K přímé odpovědnosti zaměstnance (či jiného pomocníka) za škodu

Dříve bylo jasno

Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“ nebo „obč. zák.“) nemohl poškozený (třetí osoba), jemuž způsobil škodu zaměstnanec při plnění pracovních úkolů, tohoto zaměstnance žalovat. Poškozený směl náhradu požadovat pouze po zaměstnavateli, který se pak se zaměstnancem vypořádal podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“). Tolik § 420 odst. 2, věta druhá obč. zák.

Toto pravidlo bylo dokonce formulováno tak široce, že nevylučovalo jen nárok poškozeného vůči zaměstnanci, ale vůči jakékoliv osobě (pomocníkovi), kterou jiná osoba (principál) použila při své činnosti. To z něj činilo mezinárodní raritu.[1] Není proto divu, že se soudní praxe doslovnému výkladu § 420 odst. 2, věty druhé obč. zák. vzpírala a proti textu zákona dovodila, že se věta druhá uplatní jen tehdy, pokud „je přímý škůdce v zaměstnaneckém nebo obdobném právním vztahu vůči právnické, popř. fyzické osobě a škodu způsobil při činnosti, kterou prováděl pro tuto osobu dle jejích příkazů a pokynů, nikoliv tedy vlastním jménem a na vlastní riziko.“[2] V podstatě tím vyloučila použití druhé věty § 420 odst. 2 obč. zák. na tzv. samostatné pomocníky (subdodavatele). Proti nim se tak poškození přece jen směli domáhat náhrady škody přímo.[3]

Koncepční změny deliktního práva a nové výklady

S příchodem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“) doznalo deliktní právo významných koncepčních změn. Zákonodárce především bez náhrady vypustil dřívější pravidlo o omezení přímé odpovědnosti pomocníků v § 420 odst. 2, větě druhé obč. zák., pročež se objevily názory, že občanský zákoník nově obecně umožňuje, aby se poškozený domáhal náhrady škody vedle principála i přímo vůči jeho pomocníkovi. Odborná literatura se v této souvislosti soustředila na výklad § 2914 o. z., který upravuje deliktní odpovědnost principálů za delikty jeho pomocníků.

Ve vztahu k zaměstnancům, jedné z nejvýznamnějších podmnožin pomocníků, byl tento výklad od počátku kontroverzní. S jistou dávkou zjednodušení lze říct, že autoři specializující se na pracovní právo setrvávali navzdory zrušení § 420 odst. 2, věty druhé obč. zák. na dřívějším výkladu (zejména s odkazem na zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance),[4] zatímco civilisté by vedle nároku vůči zaměstnavateli připustili i přímý nárok vůči zaměstnanci – a to buď omezený do výše zaměstnancovy expozice vůči zaměstnavateli podle § 257 zák. práce,[5] anebo neomezený s tím, že zaměstnanec by vůči zaměstnavateli měl právo na doplacení případného rozdílu mezi výší uhrazené škody a limitů podle § 257 zák. práce.[6] Tito autoři argumentovali zejména tím, že zákoník práce upravuje pouze vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, nikoliv mezi zaměstnanci a třetími osobami [§ 1 písm. a) zák. práce], a dále poukazem na srovnání se zahraničními právními řády. Pokud je tedy zaměstnanec deliktně způsobilý a svým jednáním sám naplnil obecné podmínky pro vznik povinnosti nahradit škodu (typicky podle § 2910 o. z.), pak ji má podle těchto autorů poškozenému nahradit.

Zašantročené kuchyňské zařízení aneb první podrobnější stanovisko Nejvyššího soudu

Po téměř sedmi letech od nabytí účinnosti (nového) občanského zákoníku se právnická obec dočkala prvního podrobnějšího stanoviska Nejvyššího soudu k odpovědnosti (za) pomocníka, a to v rozsudku ze dne 26. října 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021.[7]

Skutkový stav byl následující.[8] Zaměstnanec společnosti ZANAP Liberec, s.r.o. (dále jen „ZANAP Liberec“), která se zabývá prodejem, montáží, opravami, demontáží a likvidací kuchyňského zařízení, demontoval dne 13. října 2015 kuchyňské zařízení (pojízdnou výdejní vodní lázeň, dvoudvéřovou chladící skříň, pizza pec a další) v jednom libereckém stravovacím zařízení, a to za asistence provozovatele tohoto stravovacího zařízení (dále jen „provozovatel“). Zaměstnanec kuchyňské zařízení naložil do dodávky označené obchodní firmou ZANAP Liberec, zařízení odvezl a vyložil na dvůr v sídle ZANAP Liberec. Další osud kuchyňského zařízení již nebyl zcela zřejmý. Jisté však bylo, že zpět k provozovateli se již kuchyňské zařízení nedostalo.

Provozovatel tvrdil, že uzavřel se ZANAP Liberec dohodu o převzetí kuchyňského zařízení k uskladnění. Vycházeje z toho, že kuchyňské zařízení nebylo po vyložení řádně zabezpečeno, pročež bylo odcizeno či zašantročeno, podal reivindikační žalobu, a to jak na ZANAP Liberec, tak jejího zaměstnance, který kuchyňské zařízení odvezl a vyložil. Pro případ nemožnosti vydání kuchyňského zařízení požadoval, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 131 738 Kč.

Společnost ZANAP Liberec naopak tvrdila, že s provozovatelem nikdy žádnou dohodu neuzavřela a že za kuchyňské zařízení nikdy nepřevzala odpovědnost.

Podle Okresního soudu v Liberci mezi účastníky nevznikl žádný závazek, pročež žalobu zamítl v plném rozsahu. K odvolání provozovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci věc okresnímu soudu vrátil, pokud šlo o zamítnutí žaloby proti ZANAP Liberec, neboť okresní soud dostatečně nepoučil provozovatele o jeho důkazní povinnosti ohledně tvrzení, že byla uzavřena dohoda o převzetí kuchyňského zařízení, což bylo pro posouzení věci rozhodné. Naopak co do zamítnutí žaloby proti zaměstnanci krajský soud rozsudek potvrdil, a to mimo jiné proto, že se podle něj zaměstnanec dopustil popsaného jednání jako zaměstnanec ZANAP Liberec při plnění pracovních úkolů. Proto i kdyby zaměstnanec způsobil svým jednáním škodu, odpovídal by za ni podle § 2914 o. z. pouze zaměstnavatel, nikoliv zaměstnanec.

Posledně uvedenou, „potvrzovací“ část rozsudku krajského soudu napadl provozovatel dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v otázce hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena: zda § 2914 o. z. zakládá přímou odpovědnost zaměstnance, nebo ne.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a ve svém rozsudku se nejprve věnoval obecně výkladu § 2914 o. z. a poté zaměstnancům jako konkrétní podmnožině pomocníků.

Přímý nárok vůči pomocníkovi není vyloučen

Nejvyšší soud správně reflektoval zrušení dřívějšího nešťastného pravidla v § 420 odst. 2 obč. zák. a v souladu s názory prezentovanými v odborné literatuře uzavřel, že „poškozenému současná právní úprava zásadně neupírá přímý nárok na náhradu škody i vůči pomocníkovi.“ Nejvyšší soud uvedl, že § 2914 o. z. vychází z premisy, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, by měl také nést rizika s jeho činností spojená, a že smyslem § 2914 o. z. je posílení ochrany poškozeného, neboť v případě porušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.) pomocníkem má poškozený možnost požadovat náhradu jak od pomocníka, tak od principála. V konkrétním případě bude nicméně připuštění přímého nároku vůči pomocníkovi záviset na jeho statusu, resp. na jeho vztahu s principálem.

Samostatný pomocník: samostatná povinnost k náhradě škody

Nejvyšší soud potvrdil, že tzv. samostatný pomocník (subdodavatel) ve smyslu § 2914, věty druhé o. z. má samostatnou (výlučnou) povinnost k náhradě škody. Pouze pokud principál samostatného pomocníka nepečlivě vybral nebo na něj nedostatečně dohlížel, bude za splnění pomocníkovy povinnosti k náhradě škody ručit ve smyslu § 2018 a násl. o. z.[9] 

Nesamostatný pomocník: záleží na míře závislosti a autonomie

Svůj obecný závěr o možné přímé odpovědnosti pomocníka ovšem Nejvyšší soud významně zrelativizoval u tzv. nesamostatných pomocníků ve smyslu § 2914, věty první o. z. Podle Nejvyššího soudu toto nové ustanovení sice přímou odpovědnost pomocníka nevylučuje, ale nelze s jistotou říct, zda bylo zákonodárcovým záměrem ji připustit. Jazykový výklad prý umožňuje oba výklady. Vycházeje z toho, že § 2914 o. z. je třeba vykládat především ve světle zvláštních pravidel upravujících postavení pomocníků v různých pozicích (např. zaměstnanec, statutární orgán, úřední osoba, starosta, člen spolku, představitel SVJ a celá řada různých zmocněnců), Nejvyšší soud uzavřel, že „právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě.“

U zaměstnanců vše při starém

Teprve ve světle těchto obecných závěrů se Nejvyšší soud věnoval vlastní právní otázce, pro kterou připustil dovolání, tedy zda § 2914 o. z. zakládá přímou odpovědnost zaměstnance, nebo ne. Výše jsme uvedli, že v odborné literatuře se objevily tři základní názory na řešení této otázky. Tyto názory Nejvyšší soud výstižně shrnul, a nakonec se přiklonil ke konzervativnímu názoru, podle kterého poškozený přímý nárok proti zaměstnanci nemá.

Nejvyšší soud vyšel z toho, že zaměstnanci se nepodílejí na tvorbě vůle svého zaměstnavatele, jehož úkoly plní a jehož pokyny jsou vázáni, a také je třeba vzít v potaz garanci omezené odpovědnosti zaměstnance za činnost prováděnou v pracovněprávním vztahu, která plyne ze zákoníku práce. Za současného zdůraznění toho, že zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance je hodnotou, která chrání veřejný pořádek (§ 1a odst. 2 zák. práce), Nejvyšší soud uzavřel, že ochrana zaměstnance zde musí převážit nad ochranou poškozeného.

Kritické poznámky – odpovědnost zaměstnance

Aniž bychom chtěli zpochybnit, že co do výsledku je řešení zvolené Nejvyšším soudem (tj. že zaměstnanec přímo neodpovídá třetí osobě za škodu) řešením jistě možným, máme za to, že ve prospěch tohoto řešení nesvědčí v platném právu zrovna ty nejsilnější argumenty.

Nejvyšší soud neuvedl na podporu zvoleného řešení v podstatě žádný jiný argument než zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance projevující se mj. garancí omezené odpovědnosti zaměstnance za činnost prováděnou v pracovněprávní vztahu. Uvedl, že „[m]ěl-li by totiž zaměstnanec odpovídat poškozenému zčásti či dokonce v neomezeném rozsahu, nastává zde těžko řešitelný hodnotový rozpor mezi dílčí ochranou a posílením postavení poškozeného a garancí omezené odpovědnosti zaměstnance za činnost prováděnou v pracovněprávním vztahu.“ Podle nás je právo plné hodnot a zásady, které tyto hodnoty ztělesňují, jsou spolu mnohdy v rozporu. To není nic neobvyklého ani nežádoucího. Je pak úkolem interpreta, chce-li hodnotami argumentovat, tyto hodnoty při výkladu právního předpisu identifikovat, vzájemně poměřit a odůvodnit, proč je namístě tu kterou hodnotu či zásadu upřednostnit.

Nejvyšší soud však zůstal jen u identifikace těchto hodnot. Na jejich poměření rezignoval nebo přinejmenším taková úvaha nenašla v odůvodnění rozsudku svůj odraz. Nejvyšší soud totiž v odůvodnění nijak nezhodnotil svízelnou situaci, do které se v důsledku řešení zvoleného Nejvyšším soudem budou dostávat poškození v případě platební neschopnosti či neochoty zaměstnavatele, a to i v případech, kdy jim zaměstnanec způsobí škodu úmyslně či v opilosti.[10]

Pochybnosti o řešení zvoleném Nejvyšším soudem zavdává také to, že zatímco proti neomezené přímé odpovědnosti zaměstnance vůči poškozenému je ještě argument zvláštní zákonnou ochranou postavení zaměstnance srozumitelný a obhajitelný, při zvažování „střední varianty“, podle které je zaměstnanec přímo odpovědný třetí osobě pouze do výše své expozice vůči zaměstnavateli podle zákoníku práce, už nikoliv. Jak uvedl F. Melzer, oproti této „střední variantě“ může u varianty s absolutním vyloučení přímého nároku třetí osoby spočívat ochrana zaměstnance snad jen v určitém „procesním komfortu“, že nebude žalován třetí osobou; výše náhrady, ke které bude povinen, je však stejná.[11] Proč by zaměstnancův „procesní komfort“ měl převážit nad zájmem na odškodnění poškozených Nejvyšší soud nevysvětlil.

Kritické poznámky – odpovědnost pomocníka obecně

Významné otazníky se však vznáší už nad některými obecnějšími závěry Nejvyššího soudu a nad jeho argumentačním postupem.

Je totiž nezpochybnitelné, že zdrojem inspirace zákonné úpravy odpovědnosti principála a pomocníka byly některé zahraniční (zejména germánské) právní řády a evropské unifikační projekty (PECL, PETL).[12] Ty staví – stejně jako (nový) občanský zákoník – na dichotomii závazkové a deliktní odpovědnosti principála za pomocníka, kdy pro posouzení odpovědnosti principála za škodu je rozhodné zjednodušeně řečeno to, komu jeho pomocník způsobí škodu:

1. Pokud pomocník způsobí škodu principálově věřiteli při plnění principálova dluhu, pomocníkovo jednání se principálovi přičítá podle § 1935 o. z. Pro principála jde o relativně přísný režim. Nijak se nerozlišuje, zda si za pomocníka zvolil svého zaměstnance nebo nezávislého subdodavatele. Nadto podle § 1935 o. z. je principál povinen nejen k náhradě škody (zpravidla podle § 2913 o. z.), ale i ke strpění jakýchkoliv jiných nepříznivých právních následků způsobených jednáním pomocníka (následky prodlení, vadného splnění atd.).

2. Pokud pomocník způsobí škodu jiné osobě (roz. někomu jinému než principálově věřiteli při plnění dluhu), pomocníkovo jednání se principálovi přičítá podle § 2914 o. z. Pokud škodu způsobí tzv. nesamostatný pomocník (zmocněnec, zaměstnanec apod.), z pohledu principála jde stále o relativně přísný režim: škodu musí bez jakéhokoliv omezení nahradit. Pokud škodu způsobí tzv. samostatný pomocník (subdodavatel), režim je pro principála mírnější: povinnost nahradit škodu mu nevzniká (zákon to vyjadřuje slovy „nepovažuje se za pomocníka“), ledaže pomocníka nepečlivě vybral nebo na něj nedostatečně dohlížel; ani tak mu ale nevzniká svébytná povinnost k náhradě škody, nýbrž toliko ručí za to, že škodu nahradí pomocník.

Naopak o přímé odpovědnosti pomocníka se v příbuzných právních řádech či evropských unifikačních projektech výslovně nenormuje. Nejde však o žádnou mezeru v zákoně: pomocníkova odpovědnost jednoduše závisí na tom, zda pomocník sám naplnil nějakou skutkovou podstatu odpovědnosti.[13] Náš zákonodárce zvolil stejné řešení, když bez náhrady zrušil § 420 odst. 2, větu druhou obč. zák. V obecné rovině se tak více než nabízí řešení, podle kterého pomocník – bez ohledu na případnou odpovědnost principála – odpovídá poškozenému napřímo, a to na základě § 2910 o. z. či jiné skutkové podstaty deliktní odpovědnosti, kterou naplní, popř. na základě § 2913 odst. 1 o. z., jestliže poruší vlastní smlouvu s principálem, přičemž splnění konkrétní smluvní povinnosti mělo zjevně sloužit principálově věřiteli.

Z odůvodnění rozsudku se nejprve zdá, že Nejvyšší soud tyto širší souvislosti vnímá, neboť cituje množství tuzemské i zahraniční odborné literatury. Následně však činí překvapivý závěr, že „[u]stanovení § 2914 o. z. má zjevně předobraz v § 420 odst. 2 obč. zák., avšak oproti němu neobsahuje formulaci, která by výslovně vylučovala přímou odpovědnost pomocníka.“ Právě absence pravidla o přímé (ne)odpovědnosti pomocníka a vůbec dikce § 2914 o. z., jakož i § 1935 o. z., svědčí naopak pro to, že § 420 odst. 2 obč. zák. žádným „předobrazem“ § 2914 o. z. není. Z historické a srovnávací analýzy spolehlivě plyne, že „předobraz“ § 2914 o. z. se nachází za českými hranicemi.[14]

Ve světle výše uvedeného tak příliš nepřesvědčuje, jak intenzivně se Nejvyšší soud upíná na dikci § 2914 o. z., o které tvrdí, že je nejednoznačná. Ustanovení § 2914 o. z. totiž normuje o odpovědnosti principála a tom, kdy mu lze přičítat jednání jeho pomocníka, nikoliv o přímé odpovědnosti pomocníka, která byla předmětem dovolacího přezkumu. Nebylo dokonce ani skutkově zřejmé, zda mezi provozovatelem (poškozeným) a ZANAP Liberec (principálem – zaměstnavatelem) byla, anebo nebyla uzavřena smlouva. Nejvyšší soud tak nemohl vědět, podle kterého ustanovení se bude principálovi zaměstnancovo jednání případně přičítat (§ 1935 o. z., anebo § 2914 o. z.). Je pravda, že odpověď na otázku přímé (ne)odpovědnosti pomocníka dává smysl hledat toliko v ustanoveních o závazcích z deliktu (§ 2894 a násl. o. z.), neboť pomocník není s poškozeným ve smluvním vztahu. Ustanovení § 1935 o. z. tedy kýženou odpověď poskytnout nemůže. Nejvyšší soud však nijak neodůvodnil, proč by ji měl poskytnout zrovna § 2914 o. z.

Dikce § 2914 o. z. mohla pomoci při hledání odpovědi na otázku přímé (ne)odpovědnosti pomocníka přinejlepším nepřímo. Ani s touto výhradou však jazykové argumenty Nejvyššího soudu příliš nepřesvědčují a některé jsou dokonce zjevně nesprávné.[15] Jiné než jazykové argumenty Nejvyšší soud v odůvodnění neuvádí, přestože na jednom místě odkazuje na (blíže nepopsaný) systematický a historický výklad.

Závěr a praktické důsledky

V komentovaném rozsudku Nejvyšší soud poměrně svérázným způsobem dotvořil právo. Nejvyšší soud v podstatě zredukoval osobní působnost všech obecných skutkových podstat odpovědnosti (např. § 2910 o. z.) tak, že se nepoužijí, naplní-li je někdo, kdo je zároveň tzv. nesamostatným pomocníkem a současně je „dostatečně závislý“ na svém principálovi. Překvapivě tak učinil na podkladu § 2914 o. z., který o přímé odpovědnosti pomocníků nenormuje, a zavedl zákonem nepředvídanou stratifikaci nesamostatných pomocníků ve smyslu první věty § 2914 o. z. na:

1. skutečně nesamostatné pomocníky, kteří jsou natolik závislí na svém principálovi, že je paušálně vyloučena jejich přímá odpovědnost, a 
2. jakési „polosamostatné“ pomocníky, jejichž autonomie ve vztahu k principálovi sice není natolik silná, aby mohli být považováni za samostatné pomocníky ve smyslu druhé věty § 2914 o. z., ale alespoň nějakou autonomii mají, čímž je odůvodněna jejich přímá odpovědnost vůči poškozeným.

Zaměstnanci spadají podle Nejvyššího soudu vždy do prve uvedené kategorie. K jiným pomocníkům zatím Nejvyšší soud neposkytl žádné bližší vodítko.

Kromě toho, že máme z důvodů uvedených výše v tomto článku za to, že tento výklad nového deliktního práva není správný, je otázkou, zda náhodou Nejvyšší soud v komentovaném rozsudku nevylil vaničku i s dítětem neboli zda bylo vůbec nezbytné takto omezovat osobní působnost § 2910 o. z. a dalších skutkových podstat a vytvářet novou, zákonem nepředvídanou stratifikaci pomocníků. Dovolací přezkum byl připuštěn pouze ohledně přímé odpovědnosti zaměstnance. Chtěl-li tak Nejvyšší soud vyslovit závěr, že zaměstnanec poškozeným přímo neodpovídá za škodu způsobenou při plnění pracovních úkolů, mohl se omezit na argumenty pramenící ze zákoníku práce. Takto však Nejvyšší soud vnesl nejistotu do výkladu celého deliktního práva a navíc popřel zřejmý úmysl zákonodárce, který se rozhodl druhou větu § 420 odst. 2 obč. zák. bez náhrady zrušit a jistě nezamýšlel, aby obdobné pravidlo dotvořily soudy.

Ačkoliv Nejvyšší soud záhy po vyhlášení komentovaného rozsudku publikoval tiskovou zprávu s titulkem „Za škodu způsobenou zaměstnancem při plnění jeho pracovních úkolů odpovídá výlučně zaměstnavatel“ a rozsudek byl navržen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,[16] domníváme se, že teprve čas ukáže, zda si závěry vyslovené v komentovaném rozsudku najdou své pevné místo v právní praxi.