Prodej z volné ruky (nejen) v exekučním řízení Zdroj: Fotolia

Prodej z volné ruky (nejen) v exekučním řízení

Jeden ze základních prvků, na nichž je postavena exekuce prováděná soudními exekutory, představuje institut generálního inhibitoria vymezeného v § 44a odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“ či „exekuční řád“). Jeho smyslem a účelem je zamezit zmenšování rozsahu majetku povinného, jakmile se dozví o exekuci vedené proti jeho osobě, tedy po doručení vyrozumění o zahájení exekuce.

Mgr. Jan Kubizňák

Mgr. Jan Kubizňák

právník Exekutorské komory ČR

Mgr. Jan Kubizňák

právník Exekutorské komory ČR

Jak již vyplývá z použitého adjektiva generální, vztahuje se na všechen majetek povinného, jakož i na majetek patřící do společného jmění manželů. Rozsahem a také sankcí za porušení zákazu se liší od speciálního inhibitoria, jak jej upravuje zejména § 47 odst. 5 EŘ.

V zájmu naplnění zásad ochrany povinného, humanizace exekucí a přiměřenosti, zákonodárce přistoupil k zakotvení režimů, které umožňují prolomení generálního inhibitoria.[1] Předložený článek se zaměřuje na instrument obsažený v ustanovení § 44a odst. 4 EŘ, někdy také označovaný jako prodej mimo dražbu[2], prodej z volné ruky či prodej z ruky[3].

Prostřednictvím pohledu do historie, jakož i analýzou obdobných nástrojů sloužících v rámci dalších druhů civilního procesu (konkrétně v insolvenčním řízení a řízení o pozůstalosti) bude poukázáno na nejasné výkladové a aplikační otázky. Současně bude nastíněno jejich vhodné řešení a učiněn pokus o nalezení samotného doktrinálního uchopení exekučního prodeje z volné ruky.

Právní úprava obsažená v exekučním řádu z roku 1896

Zákon č. 79/1896 ř. z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád z roku 1896“), platil na českém území až do roku 1950. Obsahuje právní úpravu, jež mohla být inspiračním zdrojem tuzemskému zákonodárci při koncipování ustanovení § 44a odst. 4 EŘ. Tehdejší exekuční řízení spočívalo (zjednodušeně řečeno) na obdobných základních kamenech jako výkon rozhodnutí prováděný dle části šesté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“ či „občanský soudní řád“). Vymáhající věřitel (oprávněný) tedy v exekučním návrhu uvedl, kterými exekučními prostředky[4] má být exekuce vedena. Následně již exekuční soud postupoval z úřední povinnosti (viz § 16) a sám se postaral o vykonání stanoveného způsobu exekuce.

V případě nucené dražby nemovité věci exekuční řád z roku 1896 v § 200 č. 1 umožňoval ve fázi po nařízení dražebního jednání prodat nemovitou věc z ruky. Podmínky pro uskutečnění takového prodeje vymezovala právní úprava následovně:

  • návrh třetí osoby nevyloučené z dražby nejpozději 8 dní před dražebním rokem na převzetí nemovité věci,
  • kupní cena nejméně ve výši o jednu čtvrtinu převyšující odhadní cenu,
  • složení přiměřené jistoty,
  • ochota převzít břemena váznoucí na nemovité věci bez jejich započtení na nabízenou cenu,
  • nutnost nést náklady jdoucí za dlužníkem,
  • souhlas osob odkázaných na nejvyšší podání, nebude-li nabízená cena stačit k plnému uspokojení jejich nároků.[5]

Návrh třetí osoby představoval standardní procesní podání, o němž exekuční soud vydával meritorní rozhodnutí, kterým návrh schválil, nebo zamítl. K projednání posuzovaného návrhu bylo soudem svoláno ústní jednání, ovšem ani případný odpor dlužníka nepřekážel povolení prodeje z ruky.[6]

Lze proto konstatovat, že exekuční řád z roku 1896 umožňoval prodej z volné ruky pouze v rámci konkrétního způsobu exekuce v přesně určené fázi exekučního řízení. Oproti úpravě v exekučním řádu se nejednalo o generální prostředek. Současně byly stanoveny jednoznačné předpoklady pro použití daného nástroje, které se v některých směrech od současného pojetí liší. K prodeji z ruky bylo možné přistoupit i přes odpor dlužníka, zatímco exekuční řád v současné době v podstatě předpokládá aktivní zapojení povinného do procesu, čemuž odpovídá dikce ustanovení § 44a odst. 4 EŘ (může povinný … zpeněžit svůj majetek). Rovněž se liší i cena, za niž je nemovitá věc prodávána. Dnes postačuje obvyklá cena zjištěná na základě znaleckého posudku, dle exekučního řádu z roku 1896 byla zapotřebí odhadní cena zvýšená nejméně o jednu čtvrtinu.[7] Exekuční soud navíc podaný návrh věcně přezkoumával a vydával o něm rozhodnutí, což současná právní úprava nepředpokládá. Dokonce není ani určeno, zda by měl být návrh (a který?) podán, případně která osoba (případně účastník řízení) by jej měla podat.

Uhradil-li navrhovatel prodeje z ruky stanovenou cenu, pokračovalo exekuční řízení dále standardním způsobem – rozvrhovým řízením.[8] Exekuční řád z roku 1896 tedy prodej z volné ruky normuje jako dočasný odklon z běžného exekučního prodeje nemovité věci. Po získání ceny za předmět dražby již ale řízení bylo dokončeno stejně, jako by byla nemovitá věc zpeněžena dražbou. Ustanovení § 44a odst. 4 EŘ ale neposkytuje v tomto směru žádnou odpověď na otázku v postupu soudního exekutora po zpeněžení majetkové hodnoty. Tato otázka vstupuje do popředí zejména v případě prodeje nemovité věci, kde má rozvrhové rozhodnutí zásadní význam, neboť se na jeho základě z katastru nemovitostí vymazávají zástavní práva váznoucí na nemovité věci. Je proto otázkou, jakým způsobem by mělo k výmazu zástavních práv dojít, když by soudní exekutor k rozvrhu výtěžku nepřistoupil (k této problematice viz dále).

Právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně

Při analýze exekučního prodeje z volné ruky se lze rovněž za pomoci analogie iuris inspirovat právní úpravou obsaženou v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“ či „insolvenční zákon“).

Majetkovou podstatu lze v souladu s § 286 odst. 1 IZ zpeněžit veřejnou dražbou, prodejem movitých a nemovitých věcí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí a prodejem mimo dražbu.

Vzhledem ke smyslu a účelu insolvenčního řízení, tedy dle § 5 IZ dosažení co nejrychlejšího a nejvyššího uspokojení dlužníkových věřitelů, představuje prodej mimo dražbu velmi častý, nikoli však neproblematický,[9] způsob zpeněžení majetkové podstaty.[10] K prodeji mimo dražbu se vyžaduje souhlas věřitelského výboru a insolvenčního soudu. Smlouva o prodeji může být uzavřena i dříve, nicméně její účinnost je dle § 289 odst. 1 IZ podmíněna dosažením zmíněných souhlasů.

Byť jde v případě prodeje mimo dražbu o právní jednání realizované zejména prostřednictvím kupní smlouvy, má tento prodej v rámci insolvenčního řízení zásadní důsledky ve vztahu k závadám dosud váznoucím na věci. Zpeněžením majetkové hodnoty proto dle § 285 IZ zanikají účinky týkající se nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce, vyrozumění o zahájení exekuce, exekučních příkazů, a služebností a reálných břemen, která jsou dle insolvenčního zákona v insolvenčním řízení neúčinná, stejně jako ostatní závady váznoucí na zpeněžovaném majetku. Jedná se o zcela logický důsledek prodeje, neboť by se jen stěží našel kupec hodlající úplatně nabýt věc postiženou právními závadami.[11]

Zásadní překážku pro zpeněžení majetkové podstaty představuje podaná excindační žaloba. V průběhu trvání řízení o vylučovací žalobě až do jeho pravomocného skončení insolvenční správce s ohledem na § 225 odst. 4 IZ nemůže zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ledaže odvrací újmu, která majetku bezprostředně hrozí, či tak činí se souhlasem žalobce.

Ustanovení § 225 odst. 5 IZ na jednu stranu dále prolamuje nemožnost prodeje majetku, o němž je vedeno excindační řízení, na druhé straně ale posiluje právní jistotu třetích osob, jejichž majetek je soupisem dotčen.[12] Před 1. 1. 2014 postačovalo, aby byla vylučovací žaloba v prvním stupni neúspěšná a insolvenční správce mohl přistoupit ke zpeněžení. Nově se k uskutečnění prodeje zásadně vyžaduje nabytí právní moci rozhodnutí o vylučovací žalobě. Pouze z důvodů hodných zvláštního zřetele může insolvenční soud určit, že prodej lze uskutečnit ještě před nabytím právní moci rozhodnutí. Důvodová zpráva jako důvod hodný zvláštního zřetele uvádí zejména šikanózní výkon práva, který má za cíl pouze oddálit či znemožnit prodej věci v insolvenčním řízení.[13] I kdyby soud k takovému rozhodnutí přistoupil, uspokojit pohledávky věřitelů lze stejně až po právní moci rozhodnutí o excindační žalobě. V žádném případě proto neobstojí prejudiciální posouzení oprávněnosti či důvodnosti podání žaloby učiněné insolvenčním správcem.

Likvidace pozůstalosti

Prodej mimo dražbu lze využít i v případě likvidace pozůstalosti. Dle § 232 odst. 1 písm. b) zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), je možné majetek patřící do likvidační podstaty zpeněžit prodejem smlouvou, kterou s nabyvatelem uzavře likvidační správce nebo notář. V takovém případě notáři dovozují, že samotná převodní smlouva, zpeněžuje-li se nemovitá věc, nahrazuje rozvrhové usnesení, které by bylo vydáváno v případě uskutečnění soudní či exekuční dražby (viz § 337h odst. 1 OSŘ). K zániku zástavního práva při prodeji z volné ruky proto dochází převodem vlastnického práva kupní smlouvou.[14]

Zmíněnému přístupu, byť se vztahoval k dnes již zrušené právní úpravě obsažené v OSŘ, nicméně odpovídá i znění v současnosti relevantních právních předpisů, tedy § 236 odst. 3 ZŘS. Zástavní a zajišťovací práva váznoucí na likvidační podstatě tedy zaniknou jejím zpeněžením.[15]

Výkon zástavního práva dle občanského zákoníku

Rekodifikace soukromého práva přinesla zástavním věřitelům podstatné zvýhodnění jejich pozice. Dle § 1359 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), může zástavní věřitel pro svůj dospělý (splatný) dluh realizovat zástavní právo smluveným způsobem. Zpravidla se bude jednat právě o prodej mimo dražbu (z volné ruky).[16]

Samotné ujednání o výkonu zástavního práva dle § 1359 odst. 1 OZ vyžaduje značnou konkretizaci, aby byla vyloučena libovůle zástavního věřitele.[17] Jelikož se v posuzovaném případě jedná o individuální způsob uspokojení věřitele, nastoupí-li účinky zahájeného insolvenčního řízení, zejména § 109 odst. 1 písm. b) IZ, věřitel nebude moci ve zpeněžování zástavy dále pokračovat.[18]

Občanský zákoník v případě výkonu zástavního práva výslovně neupravuje okamžik zániku zástavního práva. Věřitel se proto bude muset v případě prodeje z volné ruky svého zástavního práva vzdát, aby nabyvatel získal nezatíženou věc.[19] Vázne-li na věci více zástavních práv, tato další, jichž se prodej netýká, nezanikají.

Prodej mimo dražbu dle § 326b OSŘ

Současná právní úprava exekučního řízení a výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí obsahuje v § 326b OSŘ specifický způsob prodeje věcí podléhajících rychlé zkáze. Prodej zmíněných věcí se uskutečňuje ve specifickém režimu, neboť do uskutečnění standardní dražby by již nemusely existovat, případně by zcela ztratily na hodnotě. Zákon proto určuje, že se mají prodat mimo dražbu (z volné ruky).[20]

Po provedení soupisu a odebrání věcí povinnému se určí cena a bez zbytečného odkladu se přistoupí k prodeji osobě, která bude ochotna věci koupit. V případě neúspěšného prodeje se věci nabídnou za stejnou cenu oprávněnému. Pokud ani on nebude mít o věci zájem, nezbude než věci ze soupisu vyloučit a vrátit je povinnému.[21]

V případě výkonu rozhodnutí soud uzavře (za Českou republiku) s kupujícím kupní smlouvu. Autoři komentáře k občanskému soudnímu řádu uvádějí, že se pro takovou smlouvu nepoužijí obecná ustanovení o kupní smlouvě obsažená v OZ.[22]

Pro nabytí vlastnického práva se analogicky užije § 329a OSŘ s tím, že se nabyvatel stává vlastníkem věcí zaplacením kupní ceny. Současně může požádat o vystavení potvrzení o nabytí vlastnického práva.[23] Jedná-li se o exekuci prováděnou soudním exekutorem, bude platit přiměřené užití uvedených postupů. Kupní smlouvu by tedy uzavíral přímo soudní exekutor.

Prodej mimo dražbu v případě věcí, které se rychle kazí, tedy představuje pouze specifický odklon od jinak standardní exekuce prodejem movitých věcí. Do doby zajištění movitých věcí probíhá exekuce shodně. Dále však z pochopitelných důvodů nelze přistoupit k dražbě, ale zvláštní kupní smlouvou budou věci zpeněženy mimo dražbu smluvenému zájemci, případně oprávněnému. Po získání určené ceny soudní exekutor přistoupí ke standardnímu rozvržení vymoženého plnění.

Systematické zařazení prodeje z volné ruky v exekučním řádu

Ustanovení o prodeji z volné ruky se nachází v Hlavě III exekučního řádu označené marginální rubrikou Exekuční činnost. V rámci systematiky exekučního řádu se jedná o část, která v obecné rovině upravuje provádění nuceného výkonu exekučních titulů, tedy exekuční činnost dle § 1 odst. 2 EŘ. Tato část exekučního řádu mimo jiné reguluje zahájení exekučního řízení, účastenství, součinnost třetích osob, náležitosti exekučních příkazů či odklad a zastavení exekuce. Jednotlivé způsoby provedení exekuce jsou však obsaženy až v následující Hlavě IV.

Zásada ochrany povinného nachází svoje vyústění mimo jiné v taxativně určeném výčtu způsobů exekuce. Exekuce tedy může být vedena jen způsoby, které zákon předpokládá, viz § 58 odst. 1 EŘ.[24] Prodej z volné ruky ani ustanovení § 44a odst. 4 EŘ však mezi způsoby exekuce nenajdeme. Problém lze proto nazírat z různých úhlů pohledu.

  1. Buď došlo k opomenutí zákonodárce, kdy nezařadil § 44a odst. 4 EŘ mezi výčet uvedený v § 58 odst. 1 EŘ, a prodej z volné ruky představuje specifický způsob exekuce,
  2. nebo jde pouze v rámci prodeje z volné ruky o odklon ze způsobu exekuce, který by byl jinak použit, došlo-li by k realizaci exekučního příkazu postihujícího „volně“ prodávanou majetkovou hodnotu,
  3. případně se o způsob exekuce vůbec nejedná a § 44a odst. 4 EŘ stanovuje specifický režim vynětí majetkové hodnoty z účinků generálního (respektive i speciálního) inhibitoria a její prodej mimo režim způsobů exekuce.

První uvedená varianta nemá oporu v důvodové zprávě[25] k novele EŘ[26] ani neodpovídá zařazení ustanovení o prodeji z volné ruky do exekučního řádu. Nicméně shodně s druhou eventualitou by se jednalo o interpretaci předmětného ustanovení odpovídající zejména zásadě ochrany povinného. Jinak řečeno, bylo by určeno, jakým způsobem má soudní exekutor postupovat po získání peněžních prostředků, jaká rozhodnutí vydávat a v případě potřeby analogicky aplikovat právní úpravu způsobu exekuce, který by jinak byl použit při samotné nucené realizaci exekučního titulu.

Důvodová zpráva však s největší pravděpodobností akcentuje spíše třetí z uvedených možností výkladu. Podává se z ní, „že povinný bude moci na základě souhlasu exekutora prodat část majetku, která byla postižena inhibitoriem, pokud tento prodej bude sloužit ke splnění povinnosti vymáhané exekucí. Jelikož je exekutor na úspěšném provedení exekuce finančně interesován, nehrozí nebezpečí prodeje takovýchto věcí povinným pod cenou. Jde o institut, který si klade za cíl přispět k hladšímu a méně konfliktnímu průběhu exekuce, kdy dlužník poté, co se dozví o blokačních omezeních ke svému majetku, je sám aktivně motivován k prodeji části svého majetku, čímž zabrání, aby exekutor zpeněžil části jeho majetku podle své volby. Můžeme zde tedy hovořit o respektování praetia affectionis v exekučním řízení, tj. možnosti dlužníka zachovat si věci, které má v oblibě, k nimž má osobní vztah, což lze považovat nejen za humanizační trend, ale také za vyjádření zásady proporcionality.[27]

Při zkoumání jednotlivých argumentů vyjádřených v důvodové zprávě lze uvést, že s ohledem na nutnost znaleckého ocenění prodávané věci si snad ani nelze představit prodej věci „pod cenou“. Zákonodárce presumuje větší aktivitu samotného povinného, který bude motivován k nalezení vhodného kupce např. pro svoji nemovitou věc namísto jejího prodeje v dražbě. S uvedeným argumentem lze souhlasit pouze do té míry, disponuje-li povinný větším množstvím postižitelného majetku, což ovšem v současné exekuční realitě zajisté nebývá pravidlem. Nicméně poukaz na cenu zvláštní obliby (pretium affectionis) se jeví být přinejmenším účelovým, ne-li spíše absurdním.

Zmíněná třetí varianta ale vyvolává mnohé další otázky. Není zřejmé, jakou povahu má pak samotný prodej. Současně nejsou v právních předpisech vyjádřeny konsekvence spojené se zpeněžením majetku. Tuto problematiku lze nejlépe demonstrovat na prodeji nemovité věci. Vyvolá tudíž prodej nemovité věci z volné ruky obdobné následky jako exekuční dražba, tedy zejména výmaz zástavních práv a poznámek o exekučních příkazech a zahájených exekucích z katastru nemovitostí? Nejedná-li se o exekuci prodejem nemovité věci, případně soudní exekutor ani analogicky nepostupuje dle tohoto způsobu exekuce, pak zřejmě nikoli. Ustanovení § 44a odst. 4 EŘ totiž neuvádí žádné důsledky spojené s jeho aplikací. Jenže dále váznoucí zástavní právo nemovitou věc zatěžuje a především znehodnocuje. Proto by takto koncipovaný prodej z volné ruky postrádal elementární ekonomický smysl, neboť by si nabyvatel pořizoval předluženou věc. Logicky by za ni nemohl ani nabídnout cenu odpovídající znaleckému ocenění bez závad. Zástavní právo by tedy znemožňovalo získat byť sebemenší finanční prostředky k úhradě v exekuci vymáhané povinnosti.

Postup soudního exekutora při prodeji z volné ruky

Exekuční řád stanovuje pro prodej z volné ruky následující podmínky:

a)     písemný souhlas soudního exekutora, oprávněného a všech přihlášených věřitelů,
b)     předmětná majetková hodnota nesmí být postižena jinou exekucí,
c)     zjištění ceny obvyklé na základě znaleckého posudku,
d)     dohodnutá cena odpovídá minimálně výši zjištěné obvyklé ceny,
e)     splatnost ceny při podpisu smlouvy k rukám soudního exekutora.[28]
 

Lze předpokládat, že povinný, případně třetí osoba hodlající nabýt některou z majetkových hodnot ve vlastnictví povinného podá soudnímu exekutorovi návrh na postup dle § 44a odst. 4 EŘ. Případný návrh ale může být pouze neformální, exekuční řád jej ostatně explicitně ani nepředpokládá. Ve spise by každopádně měl mít soudní exekutor založen písemný výslovný souhlas svůj, oprávněného a všech případných věřitelů. Zde lze seznat první problematický předpoklad spočívající v souhlasu přihlášených věřitelů. Zvolené adjektivum jakoby vzdáleně odkazovalo na exekuční řád z roku 1896, kdy byl prodej z volné ruky možný v případě exekuce prodejem nemovité věci až ve fázi po vydání dražební vyhlášky, tedy kdy již byli věřitelé informováni o chystané dražbě a mohli přihlašovat své pohledávky.[29] Jenže nepředpokládá-li exekuční řád v žádném svém ustanovení v případě prodeje nemovité věci z volné ruky postup až k vydání dražební vyhlášky, pak se ani potencionální věřitelé nemusí o chystaném prodeji dozvědět. V případě vzniku hyperochy se těmto věřitelům upírá možnost uspokojení jejich pohledávek. Soudní exekutor by měl každopádně vyzvat jemu známé věřitele, nemá-li již doloženy jejich souhlasy, aby se k chystanému prodeji vyjádřili. Kasíková uvádí, že může zvolit postup dle § 101 odst. 4 OSŘ, a nevyjádří-li se věřitelé, má se za to, že souhlasí. Soudní exekutor totiž garantuje splnění podmínek předpokládaných exekučních řádem.[30] Zvolené sousloví (přihlášený věřitel) ale nelze vykládat restriktivně ve smyslu uplatnění prodeje z volné ruky pouze v případě exekuce prodejem nemovité věci, movité věci či postižením závodu. Prodat z volné ruky lze jistě i jiné majetkové hodnoty, příkladmo lze uvést družstevní či obchodní podíl.

Problematickým bodem se jeví i nepostihnutí majetkové hodnoty jinou exekucí. S ohledem na legislativní odkaz směřující k zák. č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, je totiž patrné, že exekucí se míní nejen exekuce vedená soudním exekutorem, nýbrž i výkon rozhodnutí a správní či daňová exekuce.

Paradoxně nejnesnadněji zjistitelná je jiná exekuce vedená odlišným soudním exekutorem, než který hodlá provést prodej z volné ruky. Soudnímu exekutorovi nemusí posloužit Centrální evidence exekucí, neboť se do ní exekuční řízení dle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 329/2008 Sb., o centrální evidenci exekucí, ve znění pozdějších předpisů, zapisují až po zapsání doložky provedení exekuce do Rejstříku zahájených exekucí (dále jen „RZE“). Vzhledem k možnosti podání prioritního návrhu na zastavení exekuce dle § 52 odst. 3 EŘ ale může být doba od pověření soudního exekutora do zapsání doložky provedení exekuce poměrně dlouhá. Východisko nabízí RZE,[31] avšak soudní exekutoři při náhledu do této evidence získají pouze informace o jimi vedených exekucích. Kompletní data má k dispozici (částečně paradoxně) pouze Exekutorská komora České republiky a Ministerstvo spravedlnosti. Soudní exekutor by proto mohl některou ze zmíněných institucí požádat, aby mu sdělila aktuální stav vedených exekucí proti povinnému.

Nutno však podotknout, že se situace může takříkajíc každým dnem měnit. Je proto náročné získat relevantní údaje. Navíc narážíme na charakter RZE, neboť se jedná o neveřejný rejstřík. V tomto ohledu nutno zvažovat, ke kterému okamžiku vázat splnění podmínky vedení pouze jediné exekuce na zpeněžovaný majetek. Zásadně by se mělo jednat o den, kdy soudní exekutor vysloví svůj souhlas s prodejem z volné ruky.

De lege ferenda si lze položit otázku, proč není možné využít prodej z volné ruky v případě postižení majetkové hodnoty více exekucemi. Vyžaduje-li právní úprava získání souhlasu dalších věřitelů, pak by ani pluralita exekucí nemusela být překážkou pro prodej z volné ruky.[32] Muselo by být pochopitelně vyřešeno, který soudní exekutor, zejména vzhledem k pořadí postihnutí věci, může k přímému prodeji přistoupit. U nemovité věci se nabízí obdobný postup jako v případě zpeněžení dražbou, příslušný by byl soudní exekutor první v pořadí. V případě jiných majetkových hodnot (zejména movitých věcí) by rozhodoval okamžik jejich zahrnutí do soupisu, případně by bylo přímo na povinném, aby určil, ve které exekuci k prodeji dojde.

Znalce ke zjištění obvyklé ceny by měl z povahy věci zásadně ustanovovat soudní exekutor. V případě předložení znaleckého posudku, který byl zpracován k požadavku účastníků prodeje z volné ruky, musí soudní exekutor postupovat zvlášť pečlivě[33] a v případě nesrovnalostí jej může i odmítnout a nechat vypracovat nový posudek.

Požadavek prodeje minimálně za cenu obvyklou se jeví jako vyvážení nejisté výše, za niž by mohla být věc prodána v dražbě. Exekuční dražby obecně vycházejí z předpokladu, že skutečná prodejní hodnota věci se zjistí právě až dražbou.[34] Jinak řečeno, i když činí nejnižší podání dvě třetiny ceny zjištěné, nelze vyloučit následný vývoj ceny v dražbě i nad výši částky uvedené ve znaleckém posudku, respektive v usnesení o ceně (v případě prodeje nemovité věci, závodu či třeba družstevního podílu). Tato okolnost by měla být kompenzována prodejem minimálně za cenu obvyklou. Jako připomínku de lege ferenda nutno však podotknout, zda nepředstavuje obvyklá cena až přílišný benefit pro nabyvatele. V exekučním řádu z roku 1896 musel zájemce nabídnout cenu minimálně o jednu čtvrtinu vyšší, než kolik činila odhadní (zjištěná) cena. Právě s ohledem na nejistý výsledek hypotetické dražby se požadavek na pouze obvyklou cenu nejeví racionálně.

Celá kupní cena musí být při podpisu převodní smlouvy předána soudnímu exekutorovi. Je na povinném, aby zajistil splnění této podmínky.[35] Zůstává tak již jen otázkou, jak naložit se získanými peněžními prostředky. Kasíková podotýká, že v případě přihlášení věřitelů provede soudní exekutor „podle druhu prodané věci (nemovitá věc, movitá věc, závod) rozvrh získané částky postupem podle příslušného způsobu výkonu rozhodnutí. Po právní moci rozhodnutí vyplatí exekutor oprávněného, přihlášené věřitele, převede si náklady exekuce a hyperochu (zůstatek) vyplatí povinnému.[36] S uvedeným názorem se autor ztotožňuje a dodává, že v případě prodeje nemovité věci má kvazirozvrhové usnesení účinky dle § 337h odst. 3 OSŘ.

Nutno ale zmínit i opačný názor, podle něhož se přihlášení věřitelé nemohou „domoci výplaty svých pohledávek z výnosu prodeje majetku“.[37] Autor svůj závěr opírá o skutečnost, kdy přihlášení věřitelé nemohou (z povahy věci) vést proti povinnému exekuce. Tato okolnost však dle mého názoru nehraje žádnou roli. Ostatně předpokladem uspokojení přihlášených věřitelů při rozvrhu vymoženého plnění při exekuci prodejem nemovité věci není nutně zahájení exekuce věřitelem na majetek povinného. Stačí naplnění požadavku vykonatelného exekučního titulu či zástavního práva váznoucího na nemovité věci.

Nelze ale souhlasit s interpretací, podle níž se rozvrh provádí pouze v případě, kdy se přihlásí další věřitelé.[38] Odlišný postup soudního exekutora zapříčiněný existencí a přihlášením dalších věřitelů není nijak racionálně odůvodnitelný. Buď soudní exekutor provede rozvrh vždy, nebo nikdy. Kritizovaným postupem by došlo k neodůvodněným rozdílům v postavení především nabyvatelů nemovitých věcí.

Postup katastrálního úřadu

Pokud je předmětem prodeje z volné ruky nemovitá věc, případný nabyvatel musí počítat s poměrně rigidním postupem příslušného katastrálního úřadu. Z čl. 3 bod 1.2 Pokynů č. 5234/2009-22 č. 39 k realizaci zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), v katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „pokyny“), totiž vyplývá, že si katastrální úřad v případě trvání omezení speciálního inhibitoria dle § 47 odst. 4 EŘ v době podání návrhu na vklad vyžádá veškeré podklady k rozhodnutí, aby mohl přezkoumat všechny podmínky uvedené v § 44a odst. 4 EŘ. Pokud katastrální úřad vklad povolí, založí do sbírky listin příslušnou smlouvu, jakož i udělené souhlasy. Byť tedy garantem splnění podmínek pro prodej z volné ruky (by) měl být soudní exekutor, katastrální úřad znovu prošetří podmínky stanovené pro tento prodej.

Nutno podotknout, že znění pokynů nedoznalo žádných změn v souvislosti s přijetím zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), podle něhož se odstranil dualismus zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí v závislosti na typu právního jednání, na jehož základě vzniklo či má vzniknout. Dle současné právní úpravy se proto již nerozlišuje mezi zápisem vlastnického práva vkladem a záznamem.[39]

Je proto zajímavé, že prodej z volné ruky byl (a s největší pravděpodobností stále je) ze strany katastrálních úřadů považován za soukromoprávní převod, neboť vlastnické právo nabyvatele bylo i za předchozí právní úpravy zapisováno vkladem. Na rozdíl od zápisu vlastnického práva vydražitele, které se dle zrušeného zákona č. 256/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění platném do 31. 12. 2013, zapisovalo záznamem. Jinak řečeno, katastrální úřady předepisují postup jako u standardního smluvního převodu s tím, že si vyhrazují právo přezkoumat splnění podmínek uvedených v § 44a odst. 4 EŘ.

S ohledem na výše uvedené nelze považovat toto právní zařazení za správné a vhodné. Prodej z volné ruky je sice realizován na podkladě (zpravidla) kupní smlouvy, má však zásadní účinky vztahující se k prodávané věci. Proto povaha téměř běžného soukromoprávního převodu (s drobnými odchylkami) nemá oporu v legislativním zakotvení prodeje z volné ruky.

Další problematické oblasti prodeje z volné ruky

Dále je nutné se zabývat aspekty, které v případě standardních způsobů exekuce (§ 59 odst. 1 EŘ) zapříčiňují jejich neproveditelnost. Zůstaneme-li u prodeje movitých a nemovitých věcí, pak platí, že po dobu trvání excindačního řízení nelze sepsané movité věci prodat (§ 68 odst. 4 EŘ), respektive dojde k odročení dražebního jednání v případě prodeje nemovité věci až do pravomocného rozhodnutí o vylučovací žalobě (§ 336i odst. 1 OSŘ).

Zákonodárce zvolil zmíněné řešení zejména v důsledku ochrany práv třetích osob. Exekuce se zásadně týká pouze majetku ve vlastnictví povinného. Existuje-li proto pochybnost o vlastnickém právu povinného, je namístě se zpeněžením věci počkat do vyřešení otázky vlastnického práva. Současně soudní exekutor zásadně není oprávněn si prejudiciálně posoudit oprávněnost podání vylučovací žaloby.[40] Lze se proto domnívat, že vědomost soudního exekutora o podané excindační žalobě brání prodeji z volné ruky, tedy znemožňuje soudnímu exekutorovi, aby udělil s prodejem souhlas. Navíc u movitých věcí právní úprava nehovoří „jen“ o odročení dražby (jako u prodeje nemovitých věcí), ale o „prodeji“. V tomto případě tedy právní úprava poskytuje spolehlivou odpověď k problematice prodeje z volné ruky u věci, ohledně níž probíhá spor o její vyloučení z exekuce. Zmíněná nuance ale nemůže způsobovat rozdíly mezi prodejem movitých a nemovitých věcí z volné ruky.[41]

Další v současné době velmi frekventovanou překážku v provedení exekuce představuje insolvenční řízení. Dle § 109 odst. 1 písm. c) IZ platí, že po zahájení insolvenčního řízení nelze provést exekuci, která by postihovala majetek dlužníka nebo majetek náležející do majetkové podstaty. Jestliže exekuci nelze provést, soudní exekutor s ohledem na § 46 odst. 7 EŘ nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce. Zahájení insolvenčního řízení zásadním způsobem vstupuje do již zahájených exekucí. Soudní exekutor sice po zahájení insolvenčního řízení může dle § 109 odst. 2 IZ činit zajišťovací úkony (zejména vydávat exekuční příkazy), ale exekuce nemůže být provedena, tedy nelze činit jednání, která ve svém důsledku uspokojují individuální věřitele v rozporu s insolvenčním zákonem. Jinak řečeno, přednost získává insolvenční řízení, v jehož rámci mají být upraveny nároky všech dlužníkových věřitelů.

Ustanovení § 44a odst. 4 EŘ výslovně neuvádí, že by zpeněžením věci prodejem z volné ruky došlo k provedení exekuce. Což však neznamená, že by po zahájení insolvenčního řízení mohl soudní exekutor udělit s prodejem z volné ruky souhlas. Nelze-li provést dražbu, tím spíše (a minori ad maius) není možné věc zpeněžit přímým prodejem mimo dražbu. Případná převodní smlouva by navíc představovala neúčinné právní jednání, neboť by ji dlužník porušoval § 111 odst. 1 IZ.

Závěr

Vrátíme-li se k nastolené otázce povahy prodeje z volné ruky, lze uzavřít, že představuje pouze pověstný „úkrok stranou“, kdy soudní exekutor postupuje v zásadě standardně, jako by šlo o běžný způsob exekuce. Pouze na určitou dobu využije speciální úpravy prodeje z volné ruky. Po využití ustanovení § 44a odst. 4 EŘ je třeba vrátit se zpět k dokončení celého procesu dle příslušných právních předpisů, především občanského soudního řádu, zejména tedy bude třeba provést rozvrh vymoženého plnění. Jen taková interpretace vyhovuje zásadám exekučního řízení.

Tendence spočívající v chápání prodeje z volné ruky jako soukromoprávního nástroje nemají oporu nejen v obdobných instrumentech upravených v jiných procesních předpisech, ale zejména v nazírání na proces exekučního řízení jako takového. Poměrně zásadní rigidita exekučního procesu proto nedovoluje náhlé vystoupení z mezí stanovených exekučním řádem. Současně je třeba, aby prodej z volné ruky byl spojen s jasně formulovanými pravidly, což podporuje pouze jeho chápání jako imanentní součásti jinak standardních způsobů exekuce.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2015


[1] Zejména se jedná o ustanovení § 44 odst. 4, § 44a odst. 2 až 4 EŘ.

[2] Toto označení se uvádí především v případě zpeněžování majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení, viz dále.

[3] Uvedená sousloví odkazují zejména na starší literaturu vztahující se k dřívější právní úpravě, viz např. HORA, Václav. Soustava exekučního práva se zřetelem ke Slovensku a P. Rusi. Praha: Všehrd, 1930.

[4] Tamtéž, s. 22 a násl.

[5] Tamtéž, s. 183, 184.

[6] HORA, op. cit., s. 184.

[7] Navíc dle § 151 exekučního řádu z roku 1896 činilo nejnižší podání u domů polovinu, u venkovských statků a pozemků dvě třetiny odhadní ceny nemovité věci. V prvém případě se tedy jedná dokonce o nižší výši nejnižšího podání, než jak je stanovena v současné době v ustanovení § 336e odst. 1 OSŘ. V případě venkovských statků a pozemků je výše nejnižšího podání totožná s naposledy zmiňovaným ustanovením.

[8] HORA, op. cit., s. 185.

[9] Zejména s ohledem na (mnohdy) předpokládanou, nikoli maximální výtěžnost. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 199/2003, a usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 3066/09.

[10] MARŠÍKOVÁ, Ilona a kol. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 506.

[11] CHALUPECKÁ, Kristýna; LAVICKÝ, Petr; JUŘENA, Jakub; LEBEDA, Martin. Insolvenční právo v teorii a praxi. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 149, 150.

[12] HÁSOVÁ, Jiřina. Insolvenční zákon: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 733.

[13] Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Jednání a dokumenty: Sněmovní tisky: Sněmovní tisk 929/0, část. 1/13: Důvodová zpráva (s. 140) [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 20. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=929&ct1=0.

[14] SVOBODA, Jan. Zpeněžení nemovitosti prodejem z volné ruky realizované v rámci likvidace dědictví z hlediska zániku zástavního práva. Ad Notam. 2010, č. 3, s. 4, 5.

[15] SVOBODA, Karel a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 469.

[16] Byť může být nazýván i jinak. Autoři komentáře jej pojmenovávají jako „privátní prodej“, in SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1116.

[17] Tamtéž.

[18] Tamtéž, s. 1114.

[19] Tamtéž, s. 1116.

[20] SVOBODA, Karel. Občanský soudní řád: komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1107.

[21] BUREŠ, Jaroslav; DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2458.

[22] SVOBODA, Občanský soudní řád, op. cit., s. 1107.

[23] Tamtéž.

[24] WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. vydání. Praha: Linde, 2011, s. 482.

[25] Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Jednání a dokumenty: Sněmovní tisky: Sněmovní tisk č. 804/0: Důvodová zpráva [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 20. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=5&ct=804&ct1=0.

[26] Provedené zák. č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (výše a dále jen „novela EŘ“).

[27] Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Jednání a dokumenty: Sněmovní tisky: Sněmovní tisk č. 804/0: Důvodová zpráva [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 20. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=5&ct=804&ct1=0.

[28] KASÍKOVÁ, Martina a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 272.

[29] Byť pochopitelně souhlas věřitelů dle exekučního řádu z roku 1896 byl vyžadován pouze v případě, kdy by vymožené plnění nepostačovalo k plnému uspokojení osob odkázaných na nejvyšší podání (zejména zástavních věřitelů).

[30] KASÍKOVÁ, op. cit., s. 272.

[31] Do RZE se exekuce zapisují již okamžikem doručení žádosti o pověření soudu dle § 43a odst. 1 EŘ.

[32] ANDRLE, Pavel. K novelizaci exekučního řádu – část III. – k ustanovení § 44a zák. č. 120/2001 Sb. Obchodní právo. 2009, č. 10, s. 38.

[33] Shodně KASÍKOVÁ, op. cit., s. 273.

[34] TRIPES, Antonín. Exekuce v soudní praxi. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 487.

[35] KASÍKOVÁ, op. cit., s. 273.

[36] KASÍKOVÁ, op. cit., 273.

[37] ANDRLE, op. cit., s. 38.

[38] TICHÁ, Alena. Odklony od generálního inhibitoria v praxi. Komorní listy. 2014, č. 1, s. 27.

[39] Záznam se de lege lata používá pro zápis práv souvisejících s fungováním státu a jeho organizačních a jiných složek.

[40] Nutno podotknout, že výjimku z uvedeného pravidla obsaženou v rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 6 Co 2867/2005, je možné aplikovat pouze ve velmi omezeném rozsahu. V rámci exekučního řízení totiž není místo na řešení otázek, které svojí povahou spadají do nalézacího řízení.

[41] Ostatně občanský soudní řád se s ohledem na § 69 EŘ použije v případě prodeje movitých věcí v exekuci přiměřeně.  

exekuce prodej

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze