Novela insolvenčního zákona – dluhová amnestie pro neplatiče nebo potřebný ekonomický restart?

Bez ohledu na to, že v minulém volebním období se novelu insolvenčního zákona nepodařilo v parlamentu prosadit, ministr spravedlnosti Robert Pelikán ji nyní znovu předložil Poslanecké sněmovně k projednání s přesvědčením, že konečně dojde k jejímu přijetí. Dle jeho slov je totiž nejvyšší čas zasáhnout, vzhledem k tomu, že mnoho lidí se nachází v tzv. dluhové pasti, kdy jejich příjmy již nejsou schopné pokrýt splácení a snižování dluhů a dostávají se tak do nezastavitelné spirály, ze které už není úniku (alespoň za stávající právní úpravy).

Nynější právní stav neumožňuje podstatné části dlužníků jejich dluhovou situaci dostatečně efektivně řešit, neboť jejich dluhy časem dosáhly takové výše, že je už dlužníci nejsou schopni v potřebné výši hradit ani splátkami ze svých příjmů, ani výtěžkem z prodeje svého majetku. Současná koncepce oddlužení totiž po dlužnících vyžaduje splacení alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů v průběhu 5 let - což je podmínkou pro schválení oddlužení soudem a bez jejího naplnění nemá dlužník na oddlužení nárok.

Benevolentnější podmínky pro povolení oddlužení

Novelou insolvenčního zákona se navrhuje zrušení výše uvedené třiceti procentní hranice uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů a zavedení pouze podmínky placení nákladů insolvenčního řízení a odměny osobě sepisující a podávající insolvenční návrh (popř. návrh na povolení oddlužení) a placení pohledávek zákonného výživného, to vše po dobu nově navrhované sedmileté doby, po kterou by měl dlužník plnit oddlužení splátkovým kalendářem se zpeněžením majetkové podstaty. Proces oddlužení by podle navrhované novely měl trvat tři, pět nebo sedm let, přičemž dluhů by se podle nového textu zákona mohl zbavit ten, kdo by do tří let splatil jejich polovinu, do pěti let třicet procent z nich, nebo do sedmi let kdokoliv, kdo by „vynaložil veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat k uspokojení pohledávek“ - což je relativně široký pojem. Pokud tedy bude dlužník např. v průběhu obecné sedmileté doby vynakládat veškeré prostředky a úsilí k tomu, aby své dluhy splatil, bude mu umožněno se z exekucí dostat, což pro mnoho dlužníků zní velice příznivě. Jak k tomu ovšem přijdou věřitelé a jak stát zajistí, aby nedocházelo ke zneužívání těchto podmínek?

Právní úprava sice umožňuje insolvenčnímu soudu zamítnout návrh na povolení oddlužení, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka ke splácení dluhu a k plnění jeho povinností, z čehož plyne, že soudy by měly mít určité páky k předcházení případného zneužívání nově navrhovaných (mírnějších) podmínek oddlužení, ke kterému samozřejmě může a s největší pravděpodobností i bude docházet – bude-li novela schválena. Podle hlavních kritiků novely zákona je proto největším rizikem ještě větší zneužívání mezer v zákoně nepoctivými dlužníky než doposud, snížení ochrany věřitelů a zpochybnění jejich postavení, jakož i přibývání lehkomyslných dlužníků, kteří budou (s vědomím snazšího oddlužení) ještě nezodpovědnější než doposud. Zavedení nové sedmileté hranice, kdy se dlužník může svých dluhů zprostit jen při vynaložení veškerého potřebného úsilí, by totiž mohlo být zcela nedostatečným výchovným opatřením vůči notorickým dlužníkům, kteří si půjčují peníze bez ohledu na to, zda je budou vůbec schopni někdy v budoucnu splatit.

Národ v exekuci

Jak podporovatelé, tak i odpůrci novely insolvenčního zákona se nicméně shodnou na jedné věci – existuje nadměrně vysoké množství lidí, kteří se nacházejí v exekuci a s tímto problémem je tak potřeba začít urychleně něco dělat. Zdali zmírnění podmínek oddlužení (obsažených v předkládané novele insolvenčního zákona) je tou správnou cestou k řešení tohoto problému, je samozřejmě otázkou. Fakta jsou ovšem neúprosná – v exekuci se momentálně nachází více než 800 tisíc lidí, přičemž tři a více exekucí má na krku téměř půl milionu z nich. Nadto z je z uvedených dlužníků v exekuci přibližně 120 tisíc osob starších 60 let, což vypovídá o značné finanční negramotnosti především u starší populace (tedy osob v důchodovém věku), kteří se tak velmi snadno stávají terčem exekutorů a dostávají se do platební neschopnosti, ze které se už nejsou schopni dostat.

Závěrem

Novela insolvenčního zákona sice nabízí určité řešení této neúnosné situace, kdy je v České republice vedeno přibližně 4,67 milionu exekučních řízení, v nichž je vymáháno okolo 239 miliard korun. Dopředu je velice složité posoudit, do jaké míry navrhované změny umožní lidem se svých dluhů účinně zbavit (při dostatečném uspokojení věřitelů) a do nových se již nedostávat a do jaké míry bude naopak docházet ke zneužívání nově nastavených podmínek. Osobně se domnívám, že úvaha by měla směřovat na rozlišení jistiny (tedy skutečného dluhu), úroků, sankcí a nákladů. Bez tohoto rozlišení hrozí, že odpovědnost za dluh ve skutečnosti převezmou věřitelé, což jsme viděli již v 90.letech, kdy nebylo fakticky možné se domoci svých pohledávek. Určitě by bylo vhodné se v prvé řadě pokusit zvýšit obecnou finanční gramotnost lidí v exekuci a posílit jejich vlastní schopnost úpadkům do budoucna čelit a předcházet – i z toho důvodu se pouhé zmírnění podmínek oddlužení samo o sobě nejeví jako komplexní řešení situace. Pokud totiž k potřebnému vzdělání daných osob nedojde, může tím v budoucnu exekuční bublina ještě nabobtnat. Sice ve školách probíhají předměty, které mají danou situaci zlepšit, ale obecná informace v médiích a postoj některých politiků napovídá, že stačí, že volič má hlas, a proto je třeba si jej pojistit (ne-li přímo koupit) i za takto vysokou cenu. Pokud tedy nedojde k tomu, že dojde k výchově k odpovědnosti, nastavení pravidel pro oddlužení, které ve výchově i zajištění určité míry návratnosti těm, kteří vynaložili své prostředky, pak začarovaný kruh nemůže být přerušen.