Výběr soudců Nejvyššího soudu Spojených států, I. část: Role prezidenta

Nejvyšší soud Spojených států (dále také SCOTUS, Supreme Court of the United States) je vrcholem federální soudní soustavy a zároveň je nejvyšší autoritou v otázkách výkladu Ústavy. V kombinaci s precedenčním systémem common law se tak Nejvyšší soud stal velmi významným aktérem v otázkách nejenom právních ale i politických.

Právnická fakulta UK v Praze
Foto: Shutterstock

Konzervativně obsazený soud v polovině 19. století svým rozhodnutím Dred Scott v. Sandford[1] nasměroval Spojené státy k občanské válce, ale byl to také Nejvyšší soud, který o století později odmítl rasovou segregaci[2] a stal se realizátorem snah hnutí za občanská práva. Pro každého prezidenta je tak velmi důležité, aby jeho politika měla podporu Nejvyššího soudu a vakantní místa jsou proto obsazována pod velkým zájmem ze strany odborné veřejnosti.

1.0   Úvod

Nejvyšší soud Spojených států je vrcholem americké soudní moci, který se díky precedenčnímu právnímu systému common law a částečně díky americké politické tradici, zároveň podílí na vytváření americké politiky.[3] SCOTUS je jediným federálním soudním orgánem, který je založen přímo Ústavou Spojených států. Vzhledem k velkému významu soudních rozhodnutí je jmenování soudců procesem, na kterém se podílí exekutivní i legislativní moc rovným dílem. Na základě tzv. jmenovací klausule Ústavy prezident jmenuje soudce Nejvyššího soudu „s radou a souhlasem“ Senátu Kongresu Spojených států. Soudci Nejvyššího soudu jsou podobně jako ostatní federální soudci jmenováni na doživotí, takže zpravidla vykonávají svůj úřad i dlouho potom, co prezident, který je jmenoval, úřad opustil. Jedná se jednak o pojistku soudní nezávislosti a zároveň i zajištění kontinuity soudního rozhodování. Může se to ale stát i silnou politickou zbraní, kdy prezident svému následovníkovi může předat spolu s úřadem i mantinely politického manévrování.

Proces jmenování soudců má přes 200 let trvající tradici, která se i přes drobnosti prakticky nezměnila. Prezident Senátu navrhne nominanta a po jeho schválení ho jmenuje soudcem. V dnešní době ovšem velkou roli hrají i vlivy, které Ústava nepředpokládala. Prezident sice nominanta Senátu navrhuje, ale jedná tak až na základě šetření a výběrového řízení Ministerstva spravedlnosti. Stejně tak Senát v plénu nerozhoduje okamžitě po obdržení návrhu, ale před hlasováním Senátu probíhá hodnocení v senátním výboru pro soudnictví. V dnešní době také neodmyslitelnou roli hraje veřejné mínění, zájmová uskupení a lobbyisté, kteří do procesu vstupují a ovlivňují proces výběru budoucího soudce.

Obměna soudu není příliš častá, takže výběr osoby, která se zařadí do nejmocnějšího devítičlenného sboru USA, je velmi pozorně sledován. Vedle osobnostní a profesní výjimečnosti je u nominanta zkoumána jeho politická orientace. K tomu dochází především v době kohabitace prezidenta a Senátu z rozdílných politických stran nebo v případě kontroverznosti navržené osoby.[4] Z důvodu doživotnosti úřadu je obměna soudu poměrně nepravidelná. V průměru k ní dochází jednou za dva roky, ovšem načasování může mít rozhodující efekt. Ministerstvo spravedlnosti sice může mít připravený seznam osob, které přichází v úvahu, ale rozhodnutí je plně na prezidentovi. Především ve chvílích, kdy zemře nebo odstoupí více soudců, se může otázka personálního obsazení soudu stát společenským tématem číslo jedna.

2.0 Prezidentská nominace

Prezident je při výběru soudců Ústavou velmi málo omezen. V podstatě platí, že by se měl řídit radou Senátu, ale interpretace tohoto ustanovení je poměrně nejasná. Podle některých má prezident jednat striktně na základě rady ze strany Senátu. Senát by tak vstupoval již do nominačního procesu a mohl by prezidentovi stanovit nároky na možného nominanta nebo dokonce přímo seznam potenciálních osob sestavit.[5] Podle druhé teorie se jedná o prosté zdvořilostní ustanovení, kterého prezident nemusí využít. Třetí možností výkladu je, že Senát má ústavní právo konsultace výběru nominanta, ale prezident není stanoviskem Senátu vázán. Všechny tyto teorie mají historický základ, který se odvíjel od vztahů mezi úřadujícím prezidentem a Senátem.[6] V praxi jsou jména potenciálních soudců diskutována alespoň se stranickým vedením Senátu a členy výboru pro soudnictví. Prezident se tak může lépe vyhnout případné politické bitvě v Senátu nebo dokonce přehodnotit názor a zvolit nominanta ze jmen, která se objeví až během konsultací.

Velmi důležité je také stanovisko senátorů z domovského státu nominanta. Na základě dlouhodobého obyčeje tzv. senátorské zdvořilosti (senatorial courtesy) by byl automaticky zamítnut nominant, proti kterému by se postavil starší senátor z jeho domovského státu. Tohoto nástroje se používá spíše při jmenovacím procesu nižších federálních soudců, ale v minulosti byli již dva nominanti do Nejvyššího soudu odmítnuti pro odpor jejich domovského senátora.[7]

Prezident při výběru potenciálního nominanta musí vzít v potaz celou řadu kritérií. Již se stalo tradicí, že soudce Nejvyššího soudu musí být excelentní právník a uznávaný odborník v oboru. Vedle toho nesmí být zpochybněna jeho osobní integrita a bezúhonnost. Dále je hodnocena i politická orientace nominanta, reprezentace minorit v soudu a nominantovy možnosti získat dostatečnou podporu v Senátu.

2.1 Zastoupení menšin

Při výběru nominantů hraje velkou roli jejich reprezentativnost z pohledu složení americké společnosti. Hodnocenými kritérii může být nominantovo náboženské vyznání, rasa, pohlaví, sociální zařazení nebo stát původu. Kromě záměru rovného zastoupení různých skupin společnosti v soudu, prezident tímto často sleduje i možný zisk voličské základy, ze které nominant pochází. Tyto indikátory ovšem v minulosti měly různou váhu. Zatímco v počátku bylo nemyslitelné, aby soudcem byl někdo jiný než bílý protestant z vyšší nebo z vyšší střední třídy a hlavním kritériem bylo proporcionální regionální zastoupení, dnes regionalita nehraje téměř žádnou roli.[8] Podobný osud mělo i náboženské zastoupení např. tzv. katolického křesla, které existovalo mezi lety 1894 až 1949. Podobně jako katolíci měli od začátku 20. století jedno křeslo tradičně vyhrazeni židé. Dřívější význam náboženství reprezentuje chování soudce McReynoldse, který tři roky nepromluvil s prvním soudcem židovského původu Luisem Brandeisem a odmítl sedět vedle něj během tradičního focení Nejvyššího soudu. Průlomem v kritériu náboženství bylo rozhodnutí přerušit tuto tradici prezidentem Nixonem v roce 1969.[9]  V současné době je šest soudců katolického vyznání a tři jsou židé. Historicky protestantský národ dnes v Nejvyšším soudu tedy nemá ani jednoho protestantského soudce.

V dnešní době mnohem větší váhu než stát původu nebo náboženství má ale pohlaví a rasa nominantů. V roce 1967 byl do Nejvyššího soudu jmenován první černoch, čímž vznikla trvající tradice „černého křesla.“ Ronald Reagan v roce 1981 pak jmenoval do soudu první ženu. V roce 2009 prezident Obama jmenoval prvního soudce hispánského původu a navíc ženu – Soniu Sotomayor. Kritéria rasy a pohlaví v dnešní době budou hrát stále větší roli a mohou se stát rozhodujícím faktorem při rozhodovaní o nominaci. V současné době není v soudu žádný Asiat a stále je kritizováno malé množství žen mezi soudci. To byl mimo jiné i důvod, proč obě nominace prezidenta Obamy získaly ženy.

2.2 Osobní vlastnosti

Kromě již výše zmíněné vysoké profesionální kvality je u potenciálních soudců nutné zajistit i osobní kvality. Prezidenti často vybírají osoby jim blízké jak politicky, tak i osobně. Polovina jmenovaných soudců byla dříve přáteli nebo spojenci prezidenta, který je navrhl.[10] Toto ale není universálně platné pravidlo a v současné době stále více dochází k odklonu od této tradice. Důvodů může být více, ale jedním z hlavních je možnost problémů při schvalovacím procesu ze strany Senátu, kvůli zpochybnitelné nestrannosti soudce. Důležitá je ale i podpora nominanta mezi senátory, jeho kontakty mezi osobami, které by mu mohly získat hlasy a další vztahy, které by mohly napomoci nebo ohrozit jeho potvrzení.

Vedle odborné a osobnostní způsobilosti může prezident sledovat i vlastnosti jako je vůdcovství, znalost fungování soudní administrativy nebo schopnost sbližovat své kolegy. Taková skladba vlastností je sledována hlavně při výběru předsedy Nejvyššího soudu, který vedle soudcovských schopností musí být schopný soud reprezentovat na veřejnosti a udržovat jeho vnitřní soudržnost. Roli bude hrát i nominantův věk, který na jedné straně nesmí způsobit dojem nezkušenosti, ale na druhé straně ale musí dávat záruky, že soudce u soudu zůstane po delší dobu.[11]

2.3 Politická orientace

Dnes i v minulosti asi nejvíce diskutovaná je nominantova politická orientace. Rozhodování o ústavních otázkách dává Nejvyššímu soudu obrovský prostor pro de facto politické rozhodování a nelze se divit, že obě velké politické strany se snaží si zajistit kontrolu nad tímto orgánem. Soudci jsou často vybíráni na základě jejich osobních a politických názorů. Zatímco republikánští prezidenti vybírají nominanty konzervativní, demokraté preferují osoby s liberálním náhledem. Prezidenti vybírají 90% nominantů z řad vlastní strany a to osoby jak politicky aktivní, tak i pouhé pasivní podporovatele.[12] Výběr nominantů na základě jejich politických názorů ovšem s sebou přináší i problémy. Zatímco v krátkodobém horizontu noví soudci skutečně sledují předpokládanou politickou linii, v dlouhodobém hledisku se jejich názory postupně mění. Příkladem může být nominace budoucího předsedy Nejvyššího soudu Earla Warrena prezidentem Eisenhowerem. Prezident jeho nominaci později zhodnotil za největší chybu v úřadu,[13] protože původně konservativní Warren byl později iniciátorem některých rozhodnutí rušících rasovou segregaci.

Politická orientace nominantů hraje v dnešní době velkou roli, neboť SCOTUS stále méně rozhoduje v rámci obecného konsensu. Zatímco v období do 2. světové války soud rozhodoval povětšinou jednomyslně nebo jen s minimálním množstvím disentů a názorový rozkol soudci projevovali soukromě, v dnešní době je až 20% rozhodnutí provedena v poměru 5:4 hlasů, tedy ve velmi těsné většině.[14] Důvodem pro nárůst disentů a rozkolu v rámci Nejvyššího soudu je podle některých používání větší palety interpretačních nástrojů. Odklon od striktně historicko-právního náhledu vedl k vyšší míře zapojení sociálně-politických zkušeností jednotlivých soudců. To vede k rozdělení soudu do dvou různě velkých politických bloků, kde rozhodující vliv hraje stanovisko nejvíce centristického soudce. Při obsazování pozic v Nejvyšším soudu platí nepsané pravidlo, že za konzervativního soudce bude jmenován jiný konzervativec a naopak. Obě strany se pak snaží do soudcovské lavice dostat osobu co nejvíce nakloněnou jejich hodnotám a zvrátit rovnováhu ve svůj prospěch.

Pro analýzu ideologických bloků v rámci soudu se používá takzvaná bloková analýza.[15] Principem je získat procentuální shodnost při hlasování jednotlivých soudců za určité období. Poměrně zajímavé je, že soudci jmenovaní jedním prezidentem mají větší míru shodného hlasování.[16] Zjevné je to u soudců jmenovaných prezidentem Georgem W. Bushem, tedy soudci Robertsem a Alitem, kde panuje 96% shoda, ale i u soudkyň Sotomayor a Kagan jmenovaných prezidentem Obamou, kde je shoda 94%.

Bloková analýza rozhodnutí z roku 2010[17]

Thomas Scalia Roberts Alito Kennedy Breyer Sotomayor Kagan Ginsburg
Thomas X 86 89 89 86 70 68 66 65
Scalia 86 X 90 86 83 65 67 70 65
Roberts 89 90 X 96 90 72 71 69 65
Alito 89 86 96 X 88 69 72 68 63
Kennedy 86 83 90 88 X 74 73 72 66
Breyer 70 65 72 69 74 X 87 87 85
Sotomayor 68 67 71 72 73 87 X 94 85
Kagan 66 70 69 68 72 87 94 X 91
Ginsburg 65 65 65 63 66 85 85 91 X

2.4 Dočasné doplnění soudu

Jedinou výjimkou z Ústavou předepsaného pravidla součinnosti prezidenta a Senátu při jmenování soudců je tzv. recess appointment. K němu může prezident přikročit pouze v případě, kdy Kongres nezasedá, jako je např. období při povolební obměně mandátů. Prezident tuto pravomoc může využít při jmenování všech vyšších státních úředníků, které by jinak musel schvalovat Senát. Toto jmenování musí být ale do konce roku ratihabováno Senátem, jinak jmenování nebude dále platné. K jmenování soudce Nevyššího soudu touto cestou dochází ale jen vzácně – historicky se objevilo 12 takových případů. Všichni takto jmenovaní soudci s výjimkou jednoho, byli ve svých úřadech potvrzeni.[18]

Přesto ale tento typ jmenování je dost kontroverzní, což v roce 1960 vedlo k přijetí senátní rezoluce S. Res. 334 (86th), která podmiňovala jmenování touto formou závažností situace, která by jinak vedla k možnému ohrožení funkčnosti Nejvyššího soudu.[19] Argumentem pro tento krok bylo jednak snaha o zajištění nestrannosti soudců, kteří by mohli být pod tlakem z důvodu snahy zalíbit se prezidentovi, který by je až následně řádně navrhl Senátu k potvrzení. Druhým důvodem je legitimní zájem Senátu se účastnit procesu výběru osoby, která se bude podílet na výkladu ústavních práv.[20]

Přestože tato rezoluce neměla obecně závazný charakter, od posledního dočasného jmenovaného soudce Stewarta, kterého v roce 1958 do úřadu dosadil prezident Eisenhower, nebyl žádný soudce Nejvyššího soudu jmenován do úřadu tímto způsobem.[21] Nicméně soudci nižších federálních soudů jsou formou recess appointment do úřadů dosazování dodnes.


[1] SCOTUS. Dred Scott v. Sandford. 60 U. S. 393 (1857)

[2] SCOTUS. Brown v. Board of Education. 347 U. S. 483 (1954)

[3] JANDA, Kenneth. Výzva demokracie: systém vlády v USA. Vyd. 1. Překlad Dagmar Boušková. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. Str. 304. ISBN 80-858-5054-0

[4] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process: Roles of the President, Judiciary Committee, and Senate.Congressional Research Service. 2010. (cit. 2013-05-12). Dostupné z: http://www.fas.org/sgp/crs/misc/RL31989.pdf

[5] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 6

[6] Ibid. Str. 6-7

[7] Ibid. Str. 7

[8] NEUBAUER, David W a Stephen Scott MEINHOLD. Judicial process: law, courts, and politics in the United States. Vyd. 6. Boston: Wadsworth Cengage Learning, 2013. Str. 451. ISBN 11-113-5756-0

[9] Ibid. Str. 452

[10] NEUBAUER, David W a Stephen Scott MEINHOLD. Judicial process. Str. 450

[11] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 11

[12] NEUBAUER, David W a Stephen Scott MEINHOLD. Judicial process. Str. 450

[13] Ibid. Str. 451

[14] Ibid. Str. 464

[15] NEUBAUER, David W a Stephen Scott MEINHOLD. Judicial process. Str. 465

[16] Ibid. Str. 451

[17] Ibid. Str. 465

[18] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 16

[19] FISHER, Luis. Recess Appointments of Federal Judges. Congressional Research Service. 2001. (cit. 2013-05-12). Str. 16. Dostupné z: http://www.senate.gov/reference/resources/pdf/RL31112.pdf

[20] Ibid. Str. 16

[21] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 16-17

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu