Pět otázek pro Michala Žižlavského Zdroj: JUDr. Michal Žižlavský

Pět otázek pro Michala Žižlavského

„To, že se stane v jednotlivém případě chyba, ještě neznamená, že zde máme insolvenční mafii,“ říká advokát a insolvenční správce s pětadvacetiletou praxí JUDr. Michal Žižlavský. Ministerstvo spravedlnosti se podle jeho názoru ve složité agendě insolvencí teprve začíná orientovat a je otázkou, co v rámci proklamovaného boje proti insolvenční mafii do konce volebního období prosadí.

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

advokátka, členka redakční rady webu Právní prostor.cz

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

advokátka, členka redakční rady webu Právní prostor.cz

1) Více než dvacet let se specializujete na insolvenční právo. Kam se během éry samostatné České republiky teorie a praxe insolvencí posunula?

Specializuji se na insolvenci korporací. V posledních dvaceti letech se teorie posunula zřetelně, praxe už méně. Pro fungování ekonomiky je čím dál důležitější, zda nalezneme využití pro aktiva insolventních korporací. Skončila doba korporací typu Ford, které přežívaly generace. Čas běží rychleji. Firmy vznikají a zanikají často v řádu let. Jejich aktiva zde ale zůstávají. Když je budeme jen systematicky likvidovat, budeme tím škodit lidem, stejně jako škodili lidem vodníci ve filmu Konec vodníků v Čechách. Nebudeme lidi sice přímo topit, budeme ale snižovat zaměstnanost v regionech, zvyšovat míru druhotné platební neschopnosti, snižovat příjmy státního rozpočtu a tím i životní úroveň nás všech. Jsou silné důvody pro sanaci firem. Pro věřitele je v řadě případů výhodnější reorganizace než likvidační konkurs. Jak ukazují statistiky, věřitelé mohou získat vyšší uspokojení svých pohledávek. Obchodním věřitelům zůstane po skončení insolvenčního řízení naživu partner, kterému dál dodávají své produkty anebo s ním jinak obchodují. Druhá generace insolvenčního práva upřednostňuje celospolečensky šetrná sanační řešení. Co se týče teorie, máme už moderní právní úpravu, která to umožnuje. Nedokážeme ji ale zatím uchopit. V praxi převažují likvidační konkursy.

2) Jak hodnotíte současné aktivity Ministerstva spravedlnosti v boji proti tzv. „insolvenční mafii“? Existuje vůbec něco takového?

To, že se stane v jednotlivém případě chyba, ještě neznamená, že zde máme insolvenční mafii. Jedna věc jsou politické proklamace a druhá konkrétní aktivity současného vedení ministerstva spravedlnosti. To se ve složité agendě insolvencí teprve začíná orientovat a je otázkou, co do konce volebního období prosadí. Zatím je zde jen jeden zajímavý paradox. Ministerstvo svou vyhláškou nešťastným způsobem dočasně legalizovalo postup vedení Krajského soudu v Ostravě, který správcům přiděloval případy mimo zákonné pořadí. Zdůvodnilo to potřebou omezení počtu provozoven, podle kterých se případy přidělují. Některé provozovny měly být fiktivní. Tuto vyhlášku nyní zrušil Ústavní soud, který vyjádřil názor, že obecné a paušální úvahy nestačí k extenzivní regulaci. Když zákon říká, že máte přidělit případ na každou jednu provozovnu, nemůžete si jen tak říci, že někomu případ nepřidělíte, protože si myslíte, že má těch provozoven moc, nebo že si myslíte, že některá z jeho provozoven by mohla být fiktivní nebo prostě proto, že se vám nelíbí, že si v Ostravě zřídí provozovnu někdo, kdo není z Ostravy. V soukromém právu platí, že si mohu dělat vše, co mi zákon nezakazuje. Při výkonu správní agendy ale platí něco jiného. Zde mohu dělat jen to, co mi zákon výslovně dovolí. Jinak porušuji zákon, a to i kdybych byl předseda soudu. Ministerstvo má nyní silný motiv zamyslet se znovu nad tím, zda se vedení Krajského soudu v Ostravě pohybuje v mezích zákona, když na základě paušálních úvah nepřiděluje případy správcům s více provozovnami. Nejde o akademický problém. Jde o to, zda se spolehneme na osvícené místní gubernátory, kteří si mohou budovat v regionu klientelistické sítě, nebo zda bude fungovat v celé zemi reálně předvídatelný, transparentní a fair proces. Ten je totiž nejlepší obranou proti jakékoli mafii. Uvidíme, jaké konkrétní kroky ministerstvo podnikne.         

3) Byl jste prvním zvláštním insolvenčním správcem v České republice. O co se vlastně jedná, kdo jím může být a v čem tato zvláštnost tkví?

Přesněji jde o správce se zvláštním povolením. Zvláštní povolení má jen asi desetina z celkového počtu všech správců. Ti, kdo toto povolení získali, museli splnit přísnější podmínky než ostatní, museli složit další zkoušky před komisí, kterou sestavuje ministr spravedlnosti a guvernér České národní banky a museli získat bezpečností prověrku. Jen správci se zvláštním povolením mohou řešit případy velkých korporací, které ještě provozují podnik. Jen oni také mohou řešit úpadek finančních institucí, bank nebo družstevních záložen, obchodníků s cennými papíry, investičních fondů a penzijních společností. Je pravda, že jsem byl první v zemi, kdo získal toto zvláštní povolení, což před mnoha lety ovlivnilo zaměření naší firmy. Jako advokáti a insolvenční správci řešíme velké množství případů korporátní insolvence a pracujeme na těch největších kauzách. Získali jsme rozsáhlé praktické zkušenosti. Pomáhá nám to v expertíze složitých případů, kde s velikostí ohrožené korporace roste význam širších aspektů zvolených postupů a řešení. 

4) Předpokládám, že podrobnějšího právně-ekonomického rozboru se dočkáme až v dubnu na kongresu Právní prostor, nicméně alespoň stručně – je možná záchrana životaschopného podniku v insolvenci?

To jsme u té druhé generace insolvenčního práva, kterou jsem již zmínil. Nejprve co to je záchrana podniku v insolvenci: Je to úspěšná soudní reorganizace, ale i konkurs, ve kterém se podaří prodat závod korporace. V prvním případě přežije korporace, ve druhém alespoň její závod. Pro oba modely je klíčové, abychom dokázali udržet provoz podniku. Má-li se to podařit, musejí spolu klíčoví hráči pružně a efektivně komunikovat. Neplatí zde „čínské zdi“, jak je známe z klasických soudních sporů, kde se čeká pět a více let na konečné rozhodnutí soudu. Podnik je křehký živý organizmus, ne mrtvý předmět sporu. Jedno je jisté: když se budou hlavní hráči hry držet formalit a ústní projevy si nechají výhradně na soudní jednání, korporace zemře. Měl jsem možnost sledovat přístup amerických insolvenčních soudců, který je velmi neformální, s důrazem na reálné priority. Český insolvenční proces je oproti tomu formalistický, s vysokou mírou alibismu typu „udělali jsme vše, co jsme udělat museli, ale pacient zemřel.“ V soudní praxi se také nedaří rozlišovat podstatné od méně podstatného. Bagatelní typizované případy osobních bankrotů ubírají soudcům stejný čas jako reorganizace korporací se stovkami pracovních míst. Prostě číslo jako číslo. Na kongresu bych rád na základě poznatků praxe zmínil v detailu faktory, které považuji za klíčové pro to, aby podnik přežil insolvenci a aby věřitelé dosáhli vyššího uspokojení svých pohledávek než v likvidačním konkursu.  

5) Čím konkrétně je zajímavá reorganizace? Vzdělávací i profesní akce, které se jí věnují, mají až neuvěřitelnou návštěvnost.

Soudní reorganizace korporace je velké téma. Neodpovím tedy jen obecně. Přiblížím jeden aktuální problém. Předtím jen zopakuji, že pro reorganizace insolventních korporací už máme dobrou a moderní právní úpravu, ale v praxi se ji zatím bohužel nedaří naplňovat. I když výjimky existují. Vím to dobře, protože jsme pracovali zhruba na třetině všech úspěšných reorganizací, které u nás proběhly. Při reorganizaci textilky Sametex se nám dokonce podařilo jako v dosud jediném případě dosáhnout sta procent uspokojení pohledávek všech věřitelů. Menší problém je, že o reorganizaci často hovoří „nepraví proroci“, kteří o ní nic neví. Větší problém je to, že zde fungují silné lobbystické skupiny, které prosazují své skutečné zájmy skrytě, a na veřejnosti promlouvají ústy údajně nezávislých odborníků. Insolvenční správce je v korporátní insolvenci v obtížné pozici. Nikdy se nezavděčí všem. Každý jeho krok někomu vyhovuje a někomu jinému ne. Někomu popře pohledávku a už je oheň na střeše. Když dělá svou práci dobře, vždy je tu někdo, kdo z něj rád vyrobí fackovacího panáka a má-li tu moc, odstraní ho z řízení a nahradí ho někým povolnějším. Hitem sezony je, že se využívají sofistikované námitky podjatosti. Vyrábějí je velké kanceláře. Pro soudce-jednotlivce pak je jednodušší námitce vyhovět než její důvodnost složitě prověřovat. Judikatura na téma podjatosti správců se teprve rodí. Má být podobná soudcům. Soudce nemůže logicky projednávat věc, kde je sám účastníkem řízení nebo kde by mohl být soudním rozhodnutím přímo dotčen, například pro příbuzenský poměr k účastníkům řízení. Soudci naopak nejsou podjatí jen proto, že v jiném řízení projednávali věc mezi stejnými účastníky nebo z důvodu kolegiálních pracovních vztahů. Když bude výklad podjatosti příliš extenzivní a podjatost se bude dovozovat z práce na jiném případu pro téhož účastníka, použitelnost insolvenčních správců se omezí na jediný případ. Bude to „jednou a dost“. Jako insolvenční správci působí většinou advokáti anebo právnické osoby tvořené advokáty. Česká advokátní komora definuje výkon funkce insolvenčního správce jako činnost související s výkonem advokacie. Když bude advokát například jednou zastupovat banku při vymáhání bagatelní pohledávky proti občanovi, nebude už moci být nikdy insolvenčním správcem korporace, kde je banka jedním z mnoha věřitelů. Jsme malí. Máme jen pár velkých bank. Takže advokát-správce brzy skončí. Začíná se objevovat názor, že když někdo pracoval jako advokát pro účastníka řízení v jiné věci, je podjatý jako insolvenční správce. Dokonce vznikla konstrukce, že když za to bral odměnu, je na účastníkovi  ekonomický závislý. Je to stejná pitomost, jako když řeknete, že soudce je ekonomicky závislý na žalobci, který zaplatí soudní poplatek státu, protože od státu bere soudce plat. Touto optikou není advokát a insolvenční správce vnímán jako profesionál, nehodnotí se podle reálné činnosti, podle schopností a výsledků práce, ale podle spekulativních úvah. To je to, na čem v praxi končí předjednané reorganizace, které zná zákon jako nejvyšší formu sanačního řešení. U reorganizací nová úprava umožnuje, aby si klíčoví hráči vybrali jako administrátora procesu někoho, koho znají, protože s ním už někdy v jiné věci spolupracovali a důvěřují mu, že jako profesionál případ zvládne. Je to logické. Když jde o velké hodnoty, nevyberete si někoho, o kom slyšíte poprvé a nic o něm nevíte. Při extenzivním výkladu podjatosti, který nezohlední povahu konkrétního řízení, nemohou větší advokátní kanceláře a korporace fakticky působit jako správci. Velké korporátní úpadky se stanou doménou jednotlivců bez zázemí. Některým skupinám věřitelů „slabý“ správce vyhovuje. Můžete hádat, kterým. Takový model pak opouští reálné kontrolní mechanizmy a vzdaluje nás standardům zemí, jako jsou Německo, Anglie nebo Amerika, kde funguje druhá generace insolvenčního práva s důrazem na efektivní a pokud možno sanační řešení. To ale vyžaduje týmy zkušených profesionálů.

 

kongres rozhovor insolvenční řízení Právní prostor 2016

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články