Rozhovor: Daniela Kovářová - Když kniha vyjde, zdá se mi, jako kdyby se narodilo další dítě

Advokátka, spisovatelka, vysokoškolská učitelka, moderátorka, komentátorka veřejného dění, bývalá ministryně spravedlnosti - to je jen hrstka z přívlastků JUDr. Daniely Kovářové, která se s námi v následujícím rozhovoru podělí nejen o to, co je jí při psaní inspirací, ale také například o to, jaká její role byla nejtěžší nebo co jí přineslo členství v Mense ČR.

Foto: Fotolia

Advokátka, bývala ministryně spravedlnosti a ředitelka justiční akademie. Během svého dosavadního života jste toho stihla opravdu hodně, dá se říci více, něž většina z nás za celý život. Vedle toho jste ale také spisovatelkou. Co Vás k psaní přivedlo? 

Píšu od útlého dětství, v devíti letech jsem svému tatínkovi Jiřímu k svátku napsala malý román „Jiří a hadi“, který maminka nechala svázat jako knihu. K psaní mě nutí okolní svět, lidé, příběhy, které slýchám a pozoruji. Inspiraci se spíše bráním, než abych ji vyhledávala. Útočí totiž na mě ze všech stran.

Co mají právo a psaní společného kromě toho, že každý právník by měl umět alespoň trochu slušně psát? 

Většina právníků se živí psaním, protože součástí právničiny je sepis podání, dopisů, smluv a právních rozborů. Právník by měl být kreativní, aby ho napadaly cesty, jak vyřešit klientův případ. Měl by mít fantazii, aby si dokázal představit různé eventuality. Měl by mít rád lidi a milovat jejich příběhy a být schopen je soudu převyprávět. Upřímně však musím dodat, že nejsem typický právník. Na dokonalého právníka jsem málo precizní, příliš emotivní, rozvláčná a epická.

Platí ve Vašem případě, že jedno doplňuje druhé, nebo byste dělala i jedno bez druhého? Pokud ano, co by dostalo přednost – právo, nebo psaní?

Nazývat se spisovatelkou je příliš nadsazené. Říkám o sobě, že jsem vypravěčka lidských příběhů. Není pro mě důležitá kulisa ani literární styl či ústav, ale mezilidské vztahy. Vypravěčkou bych byla v každém případě a v každé variantě svého života. Právníkem jsem se stala spíš náhodou a souhrou životních okolností.

V advokátní praxi se věnujete především rodinnému právu. Proč jste si vybrala právě tento obor?

Rodinné právo si skoro nikdo nevybere sám. Přihodilo se mi samo, čekalo na mě, zbylo mi, chodili za mnou klienti a já je neodmítala, protože jejich příběhy mě pohltily. A jsem moc ráda. Je plné emocí a skutečného života, dá se v něm velmi pomoci i ublížit a díky němu mám neustálou inspiraci pro psaní.

Jedna z vašich knih nese název Matkovražedkyně. Inspirujete se příběhy ze své advokátní praxe?

Příběhy z mé praxe mě v každém případě inspirují, i když někdy život přináší tak neuvěřitelné story, že napsané na papíře by jim jen obtížně někdo uvěřil. Ráda s nadsázkou říkám, že reálný příběh by bylo třeba pro knihu dělit třemi, aby mu čtenáři uvěřili. Pokud jde o mou poslední knihu Matkovražedkyně, k ní jsem hledala inspiraci ve vlastní rodině. Je to příběh o složitém vztahu matek a dcer, což zná většina žen, které svou matku nenávidí i milují současně. Předcházející detektivka (Smrt v justičním paláci) se věnovala neméně složitému vztahu synů a otců.

Na jakou z Vašich knih jste nejvíce pyšná a proč?

Každou svou knihou žiji celý rok, kdy přemýšlím o příběhu, promýšlím nuance a pak ji píšu. Všechny jsou jako moje děti. Když kniha vyjde, zdá se mi, jako kdyby se narodilo další dítě. Pak knihu představím a mezitím už přemýšlím o další a té se plně věnuji. Nejvíc v srdci nosím vždy svou poslední knihu, nicméně k některým mám velmi blízký, až citový vztah. Takovými jsou zejména tři mé knihy: román Sbohem, cizinko, humorná kniha Jak chovat muže a právě poslední Matkovražedkyně.

Bylo zmíněno mnoho z Vašich profesních zkušeností. V které roli jste se cítila nejlépe a nejjistěji? Byla to funkce členky vlády, právničky, spisovatelky…nebo třeba matky?

Každá moje role má své klady a zápory a každá mi něco přinesla i něco vzala. Do každé jsem spadla nepřipravena a musela se s ní seznamovat a učit se. A v každé platí jiná pravidla, jiný jazyk, jiné zákonitosti. Nerada odpočívám, ale naopak ráda přecházím z jedné role do druhé. Taky jsem moderátorka, učitelka, kamarádka, manželka a milenka. Všechny moje role ke mně patří.

Jedním ze stereotypů, se kterými se můžeme stále setkat, je, že politika patří mužům. Máte nějaký obecný recept na to, jak v takovém žraločím prostředí obstát?

Je velmi těžké radit, každá z nás má jiné priority, které se navíc v různých obdobích života mění. Před 10 lety jsem si velmi přála se mužům vyrovnat, aby mě brali jako sobě rovnou. Dnes tuto ambici nemám. Naopak chci kreativně tvořit, uspokojovat své nápady a uvítám, když mě muži budou vnímat jako ženu. Baví mě být ženou, chovat se jako žena a vypadat jako žena.

Ne všichni o Vás ví, že jste členkou Mensy ČR. Co Vás přimělo nechat se otestovat?

Otestovat jsem se nechala naprosto náhodně na jednom ze scifi conů. Když jsem zjistila, že jsem splnila hranici nutnou pro vstup do Mensy ČR, s kamarádem jsme založili pobočku Mensy v Plzni. Byly to skvělé doby, kdy se Mensa teprve rozjížděla, v zemi nás bylo jen několik desítek a všichni jsme se znali. Stále jsem členkou Mensy a dnes už dění uvnitř sleduji jen zpovzdálí a ze stránek časopisu, ale moc ráda na to období vzpomínám. Do roku 1999 jsem byla členkou Rady Mensy a z tohoto období si pamatuji, jak složité je řídit takovou organizaci. Tyto zkušenosti mi pak velmi pomohly, když jsem před třemi lety zakládala Unii rodinných advokátů. 

Změnilo se to, jak vnímáte sama sebe, poté, co Vám byl sdělen výsledek Vašeho testování?

Byla jsem tehdy velmi hrdá na svůj výsledek. Dnes vím, že jde jen o číslo, které udává schopnost složit test IQ. I mezi členy Mensy jsou lidé šťastní a nešťastní, schopní a neschopní, úspěšní a neúspěšní.

Je něco, co byste v životě chtěla zkusit a dosud nezkusila?

Od doby, kdy jsem oslavila padesátku, si plním své sny a zkouším, o čem jsem snila. Tak jsem si vlastně už skoro všechny sny splnila. Když mě něco nového napadne, hned se do toho pustím. Budoucnost, zejména v letošním roce, je nejistá, proto jsem si uvědomila, že člověk nemá otálet a odkládat věci do budoucna.

Na jakou Vaši další knihu se můžeme těšit?

Dvě knihy se právě připravují do tisku a měly by vyjít před Vánocemi. Jedna se jmenuje Jak přežít krizi v rodině a napsala jsem ji s prof. Maxem Kašparů. Jde o 11 příběhů o právních konfliktech spolu s radami, jak ji přežít. Druhá se jmenuje Pivař a blondýna, napsala jsem ji s prezidentem První pivní extraligy Ladislavem Jaklem a je o mé nové vášni, které se naprosto vážně věnuji celý letošní rok. 

 

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu