Karanténa - část I.

Karanténa ještě donedávna patřila mezi ty (důležité osobní) překážky v práci na straně zaměstnance, které se v praxi vyskytují spíše výjimečně – potkalo se s ní jen minimum zaměstnavatelů a zaměstnanců, nacházela dílčí uplatnění pouze při občasných vlnách spalniček, příušnic, popř. akutních virových zánětů jater (žloutence) nebo při šíření jiných chorob vyvolaném např. těmi, co odmítají očkování.

Doby, kdy byla karanténa spíše jen teoreticky možným, iluzorním opatřením, jsou ovšem nenávratně pryč. O „revitalizaci“ této překážky v práci se účinně postarala epidemie nového typu koronaviru SARS-CoV-2, který způsobuje onemocnění COVID-19 a díky kterému se nyní slovo „karanténa“ skloňuje na denní bázi. V následujícím článku jsou popsány základní právní aspekty této překážky v práci, a to – s ohledem na aktuální situaci (tento článek byl sepsán dne 14. března 2020 večer) – zejména ve vztahu k infekčnímu onemocnění COVID-19.

Právní úprava

Právní úprava této překážky v práci je rozdělena mezi zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“ nebo „ZP“), a zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“ nebo „ZOVZ).

úprava obsažená v zákoníku práce upravuje pouze rozšířenou definici karantény (srov. § 347 odst. 4 ZP), jinak se v zásadě omezuje na povinnost zaměstnavatele omluvit ne-přítomnost zaměstnance v práci a na vymezení podmínek poskytování náhrady mzdy, platu nebo odměny z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. § 191 a násl. ZP).[1] Jiné právní otázky týkající se karantény (její definice, podmínky nařizování a související povinnosti fyzických osob) jsou předmětem úpravy zákona o ochraně veřejného zdraví.

Na tuto regulaci navazuje dále zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“ nebo „ZNP“), upravující poskytování nemocenského jakožto navazující formy hmotného zabezpečení zaměstnance v karanténě.

V rámci zákoníku práce je karanténa, resp. náhrada mzdy při karanténě upravena společně s regulací dočasné pracovní neschopnosti (srov. § 192 a násl. ZP). úprava obou těchto institutů má tedy řadu styčných bodů, nicméně i několik zásadních odlišností.

Podstata překážky

Jak je naznačeno výše, zákonné vymezení karantény je obsaženo v zákoně o ochraně veřejného zdraví. Podle § 2 odst. 7 písm. a) ZOVZ se karanténou rozumí oddělení zdravé fyzické osoby, která byla během inkubační doby (tzn. v intervalu mezi vstupem nákazy do organismu a projevem příznaků nemoci) ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy, tj. fyzické osoby podezřelé z nákazy, od ostatních fyzických osob a lékařské vyšetřování takové fyzické osoby s cílem zabránit přenosu infekčního onemocnění v období, kdy by se toto onemocnění mohlo šířit.

Poznámka: V české republice byla od 1. března 2020 nařizována karanténa osobám, které přišly do styku s těmi osobami, u kterých byla nákaza koronavirem (v této fázi většinou im­portovaným z Itálie) potvrzena – jednalo se jak o rodinné příslušníky nakažených osob, tak o osoby, které se s nakaženými setkaly víceméně „náhodně“ (vzhledem ke společné jízdě v dopravním prostředku apod.). Následně byla mimořádným opatřením Ministerstva zdravot­nictví čR ze dne 7. března 2020 [postupem podle § 69 odst. 1 písm. ia odst. 2 ZOVZ] v zá­sadě plošně nařízena karanténa vůči všem osobám s přechodným a trvalým pobytem v české republice pobývajícím na území české republiky nad 90 dní nebo zaměstnaným na území české republiky, které se v období od 7. března 2020 navrátí z pobytu na území Italské republiky do české republiky (výjimka z tohoto karanténního opatření byla stanovena pouze pro určité skupiny osob pracujících v mezinárodní přepravě – řidiče nákladní dopravy, piloty dopravních letadel apod.)

Důvodem tohoto opatření byl právě pobyt výše zmíněných osob v ohnisku nákazy – tj. v Itálii, která v daném období zaznamenala rapidní nárůst případů onemocnění COVID­19. Současně po vyhlášení nouzového stavu (dne 12. března 2020) byla vydána (již postupem podle tzv. krizového zákona)[2] další série mimořádných opatření k pre­venci šíření koronaviru, zahrnující mimo jiné i povinnou karanténu pro občany české republiky a cizince s trvalým pobytem nebo přechodným pobytem nad 90 dnů na území české republiky, kteří se vrátili do české republiky ze zahraničí, konkrétně ze stanovených riziko­vých zemí (kterých bylo v momentě vyhlášení daného opatření 15); výjimky byly stanoveny obdobně.

Pro účely zákoníku práce se karanténou rozumí rovněž izolace (oddělení fyzické osoby, která onemocněla infekční nemocí nebo jeví příznaky tohoto onemocnění, od ostatních fyzických osob).

Poznámka: Podmínky izolace musí s ohledem na charakter přenosu infekce zabránit jejímu přenosu na jiné fyzické osoby, které by mohly infekční onemocnění dále šířit – typicky je tedy izolace realizována v centrech (vysoce) specializované péče pro izolaci pacientů s podezřením na vysoce nakažlivou nemoc, kterým je např. pražská Nemocnice Na Bulovce. Nutno ov­šem dodat, že za současné situace, kdy počet osob infikovaných koronavirem skokově roste, se i již nakažení pacienti (s mírnějším průběhem onemocnění) zcela standardně umisťují do domácího prostředí.

Dále se pro účely zákoníku práce karanténou rozumí vybraná mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku. Ta konkrétně zahrnují zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami a zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku, brání-li tyto zákazy, omezení nebo nařízení zaměstnanci ve výkonu práce [srov. § 347 odst. 4 ZP ve spojení s § 69 odst. 1 písm. ba i) ZOVZ].

PříKLAD

Uvedená mimořádná opatření při epidemii, resp. v rámci její prevence mohou podle okolností zahrnovat např. omezení cestování z některých oblastí a omezení dopravy mezi některými oblastmi, zákaz nebo omezení slavností, divadelních a filmových představení, sportovních a jiných shromáždění a trhů, uzavření zdravotnických zařízení jednodenní nebo lůžkové péče, zařízení sociálních služeb, škol, školských zařízení, zotavovacích akcí, jakož i ubytovacích podniků a provozoven stravovacích služeb nebo omezení jejich provozu. V souvislosti se šířením onemocnění COVID-19 došlo v české republice mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví čR ze dne 10. března 2020 s účinností od 11. března 2020 mimo jiné de facto k uzavření řady školských zařízení, resp. zákazu osobní přítomnosti žáků a studentů na studiu – tento zákaz tedy (do značné míry) znemožnil výkon práce řadě pedagogických pracovníků. Dalším mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví čR z téhož dne a s účinností k témuž dni od 18:00 došlo k zákazu akcí s počtem účastníků vyšším než 100 osob (zahrnující divadelní, hudební, filmová a další umělecká představení, sportovní, kulturní, náboženské, spolkové, taneční, tradiční a jim podobné akce a jiná shromáždění, výstavy, slavnosti, poutě, ochutnávky, trhy a veletrhy, a to jak veřejné, tak soukromé, s účastí přesahující ve stejný čas 100 osob). Obě tato opatření byla vydána postupem podle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 ZOVZ.

Lze tedy zjednodušeně shrnout, že karanténou se rozumí zejména separace, resp. izolace fyzické osoby (zaměstnance) s ohledem na jeho předchozí expozici infekční nemoci nebo v zájmu prevence šíření daného onemocnění. Karanténa přitom může být (z preventivních důvodů) nařízena jak zdravému zaměstnanci (pak jde zpravidla o karanténu domácí), tak i zaměstnanci, který infekční nemocí již onemocněl nebo má její příznaky (potom se často jedná o izolaci na infekčním oddělení v nemocnici). V tomto druhém případě (v případě izolace na infekčním oddělení v nemocnici) tedy karanténa de facto představuje zvláštní překážku k obecněji formulované dočasné pracovní neschopnosti.

S ohledem na rozšířenou definici karantény uvedenou v § 347 odst. 4 ZP je třeba pro pracovněprávní účely jako karanténu posuzovat i stanovená mimořádná opatření vydaná postupem podle § 69 odst. 1 písm. ba ia odst. 2 ZOVZ (typicky zákazy různých akcí, zavírání různých zařízení atd.), pokud v jejich důsledku zaměstnanec nemůže vykonávat svoji práci.

Poznámka: I přes vyhlášení nouzového stavu platí, že dosavadní platná mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví čR vydaná postupem podle zákona o ochraně veřejného zdraví, jak jsou uvedena výše, nejsou vyhlášením nouzového stavu dotčena.[3] Některé zákazy obsažené v těchto opatřeních přitom nepochybně vedly k tomu, že v jejich důsledku nemohly určité kategorie zaměstnanců vykonávat práci (např. kuchařky ve školních jídelnách, které vařily výlučně pro žáky, a to v důsledku zákazu osobní přítomnosti jejich strávníků na vzdělávání). Je tedy namístě zvažovat, zda tyto případy spadají pod karanténu ve smyslu § 347 odst. 4 ZP (při nichž je zaměstnanec hmotně zajištěn způsobem, který je popsán níže, obecně náhradou mzdy ve výši 60% redukovaného průměrného výdělku), nebo se jedná o překážky na straně zaměstnavatele (kdy je náhrada mzdy vyplácená zaměstnavatelem obecně vyšší a v těchto případech by činila zřejmě 100 % průměrného výdělku – viz blíže článek Mgr. Michala Vrajíka nazvaný Koronavirus (především) pohledem zaměstnavatele uveřejněný časopise Mzdová účetní). Autorka článku se k této interpretaci kloní, nicméně upozorňuje, že v rámci od­borné veřejnosti se ke dni sepisu tohoto článku prosazuje spíše opačný názor. V každém případě je však možné využití daného ustanovení zákoníku práce (když zákoník práce ne­ upravuje žádnou překážku v práci v souvislosti s uzavřením provozu v důsledku vládních opatření přijatých podle krizového zákona) zvažovat pouze do vyhlášení nouzového stavu. V případě mimořádných opatření vydaných od tohoto momentu (zahrnujících ke dni sepisu tohoto článku např. plošné zavírání většiny obchodů, restaurací, heren a kasin) se totiž bude jednat již o mimořádná opatření přijímaná vládou v režimu krizového zákona a nikoliv o mi­mořádná opatření vydaná podle příslušných ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví.

Prokázání překážky v práci

Karanténa patří mezi ty důležité osobní překážky v práci, u kterých je zaměstnavatel povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci, přičemž zaměstnanci postačí, pokud existenci dané překážky zaměstnavateli prokáže. Zaměstnanec tak nemusí zaměstnavatele současně speciálně žádat o poskytnutí pracovního volna – to je poskytováno jednoduše po celou dobu trvání nařízené karantény.

Karanténa se prokazuje prostřednictvím předepsaného tiskopisu nazvaného „Potvrzení o nařízení karantény“, který vystavuje výhradně orgán ochrany veřejného zdraví (krajská hygienická stanice), resp. ošetřující lékař při nařízení karantény. Uvedený tiskopis má pět dílů.

Poznámka: S ohledem na krizovou situaci spojenou se šířením koronaviru v české republice umožnila čSSZ poskytovatelům zdravotních služeb vystavovat namísto výše uvedeného pa­pírového tiskopisu o nařízení karantény tzv. eNeschopenku (elektronickou podobu rozhod­ nutí o dočasné pracovní neschopnosti). Tento postup byl využit mimo jiné při aplikaci výše zmíněného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví čR vůči osobám vracejícím se do české republiky z Itálie. Smyslem tohoto mimořádného opatření bylo napomoci tech­nickým řešením eNeschopenky k tomu, aby kontakt lékařů a potenciálně nakažených osob byl minimalizován (eNeschopenku je možno vystavit i distančně, např. na základě telefonic­kého rozhovoru).

Povinnosti zaměstnance

Z pracovněprávního hlediska je pochopitelně primární povinností zaměstnance, aby o své situaci informoval zaměstnavatele.

Pokud se jedná o práva a povinnosti zaměstnance, kterému byla nařízena karanténní opatření, zákoník práce tyto aspekty (vyjma povinnosti zaměstnavatele poskytovat zaměstnanci náhradu mzdy) neupravuje vůbec (což je významný rozdíl oproti překážce spočívající v dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance). V návaznosti na chybějící regulaci režimových opatření zaměstnance, kterému byla nařízena karanténa, nepřísluší zaměstnavateli ani možnost případné porušení takového režimu (vyplývajícího již ze samotné podstaty karantény) jakkoliv kontrolovat a sankcionovat, jako je tomu v období prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti. Hmotné zajištění zaměstnavatel nicméně v tomto období poskytuje zaměstnanci ve stejném rozsahu jako během trvání dočasné pracovní neschopnosti. Opatření, kterými zaměstnavatel může reagovat na porušení režimu dočasně práce neschopného zaměstnance, tj. snížení, resp. neposkytnutí náhrady mzdy a výpověď z pracovního poměru, ovšem v případě karantény využít nelze.

Pokud jde tedy o povinnosti zaměstnance během nařízené karantény, klíčová je úprava obsažená v zákoně o ochraně veřejného zdraví. V tomto právním předpise jsou předně definována oprávnění orgánů ochrany veřejného zdraví (zejména Ministerstva zdravotnictví čR a krajských hygienických stanic), která zahrnují mimo jiné nařizování mimořádných opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku (zahrnující mimo jiné zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami) a rozhodování o opatřeních k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění.[4] Pro fyzické osoby, které onemocněly infekčním onemocněním nebo jsou podezřelé z nákazy je nadto stanoven speciální souhrn povinností zahrnující zejména povinnost podrobit se izolaci, karanténním opatřením a zdržet se činnosti, která by mohla vést k dalšímu šíření infekčního onemocnění, a je-li běžnou součástí života, vykonávat ji tak, aby se riziko šíření snížilo.[5] Porušení těchto povinností potom představuje přestupky na úseku předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění, resp. na úseku zajištění plnění oprávnění orgánu ochrany veřejného zdraví, za které je možné uložit pokuty až do výše 3 milionů Kč.[6] Porušení daných povinností je tedy sankcionováno pouze ve veřejnoprávní rovině, tj. mimo sféru zaměstnavatele (což ovšem samozřejmě nevylučuje, aby zaměstnavatel podal podnět příslušnému orgánu, pokud porušování režimu karantény u zaměstnance zjistí).

Příklad

Zaměstnanec pan XY má společně se svou rodinou po návratu z lyžování v Itálii od svého ošetřujícího lékaře nařízenou tzv. domácí karanténu (s ohledem na již výše zmíněné mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví čR ze dne 7. března 2020 reagující na masivní šíření koronaviru v Itálii). Kolegové pana XY nicméně zahlédli, jak obědvá se svojí rodinou v restauraci poblíž sídla zaměstnavatele (v oprávněné obavě, že jeho oblíbená restaurace bude mimořádným opatřením vlády brzy uzavřena). Přestože pan XY evidentně porušil nařízenou karanténu, jeho zaměstnavatel nemůže z daného porušení vyvozovat jakékoliv pracovněprávní důsledky. Zaměstnavatel v takových případech může učinit pouze jediné – informovat o přestupku pana XY jeho ošetřujícího lékaře, resp. krajského hygienika. Po provedeném správním řízení může být zaměstnanci XY následně uložena odpovídající pokuta.

Článek byl publikován v časopise Mzdová účetní č. 4/2020.


[1] Pro účely tohoto článku se napříště náhradou mzdy podle okolností rozumí i náhrada platu, resp. náhrada odměny z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.

[2] Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů.

[3] Srov. čl. III Usnesení vlády české republiky ze dne 12. března 2020 č. 194, kterým byl vyhlášen nouzový stav.

[4] Srov. § 80 odst. 1 písm. g) nebo § 82 odst. 2 písm. m), resp. § 80 odst. 1 písm. hnebo y) nebo § 82 odst. 2 písm. l) ZOVZ.

[5] Viz § 64 ZOVZ.

[6] Viz § 92k odst. 3 ZOVZ, resp. § 92n odst. 3 ZOVZ.

Hodnocení článku
85%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři