Nejvyšší soud navrhnul zrušení ustanovení občanského soudního řádu o koncentraci řízení

Konkrétně jde o rozpor s čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina"), dále s čl. 37 odst. 3 Listiny a s čl. 38 odst. 2 Listiny a v nepolední řadě s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva").[1]

Soudní řízení

Nejvyšší soud k podání návrhu na zrušení dotčených ustanovení upravujících zákonnou koncentraci občanského soudního řízení přistoupil v rámci dovolacího řízení, jehož předmětem byl spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Soud prvého stupně nejdříve žalobu na určení neplatnosti výpovědi zamítl, přičemž na základě odvolání žalobkyně, v němž mj. namítala, že výpověď žalobkyně obdržela i z důvodu věku a jednalo se tak o zjevnou diskriminaci, odvolací soud tento (první) rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Na jednání po zrušení prvního rozsudku byla oběma účastníkům řízení poskytnuta lhůta dle ust. § 118b o.s.ř. k uvedení nových tvrzení a důkazů. Žalovaná v rámci vyjádření uvedla, že námitka údajné diskriminace ze strany žalobkyně v této fázi řízení již není přípustná, neboť žalobkyně tuto námitku vznesla poprvé až v odvolání, tedy po koncentraci řízení, a že se proto jedná o nepřípustné tvrzení nové skutečnosti, ke které soud prvého stupně nesmí přihlížet, neboť nastolená koncentrace řízení byla po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem prolomena ve vztahu k jiným skutečnostem.

Soud prvého stupně poté žalobu znovu zamítl, když mj. nepřihlížel k námitce žalobkyně, že v jejím případě došlo ze strany žalované k diskriminaci žalobkyně z důvodu věku, neboť tato námitka byla soudu prvého stupně sdělena až po koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř., když soud prvého stupně konstatoval, že na koncentraci řízení nic nemůže změnit ani nesprávné opětovné poučení soudu učiněné na jednání. K odvolání žalobkyně byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen jako věcně správný.

Žalobkyně těžiště svého dovolání k Nejvyššímu soudu směřovala zejména k tomu, zda je soud oprávněn bez řádného odůvodnění svévolně odejmout účastníkům řízení lhůtu k doplnění skutkových tvrzení či důkazů, kterou jim sám usnesením stanovil, zda je soud vázán ve svém dalším postupu svým usnesením, které nebylo jiným soudem zrušeno, a zda je nesprávné poučení soudu o procesních právech účastníka procesním pochybením soudu.

Nejvyšší soud po seznámení se se spisovým materiálem předložil v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR Ústavnímu soudu návrh na zrušení dotčených ustanovení o.s.ř.

Zhodnocení stávající právní úpravy koncentrace řízení

Účelem koncentrace řízení je dle judikatury Nejvyššího soudu „přinutit účastníky řízení, aby v příslušné lhůtě (zákonem stanovené, popřípadě soudem poskytnuté) uplatnili všechny skutečnosti právně významné pro žalovaný nárok anebo pro obranu proti němu a označili důkazy způsobilé prokázat takto tvrzené skutečnosti, tj. aby splnili svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Koncentrace řízení se tedy vztahuje na ty skutečnosti a důkazy, které jsou významné z hlediska povinnosti tvrzení a povinností důkazní, jež v konkrétní věci stíhá účastníka. Účastník může v řízení uvádět různé skutečnosti, ovšem právně relevantní z hlediska koncentrace řízení jsou jen ty skutečnosti jím uváděné, ohledně nichž má břemeno tvrzení a břemeno důkazní.“[2]

Současná právní úprava zákonné koncentrace řízení je kritizována nejen právní doktrínou[3], ale byla podrobena kritice i v návrhu věcného záměru nového civilního řádu z roku 2017, kde jeho autoři tendují k tomu, že „soudce nemůže být svázán pravidly tak striktně, jako je tomu v současné úpravě, ale že mu musí být ponechána určitá míra uvážení, které mu umožní co nejadekvátněji reagovat na konkrétní procesní situaci, která v řízení nastala. Mechanicky nastavená pravidla, uplatňující se vždy, bez ohledu na specifika konkrétní situace, proces spíše komplikují a – jak ukazují současné zkušenosti např. s úpravou koncentrace řízení – vedou často ke snahám o jejich obcházení. Zákon musí důvěřovat soudci, že je schopen v konkrétní procesní situaci zvolit to nejlepší řešení pro další průběh řízení, a nesvazovat jej kazuistickými pravidly, snažícími se řešit každou myslitelnou situaci.“[4]

Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše uvedenému v návrhu na zrušení ust. § 118b o.s.ř. a ust. § 114c odst. 5 o.s.ř.[5] nejprve akcentoval, že „zavedením prvků koncentrace řízení do civilního soudního řádu je sledován legitimní cíl, jímž je (především) odstranění (minimalizace) průtahů v řízení.“, když právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na přiměřenou délku řízení, je nedílnou součástí ústavně garantovaných práv dle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, avšak jedním dechem přitom dodal, že „právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (na přiměřenou délku řízení) je třeba poměřovat s dalšími základními právy účastníků řízení a že soudní řízení sice je třeba vést v souladu se zásadou rychlosti, nikoli však na úkor jiných dílčích práv vyplývajících z obecného práva na spravedlivý proces (práva na soudní ochranu), popř. jiných základních práv účastníků řízení.“, přičemž jedním z těchto dílčích práv účastníků řízení je např. právo být slyšen.

Dále se v návrhu Nejvyššího soudu uvádí, že „Zavedení určitých prvků koncentrace řízení za účelem odstranění (minimalizaceе) zbytečných průtahů v řízení je jistě namístě a jde o opatření, které je způsobilé takto stanoveného cíle dosáhnout. Existence procesní odpovědnosti účastníků občanského soudního řízení za průběh a výsledek řízení a za včasné zjištění skutkového stavu, jež je zavedením prvků koncentrace řízení nepochybně posilována, je rovněž žádoucí a k zajištění projednání věcí bez zbytečných průtahů v určité míře dokonce nezbytná. Při zavádění prvků koncentrace řízení do civilního soudního řádu je ovšem třeba postupovat nanejvýš uvážlivě a zabývat se též otázkou, v jaké konkrétní podobě je koncentrace řízení ještě prostředkem ve vztahu k výše uvedenému cíli přiměřeným, a v jaké podobě již představuje zásah do základních práv účastníků řízení nepřiměřený zamýšlenému cíli (kdy újma způsobená účastníkům řízení zásahem do jejich základních práv převyšuje přínos právní úpravy koncentrace řízení), nebo dokonce zabraňuje dosažení spravedlivého a věcně správného (uspokojivého) rozhodnutí ve věci, a následně zvolit takovou její podobu, která bude ve vztahu k základním právům účastníků řízení co možná nejšetrnější.“, kdy s přihlédnutím k výše uvedenému dospěl k tomu, že stávající právní úprava v tomto testu proporcionality neobstojí, a to např. proto, že[6]:

1. v ustanovení § 118b o. s. ř. předně chybí provázanost na (skutečně hrozící) průtahy v řízení, neboť obsahuje „paušální" zákonný zákaz přihlížet k jakémukoliv opožděnému přednesu nebo důkaznímu návrhu, bez ohledu na to, zda takový přednes (důkazní návrh) může způsobit průtahy;
2. v důsledku takto paušálně stanovené koncentrace řízení pak naopak nezřídka dochází k tomu, že účastníci již na samém počátku řízení předkládají soudu obsáhlá podání, ve kterých preventivně (tzv. „z procesní opatrnosti“, aby se vyhnuli případným negativním následkům koncentrace řízení v maximální možné míře) uvádějí i ty skutečnosti a označují i takové důkazy, které pro rozhodnutí věci nejsou významné, což naopak může vést k nepřehlednosti (a jakési „těžkopádnosti“) soudního řízení a zahlcení soudu i takovými skutečnostmi a důkazními návrhy, které se následně ukáží pro rozhodnutí věci bezvýznamnými, a ve svém důsledku řízení naopak spíše prodloužit nežli urychlit;
3. účastníkům řízení je takto pojatou koncentrací řízení zapovězeno v dalších fázích řízení (po dosažení zákonem stanoveného koncentračního bodu") uvádět i takové (nové) skutečnosti, které jsou významné pro rozhodnutí věci a které by zásadně mohly ovlivnit výsledek soudního řízení, a označovat důkazy k jejich prokázání, a to i tehdy, nebylo-li úmyslem účastníka řízení těmito přednesy způsobit průtahy v řízení (šlo-li např. jen o reakci na dosud provedené dokazování a z něj vyplývající vývoj soudního řízení, který účastník na počátku soudního řízení nepředpokládal) a nepředstavují-li tyto jeho přednesy žádné zásadní prodloužení řízení, tedy prodloužení doby vydání konečného rozhodnutí ve věci (není-li např. třeba jen za účelem přihlédnutí k takovým tvrzením a provedení označených důkazů již probíhající jednání odročit a nařídit další jednání, neboť jde o dokazování malého rozsahu bez nutnosti předchozí přípravy spočívající např. v předvolání svědka apod., anebo je-li třeba ve věci nařídit další jednání bez ohledu na tato uvedená tvrzení a označené důkazy);
4. pojetí koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. dále umožňuje účastníkům řízení taktizovat a záměrně uvádět rozhodné skutečnosti a označovat důkazy k jejich prokázání na poslední chvíli (v krajním případě např. až v poslední den Ihůty, která byla účastníkům v souladu s § 118b odst. 1 o. s. ř. poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc ak podání návrhů na provedení důkazů). Protistrana má v takovém případě možnost seznámit se s takovým podáním (návrhem) druhého účastníka řízení až po uplynutí stanovené lhůty, tedy v době, kdy, již sama nemá možnost reagovat uvedením nových skutečností a označením důkazů k jejich prokázání (nejde-li o žádnou z výjimek uvedených v § 118b o. s. ř.), neboť řízení již bylo zkoncentrováno;
5. soud je z možnosti ovlivnit (zvrátit) účinky již nastalé (zákonné) koncentrace řízení fakticky vynechán. Současná právní úprava soudci neposkytuje nástroj, který by účastníkům umožnil uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání v již zkoncentrovaném řízení v takových situacích, na které nedopadají výjimky z koncentrace řízení taxativně vyjmenované v § 118b o. s. ř.;
6. při změně žaloby podle ust. § 95 o.s.ř. nejsou účinky koncentrace řízení připuštěním změny žaloby dotčeny, a mohou tak nastat situace, kdy je v řízení nadále uplatňován nárok zakládající se na jiném skutkovém stavu, avšak v důsledku nastalé koncentrace řízení již nelze přihlížet k novým skutkovým tvrzením a označeným důkazům mnohdy potřebným k úspěšnému uplatnění takového nově uplatňovaného nároku.

Závěr

Rozhodnutí pléna Ústavního soudu bude důležité i proto, že nový civilní kodex není zcela na pořadu dne[7], neboť současné tendence ohledně potřeby rekodifikace naznačují, že spíše než nový civilní kodex budou prováděny novelizace stávajícího občanského soudního řádu.

Osobně se domnívám, že byť má stávající právní úprava zákonné koncentrace řadu menších či větších vad, bude návrh Nejvyššího soudu plénem Ústavního soudu shledán nedůvodným a jako takový zamítnut. To proto, že pokud by mělo dojít bez dalšího ke zrušení institutu zákonné koncentrace řízení, pak lze s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že ze strany soudní praxe by byl obratem vyvinut tlak na přijetí podobného institutu, který by založil onu takto opuštěnou koncentraci řízení, neboť zrušení zákonné koncentrace řízení by nepochybně vedlo k nadlimitnímu prodlužování sporů, což je ostatně situace, které mělo zakotvení zákonné koncentrace do občanského soudního řádu zabránit.[8] 

Pokud by tak mělo dojít ke zrušení stávající právní úpravy koncentrace řízení, pak by se tak mělo stát jen a pouze na základě řádného a promyšleného legislativního procesu, ať již v rámci nového občanského soudního řádu, či, dle stávajících tendencí, pravděpodobněji v rámci jedné ze zamýšlených novelizací stávajícího občanského soudního řádu.

---

[1] https://www.usoud.cz/projednavane-plenarni-veci?tx_odroom%5Bdetail%5D=5769&cHash=18e21d4ff56b2cf99b6f2cf25805fda4.

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016.

[3] např. ÚLEHLOVÁ, Simona. Přežije koncentrace řízení, anebo se vydáme francouzskou cestou?. Bulletin advokacie. 2023, č. 3, str. 34-35 či SVOBODA, Karel. Proč nefungují české koncentrace?. Právní rozhledy. 2013, č. 22, str. 776-778 anebo CHALUPA, Radim. Nezdařenou koncentrací řízení do slepé uličky civilního procesu. Právník. 2015, č. 7, str. 582-611.

[4] Bod 2. 5. 3. Sociální koncepce civilního procesu ve věcném záměru civilního řádu soudního z roku 2017, str. 27. Dostupné z: https://msp.gov.cz/documents/12681/2872506/V%C4%9Bcn%C3%BD+z%C3%A1m%C4%9Br_final_2017.pdf/7d99428a-ea94-4b54-8bc8-7e64b22eb4ca.

[5] https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Navrhy/2025/n%C3%A1vrh_Pl._%C3%9AS_43_25_AN.pdf.

[6] blíže viz část III. návrhu Nejvyššího soudu z 15. 10. 2025.

[7] srov. https://msp.gov.cz/web/msp/rozcestnik/-/clanek/s-%C4%8D%C3%ADm-se-v-praxi-pot%C3%BDkaj%C3%AD-civiln%C3%AD-soudy-a-jak%C3%A1-je-budoucnost-civiln%C3%ADho-kodexu-i-o-tom-diskutovali-odborn%C3%ADci-na-konferenci-k-ot%C3%A1zk%C3%A1m-civiln%C3%ADho-procesu-kop%C3%ADrovat-?_com_liferay_asset_publisher_web_portlet_AssetPublisherPortlet_INSTANCE_XRfnFFegERxq_redirect=https%3A%2F%2Fmsp.gov.cz%2Fweb%2Fmsp%2Frozcestnik%3Fp_p_id%3Dcom_liferay_asset_publisher_web_portlet_AssetPublisherPortlet_INSTANCE_XRfnFFegERxq%26p_p_lifecycle%3D0%26p_p_state%3Dnormal%26p_p_mode%3Dview%26p_r_p_assetEntryId%3D6766312%26_com_liferay_asset_publisher_web_portlet_AssetPublisherPortlet_INSTANCE_XRfnFFegERxq_cur%3D0%26p_r_p_resetCur%3Dfalse.

[8] srov. důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.