Rozhovor - Jan Krampera: Univerzální pravidlo pro výhru ve sporu? Nevzdávat to a bojovat Zdroj: Dvořák Hager & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Rozhovor - Jan Krampera: Univerzální pravidlo pro výhru ve sporu? Nevzdávat to a bojovat

"Jedna věc je mít dobré předpisy, druhá pak mít dobré soudce, kteří je aplikují a vykládají," říká k limitům českého procesního práva civilního advokát Mgr. Jan Krampera, který vede litigační oddělení advokátní kanceláře Dvořák Hager & Partners.

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

advokátka, členka redakční rady webu Právní prostor.cz

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

advokátka, členka redakční rady webu Právní prostor.cz

Hana Treutlerová

Hana Treutlerová

redaktorka

Hana Treutlerová

redaktorka

Podle Ústavního soudu je normální se nesoudit. Jak se na takový vzkaz dívá advokát – specialista na litigace?

Přijde mi to jako něco, co by mělo být zřejmé každému z nás, za použití základního zdravého rozumu. Na takové věci by snad neměly být ani judikáty, tím spíše nálezy Ústavního soudu. Je to něco, co by v sobě lidé měli mít zakořeněno, ale bohužel nemají. Důsledkem toho pak je, že jsou v České republice, a zřejmě nejenom zde, soudní spory relativně často zaseklé na absenci elementární výchovy stran sporu, tedy povědomí o tom, co je správné a jak se k sobě chovat slušně. A nemusí se jednat jen o sousedské spory, může to být na úrovni velkých obchodních sporů, kde mám pocit, že kdyby strany byly více otevřené k tomu sednout si a hledat nějaké konstruktivní řešení, často by dlouhým a nákladným sporům předešly.

Snažíte se Vaše klienty vést k mimosoudním jednáním?

Snažíme. Je to ale těžké a záleží případ od případu. Někdy je vidět, že se klientovi jedná o principiální otázku, že chce slyšet od autority – tedy soudu, že má pravdu. Pak je těžké hledat nějakou dohodu. Jsou ale případy, kdy k tomu klient přistupuje racionálně. A týká se to především kauz, které se ho osobně nedotýkají, tj. typicky obchodní spory. Pak jej jako advokáti můžeme k mimosoudnímu řešení sporu vést, vysvětlíme-li mu, že je sice nějaká šance na úspěch, ale také na neúspěch. Když se na kauzu bude klient dívat jako obchodník, tedy tak, že bude chtít vyřešit spor co nejrychleji, byť s nějakou ztrátou, může pro něj být uzavření mimosoudní dohody přijatelné řešení. Někdy je však problém v tom, že byť se dohodnout chcete, na protistraně vidíte, že u ní vůle k dohodě není.

Přesuňme se do fáze soudního řízení, kdy již často není dohoda možná. Jakou procesní strategii zvolit? Jsou nějaké rozdíly ve strategii pro soudní řízení a rozhodčí řízení?

Největší rozdíl v procesní strategii vidím v tom, na jaké straně stojíte. Zda jste žalobce, tedy ten, kdo něco chce a chce to mít rychle, nebo zda jste žalovaný a chcete ten spor protahovat s tím, že se druhá strana dřív nebo později unaví.

Co se týče rozdílů mezi soudním a rozhodčím řízení, platí základní poučky, že rozhodčí řízení je rychlejší, není možnost se odvolat, že záleží více na písemném projednání věci, že přednes nehraje takovou roli jako v případě civilního řízení apod. Ale upřímně si nemyslím, že by fungovala strategie, že si někdo řekne „jsem v civilním sporu, tak si můžu nechat ještě zadní vrátka, kdyby to nevyšlo napoprvé, zafunguje to u odvolačky“. Pro oba typy řízení je důležité dát do toho už od začátku maximum. Nějaký zásadní rozdíl v procesní strategii mezi rozhodčím soudem a civilním soudem tedy nevnímám.

Kdy lze doporučit zakotvení rozhodčí doložky do smlouvy?

Obecně si myslím, že je to zejména v případě, kdy předpokládáte, že budete tím, kdo ze smluvního vztahu může něco chtít nebo když očekáváte, že druhá strana může porušit svůj závazek. Typicky je to tedy případ, kdy očekáváte nějakou platbu nebo má-li vám být plněno více než protistraně. Faktem je, že rozhodčí řízení zůstává rychlejší než klasické soudní řízení.

Na druhou stranu je pravda, že ačkoli v rozhodčím řízení není možné podat odvolání, stále je tu institut zrušení rozhodčího nálezu. Vy jako klient – podnikatel pak stále nemáte čistou hlavu. Spor sice skončí, máte pravomocné rozhodnutí, ale pořád je tu potenciální možnost, že se v budoucnu opět otevře.

Jak se na základě svých zkušeností díváte na výsledky rozhodčích řízení?

Výsledky rozhodčích řízení mohou být stejně tak překvapivé jako výsledky řízení civilních. Člověk narazí na naprosto skvělé soudce či rozhodce, kteří se o případ zajímají, které nalézání právně správných řešení baví a se kterými se v průběhu sporu vede konstruktivní diskuze, byť se vzájemné pohledy na věc mohou lišit. Stejně tak ale může narazit na lidi bez zájmu a nadšení pro hledání práva, kteří jenom proto, že jim je dána autorita, rozhodují, aniž by se více zabývali tím, co je správné a spravedlivé. Vždycky je to o lidech. 

Nevýhoda rozhodčího řízení je oproti civilnímu řízení v tom, že pokud se něco takového stane, tak už nemáte možnost se odvolat. Proto je zapotřebí v rámci řízení maximálně zjišťovat předběžné názory rozhodců, abyste tušili, kam se jejich úvahy ubírají a abyste měli možnost na ně včas a věcně reagovat.

Vítáte zúžení předmětu rozhodčího řízení?

Rozhodně to považuji za správné. Myslím si, že rozhodčí řízení je institut pro profesionály, kde by se měly řešit obchodní spory. Spory se spotřebiteli, tedy se slabší stranou, by měly být i v rámci zachování maximální transparentnosti řešeny civilními soudy, kde je člověku poskytnuta co možná největší ochrana. Nevěřím tomu, že se na začátku spotřebitel nachází v pozici, kde má možnost si reálně vybírat, jakým způsobem se jeho spor bude řešit.

Existuje podle vás nějaké univerzální pravidlo na výhru ve sporu?

Myslím si, že „odřít si to“. Nevzdávat to, pořád bojovat. Často se stane, že člověk jde na první jednání s představou, že je jeho kauza naprosto jasná, avšak potom se dozví od soudce, že to vnímá úplně jinak. To může být demotivující. Myslím, že jediným řešením je nevzdávat to, a to nejenom tím, že se budu vztekat proto, že se mnou někdo nesouhlasí, ale zejména tím, že budu vymýšlet argumenty, a současně i způsoby, jak tyto argumenty odprezentovat tak, abych soudce přesvědčil. Na konci dne se veškeré úsilí, které člověk kauze věnuje, sečte a přinese ovoce.

V současnosti prochází legislativním procesem návrh zákona o hromadných žalobách. Uvítal byste v českém právním řádu tuto novinku?

Myslím, že je perfektní, že se nad tím uvažuje a že se, doufejme, za nějakou dobu hromadné žaloby stanou součástí našeho právního řádu. Hlavní myšlenkou je, že se lidé často nedomáhají svého práva, protože se jedná o bagatelní nároky. Když se však sečtou, generuje to tomu, kdo na porušování práva vydělává, ohromné zisky. Je dobře, že se zavádí něco, co pomůže tuto nerovnováhu vyrovnat.

Hlavní hodnotu vnímám v tom, že si ti velcí hráči, kterých se to týká a kteří se teď nemusejí drobných žalob bát, možná uvědomí, že tu takové riziko je a budou mít větší tendenci domlouvat se s lidmi slušně. I tato hrozba v podobě hromadné žaloby tak snad pomůže k tomu, že si všichni zúčastnění uvědomí, že normální je nesoudit se.

Jaké další limity vykazuje české procesní právo?

To je těžké. Jedna věc je mít dobré předpisy, druhá pak mít dobré soudce, kteří je aplikují a vykládají. A to někdy bohužel chybí. Soudci by měli nejen přemýšlet o tom, co je napsáno někde uprostřed předpisu, ale také o tom, co je psáno na začátku. Mluvím o principech, základních pravidlech mravnosti a slušnosti, vnímání toho, co je správné a co prostě správné není. Tyto principy jsou často vnímány jen jako „nějaké povídání na začátku“, které se při řešení konkrétních problémů nemusí aplikovat. Z mého pohledu je právě tohle „povídání na začátku“ tím nejdůležitějším. Měli bychom dbát na kulturu ve společnosti, a soudci jsou ti, kteří ji mohou pomáhat budovat. Právo je hlavně o principech, o tom, co je správně a co špatně. Časem se třeba dostaneme do fáze, kdy precizování pravidel prostřednictvím stále nových a nových předpisů zapotřebí nebude.

Neměli by tuto kulturu budovat i advokáti? Neměli by například vysvětlit svým klientům, že odvolání ve věci je nadbytečné, že nemá smysl soudní řízení nadále protahovat?

Advokát dělá maximum pro svého klienta. Lehce se říká neodvolávat se, když se to jeví jako nesmyslné, ale na druhou stranu, kdo může dopředu říct, že odvolání je skutečně bez šance na úspěch? Třeba právě proto, že se odvoláte, se bude chtít druhá strana dohodnout, aby spor co nejrychleji ukončila.

Spolupracujete jako litigátor také s kolegy, kteří pracují na smlouvách? Bavíte se o tom, co by z nich mohlo vzniknout za problém?

Rozhodně spolupracujeme. Právě takhle se snažíme naše zkušenosti zhodnotit. Klient nepotřebuje akademicky dobrou, hezkou smlouvu, ale hlavně smlouvu, která je v praxi použitelná.

Dokážete si představit koncept elektronizace justice v praxi?

Shodou náhod proběhla minulý měsíc konference na téma umělé inteligence v právu, kde byl zmíněn americký software, který umožňuje po zadání relevantních dat odhadnout šanci na úspěch ve sporu. Zatím prý funguje na více než 90 %. Dovedu si představit, že v jednodušších věcech, např. rejstříkových, bude rozhodovat umělá inteligence, resp. že rozhodovací proces může být plně automatizovaný. Ale ve chvílích, kdy se má posuzovat a vykládat právo, zejména v nějakých složitějších věcech, si to představit nedokážu.

Jaké jsou podle Vás vlastnosti a schopnosti dobrého litigátora?

Vytrvalost. Neuvažovat akademicky, ale prakticky. Dále také invence, bystrost a schopnost reagovat na místě. A také, když spory trvají dlouho – rok, dva, tři i více let – nosit je v hlavě a vnímat i věci, které se dějí v souvislosti s jinými kauzami. Často se totiž stane, že to, o čem jste slyšeli nebo si zaznamenali v jiné věci, můžete použít ve vaší kauze. Litigátor by tedy měl na kauzu stále myslet a když vidí příležitost, jak klientovi pomoci, tak ji využít.

soudní řízení občanské soudní řízení rozhovor rozhodčí doložka rozhodčí řízení litigace

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články