Ostatní | Ondřej Drachovský | 10.04.2019 Také v kategorii:
Ústavní právo

Rozhovor: prof. Jan Kysela - Ústavní soud jako sám voják v poli neobstojí Zdroj: Denik.cz

Rozhovor: prof. Jan Kysela - Ústavní soud jako sám voják v poli neobstojí

Jak by se dal metaforicky vyobrazit ideální ústavní soud? Rozhoduje Senát příliš politicky? Zapadá do českého ústavního systému klouzavý mandát? Pamatují si právníci vtipy? Kdo je v očích dalšího z přednášejících odborného kongresu Právní prostor - profesora Jana Kysely - největší právnickou osobností? To a mnohem více se dočtete v následujícím rozhovoru.

Ondřej Drachovský

Ondřej Drachovský

spolupracující redaktor

Ondřej Drachovský

spolupracující redaktor

Na letošním kongresu Právní prostor vystoupíte v rámci bloku „Judikatura a ústavní právo” s příspěvkem zaměřeným na aktuální navrhované změny ústavního pořádku. Mgr. et Mgr. Jakub Michálek, další z účastníků letošního kongresu PP, navrhl zavést klouzavý mandát. Zapadá podle Vás institut klouzavého mandátu do tuzemského ústavního systému?

Mám pocit, že spíše ne. Parlamentní formě vlády odpovídá provázání členství ve vládě s parlamentním mandátem, v britském případě dokonce v podobě nepsané povinnosti. Ale najdeme samozřejmě i protipříklady v Nizozemí, Francii, na Slovensku. Záleží tedy na tom, proč vlastně změnu zavádět. Má-li vláda solidní většinu, nechybějí jí hlasy ministrů, a to zvláště při praxi párování vládních a opozičních poslanců, případně při racionalizovaném jednání Sněmovny, kdy jsou důležitá hlasování odhadnutelná v čase. Neplatí tudíž, že ministři mají týdny vysedávat ve Sněmovně, zatímco ministerstva nikdo neřídí. Problém může být u vlád těsně většinových, to připouštím. Nicméně ministři u nás zase tolik času ve Sněmovně netráví, rozhodně ne na interpelacích. V úvahu je třeba brát také dopad nejistoty na náhradníka: jeho mandát trvá tak dlouho, dokud ministr, jehož zastupuje, případně premiér, který má v rukou osud ministra, chce. To představuje určité limity pro svobodný výkon mandátu. Silně kritického náhradníka je možné se zbavit navrácením ministra do Sněmovny, silně kritického poslance je třeba strpět až do voleb. Rozhodně bych jen kvůli tomu neměnil Ústavu, možná by to mohlo být součástí promyšleného a konsensuálního balíčku změn více žádoucích.     

Napříč veřejností touto dobou rezonuje téma obsazení místa ústavního soudce, jež bylo uvolněno prof. Musilem. V minulém týdnu Senát nepřijal prof. Gerlocha. Souhlasíte s vyjádřením tohoto kandidáta v tom směru, že Senát rozhodoval spíše politicky a že se jednalo spíše o rozhodování o prezidentu Zemanovi než jeho odborné erudici? 

Senát je zákonodárný sbor složený z politiků, takže politicky rozhoduje. Jiná věc je, jaké skutečnosti při svém rozhodování bere v potaz. Nemohu říci, že by projednávání všech kandidatur mělo optimální parametry v míře opatřování si informací a zkoumání kandidátova profilu. Ukázalo se také v praxi, jak ošemetné mohou být renominace, vědí-li senátoři, jak bývalý a potenciální budoucí soudce rozhodoval v případech pro ně citlivých. V tomto případě nicméně nemám pocit, že by senátoři, přinejmenším jejich drtivá většina, nehlasovali o kandidátovi.  

Prof. Gerloch napsal: „Senátoři mohou zanedlouho zjistit, jak úloha Senátu a Poslanecké sněmovny jako zákonodárného sboru rychle klesá v důsledku preferování takových kandidátů, kteří jsou stoupenci doktríny volného nalézání práva a rozhodování proti liteře a smyslu Ústavy.” Sdílíte tyto jeho obavy?

To je složitá otázka. Pochybuji, že bychom na Ústavním soudu našli někoho, kdo se hlásí k volnému nalézání práva a rozhodování proti liteře a smyslu Ústavy. Pokud by se snad ocitl v konfliktu s textem, opře se právě o smysl. Nicméně v řadě případů je text ústavních předpisů otevřený různým interpretacím, jen se nám některé líbí více, jiné méně, protože více či méně odpovídají našemu chápání toho, co ústavou je. Po mém soudu se to více týká lidskoprávní judikatury, protože do výkladu Listiny zasahují mezinárodní instrumenty a také štrasburská, případně i lucemburská judikatura, takže je složitější jen z textu Listiny rekonstruovat příslušné právo. Zkrátka, možná spíše někomu připadá, že nějaký takový soudce na Ústavním soudu je, jinému to však připadat nemusí. Obecně jistě platí, že kdyby si soudci o všem rozhodli sami, význam Parlamentu se sníží. Není to nicméně otázka, která by byla v minulosti v centru senátních debat. Kdyby se Ústavní soud „utrhl“, dozajista se do centra pozornosti dostane.      

Proslul jste mj. mimořádným nadáním veskrze cokoli vyjádřit pomocí trefných metaforických obrazů. Kupříkladu prezident by podle Vás měl být mužem s olejničkou. Lze metaforicky vyjádřit ideálního ústavního soudce, potažmo ideální Ústavní soud? 

O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Zkusil bych obraz bohyně Spravedlnosti, ovšem s modifikacemi. Váhy bych určitě nechal, avšak sňal šátek a odstranil meč. Když bohyně, tak ženský rod, tudíž empatie, pochopení. Spravedlnost jako dát každému, co jeho jest, přičemž k vyměření toho slouží váhy. Ty váží rovněž argumenty. Oči vidí stav společnosti, zkoumají ústavní předpisy v jejich širokém kontextu a dohlédají důsledky rozhodnutí. Meče netřeba díky přesvědčivosti a široké akceptaci rozhodnutí. Pokud by jej nakonec nakrásně potřeba bylo, stejně k prosazení svých rozhodnutí nezasáhne Ústavní soud, což je připomenutím toho, že neobstojí jako sám voják v poli. Anebo jako proslulý kůl v plotě.       

Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde působíte mj. jako vedoucí Katedry politologie a sociologie, v těchto dnech vrcholí přípravy nového akreditačního programu pro magisterský studijní program. Co by podle Vás nemělo v nové akreditaci chybět? Je podle Vás status quo uspokojivý, nebo je čas na významnější změny?

To je další otázka velká a složitá. Jistě to není reprezentativní, ale mám z různých diskusí pocit, že na nás ve srovnání s jinými právnickými fakultami poměrně dost absolventů nevraží. Otázkou je proč, nakolik je to naše vina, resp. co se s tím dá dělat. Vysokou školu hodně utvářejí studenti tím, co poptávají, čím přispívají, jak jsou aktivní, nakolik vůbec do školy docházejí. Odhlédneme-li však od nich, jde samozřejmě o to, kdo je učí, kolik toho ví, nakolik působí dojmem, že jej učení baví a studenti zajímají. Stejně tak je podstatné, co a proč učíme a konečně co, jak a proč zkoušíme. A jak se k sobě chováme. Ve všem je možné najít rezervy, zdaleka ne všechny odstraní akreditace, protože velmi pravděpodobně nezmění učitele. Zkrátka, status quo za úplně uspokojivý nepovažuji, akreditace je velký krok správným směrem, sama však stačit nemůže, čehož si je vedení fakulty vědomo. V předmětech se přidávalo a některé se mají koncepčně změnit k lepšímu, moc se však nedebatovalo o tom, nebylo-li by žádoucí také škrtat. Myslím, že toho po studentech můžeme chtít hodně, obě strany by však měly vědět proč. A chtít hodně podle mého neznamená znalost ustanovení rozsáhlých zákonů zpaměti, nýbrž chápání institutů a souvislostí, schopnost řešit praktické příklady, povědomost o etických standardech právnických profesí, které souvisejí se společenskou rolí právníků, apod.

O jakém tématu přednášíte studentům nejraději? Podělíte se s námi o nějaký nezapomenutelný zážitek z Vaší pedagogické činnosti?

Rád učím státovědu a v ní třeba teorii ústavy. Myslím, že mám docela vydařený úvodní seminář z politologie, kde se věnuji představení oboru s vazbou na právo. Jelikož jsem byl vždy zaměřený na historii, oprašuji si přednášku o dějinách politického myšlení ve středověku. Ve spoustě témat jsem diletant, takže mi vlastně nevadí je trochu shodit odkazy na pohádky, filmy, romány, což je povrchní a leckdy i anachronické, ale může to zažehnout jiskru zájmu. Pokud ovšem trefím to, co znám já i moji stále mladší studenti, potažmo, co znají studenti i jejich stále starší učitel. Obecně učím rád cokoliv, co mi přinese uspokojení z toho, že se to vyvedlo. Podstatnou součástí tohoto pocitu je atmosféra v sále či ve třídě: zájem, anebo nezájem ve tvářích. Dobře připravená a dobře odvedená přednáška se prostě nepovede, máte-li pocit, že jste i se svým tématem posluchačům lhostejný. 

Unikátní zážitek nemám, ale rád bych vypíchl výjezdní semináře z ústavního práva, kterých se v gesci Marka Antoše a Jana Wintra konaly od roku 2006 už více než dva tucty, prošly jimi určitě dvě stovky studentů a mne svým způsobem zachránily jako učitele, jelikož se objevily v době, kdy jsem váhal, zda na fakultě vůbec zůstat kvůli malému uspokojení z učení. Unikátní vlastně mohou být místa, na nichž odezněly některé studentské referáty: patří k nim Sněžka nebo Chopok, zříceniny hradů, také však koupaliště. Díky těmto seminářům jsem začal vnímat studenty nikoliv jako masu ve třídě přede mnou, ale jako jednotlivce, zajímající se, přemýšlivé, vzdělané, slušné, perspektivní. Zkrátka jako ty, pro něž a s nimiž má smysl se snažit.      

V anketě Hospodářských novin TOP 10 právnických osobností jste se dostal na pomyslné stupně vítězů. Dovolte mi Vám pogratulovat a položit přitom další otázku. Kdo je největší právnickou osobností ve Vašich očích? (Jmenujte prosím jednoho tuzemského a jednoho zahraničního - nemusíte se omezovat pouze na osoby žijící.)

Tak to je asi nejtěžší. V anketě Lidových novin jsem hlasoval pro Františka Weyra a Viktora Knappa, které jsem považoval za emblematické postavy obou polovin 20. století. Ale nijak jsem se nedivil, když vyhrál Otakar Motejl. Pro mé vnímání toho, co obnáší být právníkem – akademikem, byl klíčový prof. Jiří Boguszak, s nímž jsem se setkal v počátcích svých studií. Svým vzděláním, rozhledem, schopností ponořit se do tématu mi velice imponují profesoři Pavel Holländer a Karel Eliáš. U pana prof. Jana Filipa jsem nikdy nechápal, jak dokáže v hlavě podržet tolik přesných údajů o ústavním právu našem i zahraničním. Eliška Wagnerová zase imponuje nasazením pro věc, lidské osudy. Já jsem intelektuál, pracuji s pojmy a schématy, ona vždy viděla lidi. Jak vidíte, asi Vám neodpovím. Tím spíše ne pro zahraničí.         

Jako ústavní právník jste již musel přečíst nespočet nálezů a usnesení Ústavního soudu. Máte mezi nimi svého favorita? In eventum, existuje nějaký disent, který považujete za mimořádně zdařilý?

To mne trochu přeceňujete, ale budiž. Mám rád úvodní nález k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu, protože staví hodnotové základy celé judikatury, resp. rekonstruuje hodnotové základy českého ústavního pořádku. Na rozdíl od jiných komentátorů se mi zamlouvá i nález v kauze Melčák, chápeme-li jej jako vyhranění se vůči ad hoc ústavním zákonům, jejichž prostřednictvím by bylo možné zbavit obecná pravidla ústavního pořádku jejich regulativní funkce. Soustavněji snad znám judikaturu k pravidlům zákonodárného procesu, kde bych za nejvýznamnější označil nález k technické novele obchodního zákoníku a nález přílepkový. Oba mohou sloužit i jako svého druhu učebnice parlamentního práva.    

Na závěr si dovolím již tradiční otázku, kterou pokládám všem přednášejícím. Ve společnosti obecně převládá názor, že jen málo právníků si ze sebe dokáže udělat legraci a že právníci vtipkují jen výjimečně. Ani s právnickými vtipy to není jednoduché. Právníci je nepovažují za vtipné a zbytek populace ani nepozná, že jde o vtip. Znáte nějaký „kousek”, který by se vymykal tomuto pravidlu? 

Na rozdíl od svého přítele a kolegy Jana Wintra si vtipy nepamatuji. Snad až na jeden: „Dva právníci sedí na zahrádce v restauraci a pojídají sendviče. Číšník je upozorní, že konzumace vlastních potravin je zakázána. Právníci na sebe mrknou, vymění si sendviče a pokračují v jídle.“ Jestli se někdo směje, nevím.      

ústavní soud rozhovor ústavní právo Právní prostor 2019

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotili 4 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články