Rozhodování Spolkového ústavního soudu v souvislosti s pandemií Covid-19

Z této judikatury lze dovodit, že ochrana života a zdraví má přednost před zásahem do svobody vyznání. Nařízení omezující osobní svobody jsou ústavně konformní, pokud je jejich cílem ochrana života a zdraví osob, umožňují výjimky, jsou dočasná a při jejich přestoupení berou ohled na konkrétní situaci.

Úvod

Ve svém ústním příspěvku na 26. ročníku konference Církev a stát jsem se věnoval obecně důsledkům pandemie Covid-19 ve Spolkové republice Německo. Nejprve jsem stručně shrnul chronologii opatření v jednotlivých spolkových zemích a v druhé části pak představil tři rozhodnutí Spolkového ústavního soudu, jejichž předmětem je omezení náboženské svobody během této pandemie. V písemném příspěvku se podrobněji zaměřím právě na tato rozhodnutí.

Za dobu od prvních pořádkových opatření v souvislosti s pandemií koronaviru na jaře 2020 se ve Spolkové republice Německo vytvořila rozsáhlá judikatura. Dosud bylo vydáno přes 200 rozhodnutí jak zemských soudů, tak i Spolkového ústavního soudu.[1] Tato rozhodnutí vykazují jisté společné znaky: V téměř všech případech soudy prohlásily úřední opatření omezující svobodu a vydaná pořádková opatření v souladu s právem. Roste počet soudních rozhodnutí, která nabádají úřady, aby více dbaly na konkrétní situaci. A nakonec, roste počet vyhovění předběžným opatřením.[2]

Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze 7. dubna 2020 o zamítnutí návrhu na pozastavení činnosti nařízení svobodného státu Bavorsko týkajícího se protiinfekčních opatření^[3]

V tomto usnesení soud zamítl žádost o zatímní pozastavení bavorských nařízení[4] o opatřeních pro kontrolu infekce a o dočasném omezení vycházení v souvislosti s pandemií koronaviru. Stěžovatel považoval zákaz setkávání s přáteli, návštěvy rodičů či hudební produkce za příliš rozsáhlý.

Soud vyhodnotil stížnost jako přípustnou a závažnou: Stěžovatel není vázán principem subsidiarity, neboť dovolávat se v této situaci pomoci u specializovaných soudů nemá šanci na úspěch, protože tyto soudy dříve žádosti o vydání předběžných opatření zamítaly. Stěžovatel je mimoto v časové tísni. Soud při zvažování důsledků posuzoval dopad na všechny, kterých by se zrušení napadeného nařízení týkalo. Negativní dopady, vyplývající z aplikace napadených nařízení v případě, že by se tato nařízení dodatečně ukázala jako protiústavní, by sice byly značné, nepřevažují ale nad negativními dopady, které by nastaly, kdyby napadená opatření byla zrušena, později by však byla prohlášena za ústavně konformní. Nebezpečí pro život a zdraví jsou podle soudu závažnější než omezení osobních svobod.

Je pravda, že napadená opatření značně omezují základní práva osob pobývajících v Bavorsku. Pokud by ale nebylo vydáno požadované předběžné opatření a ústavní stížnost by byla úspěšná, byla by všechna tato omezení s jejich významnými a pravděpodobně nevratnými sociálními, kulturními a ekonomickými důsledky uložena protiprávně a jejich porušení by bylo trestáno v rozporu s právem.

Pokud by však předběžné opatření soud vydal a ústavní stížnost by nebyla úspěšná, chovalo by se velké množství lidí normálně, tedy v rozporu s tím, jak nařízení předpokládala, ačkoli by omezení byla v souladu s ústavou. Tím by se ale značně zvýšilo nebezpečí virové nákazy, rostl by počet nemocných, hrozilo by přetížení zdravotnického systému i případy úmrtí. Stěžovatel musí proto snést omezení svobod, i když by nakonec se žalobou uspěl.

Platné nařízení lze pozastavit pouze ve výjimečných případech, a to za použití přísnějších měřítek: Podle nich se sice důsledky napadaných nařízení jeví jako závažné, ne však jako nepřiměřené. Není neakceptovatelné tato nařízení dočasně strpět a umožnit tak ochranu života a zdraví, k níž se stát i podle ústavy zavazuje. Vzhledem k těmto nebezpečím pro život a zdraví se jeví omezení osobních svobod jako méně závažné.

Soudci ve své argumentaci kromě toho vzali v potaz, že nařízení jsou dočasná, že pro zákaz vycházení existuje množství výjimek a při stíhání přestupků se bere ohled na posouzení konkrétní situace.

Tímto rozhodnutím se německý Spolkový ústavní soud poprvé obsahově vyjádřil k omezením svobod v souvislosti s pandemií Covid-19. V dalších podobných případech nicméně ústavní soud návrhy odmítal právě z důvodů nedodržení zásady subsidiarity nebo neodůvodněné potřeby právní ochrany. Rozhodnutí se týká sice jen nařízení v Bavorsku; protože jsou však přísná, je rozhodnutí významné i pro další spolkové země.

Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu z 10. dubna 2020 o zamítnutí správního soudu ze dne 7. dubna návrhu na zrušení usnesení hesenského 2020 a o pozastavení výkonu nařízení hesenské vlády ke covid-19^[5]

Předmětem této ústavní stížnosti bylo zrušení usnesení hesenského správního soudu ze dne 7. dubna 2020[6] a nařízení hesenské vlády proti pandemii koronaviru[7] upravujícího mj. zákaz shromažďování v kostelích, mešitách a synagogách.

Stěžovatel, praktikující katolík, s odvoláním se na Druhý vatikánský koncil (Dogmatickou konstituci o církvi Lumen gentium, č. 11) a Katechismus katolické církve (č. 1324 až 1327), přesvědčivě prokázal, že společné slavení eucharistie je ústřední událostí katolické víry, jejíž nedostatek nelze nahradit alternativními formami náboženské praxe, jako je vysílání bohoslužeb po internetu nebo individuální modlitba. To bylo pro senát důvodem posoudit napadené nařízení jako závažný zásah do svobody vyznání. Jde o zásah o to závažnější, neboť se vztahuje i na slavení eucharistie během Velikonoc. Tím jsou újmy pro případ, že by předběžné opatření nebylo vydáno, avšak ústavní stížnost by byla úspěšná, závažné a podle náboženského přesvědčení stěžovatele i nevratné.

Soud nicméně odmítl návrh na pozastavení výkonu zákazu shromažďování v kostelích z těchto důvodů: Kdyby stížnosti vyhověl, zvýšilo by se především o Velikonocích nebezpečí nákazy, nemocnost osob a hrozilo by přetížení zdravotnických zařízení a v nejhorším případě i smrt lidí, i když by tomu právě tímto zákazem bohoslužeb v případě neúspěchu ústavní stížnosti bylo možno zabránit. Tato nebezpečí by se poté neomezovala jen na osoby, které se účastnily bohoslužeb, ale rozšířila by se na podstatně větší skupiny lidí.

Pro soud měla tedy ochrana života a zdraví přednost před ochranou základního práva na svobodu vyznání, a to navzdory extrémně závažnému zásahu do této svobody, který je s ní spojen. Při zvažování důsledků vzal soud v potaz i lhůtu uvedenou v tomto nařízení (do 19. dubna 2020). Tím je zaručeno, že při prodlužování účinnosti uvedeného nařízení s ohledem na extrémně závažný zásah do svobody vyznání je třeba provést test proporcionality a přísně zvažovat jeho dopady na svobodu vyznání, a případně zda nebude stačit jen regionální – nikoli plošné – omezení bohoslužeb.

Závěrem soud upozornil na to, že totéž platí i pro ostatní náboženské společnosti, které jsou podobně vážně zasaženy zákazem shromažďování, protože i pro ně jsou společná shromáždění věřících ústřední součástí víry.

Rozhodnutí spolkového ústavního soudu zákazu bohoslužeb v kostelích, vlády dolního saska ke covid-19[8] z 29. dubna 2020 o dočasném pozastavení mešitách a synagogách podle nařízení

V tomto případě byl stěžovatelem registrovaný spolek s 1 300 členy, který chtěl praktikovat páteční modlitby v měsíci ramadánu v mešitě, již používá. U dolnosaského Vrchního správního soudu podal nejprve žalobu na přezkoumání „koronavirového“ nařízení Dolního Saska[9] s žádostí o jeho dočasné pozastavení, pokud budou dodržena ochranná opatření vztahující se na prodejny a obchody. Stěžovatel argumentoval mj. tím, že protože členy své komunity zná, umožňuje mu to zvát je k pátečním modlitbám individuálně, a zabránit tak tvoření front před mešitou.

Dolnosaský vrchní správní soud po přezkoumání nařízení návrh na jeho dočasné pozastavení dne 23. dubna 2020 zamítl.[10] Jako důvod uvedl, že plošný zákaz společných pátečních modliteb v ramadánu sice je vážným zásahem do ústavně zaručené náboženské svobody, zákaz je nicméně i přes zásadní význam pátečních modliteb v ramadánu nutný pro prevenci infekce. Ohrožující potenciál bohoslužeb je značně vyšší než na prodejních místech či v obchodech, protože na rozdíl od obchodů se bohoslužby vyznačují trvalými aktivitami, kdy během společných modliteb a zpěvu je potřeba počítat s vysokou koncentrací viru. S tímto závěrem se ústavní soud ztotožnil.

Ústavní soud nicméně stěžovateli vyhověl a zatímně pozastavil výkon uvedeného nařízení. Jako důvod uvedl, že čekání na výsledek ústavní stížnosti by s největší pravděpodobností zmařilo stěžovateli uskutečnit páteční modlitby v měsíci ramadán a na delší dobu by mu znemožnilo podstatné praktikování jeho víry, i když by ústavní stížnost proti zamítavému rozhodnutí dolnosaského vrchního správního soudu zřejmě měla úspěch.

Z důvodů závažného zásahu do svobody vyznání v případě napadeného nařízení lze však sotva ospravedlnit, že nařízení neumožňuje povolit takové bohoslužby v jednotlivých případech, kdy by po přezkoumání konkrétních okolností bylo možno spolehlivě omezit nebezpečí infekce. Z vyjádření stěžovatele přitom jasně vyplývá, jaké možnosti se v tomto ohledu nabízejí: povinnost věřících nosit roušky, vyhrazená místa pro každého jednoho věřícího a zvětšení bezpečného odstupu oproti nákupním prostorám čtyřnásobně. Ústavní soud vzal v potaz i tvrzení stěžovatele, že při pátečních modlitbách se nezpívá a nahlas se modlí jen imám, dále že lze uspořádat více pátečních modliteb s menším počtem věřících.

Ústavní soud tedy vrchnímu správnímu soudu vytkl, že při vyhodnocení rizik nevzal dostatečně v potaz zvláštnosti konkrétního případu (velikost a strukturu dané komunity, místní dispozici mešity a konkrétní chování komunity) a že nedostatečně vyhodnotil návrhy stěžovatele (vzdání se společného zpěvu a hlasitých modliteb).

Závěrem ústavní soud výslovně upozornil, že jeho rozhodnutí se netýká otázky obecné zákonnosti zákazu bohoslužeb, ale výlučně předběžného a mimořádného umožnění bohoslužeb na základě specifických okolností konkrétního případu.

Závěr

V tomto článku jsem představil tři rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ve věci nařízení spolkových zemí Bavorska, Hesenska a Dolního Saska omezujících osobní svobody, tedy i náboženskou svobodu, v době pandemie koronaviru. Zatímco dvě z těchto rozhodnutí byla zamítavá, ve třetím ústavní soud stěžovateli vyhověl. Na základě analýzy těchto rozhodnutí můžeme konstatovat, že soud při posuzování napadených nařízení postupoval podle těchto principů: Ochrana života a zdraví má za určitých přesně daných podmínek přednost před zásahem do osobních svobod, tedy i do svobody vyznání. Princip subsidiarity ustupuje v případě časové tísně a je-li zjevné, že u obecných soudů není reálná šance na dosažení právní ochrany. Ze zde představené judikatury též zcela jasně vyplývá, že „koronavirová“ nařízení omezující osobní svobody jsou oprávněná, pokud je jejich cílem ochrana života a zdraví osob, umožňují výjimky na základě posouzení konkrétního případu, jsou dočasná a při stíhání jejich přestoupení berou ohled na posouzení konkrétní situace.

Text vznikl jako výstup z konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.

---

[1] Srov. https://www.etl-rechtsanwaelte.de/aktuelles/erste-gerichtsentscheidungen-zum-coronavirus [cit. 28. 9. 2020].

[2] Ibid.