Zamyšlení nad aktuálními změnami slovenské a polské právní úpravy interrupcí

Interrupce, které jsou v rozporu se svoji podstatou často označovány jako umělá přerušení těhotenství, byly vždy významným etickým a právním problémem. Bez ohledu na existenci více vzájemně vyhrocených přístupů můžeme nicméně v rámci historického vývoje pozorovat spíše tendence k jejich postupné liberalizaci.

JUDr. Bc. Jakub Valc, Ph.D.Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Krajský soud v Brně

Tento trend jde v ruku v ruce se zpolitizováním a prosazováním sexuálních a reprodukčních práv, mezi která je zařazováno také právo ženy rozhodovat o počtu a době narození svých dětí, ať už přímo, nebo prostřednictvím extenzivního výkladu práva na soukromý a rodinný život.

Dosavadní judikatura Evropského soudu pro lidská práva nám neposkytuje jednoznačné závěry ohledně toho, jakou koncepci právní úpravy dané oblasti je možné považovat za optimální, neboť je založena na nejednoznačném přístupu k povaze a hodnotě lidského života před narozením.[1] V důsledku toho je rozhodnutí zásadně ponecháno na národním zákonodárci, který může relativně autonomně stanovit úroveň právní ochrany nenarozeného dítěte, resp. rozhodovat o tom, zda bude jeho život chráněn pouze jako jeden z mnoha veřejných zájmů nebo naopak jako individuální právo na život. V prvním z uvedených přístupů se pochopitelně jedná o ochranu založenou na možnosti vyvažování ochrany nenarozeného života s právem na ochranu soukromého a rodinného života matky podle čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“).[2] 

Předně je však nutné položit si otázku, zda se ze strany Evropského soudu pro lidská práva nejedná o částečnou rezignaci na plnění své hlavní úlohy, která spočívá v řešení a výkladu právních otázek ohledně ochrany základních lidských práv a svobod zakotvených v EÚLP. Za znepokojující lze považovat zejména skutečnost, že se jedná o otázku týkající se rozhodování o zachování lidského života, jehož ochrana je spolu s lidskou důstojností všeobecně považována za základ moderního systému lidskoprávní ochrany.[3] Jinými slovy, lze považovat za alibistické, pokud Evropský soud pro lidská práva odmítne vyslovit jednoznačný závěr ohledně právního statusu nenarozeného dítěte a současně toto rozhodnutí ponechá na "volné úvaze" jednotlivých států, které tak mohou poskytovat právu na život ochranu ve zcela odlišném rozsahu. 

V každém případě je výsledkem výše uvedeného postupu stav, kdy se stanovení podmínek pro řešení kolize mezi ochranou života nenarozeného dítěte a právem ženy na rozhodnutí (ve vazbě na tzv. interrupce na žádost) odehrává v rámci individuálních historicko-společenských podmínek jednotlivých států. Můžeme se tak setkat jak s výrazně restriktivní, tak liberální právní úpravou.[4] Pokud se zaměříme výhradně na evropské právní prostředí, není překvapivé, že restriktivní právní úprava interrupcí je typická pro státy se silnou katolickou tradicí, jako je Polsko, Malta, San Marino či Andorra.[5] V nedávné minulosti bychom mohli do této skupiny států zařadit rovněž katolické Irsko, kde však na základě konaného referenda došlo ke změně právní úpravy umožňující podstoupit umělé ukončení těhotenství pouze v případě reálného ohrožení života matky.[6] Nově přijatá právní regulace naopak umožňuje provádět interrupce v počátku těhotenství také na základě prosté žádosti, čímž se Irsko ze dne na den zařadilo mezi většinu evropských států s liberální právní úpravou a současně potvrdilo trend v postupném prosazování práva ženy na rozhodnutí na úkor ochrany nenarozeného dítěte.[7] 

S ohledem na výše uvedené skutečnosti se můžeme setkat s názorem, že restriktivní přístup k interrupcím je záležitostí pouze několika evropských států, přičemž bude pod tlakem veřejného mínění postupně odstraněn. Ačkoliv nepopírám fakt, že liberální regulace umělého ukončení těhotenství v rámci evropských států jednoznačně dominuje, dovoluji si vyslovit jisté pochybnosti o tom, že nemůže dojít k politicko-právnímu obratu. 

V této souvislosti lze poukázat zejména na nedávné legislativní změny či návrhy, které se vyskytly ve dvou našich sousedních státech, a to na Slovensku a v Polsku. V prvním z uvedených států je současná právní úprava interrupcí koncipována stejně jako v České republice, kde lze podstoupit interrupci na prostou žádost do konce 12. týdně těhotenství, pokud tomu nebrání zdravotní důvody. Později pouze v případě ohrožení života a zdraví ženy, popř. za situace, kdy je zjištěno poškození či genetická vada plodu (do 24. týdne těhotenství).[8] 

Na rozdíl od České republiky, kde nelze pozorovat žádné reálné snahy o zpřísnění dané legislativy, na Slovensku je konzervativními politickými subjekty opakovaně usilováno o ztížení přístupu k provádění interrupcí na žádost. Jasným důkazem toho je také v současné době projednávaný návrh zákona, který již prošel prvním čtením v zákonodárném sboru a který má za cíl zpřísnit dosavadní právní úpravu provádění umělého ukončení těhotenství, jejíž ústavní konformita byla v minulosti slovenským Ústavním soudem výslovně potvrzena.[9] Konkrétně má na jejím základě dojít nejen k prodloužení povinné čekací doby k provedení daného lékařského zákroku či k rozšíření poskytovaných informací zdravotnickým personálem, ale také k evidenci údajů o těhotné ženě a  okolnostech, za kterých byla interrupce podstoupena.[10] 

Slovensko však není jediným příkladem evropského státu, který navzdory převažujícímu liberálnímu přístupu směřuje k omezení právní možnosti ženy rozhodovat o svém těhotenství prostřednictvím podstoupení interrupce. V Polsku totiž došlo před několika dny k vydání rozhodnutí tamního Ústavního soudu, který zrušil jako protiústavní ustanovení zákona o plánování rodiny, ochraně lidského embrya a podmínkách ukončení těhotenství, na základě kterých bylo umožněno provádět interrupce rovněž v případě existence genetických vad plodu. V důsledku toho došlo k zúžení právní úpravy na pouhé dva taxativní (zákonné) důvody k provedení umělého ukončení těhotenství, a to za situace, kdy je zdraví nebo život matky ohrožen nebo je těhotenství důsledkem trestného činu (typicky znásilnění).[11]

Jak se dalo očekávat, dané rozhodnutí polského Ústavního soudu vyhrotilo již dlouhotrvající střet společenských názorů, resp. vedlo k negativní reakci řady mezinárodních organizací prosazujících sexuální a reprodukční práva žen.[12] 

Podle mého názoru ovšem nelze zpřísnění interrupční legislativy jednostranně interpretovat jako zhoršení dosaženého standardu lidskoprávní ochrany, resp. znemožnění rozhodovat o počtu a době narození svých dětí. Je totiž nutné vzít alespoň do úvahy skutečnost, že vedení sexuálního života je až na jisté a zavrženíhodné excesy svobodnou volbou každého jednotlivce. Pokud tedy spolu žena a muž mají pohlavní styk, ať už za účelem reprodukce či nikoliv, přebírají tím automaticky určitou míru odpovědnosti za své jednání, což souvisí nejen s rizikem přenosu pohlavní nemoci, ale také početím dítěte, které se následně stává na těle ženy dočasně (biologicky) závislé. Můžeme se proto ptát, zda by v takovém případě neměla naopak vznikat nejen morální, ale také právní odpovědnost za zachování života vlastního dítěte, pakliže jeho vývoj zdraví či život matky nijak neohrožuje.[13]

Zásadní roli by samozřejmě měla sehrávat role státu, který by měl na jednu stranu případnou právní odpovědnost vynucovat, ale současně poskytovat dostatečné sociální záruky k donošení a výchově dítěte. V opačném případě může nastat situace, kdy podstoupení interrupce na žádost není de facto svobodnou volbou, ale rozhodnutím, ke kterému jsou rodiče donuceni objektivními okolnostmi. Vyvstává proto otázka, zda je snaha o liberalizaci právní úpravy motivována výhradně ochranou autonomie vůle těhotných žen, pokud si uvědomíme, že omezení přístupu k interrupcím má přirozeně za následek zvýšení výdajů z veřejných rozpočtů, a to zejména v případě rodin nacházejících se v tíživé sociální situaci. Z čistě ekonomického hlediska je pro stát výhodnější, pokud jsou interrupce široce dostupné a v běžných případech navíc hrazené ze soukromých finančních prostředků. Ještě více je tento aspekt zesílen za předpokladu, že je u dítěte pomocí diagnostických metod odhalena přítomnost genetických vad či negativních predispozicí. V takovém případě se totiž pochopitelně jedná o dítě, které bude po narození a během života potřebovat nejen zvýšenou péči, ale také finanční podporu. Legalizace interrupcí tak může být v tomto ohledu chápána rovněž jako přenesení odpovědnosti za rozhodování o životě a smrti dítěte na rodiče, kteří mohou pod tíhou těchto okolností zvolit nejjednodušší východisko.[14] 

Pokud odhlédneme od ekonomických a sociálních faktorů, nelze opomenout, že provádění interrupcí z genetických důvodů je z povahy věci založeno na principu negativní eugeniky, neboť je hodnota lidského života posuzována na základě jeho kvality, resp. užitečnosti pro rodiče a celou společnost. Je se proto třeba ptát, zda ze své podstaty nesměřuje proti hodnotám, na kterých je ochrana lidských práv a svobod v moderních demokratických státech založena, mezi kterými zaujímá ochrana práva na život výsadní postavení. Nelze proto konkrétnímu státu vyčítat, že přistupuje v dané oblasti zdrženlivým či restriktivním způsobem, pakliže tímto způsobem usiluje o naplnění svého pozitivního závazku k zachování života nascitura, kterého de iure považuje za osobu a nositele práv. Vědecké ověřitelné poznatky o vývoji člověka v čase ostatně neposkytují podklad k tomu, aby byl personální status embrya či plodu přesvědčivě zpochybněn.[15]

Hodnocení správnosti či nesprávnosti jednotlivých legislativních přístupů k řešení interrupcí lze proto provádět pouze při současném zohlednění morálního a zejména právního statusu nascitura, čemuž se však Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře úspěšně a záměrně vyhýbá. Až čas proto ukáže, zda jsou tyto zatím ojedinělé tendence k omezování interrupcí pouze dočasným výkyvem, anebo zda se naopak stanou impulsem pro kritické zpochybnění dosavadního (liberálního) přístupu také v dalších evropských státech. Ačkoliv takový vývoj není pravděpodobný, nedávné události v Polsku a zejména na Slovensku ukazují, že ho nelze zcela vyloučit. 


[1] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 7. 2004, stížnost č. 53924/00, věc Vo proti Francii.

[2] Při stanovení rozsahu práva na ochranu soukromého a rodinného života matky nelze proto opomíjet zájem na zachování života dítěte, které s ní po dobu těhotenství tvoří doslova dualitu v jednotě. Srov. rozhodnutí Komise pro lidská práva ze dne 12. 7. 1977, stížnost č. 6959/75, věc Bruggemann a Scheuten proti Německu.

[3] Srov. Nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, a ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07.

[4] The World´s Abortion Laws [online]. Center for Reproductive Rights [cit. 25. 10. 2020]. Dostupné z: https://reproductiverights.org/worldabortionlaws 

[5] PIETRUCHOVÁ, Oľga et al. Interrupcia a právo. Právna analýza legálneho stavu interrupcií z pohladu medzinárodných a národných právnych systémov [online]. Prešov: Esfem, 2007, s. 12 [cit. 25. 10. 2020]. Dostupné z: http://www.rodicovstvo.sk/interrupcie_pravo.pdf 

[6] Tato právní úprava zahrnovala rovněž případy reálného rizika sebevraždy, a to v návaznosti na přijetí rozsudku Nejvyššího soudu Irska ze dne 5. 3. 1992, [1992] IESC 1; [1992] 1 IR 1, věc Attorney General v. X a další.

[7] Health (Regulation of Termination of Pregnancy) Act 2018 [online]. Government of Ireland [cit. 25. 10. 2020]. Dostupné z: http://www.irishstatutebook.ie/eli/2018/act/31/enacted/en/html 

[8] Právní regulace interrupcí na žádost je zakotvena v § 4 zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství. V ostatních případech je nutné vycházet rovněž z prováděcího právního předpisu, kterým je vyhláška č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství.

[9] Srov. nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS. 12/01.

[10] Zejména prodloužení povinné čekací doby může podle kritiků daného návrhu zákona v některých případech vést doslova k “promeškaní zákonné lhůty”. Srov. Draconian restrictions on abortion would endanger the lives of women and girls [online]. Amnesty International, publikováno dne 16. 9. 2020 [cit. 25. 10. 2020]. Dostupné z: https://www.amnesty.org/en/latest/news/2020/09/slovakia-draconian-restrictions-on-abortion-would-endanger-the-lives-of-women-and-girls/ 

[11] Poland’s Constitutional Tribunal Rolls Back Reproductive Rights [online]. Amnesty International, publikováno dne 22. 10. 2020 [cit. 25. 10. 2020]. Dostupné z: https://www.amnesty.org/en/latest/news/2020/10/polands-constitutional-tribunal-rolls-back-reproductive-rights/ 

[12] Tamtéž.

[13] VALC, Jakub. Nenarozené dítě jako objekt lidskoprávní ochrany v České republice [online]. Brno, 2017 [cit. 10. 8. 2018]. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 130-132. Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/th/qq4nj/Rigorozni_prace.pdf 

[14] Tamtéž.

[15] ČERNÝ, David; JURIGOVÁ, Martina. Lidské embryo v perspektivě bioetiky. In ČERNÝ, David (ed.). Lidské embryo v perspektivě bioetiky, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 59-64.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři