Menu

Články

Ústavní soud proti šikanózním insolvenčním návrhům

ČlánkyOstatníMgr. Karolína PospíšilováJUDr. Ondřej Rathouský10.05.2017
Mgr. Karolína PospíšilováJUDr. Ondřej Rathouský10.05.2017

Ústavní soud se jedním ze svých nedávných rozhodnutí zcela jasně vyslovil proti bezdůvodným a nepoctivým insolvenčním návrhům. Zároveň soudům nižších stupňů připomenul, že insolvenční zákon skýtá dostatečnou ochranu proti insolvenčním návrhům, u kterých existuje pochybnost o jejich oprávněnosti nebo věcné správnosti, a je proto na obecných soudech, aby tato ustanovení zákona využily.

Na základě ústavní stížnosti dlužníka, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, byl Ústavní soud postaven před otázku, zda jsou insolvenční soudy povinny zkoumat, za jakým účelem a s jakou motivací byl insolvenční návrh podán. Dlužník ve své stížnosti namítal, že v jeho případě byly ze strany několika subjektů jednajících ve vzájemné shodě zcela účelově vytvořeny podmínky pro prohlášení úpadku (mnohosti věřitelů bylo dosaženo rozdělením a několikanásobným postoupením jedné pohledávky vůči dlužníkovi) a že insolvenční navrhovatelé zahájili insolvenční řízení proto, aby dlužníkovi znemožnili uplatňovat pohledávky vůči jeho dlužníkům, se kterými byli insolvenční navrhovatelé majetkově a personálně propojeni.

Jako soud prvního stupně v dané věci rozhodoval Městský soud v Praze, který i přes námitky dlužníka o úmyslném rozdělení jediné pohledávky za účelem dosažení mnohosti věřitelů a o několikanásobném účelovém postoupení částí této pohledávky na osoby propojené s dlužníkovými dlužníky rozhodl o úpadku dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs.[1] S námitkami dlužníka, že insolvenční řízení bylo vůči jeho osobě zahájeno výlučně s motivací zabránit tomu, aby dlužník vymáhal pohledávky vůči svým dlužníkům, se nevypořádal ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který usnesení Městského soudu v Praze potvrdil.[2] Dovolání dlužníka bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto.[3] Ústavní soud se se závěry uvedených obecných soudů neztotožnil a na základě ústavní stížnosti dlužníka jejich rozhodnutí nálezem ze dne 13.10.2016, sp. zn. III. ÚS 1589/15, zrušil.

Ústavní soud dal dlužníkovi za pravdu, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces[4], když se soudy s jeho námitkami a předkládanými důkazy ohledně nepoctivého záměru insolvenčních navrhovatelů dostatečně nevypořádaly. Ústavní soud v nálezu uvádí, že ačkoliv je v insolvenčním zákoně kladen důraz na rychlost, efektivitu a hospodárnost insolvenčního řízení[5], musí být tyto požadavky vždy vyváženy spravedlností a ochranou nejen věřitelů, ale i samotného dlužníka. Upřednostnění formálních aspektů a formální pravdy vedlo v daném případě k potlačení spravedlnosti, jakož i povinnosti insolvenčního soudu provést také jiné důkazy k osvědčení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka, než jaké byly účastníky navrženy[6]. Tyto prvky vyšetřovací zásady mají za úkol v rozumné míře bránit šikanózním a účelovým insolvenčním návrhům. Insolvenční soud je ze zákona oprávněn zvažovat možnost zamítnutí insolvenčního návrhu[7] či jeho odmítnutí pro zjevnou bezdůvodnost[8]. K tomu Ústavní soud uvedl, že insolvenční zákon pro odmítnutí insolvenčního návrhu nabízí pouze demonstrativní výčet důvodů, a je proto úkolem insolvenčního soudu, aby spravedlivě vyhodnotil situaci a vypořádal se s námitkami dlužníka, které směřují k dokázání této bezdůvodnosti. Podle Ústavního soudu je také povinností insolvenčního soudu zajistit, aby nedocházelo ke zneužívání a obcházení účelu práva v rozporu s dobrými mravy. Pokud tedy dlužník předloží argumenty, že existence podmínek pro jeho úpadek byla vytvořena uměle se záměrem využít insolvečního řízení, ke kterým nebylo vytvořeno, a které se jeví v příkrém protikladu k požadavku zachovávat dobré mravy v insolvenčním řízení, je na insolvenčním soudu, aby se těmito argumenty zabýval, a vypořádal se s nimi.

V daném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nedodržely výše uvedené zásady a že jejich postup tak „představoval extrémní vychýlení ze zásad spojených s insolvenčním řízením ve prospěch formálních kritérií, bez přítomnosti nutného korektivu vyjádřeného požadavky spravedlivého šetření práv účastníků řízení a zákazu zneužití práv.“[9]

Uvedené rozhodnutí Ústavního soudu nepochybně představuje další posun v boji proti šikanózním insolvenčním návrhům, a to především v tom smyslu, že deklaruje nezbytnou korekci zákonem předepsaných formálních kritérií pro zjištění úpadku dlužníka požadavky spravedlivého šetření práv účastníků řízení a zákazu zneužití práv jednáním v rozporu s dobrými mravy.


Palác Myslbek  I  Ovocný trh 8  I  117 19 Praha 1
T: +420 221 411 511  I  F: +420 222 244 469
www.giese.cz


[1] Usnesení Městského soudu v Praze dne 12. 2. 2013, č.j. MSPH 79 INS 24023/2011-A-39.

[2] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č.j. 3 VSPH 383/2013-A-51.

[3] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2015, č.j. 29 NSČR 73/2013-A-59.

[4] Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

[5] § 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InsZ“).

[6] § 86 InsZ.

[7] § 143 InsZ.

[8] § 128a InsZ.

[9] Bod 28. nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1589/15 ze dne 13. října 2016.

Mgr. Karolína Pospíšilováadvokátní koncipientka, Giese & Partner, s.r.o.
JUDr. Ondřej Rathouskýspolupracující advokát, Giese & Partner, s.r.o.
0%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři