Prezident může jmenovat soudce Nejvyššího soudu až v návaznosti na vyjádření souhlasu ze strany Senátu. Získat souhlas Senátu může být největší překážkou ve jmenování soudce, a proto i prezidentská administrativa vyvíjí velkou aktivitu v komunikaci se senátory právě před projednáváním nominanta. Nejedná se tak o samozřejmost a především v obdobích kohabitace Senátu a prezidenta z rozdílných politických stran se schvalovací proces může změnit v ideologickou bitvu. Ze 160 na plénum došlých nominací jich Senát v minulosti schválil 124. Ze zbylých 36 se pouze u 11 konalo hlasování a o dalších 25 se nehlasovalo vůbec. Ze zmíněných 25 nehlasovaných nominací jich 12 nebylo nikdy projednáno.[1] Odmítnuto bylo tedy jen poměrně malé množství nominací (8%), ale jedním z hlavních důvodů takto nízkého čísla je mobilizace prezidenta, který nominaci často stáhne na základě negativního stanoviska výboru pro soudnictví. Druhým důvodem může být pozdní nominace, která se nestihne Senátem projednat a „zemře“ spolu s daným zasedáním Kongresu.[2] Takové nominace jsou zpravidla znovu předloženy novému Senátu.
Po tom co návrh dorazí na plénum, je po konsultaci s vůdcem menšiny zařazen do senátního kalendáře pro záležitosti exekutivy.[3] Čas, který je k projednání návrhu určen, je rozdělen mezi senátní většinu a menšinu. Délka jednání a konkrétní datum je přijímáno pomocí všeobecného konsensu (unanimous consent), kdy pro schválení návrhu nesmí nikdo vystoupit proti.[4] Pomocí stejné techniky lze stanovit i přesný čas hlasování a vyhnout se tak obstrukčnímu chování. V případě, že není možné dosáhnout obecného konsensu, je možné o návrhu na omezení rozpravy a stanovení pravidel debaty dát hlasovat (motion). Pro přijetí takovéhoto návrhu na omezení (cloture) je nutné, aby pro návrh aktivně hlasovaly 3/5 všech senátorů.[5] Omezení debaty je ale často senátory přijímáno negativně a může zkomplikovat jinak bezkonfliktní schválení nominace. Přes to v roce 2005 většinoví republikáni pohrozili změnou pravidel pro omezení debaty, protože senátní demokraté drželi blokační menšinu pro zabránění omezení diskuze a svými obstrukcemi (filibuster) zároveň blokovali projednání nominantů prezidenta George W. Bushe.[6]
Během rozpravy nad nominací senátoři mohou vystupovat a diskutovat nad kvalitami nominanta. Senátoři hodnotí jak jeho profesní, tak i osobní vlastnosti, včetně jeho právních názorů. Zároveň v potaz jednotliví senátoři musí brát názor svých voličů a zájmových hnutí působících v jejich státech. Jejich hodnocení je podobné kritériím výběru nominanta ze strany prezidenta. Senátoři ze států s velkými minoritami budou jinak přistupovat k nominaci zástupce menšiny než jejich kolegové z jiných států. Roli při zvažování bude mít i přístup prezidenta, zda nominaci konsultoval se zástupci Senátu či nikoli.[7]
Hlasování o nominaci předchází stanovení typu hlasování. To může být pomocí hlasovacích lístků (roll-cast vote) nebo veřejné (voice vote). Pro schválení nominace je potřeba podpora prosté většiny přítomných senátorů.[8] Od roku 1967 všechna schvalování nominací do Nejvyššího soudu byla učiněna pomocí hlasovacích lístků. Po skončení hlasování mohou senátoři hlasující na vítězné straně požádat o potvrzující hlasování, kdy se celý proces opakuje. Tato možnost je zakotvena v jednacím řádu Senátu, ale v případě nominací do Nejvyššího soudu nebyla nikdy využita.[9]
Kromě možnosti schválení nebo odmítnutí nominace může plénum Senátu přikázat výboru další projednání nominace. Návrh na navrácení nominace výboru byl v minulosti použit osmkrát z toho dvakrát úspěšně. Poprvé na přelomu let 1873 a 1874 byla vrácena nominace George H. Williamse, která ve výboru zůstala neprojednána až do jejího stažení prezidentem Grantem. V roce 1925 došlo k vrácení nominace již zmíněného Harlana F. Stona. Důvodem byla Stonova činnost v úřadu ministra spravedlnosti, kdy nařídil vyšetřování vůči jednomu ze senátorů. Výbor stížnosti přezkoumal a znovu doporučil plénu schválení nominace.[10] Tato praxe byla ale opuštěna a v dnešní době je upřednostňováno případně současné řízení pléna a výboru jako se tomu stalo v roce 1991. Tehdy byl budoucí soudce Thomas již po řízení ve výboru obviněn ze sexuálního obtěžování. Plénum tedy požádalo výbor o vyšetření obvinění a organizaci příslušných slyšení, aniž by ale věc vrátilo zpět do výboru.[11]
Kandidatura
Jakmile Senát schválí nominaci, nominant se stává kandidátem na danou pozici. Tajemník Senátu potvrdí senátní rezoluci a informuje o tomto prezidentskou kancelář. Prezident pak může podepsat pověřující listiny pro nového soudce a předat je ministru spravedlnosti. Na pověřovací listiny je dána ministerská pečeť a spolu s textem přísahy a kopie senátní rezoluce je vše zasláno na adresu jmenovaného soudce.[12] Jmenování je nicméně účinné již od podpisu prezidenta.
Nově jmenovaný soudce následně skládá dva sliby – jeden předepsaný ústavou ústavním činitelům a druhý předepsaný zákonem o soudnictví.[13] Dříve byl jeden ze slibů skládán v Bílém domě do rukou prezidenta, ale od roku 2009 jsou oba sliby skládány v budově Nejvyššího soudu. Jedná se tak o přerušení dlouho kritizované tradice, která podle některých snižovala postavení soudců Nejvyššího soudu a podřizovala je prezidentovi.[14]
[1] BETH, Richard S. a Betsy PALMER. Supreme Court Nominations: Senate Floor Procedure and Practice, 1789-2007.Congressional Research Service. 2008. (cit. 2013-05-12). Str. 14. Dostupné z: http://www.fas.org/sgp/crs/misc/RL31171.pdf
[2] Ibid. Str. 17
[3] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 35
[4] Ibid. Str. 36
[5] Ibid. Str. 36
[6] Ibid. Str. 42
[7] Ibid. Str. 41
[8] Ibid. Str. 46
[9] Ibid. Str. 48
[10] Ibid. Str. 53
[11] Ibid. Str. 53
[12] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process: Roles of the President, Judiciary Committee, and Senate.Congressional Research Service. 2005. (cit. 2013-05-12). Str. 46. Dostupné z: http://fpc.state.gov/documents/organization/50146.pdf
[13] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 54
[14] Ibid. Str. 55
Diskuze k článku ()