Pravní část příspěvku naleznete zde.
Náklady ve snížené sazbě jsou totiž účtovány v každém exekučním řízení vedeném soudním exekutorem a až nesplněním vymáhané povinnosti ve lhůtě dle § 46 odst. 6 exekučního řádu dojde k jejich navýšení. Lze tedy postavit najisto, že každý povinný má možnost uhradit náklady exekuce pouze v poloviční výši. Opačně však nelze dojít k závěru, že každý povinný by musel uhradit náklady exekutora v plné výši. Druhý důvod pro uvedený závěr nachází autor ve skutečnosti, že nelze přičítat nesplnění zákonné povinnosti na straně povinného k možnému zamítnutí exekučního návrhu oprávněného nebo k zastavení již probíhající exekuce. Nicméně lze odkázat i na závěry jiných autorů, zastávajících opačný přístup.[1]
Spojená řízení
Dalším vyvstávajícím problémem jsou spojená řízení u jednoho exekutora. Od 1. 1. 2013 je exekutor ze zákona povinen spojit nově zahájená řízení v téže věci. V takto spojených řízeních jsou logicky nižší náklady exekuce, než kdyby byla řízení vedena samostatně. Soudnímu exekutorovi však z exekučního řádu nevyplývá povinnost upozorňovat exekuční soud na existenci jiných řízení, do kterých bude nově zahájené řízení spojeno. Taková skutečnost by měla být příslušnému exekučnímu soudu známa.
V usnesení č. j. 53 Co 336/2017-12 vyslovil Městský soud v Praze názor, že by otázka oprávněnosti výběru mezi daňovou exekucí a exekucí prostřednictvím soudního exekutora měla být posuzována z úřední povinnosti exekučního soudu. Zároveň odmítl argumentaci odvolatele, že případný rozpor postupu oprávněných s ust. § 175 odst. 2 daňového řádu by zásadně neměl být posuzován exekučními soudy z jejich vlastní iniciativy v rámci rozhodování o exekučním návrhu, ale měl by být přezkoumáván na základě případného návrhu povinného na zastavení exekuce dle ust. § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nebo v rámci jeho případné žaloby ve správním soudnictví na nezákonný zásah správního orgánu dle ust. § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Výše uvedený závěr Městského soudu v Praze považuje autor za problematický. Pokud bychom považovali splnění předpokladů § 175 odst. 2 daňového řádu za jednu z podmínek exekučního řízení, je zcela namístě, aby její naplnění přezkoumával exekuční soud již při vydání pověření a nařízení exekuce, a nikoliv až při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce. Za prvé by tento přístup více vyhovoval hospodárnosti řízení, neboť by nenarůstaly náklady na straně soudního exekutora za provedené úkony v rámci exekuce a na straně účastníků řízení za procesní úkony. Za druhé by byla šetřena právní jistota účastníků. Povinný by nemusel podávat návrh na zastavení z důvodu nesplnění zákonných předpokladů zahájení exekuce, oprávněný by na druhé straně nemusel mít při každém podaném návrhu na zastavení obavy, zda aktuální náklady exekuce již nedosáhly zjevného nepoměru. Pro exekuční soudy by však tento přístup znamenal nárůst administrativní práce, neboť by musely zjišťovat, zda nebude nově zahájené řízení ze zákona spojeno do dalšího a nedojde tak ke snížení nákladů exekuce. Je otázkou, zda by v takovém případě nedošlo k prodloužení zákonné 15denní lhůty k vydání pověření a nařízení exekuce.
Z úřední povinnosti přihlížel ke spojeným řízením a tomu odpovídajícím nákladům exekuce Městský soud v Praze v usnesení č. j. 11 Co 392/2017-14, když změnil usnesení soudního exekutora tak, že oprávněným podaný exekuční návrh se nezamítá. Ve svém odůvodnění přímo upozorňuje na skutečnost, že tentýž exekutor vymáhá pro tutéž oprávněnou osobu již jinou pohledávku za stejným povinným, a tudíž dojde ke spojení řízení a nezvyšování nákladů exekuce. V témže odvolacím řízení u Městského soudu v Praze Obvodní soud pro Prahu 2, jakožto odvolatel, argumentoval dalším zajímavým aspektem ovlivňujícím výši nákladů exekuce. Odkázal přitom na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci č. j. 65 A 28/2017-30, v němž krajský soud dovodil, že nelze zohledňovat skutečnosti, zda který exekutor je či není plátcem DPH, ani skutečnost, že stát sebe z plátcovství vyloučil,[2] a srovnávat tak lze jen částky nákladů exekuce bez DPH. Tímto argumentem se sice Městský soud v Praze blíže nezabýval, jasnou odpověď však poskytl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 7. 2018, č. j. 3 As 206/2017-46.[3] V kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci č. j. 65 A 28/2017-30 konstatuje, že podle § 87 odst. 1 exekučního řádu je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty. Z tohoto důvodu neexistuje pro vyloučení daně z přidané hodnoty z poměřování zákonný důvod. Podstatná je skutečnost, o jak vysokou částku, mimo vymáhanou peněžitou povinnost, se majetek povinného provedením exekuce sníží.
Z vlastního pohledu zastává autor názor, že je třeba vždy při poměřování nákladů, které dlužník bude povinen uhradit, posuzovat i to, zda je konkrétní soudní exekutor plátcem DPH. Je-li exekutor jejím plátcem, bude dlužník povinen uhradit náklady exekuce zvýšené o příslušnou sazbu DPH. Na takovou skutečnost by měl vždy správce daně či příslušný exekuční soud brát zřetel.
Závěr
Byť je ustanovení § 175 odst. 2 daňového řádu nedílnou součástí tohoto předpisu již od jeho prvopočátku, širšího uplatnění se dočkalo až v poslední době zásluhou judikatury vyšších soudů. Jeho aplikací dochází v poslední době k hojnému zamítání exekučních návrhů, eventuálně k zastavování vedených exekucí, nejčastěji z důvodu dle ust. § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Z výše uvedených rozhodnutí soudů je však patrné, že samotný postup poměřování nákladů exekuce soudního exekutora není sjednocený, a to ani na úrovni různých senátů téhož soudu, a v současnosti prochází vývojem.
Přistoupíme-li na poměřování absolutních čísel nákladů, které bude muset dlužník v exekučním řízení uhradit, vyjde z takového srovnání téměř vždy vítězně správce daně, jehož náklady budou obvykle nižší. K takovému srovnání je však třeba dodat, že náklady soudního exekutora jsou ve své výši konečné, náklady správce daně nikoliv. Mzdové nároky správce daně, náklady na jeho vybavení, software aj. jsou přenášeny na daňové poplatníky. Otázkou tedy je, zda chceme přistoupit k modelu, kdy dlužník bude hradit pouze minimální (sankční) náklady a zbývající (skutečné) náklady na vymožení dluhu budou hrazeny státem, respektive z daňových odvodů.
Z pohledu autora je dále problematické zastavování exekucí argumentací nedodržení § 175 odst. 2 daňového řádu. Ze smyslu zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 143/2014-47 lze usuzovat, že nedodržení zákonného hlediska nákladů spíše zakládá odpovědností vztah správce daně a daňového dlužníka, který proti takovému postupu může podat žalobu dle § 82 soudního řádu správního, [4] než naplnění zákonného důvodu pro zastavení vedené exekuce. Ani Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1565/17 neuvádí, že by nedodržení litery § 175 odst. 2 daňového řádu zakládalo naplnění předpokladů pro zastavení exekuce. Budeme-li uvažovat o hledisku nákladů exekuce jakožto jedné z podmínek zahájení exekuce, je dle autora vhodné tuto podmínku přezkoumávat již při vydání pověření a nařízení exekuce. Takový přístup by jistě více vyhovoval hospodárností řízení a šetřil právní jistotu nejen oprávněného, ale též povinného.
Lze též poukázat, že problematika vymáhání daňových pohledávek soudními exekutory se promítá do politické roviny, kdy opakovaně zaznívají hlasy pro vymáhání nedoplatků na dani Celní správou ČR. Na úplný závěr si tak autor pokládá řečnickou otázku, zda nás v blízké budoucnosti čeká konec vymáhání daňových pohledávek soudními exekutory.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2019.
[1] TĚŽKÝ, V., JANTOŠ, M. Přiměřenost exekučních nákladů v oblasti místních poplatků. UNES – účetnictví a daně pro územní samosprávné celky, příspěvkové organizace, organizační složky státu a nevýdělečné organizace, Wolters Kluwer, a. s., 2015, č. 9, s. 15–19. ISSN 1214- 181X.
[2] Srov. § 5 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
[3] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2018, č. j. 3 As 206/2017-46. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud [cit. 5. 1. 2019]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI_ VYKON/2017/0206_3As__1700046_20180710091554_201807 10104035_prevedeno.pdf
[4] Srov. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2018, č. j. 30 A 30/2018-41.
Diskuze k článku ()