Výběr nejbizarnějších soudních rozhodnutí z celého světa – epizoda IV.

Projdeme si společně několik rozhodnutí, která mohou vést k úžasu, smíchu, či dokonce znechucení.

Příběhy, které Vám postupně představím, jsem sesbíral především pro účely své přednášky v rámci Noci fakulty 2022, která se konala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Nepůjde ani tak o překvapivé zvraty či nečekané výklady zákona. Případy, o kterých si budete moci přečíst, jsou většinou podivné především svými skutkovými okolnostmi. Právě bizarní skutkové okolnosti často vyžadují od soudců maximální kreativitu, a tak občas vznikají i rozhodnutí, která jsou opravdu vtipná.

Předchozí díly toho seriálu si můžete přečíst na Právním prostoru a pokud byste raději poslouchali, než četli, existuje i nahrávka přednášky, kterou najdete např. na tomto odkazu.

Dnes se podíváme na legendární rozhodnutí, které by v dnešním světě už nejspíš neobstálo. Jde o rozhodnutí ze 60. let minulého století, na kterém si ukážeme mj. to, jak se naše společnost v posledních letech posunula.

Sex jako manželská povinnost?[1]

Je všeobecně známo, že manželství zakládá společenství dvou osob – v době sepsání tohoto článku se jednalo o muže a ženu, nicméně v době, kdy článek čtete Vy, už tomu tak být nemusí. Co přesně má být obsahem manželského společenství, si můžeme přečíst v rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora ze dne 2. 11. 1966, sp. zn. IV ZRE 239/65.

Nejprve si ve zkratce představíme, o co šlo. 

Muž podal návrh na rozvod manželství. Tvrdil, že „rozvrat manželství nastal v důsledku postoje žalované [manželky] k manželskému styku. Manželka svému muži řekla, že:

• při pohlavním styku nic necítí a je schopna si při něm přečíst noviny; on se prý má uspokojit sám. [...] 
• raději mu dávala peníze na nevěstinec.
• Také nechtěla chodit s velkým břichem; nevěděla, co by si počala s dětmi.“[2]

Podle soudu tento manželčin postoj neodpovídal povaze manželského soužití. Manželé jsou prý právně zavázáni k tomu, aby spolu měli sex, a to podle § 1353 odst. 1 německého občanského zákoníku[3]. U nás bychom podobnou úpravu mohli spatřovat především v § 687 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož jsou manželé „povinni žít spolu, být si věrni, […] udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí.“

Soud tedy na základě zmíněného ustanovení dospěl k závěru o tom, že manželka neplnila své manželské povinnosti. V rozhodnutí zaznívá mj. tato úvaha: „Pokud je [manželce] z důvodu jejích dispozic nebo z jiných důvodů, mezi něž může patřit i vzájemná ignorance manželů, znemožněno nalézt uspokojení v manželském styku, manželský svazek jí přesto ukládá, aby uspokojení poskytovala [...] a zakazuje projevovat lhostejnost nebo neochotu.

Zkušenost totiž ukazuje, že ten z manželů, který hledá své přirozené a legitimní uspokojení v manželském styku, se sotva kdy může dlouhodobě spokojit s pouhým ukojením pudů, aniž by byl jakkoli zasažen tím, co při tom cítí ten druhý.“[4]

Závěr

S velkou mírou nadsázky můžeme říci, že německé soudy v minulém století dovodily právní povinnost manželek předstírat orgasmus. Dnes by ovšem citace z představeného rozhodnutí patrně uspěla spíše jako žertovná součást svatebního oznámení, nežli jako jeden z argumentů v soudním rozhodnutí či podání některého z účastníků. A je tomu tak nejenom proto, že na vysokých soudech působí více žen, než tomu bylo v minulosti.  

Příště přineseme další podobně absurdní příběh. Navštěvujte proto i nadále Právní prostor a sledujte jeho sociální sítě, aby Vám nic neuniklo.