Odvetné opatření ve světle whistelblowingu

Jedním z hlavních principů Zákona je poskytnout ochranu oznamovatelům protiprávního jednání v pracovněprávních a jiných obdobných vztazích před odvetným opatřením, a aby prostřednictvím negativních kroků vůči těmto oznamovatelům nemohlo docházet k nepřímému postihu těchto osob. 

Odvetným opatřením se pro účely Zákona rozumí jednání nebo jeho opomenutí v souvislosti s prací nebo jinou obdobnou činností oznamovatele, které bylo vyvoláno učiněním oznámení, a které oznamovateli nebo osobě podle § 4 odstavce 2 písm. a) až h) Zákona může způsobit újmu[1]. Za odvetné opatření tak lze mimo jiné považovat rozvázání pracovního poměru nebo neprodloužení pracovního poměru na dobu určitou, zproštění výkonu služby, zařazení mimo výkon služby nebo skončení služebního poměru, odvolání z místa vedoucího zaměstnance nebo ze služebního místa představeného, přeložení nebo převedení na jinou práci nebo na jiné služební místo. 

Ve sledovaném případě došlo ze strany oznamovatele k oznámení ve smyslu § 2 Zákona. Na oznamovatele se tak má vztahovat ochrana podle Zákona. Jak však již víme, tak vláda přesto na svém jednání odsouhlasila – v rámci takzvané systemizace státní správy – rozdělení odboru oznamovatele, a oznamovatel tak přijde o své místo. 

Jak je uvedeno v komentáři k Zákonu, tak vždy je třeba zvážit všechny okolnosti konkrétního případu, zaměstnavatelům a příslušným osobám lze jedině doporučit, aby pro veškerá svá rozhodnutí v personální oblasti měli dostatek podkladů[2].

Na tomto případě je však nejvíce podivuhodné, jak rychle dokázalo Ministerstvo spravedlnosti (v postavení povinného subjektu) vydat oficiální stanovisko, přičemž mám za to, že nemohlo dojít ze strany tzv. příslušné osoby ani k samotnému a řádnému prošetření podaného oznámení. Je tedy otázkou, zdali vůbec došlo k řádném vyhodnocení oznámení a zdali má příslušná osoba Ministerstva spravedlnosti dostatek podkladů. Zde bude velmi zajímavé sledovat, zda bude oznámení vyhodnoceno jako důvodné a jaké další kroky si tato kauza vyžádá. I s ohledem na politické prostředí této kauzy považuji za nešťastné, že Ministerstvo spravedlnost nezvolilo opatrnější komunikaci směrem k veřejnosti.

Domnívám se, že namísto ukvapeného vyjádření mělo Ministerstvo spravedlnosti v návaznosti na přijaté oznámení přijmout vhodná opatření k předejití tohoto stavu. Této situaci se dalo předejít, pokud by ze strany Ministerstva spravedlnost došlo k odložení rozdělení odboru v rámci tzv. systematizace státní správy a poskytnutí příslušným osoba k řádnému prošetření podaného oznámení. Po prvotním vyhodnocení, zdali bylo oznámení důvodné nebo nedůvodné mohla příslušná osoba navrhnout vhodná opatření. Tímto návrhem by pochopitelně Ministerstvo spravedlnosti, resp. povinný subjekt nebyl vázán a mohlo by přijmout jiné vhodné opatření.

Z dostupných informací lze zatím usuzovat, že zde jsou znaky odvetného opatření. Odvetné opatření přitom představuje neplatné právní jednání ve smyslu § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jelikož se jedná o jednání, které se příčí dobrým mravům a odporuje tak zákonu.[3] 

Zákon vedle ochrany oznamovatelů mimo jiné upravuje i právo na přiměřené zadostiučinění, pakliže mu bude odvetným opatřením způsobena nemajetková újma. § 5 Zákona je tak další formou ochrany oznamovatele případně dalších chráněných osob, vůči kterým by mohlo být učiněno odvetné opatření. Hrozba soukromoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu by tak měla být dalším odrazujícím prvkem před odvetným opatřením. Tím hlavním prvkem je však hrozba pokuty. Porušení zákazu odvetných opatření je přitom přestupkem povinného subjektu, a to konkrétně podle § 26 odst. 1 písm. a), v případě dalších osob potom přestupkem podle § 27 odst. 4. Za všechny tyto přestupky lze uložit pokutu ve výši až 1 mil. Kč.

Není tajemstvím, že řada lidí, ať už z řad zaměstnanců nebo statutárních orgánů povinných subjektů, se k Zákonu od počátku staví negativně a tento případ moc důvěry a garance netrestání za oznámení nenapomáhá. Nepomáhá ani posilování důvěry ve whistleblowing v českém prostředí. Kvalitně nástavný vnitřní oznamovací systém přitom může mít žádoucí prvky efektivního compliance programu.

Jak je uvedeno v důvodové zprávě k Zákonu, tak právní úpravu spojenou s ochranou oznamovatele včetně procesních postupů oznamovatelů a povinných subjektů v případech oznamování protiprávního jednání je třeba doprovodit informační osvětou mezi občany. Za tuto osvětu má být odpovědné Ministerstvo spravedlnosti. Pokud tento případ má sloužit jako osvěta, tak bude zajímavé sledovat, jak se s celou situací vypořádají a jaký vzkaz nechá Ministerstvo spravedlnosti budoucím oznamovatelům. 

---

[1] § 4 zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů.