Myslíte, že je šance, že služby eGovernmentu budou v Česku někdy natolik kvalitní a široké, jako jsou například v Estonsku? Co je u nás vůbec hlavní překážkou elektronizace veřejné správy?
V Estonsku se podařilo promyslet koncepci eGovernmentu, konzistentně ji prosazovat a maximálně využít evropských fondů. Mezi prioritami v jednom ze tří operačních programů měli už v roce 2007 propagaci informační společnosti, na kterou šlo 182 milionů EUR. Pro zajímavost, financovaly se aktivity podporující digitální jednotný trh, vytváření nových e-řešení, budování extrarychlé internetové sítě apod. U nás jsme měli jiné priority. eGovernment při našem čerpání evropských fondů nestál na prvním místě, a proto je možná dosahování cílů v této oblasti pomalejší.
Co by se u nás dalo zlepšit?
Musíme mít konkrétní vizi a cíle. Možných projektů je neuvěřitelné množství, proto je třeba mít nějakou koncepci, té se držet a na té pracovat. S tím souvisí i časté střídaní vlád, kdy každá z nich má svou koncepci a chce to dělat po svém. Měli bychom se naučit vytvářet takové koncepce, které budou mít dlouhodobějšího trvání než vláda. Odlišné přístupy po sobě jdoucích vlád pak zpomalují celý proces. Takovýto vývoj třeba vnímám u eSbírky a legislativy, kdy tento projekt byl třeba už i schválen, poté byl ale zrušen. Nyní je opět vidina, že bude, ale až v roce 2019.
eGovernment sám o sobě je ale velmi pozitivní koncept. Dokonce, když se podíváme do zahraničí, tak vidíme, že eGovernment může významně snížit byrokracii a navýšit kvalitu služeb veřejné správy. Konkrétně mám na mysli jeden případ belgického úředníka Franka Van Massenhove. Tento úředník se rozhodl, že na svém úřadě zruší papírování a že se všechno bude vyřizovat elektronicky. Tím mimo jiné umožnil svým zaměstnancům práci z domova a flexibilní pracovní dobu. Bylo jedno, odkud a kdy úředník pracuje. Klíčové bylo zvládnout dílčí povinnosti. Na základě tohoto uvolněného pracovního režimu se mu podařilo ušetřit velké množství peněz. 12 milionu EUR se uspořilo na nájmu kanceláří. Takže i takovýto dopad může eGovernment mít. Tento úředník Frank Van Massenhove dokonce obdržel celostátní ocenění.
Nemůže být ale třeba i překážka na straně uživatelů? Je u nás vůbec poptávka ze strany veřejnosti po kvalitních a rozšířených službách eGovernmentu?
Bohužel nemám data o tom, jak mají Češi rádi eGovernment. Myslím si ale, že se rychle a rádi učíme používat různé aplikace. A to neplatí jen o mladých lidech, ale i generaci našich maminek či i babiček, které se nebojí používat Facebook, píší si s přáteli emaily a tak podobně. Obecně si myslím, že lidé se rádi naučí něco, co jim zjednoduší život. eGovernment vám může pomoci rychleji vyplnit formulář tak, že už se vám do něj automaticky nahrají data, která jste už někdy vyplňovali. Formulář se vyplní na půl automaticky. Třeba v Dánsku, když vyplňujete daňové přiznání přes vaše elektronické bankovnictví, samo se za vás vyplní řadu údajů. Když pak přímo vidíte, jak eGovernment usnadňuje váš život, chcete jej používat. A i díky tomu má eGovernment v Česku šanci. Podívejme se na to, jak se u nás skvěle ujal CzechPoint.
Samozřejmě když se bavíme o eGovernmentu v Česku, tak se můžeme bavit i o základních registrech, které by měly být jakýmsi základem. To je věc, která u nás nějak běží a funguje, ale lidem je vzdálená a ti často ani neví, že taková věc existuje.
Takže klíčem může být do jisté míry větší propagace těchto služeb mezi lidmi, zvyšování povědomí?
Co se týče základních registrů, řekla bych, že je možná prospěšnější edukovat úředníky v tom, jak mají tyto nástroje využívat a případně od nich sbírat zpětnou vazbu o možných problémech. Co se ale týče jiných projektů, například vyplňování daňového přiznání online, tak tam má určitě smysl dělat osvětu a říkat lidem, že jim to zjednoduší život. Na druhou stranu, lidé si tu jednodušší cestu vždycky najdou.
Lze obecně pojmenovat problémy, kterým zavádění eGovernmentu v České republice čelí?
Jednou z těch věcí je určitě financování. Dále neustálá změna a nestálost koncepcí a strategií, která vyplývá z rozdílných vizí koalice a opozice. Třeba ještě další výzvou v rozvoji eGovernmentu je, že když zavedeme nástroj, například zveřejňování faktur nebo dat ve strojově čitelné podobě, nedokážeme úplně využít pozitiva, která přináší. To je ale snad otázkou času. Problémem se také stává rezortní uvažování úředníků, které způsobuje komplikace při realizaci průřezových projektů v české státní správě.
Je elektronizace veřejné správy jediným účinným způsobem, jak zajistit její transparentnost, nebo lze najít i jiné způsoby, jak toho docílit?
Tady se musíme nejdřív zamyslet nad tím, co pro nás transparentnost znamená. Znamená to, že všechno bude viset na internetu, veškerá rozhodnutí, veškeré státní nákupy, výdaje a podobně? Já si myslím, že ne tak úplně. Jedna stránka věci je totiž transparentnost. Jenže transparentnost není cílem. Cílem transparentnosti je podle mě to, aby lidé lépe rozuměli tomu, co se v politice děje, například jak se učinilo konkrétní politické rozhodnutí. K tomuto cíli ale nepomáhá jenom zveřejňování dokumentů, ale také zjednodušení procesů a vůbec vládnutí.
Pro ilustraci bych zmínila případ městečka Sandy Springs v USA založeného až v roce 2006. Občané Sandy Springs se rozhodli odtrhnout od Atlanty a zvolili si inovativní přístup vedení města. Chtěli mít řádově jednotky úředníků, jednu starostku a pak ještě manažera města, s nímž jsem měla možnost se setkat. Jejich pojetí transparentnosti a vládnutí obecně se mi velmi líbilo.
Politici v radě města se rozhodli, že je lepší si vybrat několik politických cílů a těm se věnovat, než se snažit pokrýt všechno. Vybrali si tak šest základních témat a občan má šanci se tak stále orientovat v tom, na co se vynakládají veřejné prostředky. To je jeden z aspektů transparentnosti – občan má stále šanci se orientovat. Další aspekt je, že občan dostává pravidelné emaily od manažera města o tom, jak se jim těchto šest cílů daří plnit. Občan taky vidí do toho, jak o dílčích prioritách hlasoval konkrétně ten který radní. A to opět velmi zprůhledňuje politiku. Občan Sandy Springs vlastně chápe, kdo a jak jej zastupuje, jaké jsou jeho priority a jak se je daří prosazovat. Podle toho se pak může rozhodnout v dalším volebním období, komu dá hlas. Díky tomu je politika pro občana čitelnější. Krom zveřejňování maxima informací je podle mne stejně důležité udržovat proces vládnutí relativně jednoduchý.
Takže pro Vás znamená větší transparentnost i větší kontrolu ze strany veřejnosti?
Stoprocentně. Transparentnost pomáhá zefektivňovat veřejnou kontrolu. I mně transparentnost pomáhá při práci forenzní auditorky, a to zejména, když pracujeme na projektech pro veřejný sektor. Díky velkému množství dat na internetu můžeme lépe srovnávat data a pochopit souvislosti. Transparentnost rozhodně přispívá lepší kontrole a je to také jeden z faktorů, které pomáhají snižovat riziko podvodů či korupce.
Existuje univerzální recept pro kvalitní otevřenou a přehlednou veřejnou správu, nebo si musí každá země najít svou vlastní cestu? Jsou nějaké vzory v zahraničí, jimiž by se měla Česká republika řídit?
Je dobré hledat inspiraci v zahraničí, ale zároveň musíme mít na mysli, že nemůžeme zahraničí pouze slepě kopírovat. U nás máme vždycky specifické podmínky. Někdy ani nemusíme hledat vzory v zahraničí, protože některá doporučení k nám dokonce proudí například z mezinárodních organizací, které naši zemi srovnávají s ostatními zeměmi. Inspiraci můžeme hledat na mnoha místech, ale primárně si musíme sami říci, co chceme. Musíme si zejména říct, proč to všechno děláme, jaký to má mít cíl a pak se dívat na to, jak jej dosahujeme.
Většina okolních států, včetně například Slovenska, už má svůj zákon na ochranu oznamovatelů. V České republice je zatím stále v Poslanecké sněmovně. Čemu lze tuto skutečnost přičítat?
Diskuse o whistleblowingu tady rozhodně probíhá. To, že jako země nepřijímáme každý zákon hned, dle mého není a priori špatně. Na všechno navíc vždycky zákon nepotřebujeme. U nás ale nějaká úprava whistleblowingu prakticky funguje. Dokonce pokud jste zaměstnancem v americké firmě, na kterou má dopad americký protikorupční zákon FCPA (Foreign Corruption Practices Act), můžete oznámit nekalé jednání a dostat odměnu 10-30% z udělené sankce za oznámené jednání. Zrovna právě zahraničnímu whistleblowerovi byla v září 2014 udělena rekordní odměna ve výši 30 milionů dolarů. Ano, jedná se o tak velikou částku. Dovedete si asi představit, jak vysoká musela být samotná pokuta.
Nastavení systému pro whistleblowing, nebo chceme-li oznamování nekalého jednání, je pro majitele firmy docela dobrá investice. V průzkumu Asociace certifikovaných vyšetřovatelů podvodů se ukázalo, že 41% podvodů, na něž se přišlo, bylo odhaleno právě díky podnětům oznamovatelů. Proto se domnívám, že se majiteli firmy vyplatí mít takovou linku. Čím je firma větší, tím méně má informací o tom, co se v dílčích odděleních děje, a nejsnadnější způsob, jak případný podvod odhalit, je skrze někoho z blízkého okolí tohoto „podvodníka“. A firmy si tyto oznamovací linky mohou zavádět i nyní bez právní úpravy. Co se státu týče, i ten může takovýchto kanálů využívat, sbírat podněty a prošetřovat je.
To, co by měla mít legislativa za cíl, je vyslat signál whistleblowerům, že poptávka po jejich podnětech je, samozřejmě za předpokladu, že jsou jejich úmysly čestné, a garantovat, že budou-li chtít, zůstanou v anonymitě, jejich podnětem se bude někdo zabývat a whistleblower bude chráněn před odvetnými akcemi.
Teď aktuálně u nás máme dvě předlohy. Jednu předkládá Andrej Babiš z pozice poslance a poté je tu návrh ministra Dienstbiera. Co se rozdílů týče, návrh pana Babiše je speciálním zákonem po vzoru Slovenska, návrh pana Dienstbiera má být úpravou dílčích zákonů, která by měla posílit postavení whistleblowera.
Jak lze nejúčinněji motivovat oznamovatele?
Myslím si, že pomůže oznamovatelům ukázat, že o jejich podněty je zájem. Člověk musí mít pocit, že se dá něco změnit a že oznámením může něco změnit. To je základ. Taky pomůže, pokud budou potenciální oznamovatelé vědět, komu podezření oznámit a podobně. Člověk, který vidí, že je ve firmě nebo státu problém a chce jej řešit, má několik možností. Někdo, kdo nemá žádnou cestu načrtnutou, si může říci, že půjde za novinářem, jemuž věří. Jenže to je pak pro firmu velký problém, může dojít i k poškození dobrého jména firmy. Pro firmu a pro stát je lepší mít takovýto systém, protože mohou lépe řídit tok těchto informací. V USA, jak jsem zmiňovala, whistleblowery navíc motivují ještě finančně. To je samozřejmě ke zvážení.
Další způsob je pak vnitrofiremní kanál, ale důležité je, že člověk, který něco chce oznámit, musí tomuto kanálu i důvěřovat. Když bude vyšetřovat problém člověk, který je podezřelý ze zpronevěry, tak za ním člověk s obdobným problémem nepůjde. Ve firmě by měla být osoba řešící podněty důvěryhodná.
Jaké jsou nejčastější druhy odvetných opatření, kterým oznamovatelé čelí, krom ukončení pracovního poměru?
Narazila jsem na případy šikany, které vedly k velkému psychickému tlaku na dotyčného, jenž pak vedl i ke zdravotním problémům. Dalším možným způsobem je snížení bonusů, a to zejména ve státní správě, kde má plat dvě složky. Když nevycházíte se svým nadřízeným nebo nadřízený zjistí, že jste whistleblowerem, tak vám může odebrat tyto bonusy či některé jiné benefity. Můžete být také přeřazen do jiného odboru. Druhů odvetných opatření je řada.
Myslíte, že se v České republice zlepšuje povědomí o oznamovatelích a whistleblowingu, nebo je toto téma stále vnímáno s jistým negativním podtextem?
V české diskusi spíše vnímám ten negativní podtext oznamování. Musíme si připomínat, že i pro firmy je ekonomicky výhodné mít oznamovatele, protože takto mohou lépe řídit rizika finanční ztráty, nebo poškození pověsti. Firmy například mohou zabránit potenciálně velkým pokutám, pokud na nějaký problém přijdou včas. Opět je nutno zdůraznit to, aby měly firmy nastaveny systém tak, aby člověk věděl, co má dělat. Aby nešel hned do médií, aby neřešil všechno hned na vlastní pěst, protože řadu problémů je možno vyřešit v rámci firmy.
Jaká bývá nejčastější motivace oznamovatelů?
Motivace jsou velmi různé. Může se jednat o lidi, kteří zrovna odešli ve zlém z dané firmy. Může se jednat o lidi, kteří se cítí ukřivděni nějakým krokem, cítí se být trochu mimo tým. Nebo to mohou být lidé, kteří chtějí dělat správné věci a věří, že jejich informace může zlepšit stav věcí, pomoci spravedlnosti a že se bude dané organizaci dařit lépe.
Diskuze k článku ()