Nezřídka se však ve své praxi setkávám s tím, že právní zástupci nechají na samotných stranách, zda sezení s mediátorem jejich spor někam posune a zapojují se do procesu mediace až v okamžiku, kdy se rýsuje mezi stranami nějaká dohoda. Většina mediačního procesu tak opět probíhá ve třech. Smyslem zapojení advokáta v závěrečné fázi mediace je totiž podchytit případné vady navrhované dohody ať už z pohledu právní úpravy či zájmu klienta. Co když je však sporných stran více? Je to stále ještě mediace? Na to se podíváme v dnešním článku.
Poslední dobou mě čím dál častěji oslovují jako mediátorku firmy či organizace, abych jim pomohla vyřešit konflikt v týmu. Přestože zpravidla zdrojem konfliktu bývá pár jednotlivců, jejichž neshody vše odstartovaly, ovlivněn je v konečném důsledku celý tým, ve kterém tyto osoby pracují. Pokud působí takzvaně cross-týmově, je počet osob ovlivněných konfliktem ještě větší. Nezřídka jsem pak přivolána k řešení konfliktu v situaci, kdy je již celý tým značně rozložen. Od jednotlivých členů týmu pak slyším věty jako „Myslím, že už je pozdě na nápravu.“, „Věci překročily únosnou mez.“, „Do práce se netěším, ráno mám stažený žaludek.“ atd. Je přirozené, že lidé uvnitř týmu situaci takto vnímají, protože život v konfliktu je jejich každodenní realita, ve které se necítí dobře. I to je důvodem, proč jako mediátor pracuji s celým týmem a nikoliv klasicky jen se dvěma stranami. Opečovat a mít možnost se k dané situaci vyjádřit potřebují totiž všechny zainteresované osoby.
Možná Vás při čtení řádků výše napadne, zda hraje nějakou roli to, v jaké fázi konfliktu vedoucí či majitel společnosti k řešení situace mediátora přivolal? Určitě je dobré, pokud jste ve vedoucí pozici, věnovat pozornost signálům, že je něco ve vašem týmu špatně. Mediátor může působit pro váš tým i preventivně ať už formou společných workshopů na téma efektivní komunikace a řešení konfliktů, nebo jako externí konzultant v situaci, kdy zavnímáte první náznaky, že v týmu spolupráce pokulhává. Ať už jsem k řešení sporů v týmu přivolána v jakékoliv fázi, určitě není mým úkolem hodnotit, zda jsem byla oslovena včas, nebo pozdě. Z mé zkušenosti vyplývá, že vždy se dá najít cesta, jak z toho ven, a dle toho volím i postupy a metodiku, jakou s týmem pracuji. Někdy je třeba volit klasický mediační proces, jindy je to s přesahem do facilitace a dalších metod práce s kolektivem. Tak jako každý tým je jiný a má svá specifika, tak každá moje práce s týmem je jiná a odvíjí se od individuálních potřeb zúčastněných.
Zajímavým aspektem, na který se mě účastníci týmové mediace často ptají, je, zda výsledek mediace bude ovlivněn nějakým zadáním, které mám či můžu mít od vedoucího či majitele, protože zpravidla toto jsou osoby, které mě pro mediační práci s týmem oslovily. Tady je důležité zdůraznit, že i při práci s týmem má mediátor povinnost mlčenlivosti, která se vztahuje na všechny skutečnosti, které se v rámci mediace i při přípravě na ni dozví. Pokud tedy dostanu zadání pracovat s kolektivem a jeho konfliktem, osobám, které se mediačního setkání neúčastní, nemohu z jeho průběhu nic sdělovat, byť by se jednalo o vedoucího či majitele společnosti. Cílem mediačního setkání s týmem, který je v konfliktu totiž není vyhovět přáním vedoucího či majitele, ale vyřešit konflikt tak, aby pracovní kolektiv mohl do budoucna opět dobře fungovat. Když je pak výsledkem mého působení spokojený a dobře fungující tým, vedoucí či majitel jsou spokojeni také.
Dalším typem mediace, která je charakterizována větším počtem účastníků, je mediace ve školách. Nejčastěji jsou zde minimálně tři osoby, které do konfliktu vstupují a to učitel, rodič a dítě, tedy žák či student. Přestože rodič je zákonným zástupcem dítěte a bylo by přirozené domnívat se, že rodič v rámci mediace dítě zastoupí, tak jako při jiných právních jednáních nezletilého, v praxi zastávám názor, že dítě (od určitého věku) by mělo být ve vhodné fázi do školní mediace zapojeno, aby nebylo jednáno o něm bez něj. Je to totiž dítě, které nakonec ve škole tráví svůj čas a denně je v prostředí, kde ke konfliktní situaci či situacím dochází. Účast dítěte na mediaci má samozřejmě své nezbytné předpoklady jako např. vůle či přání dítěte se mediace vůbec účastnit, zajištění bezpečného prostředí pro dítě ve spolupráci s dětským psychologem či jiným odborníkem na práci s dětmi a v neposlední řadě souhlas dalších osob zúčastněných na mediaci se zapojením dítěte do tohoto procesu. Účast dítěte na mediaci obecně je komplexní téma, kterému jsem se podrobněji věnovala v jednom z předchozích článků zde.
Mnohost účastníků na školní mediaci nemusí spočívat jen v osobách, které jsem zmínila výše. K mediátorovi se může dostat celá řada sporů od konfliktů v pedagogickém sboru, přes konflikty mezi jednotlivými odborníky ve škole až po konflikty mezi žáky či studenty samotnými. Posledně jmenované spory je možné řešit také pomocí takzvané peer neboli vrstevnické mediace. Jedná se o mediaci prováděnou žáky či studenty v roli mediátora mezi svými spolužáky. Peer mediace je postavena zejména na myšlence, že vrstevníci budou rozumět konfliktním situacím, potřebám a prožívání svých spolužáků lépe než o generaci či několik starší dospělý, který působí ve škole či externí mediátor. I zde samozřejmě může být dětí v mediaci více, někdy to může být jen úzká skupinka jindy celá třída či celý ročník. Školní mediace je již sama o sobě velmi specifickým typem mediace, která na mediátora a jeho zkušenosti klade zvýšené nároky, proto jsem jí věnovala prostor v samostatném článku.
Další typy sporů, kde je větší počet osob a kde už se stírají rozdíly mezi mediací a facilitací, jsou spory komunitní. Komunitní spor se může týkat například obyvatel jednoho domu. Typicky zde bývá mediátor nápomocen na schůzích SVJ, kde se očekává vyostřenější debata k nějakému tématu, o kterém se vlastníci jednotek neshodnou. Klasické komunitní spory, se kterými může mediátor efektivně pomoci, jsou ty na úrovni obce či kraje, nebo jiného územního celku, dále pak spory v zájmových sdruženích či spolcích. Nesmíme vynechat ani spory mezi odbory a zaměstnavateli. Příkladů bychom našli mnohem více, jedno je však pro všechny tyto spory společné. Jednotlivci mají v těchto sporech většinou velmi odlišné představy o řešení situace a primárním úkolem mediátora je řídit společnou diskusi velké skupiny osob, aby se sporné téma posouvalo a komunita se nerozkládala nekonečnými hádkami bez hledání řešení. Pro uřízení takového procesu je třeba konkrétního mediátora velmi pečlivě. Nezřídka se pro takové úkoly vybírá dvojice mediátorů, kteří jednají v tandemu.
Jako poslední je třeba zmínit konflikty válečné, kde jsou v sázce osudy obyvatel nejméně dvou států či územních celků. U takových konfliktů nastupuje na řadu nejen mediace a její techniky, ale rovněž diplomacie, politické zájmy, to vše za využití sofistikovaného vyjednávání. Příkladem konfliktu, který byl ukončen dojednáním dohody za pomoci elitních vyjednavačů je válka v bývalé Jugoslávii, kterou v roce 1995 ukončily Daytonské mírové dohody, nebo také dlouholetý konflikt v Severním Irsku, který skončil v roce 1998 podpisem tzv. Velkopáteční mírové dohody.
Obecně lze tedy říci, že kde je spor, tam je možné využít služeb mediátora, a to bez ohledu na to, kolik rozhádaných stran proti sobě stojí. Vždy je lepší zkusit najít smírnou cestu nebo alespoň vést debatu konstruktivnějšími komunikačními prostředky nežli nechat rozpadnout jinak dobře fungující tým, školní kolektiv nebo komunitu, o setrvávání ve válečném konfliktu nemluvě.
Diskuze k článku ()