Jaké máte dojmy z prvních týdnů Vašeho působní ve funkci předsedy Nejvyššího soudu? Naplňuje nová pozice očekávání, se kterými jste funkci přijímal?
Dojmy jsou zcela pozitivní. Pro každého předsedu je důležitý okruh lidí, s nímž spolupracuje. Já mohu říci, že tým, se kterým nyní blíže pracuji, je bezvadný. Jsou zkušení, odborně zdatní a je na ně stoprocentní spolehnutí, i díky tomu hodnotím svůj nástup do funkce jako velmi hladký. Nespornou výhodnou je i to, že řadu lidí znám již ze svého dřívějšího působení na Nejvyšším soudu, jen jsme nespolupracovali až tak úzce.
Co se týče očekávání, samozřejmě jsem v hrubých rysech věděl, co výkon funkce předsedy obnáší. Znal jsem řadu agend, které musí řešit, a poznávám některé další, o nichž jsem ani nevěděl, že do kompetence předsedy spadají. Ale i do těch jsem se myslím již postupně zapracoval. Od mého jmenování tomu budou již dva měsíce a prozatím konstatuji, že moje očekávání naplněna jsou, práce mě naplňuje ještě více než působení na pozici řadového soudce. Nyní mohu skloubit soudcovskou práci (soudím, byť v omezené míře, i nadále), s organizační a manažerskou prací, což je pro mě také velice zajímavé. Navíc vím, že mám ze své pozice možnost činit pozitivní kroky nejen pro Nejvyšší soud, ale pro celou justici, a to mě velmi těší.
Můžete uvést příklad, jaká konkrétní očekávání ve Vás před nástupem do funkce byla?
Předseda nejvyššího článku obecné soudní soustavy může ze své pozice alespoň do jisté míry ovlivnit vývoj Nejvyššího soudu i celé justice, a to je i to, co od výkonu své funkce očekávám. Mohu přiložit ruku k dílu, nikoliv v uvozovkách pouze vyřizovat spisy, ale být pro justici prospěšný i v jiných směrech.
Kolik času Vám na „pouhé vyřizování spisů“ zbývá?
To je relativní, možná tak víkendy... Samozřejmě toho času je výrazně méně, neboť převážnou většinu času mi zabere předsednictví. Důležité však je, že alespoň částečně mi soudcovská agenda zůstala, a tomu, jak již bylo zmíněno, jsem velmi rád. Výkon funkce soudce beru jako životní poslání a neumím si představit, že bych přestal soudit úplně.
Z Vašich mediálních vyjádření vyplývá, že jste nakloněn moderním postupům, transparentnosti, důrazu na zrychlování a otevřenost rozhodování. Chystáte se Nejvyšší soud v tomto kontextu nějak proměnit?
Soud transparentní a ve vztahu k veřejnosti otevřený vždy byl a je. Takže žádné zásadní změny v tomto směru nechystám, nejsou podle mě potřebné. Držím se kréda, že pokud něco funguje, není zásadně vhodné do toho zasahovat. Zásahem docílíme maximálně toho, že to fungovat přestane. Na druhou stranu to neznamená, že se nemusí dělat nic a věci nechat pouze plynout. I v tomto směru se budu snažit vše ještě vylepšit - nic není tak dokonalé, aby to nešlo ještě lépe.
Mám-li uvést nějaký konkrétní příklad, nyní se řeší např. otázka justičního portálu InfoSoud, který obhospodařuje Ministerstvo spravedlnosti, a je tedy založen na vzájemné kooperaci se soudem. Webová stránka veřejnosti zpřístupňuje informace o průběhu soudního jednání a v kontextu otevřené justice se snaží maximálně informovat o případech probíhajících u všech soudů v republice. Okruh informací, který je zde zveřejňován, však bude vždy omezen, neboť jej musíme vyvažovat s ochranou osobních údajů účastníků řízení. Při zveřejňování se tedy můžeme pohybovat jen ve vymezených mantinelech, které nejsou jednoduché.
Tedy stále je co zlepšovat, ale žádné zásadní změny nechystám.
Ve své odpovědi jste se dotkl otázky elektronizace. Jak si v tomto kontextu stojí ve Vašich očích tuzemská justice v evropském srovnání?
V prostředí tuzemské justice už nějaký pátek působím, takže osobně pamatuji i doby, kdy byla elektronizace soudnictví neznámou chimérou, doby, kdy nám ani internet téměř nic neříkal. To už je ale hodně roků zpátky…
Co se týče současného stavu, vzhledem k tomu, že mám trochu přehled o tom, jak to v zahraničních justicích chodí, hodnotím, že stran elektronizace na tom nejsme vyloženě špatně. Ale elektronizace sama o sobě se neustále vyvíjí, vymýšlí se nové a nové technologie. Stále přichází nové věci – kdysi dávno byl úplnou novinkou např. program na přepis mluveného slova na psané, vzpomínám, že jsem byl jedním z těch, kteří schopnost programu testovali. Míra integrace nových postupů do procesu rozhodování se však liší a odvisí mimo jiné i od ekonomické situace státu. Hardwary i softwary stojí nějaké peníze, a to nás do jisté míry také limituje. Státní pokladna není bezedná, teď jsme navíc ve složité situaci postpandemické doby, jež ekonomickou stránku věci ještě zkomplikovala.
Ale když to vezmu ve srovnání s jinými státy, nejsme na tom až tak špatně, i když si samozřejmě můžeme přát, abychom se jednou dostali do takové stavu elektronizace, jaký je např. ve Velké Británii. Zde jsou určité případy kompletně vyřizovány - lidově řečeno – celé přes počítač a de facto není vůbec zapotřebí, aby se účastníci sešli. Tak daleko ještě zdaleka nejsme, mj. z důvodu zmíněných ekonomických překážek.
S modernizací a elektrizací justice se často pojí úvahy nad využitím umělé inteligence. To se projevuje ve dvou rovinách – jednak její využití při vyhledávání či anonymizaci judikatury, jednak využití systémů v samotné rozhodovací činnosti. Měla by podle Vás umělá inteligence v nějakém z nastíněných kontextů najít v justici využití?
Obecně umělou inteligenci zajisté využívat můžeme. Umím si představit i konkrétní situace. Nespornou výhodou systémů založených na autonomním fungování je např. to, že dokáží velmi rychle vyhledat judikaturu, tu případně podle určitých kritérií zesumarizovat, tvořit různé tematické bloky apod. Zde nám mohou systémy dobře pomáhat. Na druhou stranu ani v tomto kontextu bych nespoléhal jen na umělou inteligenci. Vždy je - alespoň v omezené míře - zapotřebí kontroly lidským faktorem, a to je nutné mít na paměti.
Jak sama zmiňujete, je rovněž nutno rozlišovat oblast a konkrétní způsob využití. Dílem se se službami AI již setkáváme - např. při anonymizaci soudních rozhodnutí. „Ruční anonymizování“ velmi zatěžuje administrativní aparát, příslušné pracovnice musí otrocky přečíst každé rozhodnutí, v něm „ručně začerňovat“, a to je stojí velké množství času, aniž by šlo o vysoce odbornou práci (výsledkem je pouze to, že anonymizujeme nějaké údaje). Jde především o mechanickou činnost, a jakékoliv odbřemenění zde přinese velkou úlevu a může jen pomoci.
Dle mých informací toho času probíhá pod gescí Ministerstva spravedlnosti vývoj programu, jenž by byl schopen soudní rozhodnutí anonymizovat. Jeho testování by se mělo již pomalu blížit ke konci a od příštího roku by celá justice mohla mít nějaký takový program k dispozici. Já doufám, že bude natolik dokonalý, aby byla potřeba zapojení lidského faktoru minimální. Neboť - řeknu-li to zjednodušeně – kdyby nám rozhodnutí anonymizoval počítač, bylo by to úplně úžasné.
V soudnictví se pohybujete již 27 let. Zvolil byste dnes se znalostí všeho, co výkon funkce soudce obnáší, stejně? Nikdy Vás nelákala jiná (mimo)právní profese?
Moje cesta k soudcovskému taláru nebyla tak jednoduchá a přímá. Byl to můj životní sen, avšak než se mi podařilo dostat na fakultu, musel jsem pracovat v různých i dělnických profesích, při zaměstnání vystudovat, a teprve po dokončení fakulty nastoupit na soud. Ale jelikož to byl můj životní sen, nikdy mě ani na minutku nenapadlo, že bych chtěl dělat něco jiného. I v tu dobu, kdy jsem vykonával jiné práce, dělal jsem je s tím, že je to jen na přechodnou dobu, než se mi podaří dostat na fakultu, než vystuduji, než se dostanu na soud. Takže kdybych znovu stál před rozhodnutím, jaké životní povolání si zvolit, ani na vteřinu bych neváhal a opět by to byl soudce.
Co je na práci soudce nejobtížnější?
Těžké může být to, i když mně to tak nikdy nepřipadalo, že soudce nikdy nemá po pracovní době. Na práci musí myslet de facto 24 hodin denně, je pod takovým stálým psychickým tlakem. Musí si neustále hlídat lhůty, dál se vzdělávat, myslet na spoustu věcí, zpracovat velká kvanta informací. V minulosti se mi např. v rozhovorech dostávalo otázky, jakou beletrii čtu. Bohužel se přiznám, že v tomto mám velké mezery – na beletrii toho času už moc nezbývá.
V době, kdy jsem já vstupoval do justice se zavedla velice pozitivní věc – a to, aby každý budoucí soudce nejprve prošel psychotesty, v rámci kterých bude zkoumáno, zda je schopen nastíněnou permanentní zátěž trvale snášet. Já jsem s tímto naštěstí nikdy neměl problém, ale znám pár kolegů a kolegyň ještě z dob dřívějších, kteří do justice nastoupili ještě před zavedením systému psychotestů a bohužel ten dlouhodobý tlak neunesli a dnes jsou v invalidním důchodu, neboť jejich hlava přestala fungovat tak, jak měla.
A co Vám naopak „vlévá krev do žil“?
Profese soudce je mi velice přirozená. Pozitivně hodnotím zejména soudcovskou nezávislost - soudce váže toliko zákon. Pokud to parafrázuji, do jeho práce mu nemůže nikdo mluvit, nikdo mu neříká, jak má danou věc rozhodnout. Samozřejmě musí se řídit zákonem, judikaturou, ale i tak je to skutečně nezávislá a do jisté míry i velmi tvůrčí práce. Při projednávání nových věcí hledáme správné řešení, protože žádný zákon není tak dokonalý, aby dokázal upravit všechny životní situace, které se nám dostanou se spisem na stůl. Potom pátráme po správné cestě, sjednocujeme rozhodovací činnost, judikaturu, a to je na tom to krásné.
V souvislosti s novelou zákon a soudech a soudcích, která se nyní nachází v Poslanecké sněmovně, se uvažuje i o zavedení jakéhosi půlročního volna pro soudce – jakési mentální prázdniny. Vidíte takový krok mj. i v kontextu výše uvedeného jako účelný?
Já osobně to nepotřebuji. Naopak se po dovolené vždy těším do práce, která mi již chybí. Ale možná jsem spíše beznadějný workoholik – to je taky diagnóza... Na druhé straně je pravdou, že pokud by soudci byl dán nějaký takový prostor, nebylo by to k závadě. Čas by mohl využít k tomu, aby něco dále studoval – judikaturu, mezinárodní prameny, dál se vzdělával a orientoval v neustále se vyvíjejícím právu, učil se pracovat s novými technologiemi. Takže možná na seznámení se s těmito okrajovějšími věcmi, které ale potřebujeme ke každodennímu životu, by to nebylo špatné.
Svou diplomovou práci jste psal na téma Sázka a hra, v disertaci se pak věnujete náhradě škody v pracovním právu. Obě práce jsou tedy z vod soukromého práva. Jako soudce působíte na Nejvyšším soudu v trestním kolegiu. Umíte si představit, že byste nyní přesedlal na agendu civilního úseku?
Původně jsem zamýšlel stát se civilním soudcem, shodou okolností to však vyšlo úplně jinak. Dnes toho ale vůbec nelituji, protože jsem postupem času přišel na kouzlo trestního práva a teď bych rozhodně neměnil. Kdybych měl znovu možnost volby, opět bych zůstal u trestního práva. Je pravdou, že trestní soudce se nezabývá čistě jen trestním právem – podle toho jakou kauzu řešíme, musíme zaběhnout i do jiných právních odvětví, a tedy dotknout se např. i soukromého práva. Určitý přehled o civilním právu proto každý trestní soudce má, ale rozhodně ne tak hluboký, a tak důkladný, jako civilní soudci.
Kdybych měl dnes ze dne na den začít soudit civilní věci, určitě bych si na to netroufl a potřeboval bych nějakou přechodnou dobu, abych do sebe civil vstřebal, abych se zorientoval, neboť judikaturu sleduji jen okrajově, jen v tom rozsahu, jaký upotřebím v trestních věcech. Na druhé straně bylo-li by to nutné, nebral bych to rozhodně jako důvod pro odchod z justice. Ale jak říkám, určitě bych potřeboval nějakou přechodnou dobu, abych se do toho dostal. Např. Vámi zmíněné půlroční volno bych v takovém případě velice účelně využil.
Cítíte se býti právním pozitivistou, nebo ve Vás naopak vnitřně vládnou korektivy přirozenoprávní?
Myslím si, že přirozenoprávní korektiv ve mně určitě je. Nikdy jsem nebyl příznivcem přepjatého formalismu. Samozřejmě veškeré případy jsem rozhodoval podle zákona, ale vždy jsem se do toho snažil vnést trochu takového zdravého selského rozumu, přirozenoprávního citu. Podle mého není správné rozhodovat jen čistě formálně. Jak jsem již říkal, žádný zákon není tak dokonalý, aby dokázal postihnout všechny životní situace, a právě v takových případech je zapotřebí tvůrčího soudního úsudku, přirozenosti a zdravého rozumu.
zdroj: Nejvyšší soud
V rozhovoru pro Českou justici jste se v souvislosti s přípravou nového trestního řádu nechal slyšet, že „by to chtělo modernější, pružnější předpis“. Rovněž uvádíte, že vzhledem k Vaší dlouhé praxi v trestním procesu vidíte slabiny, včetně jejich řešení. Můžete uvést nějaký konkrétní případ „slabého místa“ včetně návrhu jeho případného řešení?
Je pravdou, že současný trestní řád vykazuje řadu drobnůstek, které by se daly vylepšit. To je pochopitelné, jde o zákon skoro šedesát let starý. Proto se také pracuje na zcela novém předpisu. Ptáte-li se na slabé místo – poměrně diskutovanou slabinou je toho času např. tzv. soudní ping-pong, tedy taková procesní situace, kdy soud prvního stupně obžalovaného zprostí obžaloby, státní zástupce se zproštěním nesouhlasí, domáhá se uznání viny, a proto podá odvolání v neprospěch. Odvolací soud však v rámci odvolacího řízení nemá možnost zprošťující rozsudek změnit, ale pokud se ztotožní se státním zástupcem, musí věc vrátit soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl v souladu s určitým právním názorem, který odvolací soud vyslovil. A tak právě může docházet k onomu nežádoucímu ping-pongu.
Byť jde jen o zlomek případů, nový trestní řád na tuto situaci myslí a v návrhu se s odstraněním ping-pongu počítá. To hodnotím pozitivně, neboť i nepatrný zlomek takových případů dává justici zbytečně nehezký obraz toho, že si soudy kauzu přehazují sem a tam jako horký brambor. Konkrétní řešení je takové, že odvolací soud by v případě, kdy by zopakoval podstatné důkazy, mohl sám rozhodnout o vině, a zprošťující rozsudek tak zvrátit. Ale samozřejmě i zde musíme myslet na práva obžalovaného. Měl by mít alespoň jednu možnost podat proti odsuzujícímu rozsudku řádný opravný prostředek. V takovém případě by si mohl podat odvolání, technickou otázkou pak je, kdo by to odvolání řešil – zda jiný senát téhož soudu, nebo nad ním nadřízený soud.
Drobnosti podobného charakteru bychom našli samozřejmě i další. Jako postsocialistický přežitek je kritizována např. stížnost pro porušení zákona. Ta by v novém trestním řádu teoreticky vůbec neměla být a nedostatky, které dnes institut pomáhá řešit, bychom řešily přes dovolací řízení.
Mimo trestní proces - pokud byste měl uvést jednu slabinu českého právního řádu, která by to byla a proč?
Určitě by se jich našlo vícero, když už jen v případě trestního řádu jich je několik.
Mám-li vybrat jednu a zůstanu-li v justičním prostředí, tak uvedu již dnes vzpomínaný zákon o soudech a soudcích. Zde jako nekoncepční věc, která se v současnosti odráží v personální obsazenosti soudů, vnímám nešťastně upravený institut justičního čekatele. Když byl v roce 2002 zákon koncipován, byl minimální věkový limit pro soudce dvacet pět let. Absolvent právnické fakulty tak skončil ve dvaadvaceti, třiadvaceti letech, absolvoval tříletou čekatelskou praxi, složil justiční zkoušky, a to už mu bylo kýžených pětadvacet a mohl být jmenován soudcem. Najednou se ale nekoncepčně přijala minimální věková hranice třiceti let a tím vzniklo vakuum. Co s takovým člověkem do třiceti, tedy dalších čtyři, pět let?
Než aby justiční čekatelé, kteří mají hotové zkoušky, čekali pět let, půjdou třeba do advokacie. A tím způsobíme odliv odborníků, které jsme si vychovali sami pro sebe. Toto vnímám jako nešťastné pojetí. Jsem členem zkušební komise na justičních zkouškách, takže z osobní zkušenosti vím, že většina zkoušených nejsou justiční čekatelé, tvoří naprostou menšinu. Noví soudci se dnes v převážné většině rekrutují z asistentů, těm však chybí zkušenosti, které justiční čekatelé nabírají v rámci přípravné praxe. Zde se mi proto líbí úprava navrhovaná v rámci novely zákona o soudech a soudcích, která toto celé napravuje a uvažuje o řešení stávajícího handicapu v podobě institutu tzv. justičního kandidáta.
Opakovaně uvádíte, že díky desetiletému působení na pozici tiskového mluvčího Vrchního soudu v Olomouci máte mj. řadu zahraničních zkušeností a kontaktů. Měla by se tuzemská justice v něčem u zahraničních kolegů inspirovat? Případně máte nějaké konkrétní postřehy, u nichž byste byl rád, kdyby se začaly prosazovat i u nás?
Vždy se určitě najde inspirace, která by mohla být prospěšná. Na jedné straně je dobré poučit se z již učiněných chyb, zbytečně se nepouštět do toho, co se jinde nepodařilo. Proto je dobré znát i zahraniční nezdary. Na straně druhé, i pokud chceme zavést něco nového, je dobré hledat zahraniční inspiraci, pátrat po jejich pozitivních zkušenostech a nemuset vymýšlet to, co již vymyšlené je, co funguje a lze to jen aplikovat na naše podmínky. Vzpomínám si, že takto se rozbíhal např. trest obecně prospěných prací. Tehdy jsem soudil na okresním soudě a novou formu alternativního trestu jsem velmi přivítal, protože není vždy nejúčelnější obžalovaného, lidově řečeno, zavřít do vězení. Naopak někdy daleko lépe účel trestu naplní jiný alternativní trest.
Tehdy mi však volali starostové různých obcí s dotazy, co s těmi lidmi máme dělat? Hlásí se u nás k výkonu obecně prospěných prací, my pro ně ale nemáme ani lopatu, krumpáč, ani žádné jiné nářadí, nikoho, kdo by hlídal výkon jejich práce… Podobné technické problémy vznikaly např. i s elektronickými náramky. To jsou dílčí příklady věcí, u nichž bychom se mohli v zahraničím řešení inspirovat a vyvarovat se tak chyb, které už jsou jinde vyřešené.
Také jsem se nikdy netajil svou nákloností ke zřízení Nejvyšší soudcovské rady. V našem prostředí je však tradičně zakotven ministerský model řízení justice a nevidím reálnou naději, že by se toto u nás v dohledné době změnilo. Ale pokud bychom o tom uvažovali, zase bychom měli přihlédnout k negativním zkušenostem, které vidíme např. v Polsku nebo jsme do jisté míry viděli i v Maďarsku.
Tedy, určitě se najde spousta věcí, které můžeme aplikovat do našich podmínek, a obecně je rovněž dobré, poučit se z chyb jiných a zbytečně je neopakovat.
Na konci června jste se svými kolegy dokončili Etický kodex soudců, jako „kuchařku“ etických zásad pro všechny soudce nezávisle na Soudcovské unii. Dostalo se Vám k němu již nějaké zpětné vazby?
Zatím je velmi brzo. Materiál se rozeslal na všechny soudy, aby přes soudcovské rady doputoval do rukou všech soudců a ti měli možnost se s ním seznámit. Dali jsme jim poměrně dlouhou lhůtu k vyjádření, mj. i vzhledem k letním měsícům, kdy lze předpokládat, že dovolené mohou projednání na jednotlivých soudech protáhnout. Předběžně máme domluvenou lhůtu do konce září – do té doby bych měl na předložený etický kodex dostat zpětnou vazbu. Vize je asi taková, že jej projednají soudcovské rady v rámci všech soudů v republice a vyjádří se, zda kodex přijímají za svůj a zda jej budou akceptovat. Jakmile toto proběhne, etické kodexy budou zveřejněny na webových stránkách soudů. Se zástupci všech soudcovských rad bych se rád sešel u nás na Nejvyšším soudě začátkem září, při této příležitosti bychom probrali mechanismus akceptace a případně vysvětlím vše, co nebude z kodexu, komentáře a přiložené judikatury kárných senátů jasné.
Obsahem etického kodex však není v zásadě nic nového. Vytvářeli jsme jej především v reakci na výtku GRECA, že Česká republika nemá plošný etický kodex pro všechny soudce. Oproti některým jiným státům ale máme základní zásady vyjádřeny v zákoně o soudech a soudcích, Listině základních práv a svobod a Ústavě. Tedy přímo uzákoněné. Jako základ nám rovněž sloužil etický kodex Soudcovské unie, který jsme se snažili zdokonalit, a případně některé nadbytečné věci vypustit, aby byl zároveň co nejstručnější. Vytvořený kodex tak v zásadě jen v jedné listině sumarizuje to, co již zakotvují jiné předpisy, či máme každý v sobě. Soudci tak v podstatě do rukou dostali to, co zde dlouhou dobu máme, a proto jsem přesvědčen, že s jeho akceptací nebude ze strany představitelů soudcovské profese žádný větší problém.
Poptávka po jednotném soudcovském etickém kodexu tu byla dlouhou dobu. Co Vám při jeho přípravách dalo nejvíce zabrat? Jakým klíčem jste hledali shodu na tom, co je etické?
Jak jsem již uvedl, poptávka vyvěrá z výtky obsažené v hodnocení GRECA. Pracovní skupina, která etický kodex vytvářela, se pak rekrutovala ze soudců obecných soudů všech stupňů vč. zástupců Soudcovské unie. Takže jejími členy byli lidé, kterým dali důvěru všichni soudci z jednotlivých soudů a pověřili je reprezentováním jejich názorů. Buď se sešli takoví lidé, kteří etiku vzali za svou a cítí ji přirozeně sami v sobě, či je to dáno již zmíněnou existencí jednotlivých zásad v zákonných předpisech, nicméně mé dojmy jsou takové, že jsme neměli žádné neshody. Nebylo mezi námi v tomto směru žádných větších disproporcí nebo nepochopení.
Celý proces probíhal asi tři čtvrtě roku, během té doby jsme se několikrát scházeli. Jediné, co bylo do jisté míry na procesu příprav nepříznivé, je to, že jsme se kvůli koronavirové pandemii nemohli scházet osobně, takže jsme řadu věcí řešili korespondenčně, a to mělo za následek zejména časové prodloužení. Jinak proces příprav hodnotím jako hladký.
Jakými pravidly se v eticky hraničních situacích řídíte Vy osobně? Máte nějakou vlastní „etickou kuchařku“?
V jedné kauze, kterou jsem kdysi soudil, jsem nastínil, že poslanec by měl mít trochu vyšší morální kredit a etické cítění než řadový občan. Obdobné si myslím i o soudcích. Soudcem by se měl stát jen takový člověk, kterému je etika velice blízká z jeho přirozenosti a automaticky přijímá omezení plynoucí z titulu funkce, která mu právě kvůli vyššímu etickému cítění nemohou vadit. Tedy, jak jsem zmínil, mám to tak nějak vnitřně v sobě. Nikdy jsem neměl problém s tím, že bych musel o nějakých etických věcech polemizovat. Když vezmu etický kodex jako takový, je to v podstatě to, co vnitřně cítím.
V jednom z nedávných rozhovorů, si kladete řečnickou otázku, zda je etické, pokud soudce profesionálně sportuje na vyšší úrovni. Jaké problematické aspekty se s takovou situací mohou pojit? Je to etické?
To záleží na konkrétní situaci. Není sport, jako sport. Museli bychom vycházet z konkrétní situace, která by se řešila, tu bychom pak mohli rozebrat. V případě určitých sportů bych si dovedl představit, že to není neetické, u některých sportů bych s tím měl určité problémy a spíše to cítil jako neetické.
Ke kodexu jste vytvořili rovněž komentář s cílem poskytnout pomůcku, jak se rozhodovat v konkrétních životních situacích, do kterých se soudci mohou dostat. S jakými dalšími pojistkami před etickými přešlapy se počítá?
V tomto směru může každý soudce kromě komentáře vycházet i z přiložené judikatury kárných senátů plus připojujeme i otázky, které si při řešení etických dilemat položit, a podle odpovědi na ně dospět k závěru, je-li, či není to etické. Rovněž máme dohodu se Soudcovskou unií, konkrétně s jejím Etickým soudem, na který se s otázkou na názor soudu mohou obracet nikoliv jen členové Soudcovské unie, ale i ostatní soudci v republice. Etický soud vydává k nastíněné otázce jen doporučující stanoviska, a je pak na konkrétním soudci, jak se rozhodne. Ale přesto jde o další záchranný kruh, neboť Etický soud má s takovými otázkami zkušenosti, a tím spíše dokáže posoudit povahu konkrétního případu.
zdroj: Nejvyšší soud
Uvádíte, že se v rámci svého působení v čele Nejvyššího soudu budete soustředit i na generační obměnu soudců a výběr nástupců těch, kteří dovršili 70. rok věku. Jak se stavíte ke jmenování soudců z akademických kruhů bez předchozí justiční praxe a zkušenosti?
V tomto případě musíme rozlišit, zda by šlo o soudce, který byl jmenován přímo k Nejvyššímu soudu, anebo k nižšímu stupni - většinou se začíná u soudů okresních. Pokud přijde nový soudce, který před tím byl např. advokátem či akademikem, k okresnímu soudu, může to být jedině přínosné, není od věci, když zná život i trochu z jiného pohledu. Minimálně v začátcích rozhodovací praxe to novému soudci může nástup a začátek soudcovské kariéry usnadnit, a proto v tomto případě vnímám zkušenost z jiné oblasti jedině ku prospěchu věci.
Jinak ale situaci vidím, pokud by akademik, advokát či představitel jiné právnické profese přešel přímo k Nejvyššímu soudu. Můj předchůdce pan prof. Šámal přijal před pár lety pravidla pro výběr kandidátů na soudce Nejvyššího soudu, kde ve výjimečných případech umožňujeme i takový postup. Tedy pravidla jmenování soudce zvenčí připouští, avšak toliko jako výjimku a jen za předpokladu, že se bude jednat o nějakou významnou osobu nadanou zvláštními schopnostmi. A toto plně akceptuji. Půjde-li o výjimečného člověka, který by byl přínosem pro Nejvyšší soud, řeknu ano i soudci tzv. z venčí. Plošně však preferuji kariérní soudce.
Pokud si vezmeme advokáta, akademika, to je většinou sólová práce. Kdežto soudce musí vždy umět pracovat týmově. Je to zcela odlišný styl práce než u jiných právnických profesí. A je také otázkou, zda by takový člověk bez předchozí zkušenosti nezjistil, že mu skupinová práce nevyhovuje, že je pro něj lepší, když pracuje sám. Ale to jako soudce nemůže – my jsme týmoví hráči, pracujeme v senátech.
V případě Nejvyššího soudu si také musíme uvědomit jeho odlišnou povahu. Jsme vrcholná soudní stolice. Musíme znát systém práce od okresních soudů až k nám, a nejlépe je ho znát z praktického hlediska, protože teprve pak dokážu posoudit, co je na rozhodnutí špatně, co by se dalo dělat lépe, co vytknout, nebo nevytknout. Člověk, který by přišel z venku tento systém tak dokonale nezná, a proto, jak je uvedeno výše, v případě Nejvyššího soudu upřednostňuji kariérní soudce.
Pan prezident Vám u příležitosti Vašeho jmenování do funkce popřál radost z jízdy na motocyklu Harley. Co byste si u příležitosti svého zvolení do čela nejvyšší soudní stolice přál Vy?
Je otázka, zda mohu mít přání obecně, nebo k Nejvyššímu soudu. Pokud obecně, tak bych si přál, aby lidé ctili zákony, chovali se k sobě uctivě, čestně, odpovědně a více ohleduplně. Určitě by to bylo ku prospěchu celé společnosti. Pokud by se mělo jednat o Nejvyšší soud spojený s mou funkcí, tak zde bych si přál, aby se mi v justici podařilo prosadit pozitivní myšlenky, abych za 10 let, pokud bychom se zde opět sešli, mohl říci, že 10 roků mého působení v čele Nejvyššího soudu skutečně bylo prospěšných a že jsem spokojený s tím, co jsem pro justici udělal.
Diskuze k článku ()