Ústavní soud shledal nepřípustnou nerovnost mezi náhradou hotových výdajů účastníka řízení zastoupeného advokátem a účastníka řízení nezastoupeného. Podle § 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996, advokátního tarifu, činí náhrada hotových výdajů u účastníka zastoupeného advokátem 300,- Kč za jeden úkon právní služby. Současná právní úprava neobsahuje obdobné ustanovení, které by upravovalo náhradu hotových nákladů účastníka řízení nezastoupeného advokátem. V praxi je pak takovému účastníku přisouzena pouze taková náhrada, která odpovídá jím prokázaným vynaloženým nákladům. Tedy pakliže se nezastoupený účastník chce domoci náhrady hotových výdajů, musí každý jednotlivý výdaj prokazovat, což na něj klade mnohem větší důkazní břemeno. Účastníci zastoupení advokátem, naopak, žádné náklady prokazovat nemusejí a mohou se tak domoci částky, která jejich skutečné náklady převyšuje, neboť je stanovena paušálně. Tuto skutečnost shledal Ústavní soud jako nevyhovující, neboť jí dochází k nerovnému postavení takového účastníka oproti tomu, jenž zastoupen advokátem není. Ústavní soud zdůraznil, že podstatnou složkou práva na spravedlivý proces je i princip „rovnosti zbraní“, k jehož porušení však dochází i dvojkolejnou úpravou náhrad hotových výdajů. Podle jeho názoru není rozhodné, zda byl účastník řízení zastoupen či nikoli, neboť nárok na náhradu nákladů řízení vzniká přímo účastníku řízení a ne jeho advokátovi.
Ústavní soud se pozastavil i nad samotnou výší náhrad hotových výdajů podle advokátního tarifu. Uvedl, že podle ustanovení § 13 odst. 1 advokátního tarifu mohou účastníci řízení zastoupení advokátem zahrnout do nákladů řízení též odměnu za zastupování, jejíž součástí je právě náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby. Ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu pak stanoví výčet výdajů advokáta, za který přísluší částka 300,- Kč za jeden úkon, tj. výdaje na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné. Ústavní soud však došel k závěru, že v dnešní době jsou reálné náklady advokáta mnohem nižší než v době přijetí advokátního tarifu a „…vztahují se spíše obecně k provozu advokátní kanceláře (platby za internet a telefonní paušál), nikoli k jednotlivým úkonům.“ Uznal však, že uvedená úprava „sleduje legitimní zájem, totiž reflektovat skutečnost, že advokáti jako právní profesionálové zastupující v řadě řízení mohou jen stěží doklady doložit náklady na konkrétní úkon právní služby; takové odlišné zacházení je však zjevně nepřiměřené.“
Vedle uvedeného se Ústavní soud pozastavil nad touto nerovností jakožto systémovým problémem české justice. Zhodnotil, že současná právní úprava nahrává tzv. sériovým žalobcům, kteří jsou motivováni podávat velké množství žalob i na bagatelní a promlčené částky. Jsou motivováni právě náhradou nákladů řízení, neboť v případě malých částek se spoléhají na to, že žalovaní se nenechají právně zastoupit a potažmo ani z důvodu neznalosti práva neuplatí námitku promlčení. Právně nezastoupení účastníci (žalovaní) se však v takové situaci často ocitají poprvé, obtížně se v ní orientují a nemají dostatečné znalosti, aby se procesně ubránili. Ústavní soud zde kritizuje zejména obchodování s žalovanými pohledávkami, kdy právo na peněžité plnění sériově vymáhá někdo jiný než původní věřitel. Dodává, že „pokud se tedy vytvořila praxe, která paušální náhradu hotových výdajů chápe jako prostředek vytváření zisku ve stonásobně opakovaných žalobách, je to také v rozporu se smyslem tohoto procesního institutu a zároveň v rozporu s principem rovnosti účastníků.“ Ústavní soud zmínil taktéž nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012, podle nějž „nelze připustit, aby civilní soudní řízení bylo odtrženo od jeho skutečného společenského poslání a aby se místo poskytování ochrany stalo výlučně nástrojem sloužícím k vytváření snadného a nijak neodůvodněného zisku na úkor protistrany.“
V souladu s principem judicial self restraint došel Ústavní soud k závěru, že není vhodným řešením zrušit ustanovení § 137 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť takový krok by způsobil vážnou mezeru v právu, kterou by obecné soudy musely zaplnit výkladem, což by vyžadovalo zejména delší časový úsek a následné sjednocení odvolacími soudy. Proto rozhodl, že bude přínosnější vymezit, jakou aplikaci napadeného ustanovení pokládá za ústavně konformní. Dále uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že výčet nákladů řízení obsažený v § 137 odst. 1 občanského soudního řádu je demonstrativní, zbývá zde „…prostor pro zahrnutí i jiných nákladů řízení, jejichž přiznání je souladné se smyslem tohoto ustanovení. Těmito náklady, které lze nahradit i nezastoupenému účastníku řízení, jsou pak právě hotové výdaje nahrazené paušální částkou, a to ve výši podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.“ Jelikož pro zastoupené účastníky existuje podzákonná úprava, která náhradu hotových výdajů výslovně upravuje, kdežto na účastníky nezastoupené žádná právní úprava výslovně nepamatuje, dospěl Ústavní soud k závěru, že tuto mezeru je třeba vyplnit pomocí analogie iuris, tedy použít ustanovení toho podzákonného právního předpisu, který řeší situaci nejpodobnější, v daném případě tedy ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu.
Ústavní soud tedy uzavřel, že „za ústavně konformní je … nutno pokládat takový postup civilních soudů, při němž v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem přiznaly paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, přiznávají, pokud je to nutné pro naplnění rovnosti účastníků řízení, tuto paušální náhradu coby náhradu hotových výdajů podle § 137 odst. 1 občanského soudního řádu, i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není. Zásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod lze totiž v posuzovaném případě naplnit přiznáním paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v § 137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.“
Je nutné podotknout, že k nálezu přijali odlišné stanovisko tři soudci – Jan Filip, Vladimír Kůrka a Radovan Suchánek.
Otázkou nyní zůstává, jak bude naloženo s vládním návrhem zákona, jenž má novelizovat zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který podle navrhovaného znění (mimo jiné) přiznává účastníkům řízení, jež mají nárok na náhradu nákladů řízení a současně nejsou zastoupeni advokátem, paušální náhradu hotových výdajů ve výši určené zvláštním právním předpisem. Tímto má být vyhláška, která stanoví, že v případě žalob na peněžité plnění ve výši nepřesahující 50 000,- Kč bez příslušenství činí paušální výše náhrady hotových výdajů účastníka 300,- Kč a v ostatních případech 900,- Kč. Tyto částky se však vztahují k celému řízení a nikoli k jednotlivému úkonu jako v případě advokátního tarifu. Ústavní soud se sám v závěru nálezu k připravované novele vyjádřil tak, že stanovení ústavně konformního výkladu § 137 odst. 1 o. s. ř. „…umožní do případného přijetí nové zákonné či podzákonné úpravy vykládat nyní účinné znění občanského soudního řádu a advokátního tarifu způsobem, který nebude porušovat právo účastníků na rovné postavení před soudem.“ Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem přijatá ústavně konformní interpretace § 137 odst. 1 o. s. ř. ve svém důsledku přinese účastníkům řízení nezastoupených advokátem vyšší náhradu hotových výdajů než zmíněná novela, je otázkou, zda zákonodárce, i přes takto značný posun v přiznávání náhrad hotových výdajů učiněný výkladem Ústavní soudu, přijme novelu, která by pro nezastoupené účastníky řízení znamenala opět krok zpět, byť nikoli do původní podoby mezery v právu.
Diskuze k článku ()