měl by pracovat jak sám na sobě, tak na svých spisech. Lidé od soudce očekávají, že bude dobře připraven na svou práci a bude stále rozvíjet své dovednosti, celou svou sílu bude věnovat rozhodování jednotlivých případů - právě proto, že je potřeba rozhodovat dobře a se znalostí předchozí judikatury i právních pravidel a současně rychle, aby účastníci řízení dostávali svá rozhodnutí v přiměřeném čase. Někdy se používají velká slova a hovoří se o etických předpokladech, ale velmi těžko můžete dopředu říci, jakým způsobem se člověk zachová v nějakém klíčovém momentu v budoucnu. Ale to, že soudce musí být člověk, který pracuje od rána do večera - jak na případech, tak sám na sobě - je nezbytná podmínka.

Soudce musí dbát o to, aby jeho rozhodnutí bylo srozumitelně a pečlivě odůvodněno. Ne vždy tomu však tak je - v odůvodnění jsou často kopírovány sáhodlouhé floskule namísto věcných argumentů, které soud k danému výroku vedly. Napadá Vás cesta, jak soudce k řádnému odůvodňování - takovému, které společnost přijme a kterému porozumí, motivovat?

Vede se velká debata, kdo je vlastně čtenářem rozsudků. Nejdůležitější osobou, pro kterou rozhodnutí píšete, je ten, kdo daný případ prohrál. Úkolem soudce je co nejpřesvědčivěji vysvětlit, proč dal za pravdu jednomu a proč druhý neuspěl. To platí jak v civilním řízení, tak v řízení trestním. Tak jako je v civilním řízení například jeden dlužník a jeden věřitel, jeden nájemce, druhý pronajímatel, v trestním řízení nestojí jen stát proti pachateli, ale jsou zde samozřejmě i poškození a veřejnost, jimž musíte vysvětlit, proč jste danou osobu zprostili či proč byla odsouzena. Rozhodnutí je třeba srozumitelně vysvětlit lidem přítomným v jednací síni či veřejnosti prostřednictvím tiskové zprávy. Očekává se však od vás, že současně napíšete rozhodnutí tak, aby obstálo v profesní komunitě - abyste ho vysvětlili akademické veřejnosti, která ho bude číst, odvolacímu soudu, jenž ho bude přezkoumávat, nebo naopak podřízenému soudu, který bude zavázán ho respektovat. Soudce se nachází v jakési kvadratuře kruhu, protože rozhodnutí musí být srozumitelné pro běžného člověka, ale současně musí mít veškeré odborné a formální náležitosti očekávané ostatními právníky. 

Když se o této problematice bavím se svými kolegy soudci, pohlížím na tuto problematiku ,,advokátskýma očima”. Letos v srpnu to bylo třicet let, co jsem začala pracovat jako právnička - a z toho jen deset let působím v roli soudce, v návaznosti na více než 15 let práce advokátky se tedy pořád cítím být spíše zástupkyní všech účastníků a jejich práv než jen soudkyní. S ohledem na pochopení pro účastníky radím kolegům soudcům, aby si představili, jak své rozhodnutí vysvětlují třemi větami své babičce doma v obývacím pokoji, a jaká by byla její reakce. Je totiž nezbytné vystihnout podstatu rozhodnutí tak, aby obstála i v babiččině obýváku. 

Vymýšlíte dříve odůvodnění nebo výrok? 

To nelze takto obecně říci. Zejména když působím u Ústavního soudu, kde často rozhodujeme o odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost - v takovém případě již velmi často po prvním přečtení vidíme, že případ nemá ústavní či lidskoprávní rozměr a tento výrok pak již doplníme o odůvodnění. Naopak v případech, kdy rozhodujeme o meritu věci, velmi dlouho hledáme argumenty, zpracováváme různá mema, ve kterých popíšeme argumenty, které jsou ve hře, než se rozhodneme, jaké bude rozhodnutí, a pak následně některé tyto podklady použijeme do odůvodnění. Navíc vzájemná debata nad argumenty ostatních kolegů vás může dovést i ke změně názoru či zdůraznění jiných přístupů. Nevidím tedy rozdíl mezi rozhodováním o výroku a odůvodnění, ale vnímám to tak, že dobře zpracovaná právní argumentace vás dovede k závěru, jakým způsobem má být věc rozhodnuta. 

Soudce se při své práci denně dostává do situací, kdy váží dvě proti sobě stojící práva a musí se rozhodnout, kterému dá v daném případě přednost. Co Vám v takových situacích pomáhá? 

Situace, kdy soudce rozhoduje složité otázky (tzv. hard cases), nenastává zase až tak často. Pro případy, ve kterých figuruje i složitější etický rozměr nebo v případech, kdy proti sobě stojí nějaká protichůdná práva či hodnoty, existují různé algoritmy, kterými si soudce pomůže, aby postupoval férově a srovnatelně ve srovnatelných situacích. Musíte najít cestu, jak práva, která jsou ve hře, vyvážit. Podstata soudcovské profese je vzít v potaz všechny argumenty a nakonec se rozhodnout pro jednu z možných argumentačních linií, a to pro tu, která je v dané chvíli pro daný případ nejlepší. Musíte se držet celého příběhu, současně vzít v potaz všechny hodnoty a pravidla a zároveň zvažovat, jaký dopad bude mít rozhodnutí vrcholného soudu pro další právní praxi. U velké části rozhodnutí, ať už zastávám většinový názor nebo odlišné stanovisko, mám zpravidla velké pochopení i pro druhou stranu. U těžkých případů, když proti sobě stojí důležité hodnoty, nikoliv spravedlnost proti nespravedlnosti, je právě podstatou soudcovské profese v určité chvíli vydat rozhodnutí a dobře vysvětlit, proč jste v dané věci rozhodla právě tak, jak jste rozhodla.

Není možné vyhovět všem a téměř vždy bude na konci řízení stát jedna strana s pocitem nespravedlnosti či křivdy. Dokáže být právo spravedlivé? Jaká je podle Vás hlavní funkce práva? 

Často vysvětluji, že ta opravdová materiální spravedlnost se od řady rozhodnutí vlastně vůbec čekat nedá. Vysvětluji to na příkladu opatrovnického řízení, kdy rozhodujete o osudu nějakého dítěte. Je spravedlivé, aby každé dítě mělo úplnou milující rodinu, tu mu však soud dát neumí. Soudce tak musí hledat to nejméně špatné ze špatných řešení. Nebo příklad podvodníka, který připraví jednu rodinu o dům, pak ho prodá druhé rodině a zmizí - spravedlivé by bylo, aby stejný dům dostaly obě rodiny, dům je však pouze jeden. Někdy máte hluboké pochopení pro ty, kdo se dopustí trestného činu, a říkáte si, zda je vůbec spravedlivé je odsoudit. Z těchto příkladů plyne, že není v silách soudců a soudkyň nastolit stoprocentní spravedlnost, ale lze od nich požadovat férové zacházení a taková rozhodnutí, která nebudou nespravedlivá. Hlavní je tedy férové zacházení, které musíme poskytnout každému. I když opravdové spravedlnosti vždy dosáhnout nemůžete - nemáte pro každého milující rodinu ani dost domů pro všechny  - soudní rozhodnutí nikdy nemůže být v konečném důsledku nespravedlivé.

Ke zvýšení legitimity soudních rozhodnutí rovněž přispívá zveřejňování odlišných stanovisek. Měly by podle Vás být disenty zveřejňovány všeobecně?

Odlišná stanoviska dávají opravdový smysl jen ve sporech o zásadní otázky a ty zpravidla vždy dospějí k vrcholnému soudu. Debata mezi soudci o tom, co je a co není správný výklad, se samozřejmě odehrává i na nižších instancích - například formou změny rozsudku na základě odvolání. Souzení však musí být efektivní, a proto český model, ve kterém se disenty zveřejňují u rozhodnutí Ústavního soudu a velkých senátů vrcholných soudů, vidím jako dostačující. Disenty se sporadicky objevují i u nižších instancí, když v hlasovacím protokolu přehlasovaný soudce zdůvodňuje, proč nehlasoval pro přijatý výrok, avšak ty jsou pak zalepeny do obálky a účastníci se o tom ani nedozví. To mi přijde dostatečné. 

Aktuálně pracuji v rámci Benátské komise na studii, která se dotýká tématu odlišných stanovisek vydávaných ústavními soudy. Debatujeme i o tom, zda při interpretaci podústavního práva, při níž nedojde na téma dotčení základních práv a hodnot, jsou disenty vůbec potřebné.

Stejně jako vy se domnívám, že existence odlišných stanovisek, pokud s nimi soudy umí pracovat, zvyšuje legitimitu justice, neboť dokládají, že byla při rozhodování brána v úvahu všechna důležitá hlediska.

Vraťme se k zákonným požadavkům na soudce. V zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce je soudce povinen pečovat o dobrou pověst soudnictví. Myslíte si, že se to u nás obecně daří a že jsou soudy ve společnosti přijímány s dostatečnou důvěrou? 

Myslím si, že české soudy dělají dost důležitých kroků dopředu, ale je jich prostě hodně. Špatná práce jednoho soudce může při invazivní mediální kritice zhoršit pověst celé justice, tedy všech soudců. Chybu jednotlivého soudce či soudu mají novináři i obyčejní lidé tendenci generalizovat, a to dokonce silněji než třeba v případě učitelů, lékařů a policistů. V justici se o tomto tématu hojně diskutuje a myslím si, že právě otevřenost může hodně přispět k tomu, aby veřejnost soudcům více důvěřovala. Není tedy asi jiná cesta než transparentnost při výkonu justice, otevřené odůvodňování rozhodnutí a současně loajalita k ústavním hodnotám a snaha o určitou zdrženlivost v životě a slovech soudce. 

Účastnila jsem se Vaší přednášky v rámci evropské Noci vědkyň a vědců, jejímž obsahem bylo zamyšlení se nad genderovou neutralitou práva. Setkala jste se někdy v právu s rozdílným přístupem k mužům a ženám? 

Celá debata, která je vedena zejména mezi mladými právničkami i právníky, se kterými na toto téma připravujeme knihu s názvem Mužské právo, se nese zejména v tomto duchu. Velmi často dostávám otázku, zda jsem se setkala s odlišným přístupem k mužům a ženám právníkům. Odpověď je, že je s oběma zacházeno v zásadě stejně, ale podle pravidel v právu i společnosti, která pochází z minulosti a vytváří svět, vytvořený pro tradiční muže, kteří mají košile vyžehlené od manželek, věnují se práci, mají rádi své děti, ale nepodílejí se na péči o ně ve stejném rozsahu jako jejich ženy.

Jde mi v podstatě o to, abychom se zamýšleli nad tím, zda právo opravdu působí neutrálně vůči různým pohlavím či menšinovým skupinám, a zároveň si uvědomili to, že všichni muži nejsou stejní a všechny ženy nejsou stejné. Nadto si silně uvědomuji, při bilancování aktuálního stoletého výročí našeho státu, že československá republika byla v době svého vzniku mimořádnou šampionkou v ochraně práv žen. Jsme jednou z prvních zemí, ve které ženy získaly volební právo, ale i právnické vzdělání. Naše historie se pyšní celou řadou významných právniček, jako např. Milada Horáková, která je takovým morálním kompasem pro všechny právníky a právničky nebo Anděla Kozáková Jírovcová, která byla první notářkou v Evropě. V návaznosti na to si myslím, že je pak poněkud tristní pohled na současný stav, kdy máme na Nejvyšším soudu podíl 22 % žen, ačkoli celkově v obecné justici je podíl žen 65%. Ženy mají udělat tu "včeličkovskou" práci u prvního stupně, ale rozhodování u vrcholných soudů je pak stejně přenecháno v zásadě jen mužům.

V justičních povoláních již několik desítek let drtivě převažují muži. Nabízí vůbec společnost dostatek zkušených žen jako silných protikandidátek soudcům mužům?

Všimla jsem si, že studenty mám stejně šikovné jako studentky, ještě asistenti i asistentky (na soudech i fakultě) jsou plně srovnatelní, ale pak jako by ženy mezi třicítkou a čtyřicítkou někam zmizely - a to je právě ta doba, kdy se vytváří předpoklady pro kariérní úspěch. V návaznosti na výše zmíněnou představu o ideálním soudu, který by měl obsahovat všechny pohledy na projednávané téma, bychom měly ženy podpořit, aby nezmizely a byly právě pro vysoké justiční pozice dostatečně připraveny. A aby si ženy uvědomily, že pro jejich budoucnost, ale i pro budoucnost jejich dětí, je důležité, aby se i ony na významných rozhodnutích podílely.

Je vůbec možné změnit zaběhnuté stereotypy? Co pro to můžeme jako ženy udělat?

Ze všeho nejvíc bych se asi chtěla s apelem obrátit na všechny ženy, aby podporovaly ostatní ženy - své ,,sestry”, ať již se rozhodnou jakkoliv. Spokojený ženský život se dá žít různě, zůstat v soukromí a žít si tradiční život po vzoru našich prababiček z 19. století, stejně jako zvolit si pracovní kariéru a dávat jí výraznou přednost před rodinným životem. Moc by pomohlo, kdyby se ženy mezi sebou ,,něškorpily” a navzájem se nekritizovaly za své životní volby. Pomoci by tedy mohla vzájemná podpora a porozumění mezi ženami, a to i napříč generacemi. 

Chceme-li žít ve svobodné společnosti, musíme si uvědomit, že svoboda je tady i pro ty druhé - pro ty, kteří žijí úplně jiným způsobem než my a mají úplně jiné priority než máme my a myslím si, že přijetí různých životních strategií ze strany společnosti - ze strany žen vůči druhým ženám, mužům vůči druhým mužům, ženám vůči mužům a mužům vůči ženám - by vedlo k posílení účasti žen na rozhodování. Žádná společnost není tak úspěšná, aby mohla mrhat kvalitami části svých příslušníků – zpravidla žen - jen v důsledku lpění na předsudcích a překonaných stereotypech.

Závěrem bych se ráda zeptala, jak jste spokojená s novými taláry, které byly představeny u příležitosti stého výročí republiky a 25. výročí vzniku Ústavního soudu? 

Když už jsme u těch ženských úspěchů, naše taláry pochází z dílny prof. Liběny Rochové. Právo je založeno na určitých symbolech a myslím si, že je dobré o nich přemýšlet. A třeba to, že přemýšlíte, jak bude vypadat nový talár pro 21. století, dokládá, že to není zbytečná práce a že právě třeba symbolika tohoto taláru, kdy červený proužek reprezentuje srdce, bílé olemování rukávů čisté ruce a celková barevnost se nese v duchu národních barev, pomáhá přemýšlet o smyslu naší práce.

Hodnocení článku
80%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři