Digitální pracovní platformy jako zaměstnavatelé – část I.

Přibližuje rozhodnutí orgánů inspekce práce o problematice nelegálního zaměstnávání v případě kurýrů – doručovatelů nákupů. Analyzován je skutkový stav spolu s právním hodnocením, a to v jednotlivých aspektech závislé práce, kdy důraz je kladen též na doposud nevyjasněné otázky hospodářské a osobní závislosti, na které přináší odpověď až judikatura správních soudů.

O fenoménu digitálních pracovních platforem[1] bylo v teoretické rovině v tuzemských poměrech již mnohé řečeno.[2] V pracovněprávních aspektech je klíčová otázka statusu pracovníků na digitálních pracovních platformách.[3] V obecné rovině by bylo možné konstatovat, že základní argumenty již byly doktrinálně vysloveny,[4] avšak přesto doposud nebylo postaveno najisto, zda příslušné orgány budou pracovníky v rámci digitálních pracovních platforem kvalifikovat jako zaměstnance, či naopak jako osoby samostatně výdělečně činné.

Prozatím u nás nejsou dohledatelná rozhodnutí správních soudů v této oblasti, nicméně výkon práce kurýrů byl již předmětem rozhodovací činnosti orgánů inspekce práce, které konstatovaly, že u těchto pracovníků došlo k nelegální práci.[5] Uvedené rozhodnutí týkající se mj. kurýrů (doručovatelů) bude dále přiblíženo a analyzováno ze skutkového a právního hlediska.

Definiční znaky závislé práce a obojetné činnosti

Jasné rozlišení a měřítko pro určení závislé práce na straně jedné a výkonu samostatně výdělečné činnosti na straně druhé je stále přetrvávajícím úskalím pracovněprávní legislativy. Ač některé činnosti mohou být vykonávány jako tzv. obojetné (tj. lze je konat v režimu závislé práce, avšak taktéž i v režimu samostatné výdělečné činnosti), přesto je i u těchto obojetných činností možné hodnotit míru závislosti, kdy lze plně odkázat na závěry Tkadlece, který shrnuje rozhodující aspekty:

1. hospodářská závislost,
2. provedení testu kontroly,
3. osobní výkon činnosti,
4. soustavnost,
5. pravidelnost v odměňování a v udílení pokynů,
6. hrazení nákladů a odpovědnost,
7. čas a místo výkonu činnosti poskytovatele práce,
8. podřízení smluvního vztahu zákoníku práce (používání institutů zákoníku práce),
9. subjektivní vnímání smluvního vztahu.[6]

Tyto závěry v jistém smyslu korespondují též se zahraničními přístupy, kdy pro případ hodnocení pracovníků na digitálních pracovních platformách lze odkázat např. na tzv. ABC test.[7]

Je z povahy věci zřejmé, že se v případě digitálních pracovních platforem o „čisté“ naplnění znaků závislé práce bude jednat zřídkakdy. Naopak ve většině případů se bude jednat o limitní a hraniční podmínky, kdy samozřejmě bude nezbytně nutné vycházet z okolností konkrétního případu. I z těchto důvodů byl v závěru roku 2021 představen návrh směrnice 2021/0414 (COD) o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím digitálních pracovních platforem.[8] Směrnice by v budoucnu měla usnadnit legislativní sladění úpravy výkonu závislé práce na digitálních pracovních platformách napříč členskými státy Evropské unie. V tomto směru je ovšem potřebné se zamyslet již nad problematikou v konturách současné právní úpravy de lege lata.

Východiskem zůstávají definiční znaky závislé práce dle § 2 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (též jen „zák. práce“), podle nichž se o závislou práci jedná tehdy, pokud je:

• vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,
• jménem zaměstnavatele,
• podle pokynů zaměstnavatele, a
• zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.

Nadto platí podmínky výkonu závislé práce dle § 2 odst. 2 zák. práce, jakožto pomocná kritéria:

• závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci,
• na náklady a odpovědnost zaměstnavatele,
• v pracovní době,
• na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě.

Kurýr jako zaměstnanec digitální pracovní platformy pod hledáčkem inspekce práce

Skutkové vymezení

Pokud jde o skutkové přiblížení kontroly provedené SÚIP,[9] dle té bylo zjištěno, že činnost kurýrů, jejichž náplň práce představoval rozvoz zakázek (nákupů) pro koncové zákazníky platformy, byla vykonávána jak fyzickými osobami jako osobami samostatně výdělečně činnými (též jen „OSVČ“), tak i zaměstnanci dle dohody o provedení práce (též jen „DPP“) s pracovním úkolem „rozvoz zakázek“. Z provedeného dokazování SÚIP uzavřel, že práce kurýrů OSVČ a kurýrů DPP se v ničem (krom zvláštních bonusů u OSVČ) nelišila, neboť práce byla „totožného charakteru, stejně organizována, stejně prováděna a stejně kontrolována“, kdy touto činností byla zajišťována podnikatelská činnost platformy, která byla připravena, organizována i kontrolována platformou při využití stejných pracovních prostředků, při zcela totožném postupu kurýrů.[10]

Kurýři pracovali v nerovnoměrném rozvržení pracovní doby, v krátkém (středa, čtvrtek) a dlouhém (pondělí, úterý, pátek, sobota, neděle) týdnu. Práce byla obvykle konána od 8 hodin (některými kurýry již od 6 hodin) do zpravidla 20 hodin (opět někteří až do 22 hodin) s dvou – až tříhodinovou pauzou. Kurýři OSVČ měli v nájmu terminál na přijímání plateb, automobil a mobilní telefon s aplikací. Výkon práce byl zásadně shodný, neboť při příchodu do práce se kurýr přihlásil do aplikace (pro DPP byla v rámci aplikace evidována též pracovní doba, oproti tomu OSVČ si evidoval jen realizované zakázky), byla zaevidována jeho dostupnost a od této chvíle mu mohly být přidělovány zakázky. Následně přes aplikaci obdržel informaci o zakázce (místo vyzvednutí, místo doručení, nejvhodnější trasu), koncový zákazník zaplatil (v hotovosti či bezhotovostně prostřednictvím terminálu), přičemž takovýchto zakázek bylo vyřízeno při jedné cestě přibližně osm, a následně se celý proces opakoval. V době pauzy se kurýr nahlásil na dispečink, který jej z aplikace odhlásil. Po pauze se kurýr opět přihlásil sám do aplikace a práci konal, dokud byly zakázky, nejpozději do 22 hodin. Kontrolu prováděla platforma (GPS v automobilu i mobilním telefonu), reklamaci koncového zákazníka vyřizovala platforma. Odměňování bylo nastaveno jednotně 45 Kč za zakázku (v případě OSVČ navíc s možným bonusem), fakturace kurýrů OSVČ byla jedenkrát za měsíc. Pokud kurýři nemohli práci konat, svou absenci hlásili svému „vedoucímu“, který za ně zajistil náhradu.

Článek byl publikován v Advokátním deníku.

---

Zajímá Vás pracovní právo? Na kongresu Právní prostor 2024 se budeme novému pracovnímu právu věnovat hned v několika příspěvcích. Program kongresu najdete na adrese https://kongrespravniprostor.cz/.

---

[1] Za platformu je možné obvykle považovat určitou aplikaci, avšak formálně ji zásadně provozuje obchodní společnost ji vlastnící (např. Bolt Services CZ s. r. o., Wolt Česko s. r. o., VELKÁ PECKA s. r. o., Košík.cz s. r. o., etc.). Pracuje-li se s pojmem platforma, jedná se o subjekt, který vlastní a obvykle též provozuje danou platformu.

[2] Srov. V. Krajčík, J. Veber, A. Ključnikov a kol.: Analýza dopravních služeb v sektoru sdílené ekonomiky a na jejím pomezí, VŠPP, Praha 2017, dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezite-dokumenty/Sdilena-ekonomika.pdf; Úřad vlády České republiky: Analýza sdílené ekonomiky a digitálních platforem, Sekce pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR, 2017, dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/urad-vlady/poskytovani-informaci/poskytnute-informace-na-zadost/Priloha_4_Material_Analyza.pdf. Dále J. Pichrt, R. Boháč, J. Morávek (eds.): Sdílená ekonomika – sdílený právní problém? Wolters Kluwer, Praha 2017. Např. též J. Pichrt, R. Boháč, J. Morávek (eds.): Sdílená ekonomika a delikty, Wolters Kluwer, Praha 2018. K uvedenému též M. Krupa: Dopravní aplikace sdílené ekonomiky a jejich veřejnoprávní regulace, Leges, Praha 2019. Taktéž srov. P. Podrazil, V. Jirásko: Pracovní podmínky ve světle digitálních platforem, Práce a mzda č. 3/2022, str. 22-29.

[3] Pojem pracovník používáme nikoli ve smyslu unijní úpravy či zahraničních přístupů (kdy se jedná o mezikategorii mezi zaměstnancem a osobou samostatně výdělečně činnou), ale pro osoby realizující práci s pomocí, resp. prostřednictvím digitálních pracovních platforem.

[4] První z nich se přiklání k závěru, že v případě pracovníků v rámci platforem se nejedná o zaměstnance (srov. M. Krupa, op. cit. sub 2, str. 86). Druhý naopak preferuje výklad, dle kterého se i v případě takovýchto pracovníků musí jednat o zaměstnance a jejich vztah je vztahem pracovněprávním [srov. P. Stonjek: Sdílená ekonomika – kdy se již jedná o podnikání? in J. Pichrt, R. Boháč, J. Morávek (eds.): Sdílená ekonomika – sdílený právní problém?, op. cit. sub 2, str. 284].

[5] Pojem nelegální práce je dále s pojmy nelegální závislá práce, umožnění nelegálního zaměstnání či nelegální zaměstnávání užíván promiscue.

[6] Viz M. Tkadlec: Posuzování závislé práce a její limity, Právní rozhledy č. 13-14/2022, str. 484-490.

[7] V rámci testu ABC (původem primárně ze Spojených států amerických) se zkoumá zejména: a) osvobození od kontroly a řízení, b) odlišnost vykonávané práce od obvyklé obchodní činnosti najímajícího subjektu (vč. otázky soustavnosti), c) samostatná provozuschopnost realizované činnosti bez najímajícího subjektu. Test přitom stojí na vyvratitelné domněnce existence pracovního poměru. Blíže srov. R. Sprague: Using the ABC Test to Classify Workers: End of the Platform-Based Business Model or Status Quo Ante? 11 William & Mary Business Law Review, 2020, p. 733-767, dostupné z: https://ssrn.com/abstract=3526353.

[8] Final report: Study to support the impact assessment of an EU initiative to improve the working conditions in platform work ze dne 22. 10. 2021, dostupné z: https://ec.europa.eu/social/main.jsp?catId=738&langId=cs&pubId=8428&furtherPubs=yes.

[9] Zkratka SÚIP v rámci článku zahrnuje orgány inspekce práce, ať již se jedná o oblastní inspektorát inspekce práce, či Státní úřad inspekce práce v Opavě.

[10] Rozhodnutí Oblastního inspektorátu pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 15. 2. 2019, č. j. 24710/9.30/18-30 (též jen „rozhodnutí OIP“). Získáno prostřednictvím žádosti dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.