„Class actions“ pravděpodobně přijdou i do českého právního prostředí
Hospodárnost řízení, naplnění procesní ekonomie, odbřemenění soudů, zkrátka zefektivnění soudnictví a další výhody slibuje navrhovaná úprava zákona o hromadných žalobách. V čem institut class action spočívá a jak bude uplatňován? Čtěte s námi dále.
Prvky kolektivní (hromadné) ochrany práv nalezneme v Českém právu již dnes. Jde však o stručnou a převážně neefektivní úpravu. V praxi tedy nároky vzniklé z jediného protiprávního jednání nebo z hromadných událostí nelze v současné době efektivně vymáhat. Vymáhání práv z hromadných událostí je totiž příliš drahé, panuje nedůvěra v rozhodování stejných otázek stejně, nebo se vymáhání vzhledem k nízké nárokované částce jednotlivce nevyplatí. To vše však hodlá Ministerstvo spravedlnosti změnit. Změnu má přinést nový zákon o hromadných žalobách, který upraví tento zvláštní druh civilního řízení.
Novela zákona pojímá nově některé tradiční zásady soudního řízení, například zásadu dispozitivnosti ve smyslu rozsahu možnosti zahájit a disponovat řízením jako jeho účastník. Posílena má být naopak role soudu, kdy soudce již nebude pouze nestranným třetím subjektem. Jednotlivé kroky zástupce skupiny žalobců, kterou jako žalobce jediný reprezentuje, bude soud usměrňovat tak, aby nedocházelo k újmě celé skupiny.
Řízení o hromadné žalobě má nejdřív projít testem přípustnosti hromadné žaloby. Hromadná žaloba má být přípustná v případě skupiny osob, které uplatňují dostatečně stejnorodé nároky. Hromadná žaloba se musí jevit jako vhodné řešení sporu. Návrh zákona zavádí dvě formy hromadného řízení. To je buď opt–out, kdy nároky všech členů skupiny budou zahrnuty do řízení automaticky s možností své jednotlivé nároky odhlásit, nebo opt–in, kdy pro zapojení nároků poškozených osob do řízení bude v konkrétním případě vyžadován jejich výslovný projev vůle.
Návrh zákona je poměrně kontroverzní, odborné výhrady k němu vyjádřila například Česká advokátní komora nebo Nejvyšší soud.
Zdroj: BNT journal
Další články
Časová osa jako důkaz: když několik minut rozhoduje o trestní odpovědnosti
V některých trestních věcech nerozhoduje jen otázka, co se stalo. Stejně podstatné je, kdy se to stalo, kdy se změnil zdravotní stav poškozeného, kdy se obviněný o riziku dozvěděl, kdy mohl zavolat pomoc a kdy už byl následek neodvratitelný.
Trnitá cesta k nové justiční mapě
Debata o přeorganizování české justiční mapy se po letech relativního klidu opět vrací do centra pozornosti a staví před zákonodárce i samotné soudce otázku vhodné míry specializace a efektivity. Jaký byl historický vývoj územního uspořádání soudů od roku 1850? Jakou inspiraci lze čerpat ze zahraničních reforem a jaká jsou praktická, technologická, personální a politická rizika spojená s případnou redukcí soudních obvodů?
Nejvyšší kontrolní úřad jako garant transparentnosti veřejného hospodaření: kontrola veřejnoprávních médií a úvahy de lege ferenda (II. část)
Má rozšíření kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu na Českou televizi a Český rozhlas posílit transparentnost, nebo jde o promyšlený politický nátlak na média veřejné služby? Zatímco ústavní novela po letech přešlapování míří do finále, chybějící metodika auditu i současné rušení koncesionářských poplatků vyvolávají ostré debaty o nezávislosti redakcí.
K duševní poruše, omezení svéprávnosti a neplatnosti právního jednání
Má skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, vliv na jeho možnost převádět platně svůj majetek? Nikoliv nutně, porucha sama o sobě neznamená ztrátu svéprávnosti ani neplatnost uzavřené smlouvy, například darovací či kupní.
Nejvyšší kontrolní úřad jako garant transparentnosti veřejného hospodaření: ústavní postavení, limity a kontrolní praxe (I. část)
Nejvyšší kontrolní úřad představuje v českém ústavním systému klíčový diagnostický orgán, který efektivně odhaluje miliardová pochybení při správě státního majetku, avšak kvůli absenci exekutivních pravomocí nemá jak nápravu vynutit. Tento článek analyzuje ústavní zakotvení i systémové limity Úřadu a na konkrétních příkladech z oblasti armády či dopravní infrastruktury ukazuje, jak stát zjištěná pochybení opakovaně ignoruje.




