Ostatní | Hana Treutlerová | 12.06.2015

Rozhovor s Bořivojem Líbalem, nejmladším partnerem tuzemské pobočky mezinárodní kanceláře Zdroj: PricewaterhouseCoopers Legal s.r.o., advokátní kancelář

Rozhovor s Bořivojem Líbalem, nejmladším partnerem tuzemské pobočky mezinárodní kanceláře

Bořivoj Líbal od 1. května posílil tým PwC Legal na pozici řídícího partnera. Ve svých 33 letech se tak stal vůbec nejmladším partnerem tuzemské pobočky mezinárodní kanceláře.

Hana Treutlerová

Hana Treutlerová

redaktorka

Hana Treutlerová

redaktorka

Studijní léta strávil v Brně, kde vystudoval gymnázium a právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Během studia se zaměřoval především na obchodní právo a mezinárodní právo soukromé. Stejným směrem se ubíralo i téma jeho diplomové práce, kterou psal o prodeji podniku u nás a v Portugalsku. Po studiu pracoval především v zahraničních kancelářích a následně v české advokátní kanceláři, kde se specializoval na oblast akvizic, a to jak českých, tak zahraničních. „Pracoval jsem na mnoha zajímavých transakcích, z nichž některé se objevily mezi těmi největšími, přičemž v roce 2012 to byla například mezinárodní transakce v oblasti pivovarského průmyslu, která se dotýkala i velkého pivovaru v Čechách, a minulý rok to byla mezinárodní akvizice řetězce multikin,“ dodává.

V rozhovoru nám mimo jiné prozradí, jak se mu podařilo v tak krátké době dostat na pozici řídícího partnera PwC, jaké hodnoty jako advokát zastává a jaký má názor na české stereotypy o mládí a nedostatku zkušeností.

Co Vás vedlo ke studiu práv a pozdějšímu uplatnění právě v tomto oboru? Chtěl jste se právu věnovat vždycky?

Budete se možná divit, ale ano. Práva jsem chtěl studovat zhruba od prvního ročníku na gymnáziu. Studium na právnické fakultě jsem bral jako dobré vzdělání, které vám je schopno poskytnout univerzální matici přemýšlení a je pak už jen na vás, kterým směrem se vydáte. Znalost práva je navíc dobrý pomocník pro jakýkoliv typ businessu.

Neuvažoval jste někdy o tom, že se vydáte jiným směrem, než je advokacie?

Myslíte být například soudce?

Třeba.

Rozhodně ne jako mladý člověk, možná až ve vyšším věku. Jako mladý jsem potřeboval něco energického, živého, takže advokacie pro mě byla volbou číslo jedna. Na soudce jsem určitě dosud nepomýšlel.

Čím byste chtěl být, kdybyste nešel studovat práva?

Mám od dětství poměrně blízko k muzice, přes deset let jsem hrál na piano, takže bych se nejspíš věnoval hudbě.

Rok jste studoval v rámci Erasmu právo v Lisabonu. Proč jste si vybral zrovna Portugalsko?

Měl jsem skutečně to štěstí, že jsem si mohl vybrat. Původně jsem plánoval Anglii, ale nakonec mě svým podnebím a jakousi "exotičností" v rámci Evropy zlákalo Portugalsko. Jistou roli hrálo také to, že se tam moc studovat nejezdilo, což mi na tom přišlo atraktivní.

Kdybyste měl srovnat výuku práva tady a tam, kdo a proč by z toho na základě Vašich zkušeností vyšel lépe?

Asi my, u nás je systém výuky o něco propracovanější, více se kladou požadavky na studenta při přípravě na jednotlivé semináře. Pořád se něco nového vymýšlí. Systém studia a fungování lisabonské právnické fakulty byl dle mého názoru až příliš tradiční nebo, chcete-li, konzervativní, klasický. Bylo třeba nemožné, aby student napsal článek do fakultní revisty. Publikovali tam vždycky jen profesoři. Když jsem tam chtěl publikovat já, tak jsem s tím bojoval i přes to, že spoluautorem byl profesor Karel Marek. Nakonec se mi to podařilo, snad jako prvnímu studentovi v historii. Publikovali to však až rok poté, co jsem odjel.

Studium bylo v angličtině?

V portugalštině. Takže jsem měl zhruba tři, čtyři měsíce na to, abych se jazyk naučil a mohl dělat testy. 

V kolikátém ročníku jste vyjel?

Až v pátém ročníku mě to popadlo, ale nechtěl jsem současně odkládat státnice a obhajování diplomové práce, takže jsem se rozhodl, že v Čechách studium nepřeruším a budu studovat současně tady i v Portugalsku.

Není to zvláštní, že poslední rok, kdy máte tak důležité věci jako státnice a psaní diplomové práce před sebou, se rozhodnete studovat i v cizině?

Možná trochu ano, ale co mi zbývalo (úsměv). Vzpomínám si, že jsem byl tehdy asi první pokusný student fakulty, který současně studoval poslední ročník, psal diplomku a byl současně celý rok na Erasmu. Fakulta tehdy hodně řešila, abych neukončil studium dříve, než skončí samotný Erasmus, který bych bez studentského statusu v Čechách nemohl dokončit. Musel jsem tedy diplomovou práci obhajovat o něco později, abych měl stále status studenta.

Takže to zvládnout určitě jde.

Přesně tak, jde to, ale nedoporučuji. Je to příliš hektické, navíc tím jak tam pořád svítí sluníčko, tak vás to láká pryč ze studovny. Diplomku jsem vlastně napsal na pláži (úsměv).

Mnozí by si to s Vámi určitě rádi vyměnili. Kde jste získal úplně první pracovní zkušenost v rámci práce v advokacii a jak probíhalo přijímací řízení?

Kariéru v advokacii jsem začal v pobočce mezinárodní advokátní kanceláře Norton Rose, kde jsem nastoupil jako student a pokračoval dále jako koncipient pod dozorem zkušených právníků Milany Chamberlain a Pavla Kvíčaly. Po pravdě to neprobíhalo moc dobře. Nastoupil jsem jako sebevědomý právník co měl ve škole dobrý prospěch a byl přesvědčen, že všechno má v kapse. Realita byla docela jiná, což jsem pochopil již během několika málo týdnů. Znamenalo to pro mě nejen dost značnou změnu mého dosavadního životního stylu, ale musel jsem si také začít zvykat na to, že praxe je pestrá a já buď spoustu věcí vůbec neumím, nebo mi trvají déle, než bych si přál. Časem se to však potem a pílí poddalo.

Z prvního přijímacího řízení jsem měl tehdy dobrý pocit. Milana Chamberlain a Kamila Seberová na mě byly hodné, nemohl jsem se přeci cítit špatně v jejich přítomnosti.

Jaké společnosti poté následovaly a co Vás vedlo k jejich výběru – byla to spíše náhoda, nebo jste jasně věděl, kam chcete?

Dále následovala britská advokátní kancelář CMS Cameron McKenna. Byl jsem tehdy osloven headhunterem se zajímavou nabídkou a kancelář se mi zdála velmi atraktivní. Měl jsem opět obrovské štěstí na lidi. Nastoupil jsem do týmu ke skvělým lidem a právníkům Helen Rodwell, Richardovi Bačkovi a Patrikovi Przyhodovi.

Následně jsem již jako advokát pokračoval do Havel & Holásek, s tím, že to byl tak trochu osud. Původně jsem se hlásil opět do jiné zahraniční kanceláře, ale ještě než došlo ke schůzce tam, poslal jsem CV do Havel & Holásek a absolvoval tam tři úspěšné pohovory během týdne, a bylo tak rozhodnuto. Právě tam jsem se poprvé potkal i s Michaelem Mullenem, který je mým kolegou i dnes.

Pokud byste měl zhodnotit všechny společnosti, ve kterých jste získal dosavadní pracovní zkušenosti, jak byste se toho ujal? Kde a proč se Vám pracovalo prozatím nejlépe?

Těžká otázka, na kterou Vám asi neodpovím tak kategoricky, jak byste si představovala. Každá ze společností měla trochu něco jiného, z čeho jsem si bral příklad a co mě profesně posouvalo dál. I každý z lidí, se kterými jsem pracoval, byl úplně jiný a v tom byla možná právě ta největší deviza všech změn. Zpětně si myslím, že dokonce pořadí firem jak jsem jimi postupně procházel, bylo důležité. V jiném pořadí by to asi tak dobře nefungovalo. Většina zahraničních kanceláří klade poměrně velké požadavky na preciznost a výkonnost mladých právníků, kteří tak prochází na začátku své kariéry opravdu velkým drilem. Život mimo kancelář prakticky není. Pokud tedy projdete takovým drilem jako mladí na začátku kariéry, jste pochopitelně ve výhodě oproti těm, kteří si jím neprošli.

V pracovním životě jste již poznal určitě mnoho „prekérních“, krajních či jednoduše těžkých situací a jak se říká, „teklo Vám do bot“. Mohl byste zmínit jednu takovou, a jak jste ji poté vyřešil?

Mám asi štěstí, ale nezažil jsem nic, co bych hodnotil tak dramaticky. Asi vás tedy žádnou senzací nepotěším. Když nad tím tak přemýšlím, tak je to trochu zvláštní. Doufám, že jsem to teď nezakřikl.

Jak jste se dostal do PwC Legal a co vše tomu předcházelo?

Původně jsem zamýšlel nastoupit do managementu jedné velké české společnosti. V mezičase jsem se však potkal s Michaelem Mullenem, který se se mnou podělil o informaci, že PwC Legal hledá řídícího partnera pro Českou republiku. Vzhledem k tomu, že jsem v mezinárodních kancelářích vyrůstal a poslední roky v advokacii byl blízko managementu v nejrůznějších společnostech, připadalo mi to jako zajímavá možnost, kde bych se mohl profilovat v rámci managementu a přitom zůstat v právním oboru. Následovalo tedy množství pohovorů a videokonferencí s lidmi z PwC.

V současnosti jste v PwC Legal řídícím partnerem. Co od této pozice očekáváte a co naopak společnost očekává od Vás?

Od pozice jako takové neočekávám nic, jdu do toho s otevřenou myslí tak, abych nebyl poznamenán firemním stereotypem či provozní slepotou a mohl být inovativní při posouvání zavedeného systému dále. Hodně naopak očekávám od sebe a asi jen čas ukáže, jak se mi to podaří. PwC Legal je mezinárodní kancelář, takže spousta věcí je daných mezinárodním charakterem a není potřeba vymýšlet vymyšlené, což je velká výhoda. Prostor pro kreativitu tu však stále ještě je. Patříme k velké síti advokátních kanceláří PwC, je to tedy současně tlak na mě jakožto řídícího partnera ukázat, že PwC Legal Česká republika odvádí a bude odvádět dobrou práci nejen dovnitř samotné sítě společností PwC, ale i mimo ni. Mnozí klienti si naše služby za dobu existence kanceláře vyzkoušeli a již s námi zůstali, navíc to, že naše právní služby využívají i ostatní společnosti PwC znamená, že musíme poskytovat všechny nabízené právní služby na té nejvyšší úrovni. Očekává se tedy ode mě, že kancelář nejen posílí své postavení v celosvětové síti PwC, ale současně bude poskytovat právní služby českým a zahraničním klientům i mimo svou síť.

Ve funkci řídícího partnera jste vystřídal Michaela Raymonda Mullena. Proč k výměně vůbec došlo? Jaké vztahy s minulým řídícím partnerem máte a udržujete?

Michael Mullen byl po odchodu předchozího vedení do čela PwC Legal povolán dočasně z pozice šéfa pro region střední a východní Evropy do doby, než bude do PwC Legal vybrán nový řídící partner pro Českou republiku. Nyní tedy Michael zastává opět pozici vedoucího partnera právních kanceláří CEE a formálně je tedy i mým přímým nadřízeným v rámci celosvětové struktury PwC. Vztahy máme velmi dobré, a když je Michael v České republice, vídáme se poměrně často.

Jste vůbec nejmladším právníkem u nás, kterému se podařilo dostat do řídící pozice tuzemské pobočky mezinárodní kanceláře. Proč si myslíte, že to není tak běžné?

Zajímavá otázka a asi budu mít i nejkontroverznější odpověď. Možná mě někteří sežerou. Důvodu bude jistě hodně, ale pokusím se formulovat ty hlavní. Bude to jednak historicky povahou mezinárodních kanceláří, které chtěly mít pod kontrolou své pobočky a tak v jejich čele stál často cizinec, který případně vedení předal seniornímu advokátovi, který v pobočce zpravidla dříve také začínal.

Dalším důvodem může být také to, že stále převažuje zjednodušený, byť většinový pohled na otázku respektu spojený se stářím člověka a nikoli s tím, co člověk umí a jaké má kvality. Starší právníci se často bojí ke klientům pustit mladšího právníka z důvodu, že nebude u klienta vzbuzovat respekt a klient se nebude cítit dostatečně opečovávaný. Klient není hlupák a nemusíme ho podceňovat. Pokud je advokát šikovný a dokáže to navíc klientovi dostatečně ukázat, je úplně jedno, kolik mu je let. To samé se týká vedení lidí a advokátní kanceláře.

Generační obměna je však nevyhnutelná napříč všemi společnostmi. Mám přátele ve stejném věku, kteří jsou v managementu velkých společností, a nikdo se nad tím nepozastavuje. V advokátních kancelářích je však situace složitější než v ostatních společnostech. Advokátů je velké množství a je mezi nimi uvnitř společností nepředstavitelná konkurence, která často pramení ze samotného systému řízení. Věk tak bývá dobrá záminka proč mladšímu advokátovi nedat příležitost posunout se v hierarchii kanceláře výše. Existuje představa, obzvlášť u velkých kanceláří, a to i českých, že pozici si takzvaně musíte vysedět bez ohledu na schopnosti a kvality, což opět bohužel zabetonovává perspektivní mladé lidi v průměrných „tabulkových“ pozicích, které myšlenkově a schopnostmi již dávno přerostli. Bohužel pro tyto čekající jsou před nimi stále ti, co na židli čekají ještě déle a možná ještě chvíli posedí, jelikož kanceláře nejsou nafukovací a talent management v nich nefunguje.

Trend se však postupně, a to hlavně ve světě, začíná měnit. Do čela se i v rámci mezinárodních kanceláří dostávají místní, energičtí a pracovití právníci, kteří jsou pod 35 let. Jen sami v síti máme několik kanceláří, kde sedí v čele poměrně mladí lidé a kancelářím se daří velmi dobře.

Jaká je Vaše „přidaná hodnota“ či „nadhodnota“, díky které jste se do pozice řídícího partnera PwC dostal?

Dle mého názoru to bude kombinace několika faktorů. Michael Mullen mě dobře zná po pracovní stránce, jelikož jsme spolu historicky spolupracovali na velkých projektech, takže zná mé vlastnosti a schopnosti. PwC bylo schopno vzít si nezávislé reference od klientů a lidí, se kterými jsem dříve pracoval. Byl jsem současně schopen předložit konkrétní vizi fungování společnosti a plán jejího dalšího vývoje. Další devizou bude pravděpodobně můj věk, kdy člověk je stále energický, kreativní a nevadí mu většinu času trávit v práci. Domnívám se, že v neposlední řadě bylo důležitým faktorem také to, že jsem již v mezinárodních kancelářích dříve působil a firemní kultura je mi tak blízká.

Jak a konkrétně v čem se liší fungování a struktura české právní kanceláře PwC v porovnání s PwC Legal v jiných zemích?

Neřekl bych, že by se advokátní kancelář PwC Legal v České republice nějak lišila od ostatních kanceláří PwC Legal v jiných zemích. Smyslem mezinárodní kanceláře naopak je, aby způsob poskytování služeb byl ve všech zemích stejný a klient měl komfort stejného přístupu a kvality kdekoliv na světě.

Jaký je Váš přístup ke klientům? Máte nějaké své zásady, které při práci s klientelou aplikujete?

Každý z klientů je důležitý. Snažím se klienta pochopit i mimo samotnou právní a obchodní rovinu a naladit se na jeho frekvenci tak, aby komunikace mezi námi fungovala a naše představy o cíli a poskytovaných službách byly totožné. Co se týče zásad, tak mám asi ty, které by měly platit obecně ve všech advokátních kancelářích. Ta nejdůležitější je pochopitelně zásada nezávislosti při hájení zájmu klienta.

Klienta tedy vždy zastupujeme jak nejlépe umíme, byť by se jeho zájem mohl i nepřímo křížit se zájmy někoho jiného, kdo je náš klient v jiné věci nebo bychom chtěli, aby náš klient v budoucnu byl. Snažíme se být vůči klientovi naprosto transparentní, jelikož důvěra klienta v nezávislost advokáta je pro nás jednou z nejdůležitějších zásad. Advokátní kancelář totiž ze své podstaty nemůže fungovat jako běžná obchodní firma, kde se do popředí dostávají zájmy vlastního businessu a ambice neustálého růstu před řečenou zásadou nezávislosti.

Jaký je podle Vás ideální klient? Platí pořekadlo, že klient je největší nepřítel advokáta?

Ideální klient je ten, který si naší práce váží, důvěřuje nám, jelikož ví, že jsme na jeho straně a že se mu snažíme pomoci. Pořekadlo, že největší nepřítel advokáta je klient, bývá často pravda, pokud zmíněné nefunguje.

Jaký by měl být naopak ideální advokát - jak po profesní, tak osobní stránce? Například právě v rámci práce s klientem. V oboru jsou mimo jiné výhodou určité psychologické dovednosti či zjednodušeně řečeno „čich na lidi“.

Advokát by měl být v prvé řadě profesionál. Musí umět pracovat se svými emocemi ve vypjatých situacích. Někdy musí být na druhou stranu schopen sehrát v zájmu klienta i určitou pózu. Musí věřit ve své povolání a jeho smysl. Pomineme-li katalog charakterových vlastností, tak musí být určitě empatický, jelikož především pracuje s lidmi.

 

rozhovor advokát

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články