První díl si můžete přečíst zde.
4. Dohled nad činností exekutora a jeho zaměstnanců
Dohled nad činností soudních exekutorů je upraven primárně v ustanovení § 7 EŘ. Toto ustanovení zakotvuje výčet dohledových orgánů nad činností exekutora, kterými jsou Ministerstvo spravedlnosti, Exekutorská komora ČR a rovněž předseda okresního soudu, do jehož obvodu je exekutor jmenován; jde-li o státní dohled v jednotlivé věci, též předseda exekučního soudu.
Podle ustanovení § 7a EŘ drobné nedostatky v exekuční a další činnosti exekutora, drobné nedostatky v činnosti kandidáta nebo koncipienta nebo drobné poklesky v chování ministerstvo, Komora nebo předseda okresního soudu exekutorovi, kandidátovi nebo koncipientovi písemně vytkne.
Ze shora uvedeného je tedy patrné, že výtka dohledového orgánu může být udělena pouze exekutorovi, kandidátovi nebo koncipientovi. Vykonavateli ani dalším zaměstnancům soudního exekutora není možné výtku udělit, neboť za jejich činnost je kárně odpovědný exekutor.
„V otázce posouzení míry zavinění kárně obviněné za jednání vykonavatele je nutno zabývat se tím, zda kárně obviněná plnila své zákonné povinnosti, tj. i povinnost jí uloženou v § 13 EŘ, tak, že vznik škodlivých následků, k nimž v důsledku jednání jejich zaměstnanců došlo, fakticky umožnila a nemohla jim nikterak zabránit, tedy zda řádně své zaměstnance řídila, jejich práci kontrolovala, popřípadě přijala náležitá opatření k nápravě tak, aby excesy, k nimž při výkonu činnosti docházelo, nebyly vnímány samotnými zaměstnanci jako standardní postup, který kárně obviněná de facto tolerovala, a umožňovala jim tak ve způsobu vedení exekuce pokračovat. Jinými slovy, zda v daném případě nečinnosti kárně obviněné, spočívající v tom, že nekontrolovala a nedohlížela na práci svých zaměstnanců, je dán kauzální nexus s následkem, který v konečném důsledku nastal, a to provádění exekuce ne zákonným způsobem, a to i psychickým nátlakem na třetí osoby“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27.05.2013, č.j. 15 Kse 9/2012-137).
4.1. Kárná odpovědnost exekutora, koncipienta a kandidáta
Kárná odpovědnost exekutora, kandidáta a koncipienta je upravena v ustanoveních § 116 a násl. EŘ. Kárný delikt a závažný kárný delikt je pak definován v ustanovení § 116 EŘ. Kárným deliktem je podle ustanovení § 116 odst. 2 a 4 EŘ porušení povinností exekutora, kandidáta nebo koncipienta stanovených právním nebo stavovským předpisem anebo usnesením Komory; jednání, jímž exekutor narušuje důstojnost exekutorského povolání nebo ohrožuje důvěru v nezávislý, nestranný, odborný a spravedlivý výkon exekuční činnosti; případně odborný výkon další činnosti, nebo jednání, jímž kandidát nebo koncipient narušuje důstojnost exekutorského povolání nebo ohrožuje důvěru v odborný výkon činnosti exekutora; a dále porušení povinností stanovených právním nebo stavovským předpisem anebo usnesením Komory; nebo jednání, jímž se narušuje důstojnost exekutorského povolání nebo ohrožuje důvěra v nezávislý, nestranný, odborný a spravedlivý výkon exekuční činnosti, případně odborný výkon další činnosti, dopustil-li se jich zaměstnanec exekutora.
Závažným kárným deliktem je pak dle ustanovení § 116 odst. 3 a 5 EŘ porušení povinností exekutora, kandidáta nebo koncipienta stanovených právním nebo stavovským předpisem anebo usnesením Komory; jednání, jímž exekutor narušuje důstojnost exekutorského povolání nebo ohrožuje důvěru v nezávislý, nestranný, odborný a spravedlivý výkon exekuční činnosti, případně odborný výkon další činnosti; nebo jednání, jímž kandidát nebo koncipient narušuje důstojnost exekutorského povolání nebo ohrožuje důvěru v odborný výkon činnosti exekutora; a dále porušení povinností stanovených právním nebo stavovským předpisem anebo usnesením Komory; nebo jednání, jímž se narušuje důstojnost exekutorského povolání nebo ohrožuje důvěra v nezávislý, nestranný, odborný a spravedlivý výkon exekuční činnosti, případně odborný výkon další činnosti, dopustil-li se jich zaměstnanec exekutora.
Ustanovení § 116 odst. 6 EŘ upravuje kárná opatření, která lze uložit exekutorovi za kárný delikt, a kterými jsou: písemné napomenutí, veřejné napomenutí, pokuta do 2.500.000 Kč, odvolání z exekutorského úřadu.
Ustanovení § 116 odst. 7 EŘ upravuje kárná opatření, která lze uložit kandidátovi za kárný delikt, a kterými jsou: písemné napomenutí, veřejné napomenutí, pokuta do 250.000 Kč, odvolání ze zastupování.
Ustanovení § 116 odst. 8 EŘ upravuje kárná opatření, která lze uložit koncipientovi za kárný delikt, a kterými jsou: písemné napomenutí, veřejné napomenutí, pokuta do 50.000 Kč
Za závažný kárný delikt lze podle ustanovení § 116 odst. 9 EŘ exekutorovi uložit tato kárná opatření: veřejné napomenutí, odvolání z exekutorského úřadu a pokutu od 50.000 Kč do 5.000.000 Kč, kandidátovi tato kárná opatření: veřejné napomenutí, odvolání ze zastupování a pokutu od 10.000 Kč do 500.000 Kč a koncipientovi tato kárná opatření: veřejné napomenutí a pokutu od 5.000 Kč do 100.000 Kč.
Za kárný delikt lze zároveň uložit písemné napomenutí i pokutu nebo veřejné napomenutí i pokutu. Za závažný kárný delikt lze zároveň uložit veřejné napomenutí i pokutu. Při ukládání kárného opatření se přihlédne k tomu, zda se exekutor, kandidát nebo koncipient znovu dopustil kárného provinění, ačkoliv již byl pravomocně uznán vinným kárným proviněním (§ 116 odst. 10 EŘ).
Exekutorovi se uloží kárné opatření odvolání z exekutorského úřadu, byl-li v posledních 5-ti letech před podáním návrhu na zahájení kárného řízení nejméně třikrát pravomocně uznán vinným závažným kárným deliktem, jestliže tato skutečnost zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v exekutorském povolání. Kandidátovi se uloží kárné opatření odvolání ze zastupování, byl-li v posledních 5-ti letech před podáním návrhu na zahájení kárného řízení nejméně třikrát pravomocně uznán vinným závažným kárným deliktem, jestliže tato skutečnost zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího zastupování exekutora (§ 116 odst. 11 EŘ).
V případě, kdy je koncipient nebo kandidát uznán vinným kárným proviněním, a je mu uložena pokuta, je tuto pokutu povinen uhradit zaměstnanec soudního exekutora, nikoliv exekutor sám.
Ustanovení § 117 EŘ pak stanovuje výčet kárných žalobců, kterými jsou ministr proti kterémukoli exekutorovi, kandidátovi nebo koncipientovi; předseda revizní komise a předseda kontrolní komise ve věcech působnosti těchto komisí proti kterémukoli exekutorovi, kandidátovi nebo koncipientovi; předseda krajského soudu proti exekutorovi, který má sídlo v obvodu tohoto soudu, kandidátovi nebo koncipientovi tohoto exekutora či zástupci exekutora; předseda okresního soudu proti exekutorovi, který má sídlo v obvodu tohoto soudu, kandidátovi nebo koncipientovi tohoto exekutora; předseda exekučního soudu proti exekutorovi, který tuto exekuci vede, proti kandidátovi nebo koncipientovi tohoto exekutora nebo zástupci exekutora.
4.1.1. Kárné řízení vedené proti exekutorovi
Kárná žaloba musí být podána do 3 let ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo. Samotný průběh kárného řízení není upraven přímo exekučním řádem, ale zákonem č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, a to s odkazem na ustanovení § 121 odst. 1 EŘ.
V řízení podle tohoto zákona jedná a rozhoduje kárný soud. Kárným soudem je Nejvyšší správní soud. Kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a čtyř přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je taktéž soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou soudní exekutoři, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí a čtvrté. Mezi přísedícími, kteří nejsou soudními exekutory, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba navržená Veřejným ochráncem práv.
U obsazení kárného soudu je nutné rovněž odkázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 19750/13 ve kterém tento soud došel k závěru, že takto projednávaná kárná řízení nejsou projednávána nezávislým a nestranným soudem, neboť kárný senát v daném případě (ale i obecně) je složen ze dvou soudců z povolání a čtyř přísedících (z čehož dva byli soudní exekutoři, jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání). Evropský soud vyjádřil pochybnosti na zařazováním potenciálních přísedících na seznamy, z nichž poté předseda Nejvyššího správního soudu vybírá pro konkrétní řízení losem. Dále, někteří přísedící postrádají objektivní zdání nezávislosti a nestrannosti, neboť jsou do určité míry materiálně a hierarchicky podřízeni ministru spravedlnosti jako kárnému žalobci. Přísedící z řad soudních exekutorů jsou navíc konkurenty kárně stíhaných exekutorů.
Pokud dojde kárný senát k závěru, že se kárně obviněný dopustil kárného provinění, rozhodne, že je vinen, a uloží mu kárné opatření nebo rozhodne o upuštění od uložení kárného opatření za podmínek stanovených zvláštními právními předpisy.
4.1.2. Kárné řízení vedené proti koncipientovi a kandidátovi
Na rozdíl od kárného řízení ve věcech soudních exekutorů, kárné řízení vedené proti koncipientovi a kandidátovi a jeho průběh jsou přímo upraveny v exekučním řádu a dále pak ve stavovském předpisu Exekutorské komory České republiky ze dne 23.05.2002, kárný řád, kdy tyto předpisy explicitně upravují postup kárných orgánů, účastníků kárného řízení a jiných osob tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav, aby bylo správně rozhodnuto o kárném provinění kandidáta nebo koncipienta a o kárném opatření.
O tom, zda se kandidát nebo koncipient dopustil kárného provinění, a o uložení kárného opatření rozhoduje v kárném řízení pro každou věc ustanovený tříčlenný kárný senát. Pro každé zahájené kárné řízení jmenuje předseda kárné komise kárný senát anebo jeho složení určí rozvrhem práce vydaným na období kalendářního roku.
Členy kárného senátu jsou dva členové kárné komise z řad soudců a jeden člen kárné komise z řad exekutorů. Předsedu a ostatní členy kárného senátu jmenuje předseda kárné komise z řad členů kárné komise. Předsedou kárného senátu může být pouze soudce.
Podle ustanovení § 119 odst. 1 EŘ kárný senát bez ústního jednání řízení zastaví, jestliže byla kárná žaloba podána opožděně nebo byla vzata zpět; skončil pracovní poměr kandidáta nebo koncipienta u exekutora; zanikla odpovědnost kárně obviněného za kárné provinění; kárně obviněný byl za skutek, pro který se vede kárné řízení, pravomocně odsouzen v trestním řízení.
Pokud dojde kárný senát k závěru, že se kárně obviněný dopustil kárného provinění, rozhodne, že je vinen, a uloží mu kárné opatření nebo rozhodne o upuštění od uložení kárného opatření za podmínek stanovených zvláštními právními předpisy.
4.1.3. Zhodnocení úpravy kárného řízení
Pokud jde o zhodnocení právní úpravy kárného řízení exekutorů, koncipientů a kandidátů, je nutné zdůraznit, že dle ustanovení § 13 odst. 1 EŘ exekutor řídí činnost exekutorského úřadu, který jeho jménem plní všechny úkoly potřebné k řádnému výkonu exekuční činnosti. Z tohoto ustanovení tedy plyne skutečnost, že i v případě pochybení zaměstnance soudního exekutora nese za takový případný exces určitou část odpovědnosti i soudní exekutor, kdy tento závěr je v poslední době relativně často praktikován i některými dohledovými orgány v případě ukládání výtek za drobné nedostatky v činnosti. V případě pochybení zaměstnance zařazeného na jiné pozici, než je kandidát nebo koncipient, pak nese kárnou odpovědnost exekutora zcela, neboť tito zaměstnanci nejsou za své jednání kárně odpovědní.
Jako velký nedostatek při kárném řízení spatřuji skutečnost, že tato řízení jsou jednostupňová a proti rozhodnutí kárného senátu tedy není přípustný řádný opravný prostředek. Mám za to, že v případě kárných řízení by měla být možnost podání řádného opravného prostředku a řízení by tedy měla být dvoustupňová.
4.1.4. Důležitá rozhodnutí kárných senátů
„Kárnou odpovědnost exekutora nelze dovozovat ze skutečnosti, že exekutor zastává právní názor odlišný od právního názoru kárného žalobce, tím spíše, vychází-li postup exekutora z relevantní judikatury civilních soudů, v níž má právní názor exekutora oporu, přitom jeho právní názor na postup v dané věci není ani zcela ojedinělým názorovým excesem, ani projevem svévole, který by zcela postrádal právní rámec“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19.05.2011, č.j. 15 Kse 6/2010-54).
„Podle § 116 odst. 4 a 5 EŘ je exekutorovi přičitatelné jednání jeho zaměstnance; není zde však přímá úměra v závažnosti jejich jednání. Exekutor se zprostí odpovědnosti za zaměstnance ve smyslu § 116 odst. 15 EŘ, prokáže-li existenci účinného systému, který je s to vyloučit pochybení určitého druhu“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 01.12.2014, č.j. 14 Kse 5/2014-85).
„Soudní exekutor má kárnou odpovědnost za jednání svého zaměstnance [§ 116 odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) EŘ, ve znění účinném od 1. 1. 2013], pokud pochybil při řízení chodu exekutorského úřadu. Řízení činnosti exekutorského úřadu (§ 13 odst. 1 EŘ) v sobě implicitně zahrnuje povinnost systémové kontroly zaměstnanců, umožňující s odpovídající mírou pravděpodobnosti identifikovat pochybení v jednotlivých řízeních“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 06.05.2015, č.j. 14 Kse 7/2014-130).
„Exekutor nemůže zodpovídat za odlišné právní názory jen proto, že se později ukáže, že názor vrcholných soudních institucí byl odlišný. Na druhou stranu však řada závěrů v právu a odpovědí na výklad právních předpisů je jednoznačná a určitý názor lze odmítnout jako objektivně nesprávný již jen s ohledem na neudržitelnost takovéto právní argumentace. Zjevně excesivní právní argumentace může (výjimečně) založit i kárnou odpovědnost interpreta zastávajícího takovouto excesivní argumentaci“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 06.05.2015, č.j. 15 Kse 7/2014-130, srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 06.03.2018, č.j. 14 Kse 2/2017-108).
5. Odpovědnost za újmu způsobenou výkonem exekuční činnosti
Ustanovení § 32 odst. 1 EŘ zakotvuje, že nestanoví-li zvláštní zákon jinak, je exekutor povinen nahradit újmu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor je povinen nahradit újmu i tehdy, byla-li újma způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná povinnost této osoby nahradit újmu podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Odst. 3 pak stanovuje, že povinnost státu nahradit újmu podle zvláštního právního předpisu tím není dotčena.
Ze shora uvedeného se tedy má za prokázané, že soudní exekutor odpovídá za škodu způsobenou výkonem exekuční činnosti, nicméně pro případný civilní spor o náhradu újmy není soudní exekutor nadán pasivní legitimací. Pokud by účastníci řízení nebo třetí osoby měli za to, že jim byla postupem soudního exekutora způsobena majetková či nemajetková újma, mohou se její náhrady domáhat proti České republice (státu), a to s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 193/2017).
V případě, že je následně soudem rozhodnuto o skutečnosti, že soudní exekutor nebo jeho zaměstnanec v průběhu exekučního řízení pochybil a tímto pochybením vznikla účastníkům řízení nebo třetím osobám újma, je stát zaváván k úhradě škody způsobené soudním exekutorem. Ustanovení § 16 a násl. OdpŠk pak upravuje možnost státu požadovat regresní úhradu po soudním exekutorovi. Je nutné podotknout, že soudní exekutor podle ustanovení § 11 EŘ musí mít uzavřeno pojištění odpovědnosti za újmu, která by mohla vzniknout při výkonu exekuční činnosti a právě případná regresní úhrada je tímto pojištěním kryta.
Ustanovení § 32 odst. 1 EŘ explicitně stanovuje, že za škodu způsobenou zaměstnancem soudního exekutora odpovídá soudní exekutor. Není tedy možné, aby stát případně požadoval regresní úhradu podle ustanovení § 16 a násl. OdpŠk po zaměstnanci soudního exekutora, tuto úhradu je možné požadovat vždy pouze po exekutorovi.
Podle ustanovení § 5 odst. 3 EŘ se na pracovní poměr zaměstnanců soudního exekutora vztahuje zvláštní právní předpis – zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Pokud by tedy zaměstnanec soudního exekutora způsobil újmu účastníkům řízení nebo třetí osobám, stát byl nucen tuto újmu odškodnit a soudní exekutor byl zavázán k regresní úhradě této újmy, je nutné v případě požadavku na regresní náhradu ze strany exekutora vůči zaměstnanci postupovat právě podle zákoníku práce.
Náhrada škody zaměstnance vůči zaměstnavateli je upravena v ustanovení § 250 a násl. ZPr Obecně platí, že zaměstnanec za škodu způsobenou z nedbalosti odpovídá soudnímu exekutorovi do výše čtyřapůlnásobku svého průměrného hrubého měsíčního výdělku (§ 257 odst. 2 a § 351 a násl. ZPr), (Kasíková 2022: 21). Pokud by však byla škoda způsobená úmyslně, v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek, odpovídá zaměstnanec zaměstnavateli za skutečnou způsobenou škodu. Navíc, pokud by škoda byla způsobena úmyslně, může zaměstnavatel požadovat i náhradu ušlého zisku. V případě, kdy by škoda byla způsobena více zaměstnanci, je povinen každý uhradit část škody poměrně podle míry svého zavinění.
Lze tedy shrnout, že zaměstnanci soudního exekutora mohou být zaváváni k regresní úhradě za újmu způsobenou při výkonu exekuční činnosti pouze podle výše uvedených ustanovení zákoníku práce. Je otázkou, zda by nebylo vhodné tuto právní úpravu změnit, neboť i když je to primárně soudní exekutor, kdo nese odpovědnost za chod a vedení exekutorského úřadu, tak exekutorští koncipienti a kandidáti mají stejně jako exekutor kárnou odpovědnost, tedy proč by po nich nemohla být požadována (poměrná) regresní náhrada podle zákona č. 82/1998 Sb. Obdobné platí i pro vykonavatele soudního exekutora, neboť to jsou právě vykonavatelé, kteří se dostávají často do konfliktních situací a nezřídka kdy se stávalo, že jejich chování bylo excesivní, nicméně odpovědnost nesl pouze soudní exekutor, a to i přes to, že úřad vedl řádně.
K tomuto závěru je však nutné podotknout, že pokud by újma při výkonu exekuční činnosti způsobená kandidátem, koncipientem nebo vykonavatelem byla způsobena na základě jednání zmíněných zaměstnanců soudního exekutora dle závazných pokynů exekutora, je výlučně exekutor jako zaměstnavatel povinen nahradit takovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021). Takovými pokyny exekutora jako zaměstnavatele pak mohou být dle mého názoru interní předpisy zaměstnavatele, ale i individuální pokyny ke konkrétním kauzám. Na druhou stranu, pokud by zaměstnanci exekutora jednali jinak, než v souladu s pokyny exekutora, lze pak exekutorovi vytknout, že jeho (ne)činnost v rámci řízení chodu exekutorského úřadu je v rozporu s ustanovením § 13 odst. 1 EŘ, kdy takové jednání lze klasifikovat jako kárné provinění. Z tohoto důvodu je zřejmě vhodnější, aby byla právní úprava regresní úhrady vůči zaměstnancům zachována v současné podobě.
Jako příklad způsobení újmy účastníkům řízení lze uvést situaci, kdy je vymáháno peněžité a kandidát exekučními příkazy postihne majetek povinného, jehož hodnota je v hrubém nepoměru s výší vymáhané pohledávky, čímž poruší ustanovení § 46 odst. 1 a § 58 odst. 1 EŘ. V takovém případě je nutné si nejprve položit otázku, zda jedná o úmyslné nebo nedbalostní způsobení újmy účastníku řízení. Pokud by byla v takovém řízení postižena nemovitá věc, lze stěží přičítat zaměstnanci exekutora úmyslné porušení povinností, neboť zaměstnanec exekutora ani exekutor sám nejsou nadáni pravomocí k oceňování nemovitých věcí, když touto pravomocí je nadán výhradně soudní znalec (§ 336 odst. 1 OSŘ). Obecně lze vycházet primárně z předpokladu, že případná újma způsobená účastníku řízení je způsobena nedbalostí, úmysl je nutné prokázat.
V případě, kdy by exekutor neplnil své povinnosti při výchově koncipienta ke které je zaváván dle ustanovení § 3 odst. 2 usnesení prezidia Exekutorské komory České republiky č. 2/2012 Věstníku ze dne 24.10.2012, o výchově a vzdělávání, a koncipient způsobil účastníkům řízení nebo třetím osobám újmu, mám za to, že za takové situace není koncipient za takové jednání kárně odpovědný ani zaváván k případné regresní úhradě způsobené újmy, neboť je to exekutor, který svou (ne)činností při výchově koncipienta zapříčinil způsobenou újmu. Je však nutné podotknout, že za výchovu koncipienta zodpovídá rovněž koncipient sám.
5.1. Uplatnění regresní úhrady zaměstnavatelem za způsobenou újmu
Promlčecí lhůta k uplatnění regresního nároku zaměstnavatele vůči zaměstnanci za způsobenou újmu je obecně vymezena v ustanovení § 636 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdy právo na náhradu újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy újma vznikla; pokud byla újma způsobena úmyslně, právo na náhradu újmy se promlčí nejpozději za patnáct let ode dne, kdy újma vznikla.
Pro běh výše uvedených lhůt je však důležité položit si otázku, kdy vlastně újma, a tím i běh lhůt, vzniká. V případě újmy způsobené zaměstnancem soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti vzniká újma exekutorovi k okamžiku účinku právní moci rozhodnutí o přiznání regresní náhrady vůči exekutorovi, a to v případě rozhodnutí, jehož výroku bude mít konstitutivní charakter. Nicméně, v případě rozhodnutí, jehož výrok bude mít deklaratorní charakter, počíná běh objektivní promlčecí lhůty k uplatnění regresní náhrady vůči zaměstnanci již právní moci rozhodnutí o újmě způsobené nesprávným úředním postupem, neboť právě tímto okamžikem vzniká pohledávka na náhradě újmy nejen osobě, která byla poškozena, vůči státu, ale rovněž státu vůči exekutorovi. V případě, že by takovým deklaratorním rozhodnutím byla stanovena i výše újmy, zakládal by právní moc takového rozhodnutí rovněž i počátek běhu subjektivní promlčení lhůty.
6. Závěr
Závěrem lze tedy uvést, že současná právní úprava postavení zaměstnanců soudního exekutora je relativně dostatečná, navíc dotvořená judikaturou soudů. Lze však s jistotou uvést, že v případě kárného řízení proti exekutorovi by mělo s odkazem na citované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva dojít ke změně systému obsazování kárných senátů přísedícími. Současně, jak již bylo zmíněno, v případě kárných řízení bych navrhoval změnu na dvoustupňový systém. Poslední věc, se kterou mám problém, je postup dle ustanovení § 7a EŘ, tedy udělování výtek exekutorovi, kandidátovi nebo koncipientovi. Mám za to, že jakýkoliv závěr o pochybení při výkonu exekuční a jiné činnosti měl být proveden nestranným a nezávislým soudem, nicméně výtku může udělit i dohledový orgán jako je ministerstvo spravedlnosti, což podle mého názoru odporuje právu na zákonného soudce. Rovněž ani v tomto řízení není přípustný řádný opravný prostředek.
Prameny a literatura
Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)
Zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy
Stavovský předpis Exekutorské komory České republiky ze dne 23.05.2002, kárný řád
Usnesení Sněmu Exekutorské komory České republiky ze dne 28.02.2006, kterým se stanoví Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže soudních exekutorů
Usnesení prezidia Exekutorské komory České republiky č. 2/2012 Věstníku ze dne 24.10.2012, o výchově a vzdělávání
Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 03.12.2001, č.j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy
Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 21.08.1996, č.j. 1360/95-OOD, ve znění instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 10.01.2007, č.j. 494/2006-ODS-Org, řád pro soudní vykonavatele
Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 03.02.2016, č.j. 17/2015-OD-Org
Stanovisko občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 200/2005
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 08.02.2011, č.j. 15 Kse 1/2009-90
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19.05.2011, č.j. 15 Kse 6/2010-54
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27.05.2013, č.j. 15 Kse 9/2012-137
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 01.12.2014, č.j. 14 Kse 5/2014-85
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 06.05.2015, č.j. 14 Kse 7/2014-130
Sjednocujícího stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.11.2015, sp. zn. Tpjn 304/2014
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 06.03.2018, č.j. 14 Kse 2/2017-108
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2019, sp. zn. 30 Cdo 193/2017
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23.06.2022, sp. zn. 19750/13
KASÍKOVÁ, Martina a kol.: 2022. Exekuční řád. 5. vydání. (C. H. Beck: Praha).
WOLFOVÁ, Jitka, ŠTIKA, Martin: 2016. Soudní exekuce (Wolters Kluwer: Praha).
Diskuze k článku ()