Soudní poplatky nově

Přelom letošního září a října přinesl účinnost několika pronikavých změn, které významným způsobem ovlivní činnost justičních orgánů, přičemž mám za to, že změna bude mít značný dopad také na účastníky řízení. Ač změn byla provedena celá řada, ve svém příspěvku se zaměřím na velmi významnou systémovou změnu stran placení soudních poplatků.

místopředseda Okresního soudu ve Zlíně, odborný asistent katedry dějin státu a práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity
Foto: Fotolia

Soudní poplatky byly v našich poměrech zavedeny v roce 1850, současná úprava pochází z roku 1991,[1] přičemž převratné změny přinesla zejména novela provedená zák. č. 218/2011 Sb., která mnohá významná ustanovení přenesla z poznámek Sazebníku do samotného zákona.[2] Domnívám se, že novela provedená zákonem č. 296/2017 Sb. představuje ještě významnější změnu, když se mění následky nezaplacení soudního poplatku. Do 30. 9. 2017 platilo, že soud vyzval účastníka k zaplacení soudního poplatku a pokud účastník soudní poplatek nezaplatil, soud řízení usnesením zastavil, přičemž účastník mohl situaci zvrátit dodatečným zaplacením soudního poplatku. Nová formulace § 9 zák. č. 549/1991 Sb. nicméně normuje situaci jinak: soud vyzve účastníka k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě zásadně 15 dnů, poté řízení zastaví a k následnému zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty se však již nově nepřihlíží.

Je tedy možné uzavřít, že nová právní úprava vytvoří tlak na účastníky a jejich zástupce, aby poplatkové povinnosti věnovali vyšší pozornost a neodkládali placení soudního poplatku až na dobu po usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, které pro následné zaplacení poplatku soud do 30. 9. 2017 musel rušit. Nyní je situace podstatně odlišná, když následné zaplacení po marném uplynutí lhůty již odklizení usnesení o zastavení řízení nepřivodí. Je si tedy možné povšimnout, že soud by řízení pro nezaplacení soudního poplatku měl zastavit i tehdy, pokud řízení sice nebylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, ale k samotné úhradě došlo po uplynutí stanovené lhůty.

Zákonodárcem předvídaná patnáctidenní lhůta je dostatečně dlouhá, ba – dovolil bych si říci – v převážné většině sporů s poplatkovou povinností do jednotek tisíc nepřiměřeně dlouhá. Z hlediska praxe a judikatury pak bude zajímavé, jak budou zejména odvolací soudy přistupovat k tomu, kdy soud prvního stupně vyzve k zaplacení soudního poplatku v kratší lhůtě, byť k tomu objektivně nebyly žádné důvody. Zde se domnívám, že by nedůvodně krátká lhůta k zaplacení soudního poplatku mohla představovat zásah do práva na spravedlivý proces, neboť by v takovém postupu bylo možné spatřovat denegatio iustitiae. Lze se tedy spíše přiklonit k tomu, aby byl rozhodovací činností vyšších soudů kladen důraz na přiměřenou lhůtu k zaplacení, a nikoliv akceptováno krácení lhůty na 3 dny kupříkladu v případě poplatků v řádech statisíců korun. Ačkoliv zákon o soudních poplatcích v § 9 odst. 1 a 2 počítá s patnáctidenní lhůtou, lze uvažovat v některých případech o lhůtě kratší, a to zejména v případech, kdy sám soud ve věci musí rozhodnout v kratší době (předběžná opatření,[3] žaloba z rušené držby,[4] návrh na jmenování či odvolání znalce v režimu přeměny obchodních společností a družstev[5] aj.), a dle mého názoru také v případě opakovaných výzev po rozhodnutí o nepřiznání osvobození, byl-li účastník již v minulosti k zaplacení soudního poplatku soudem náležitě vyzván a byl tak seznámen s výší své poplatkové povinnosti, zde ovšem s přihlédnutím k výši soudního poplatku. Kratší lhůta by měla mít své místo výjimečně a soud by v případě zastavení měl své rozhodnutí o kratší lhůtě patřičně odůvodnit, přičemž důvodem krátké lhůty by neměla být zásadně samotná délka řízení, anebo z řízení plynoucí obstrukční přístup účastníka, jenž by byl kratší lhůtou „trestán“.

Při formalistickém výkladu § 9 zák. č. 549/1991 Sb., v účinném znění, by se mohlo jevit, že pokud již účastníkovi přišla výzva k zaplacení soudního poplatku a tento bude žádat o osvobození, měl by současně požádat také o prodloužení lhůty k zaplacení, neboť by se mohlo stát, že v době, kdy již bude pravomocně rozhodnuto o eventuálním nepřiznání osvobození, nemělo by ani následné řádné zaplacení soudního poplatku žádný význam, když v mezidobí marně uplynula lhůta k zaplacení. Dle mého názoru je třeba žádost o osvobození od placení soudních poplatků považovat za skutečnost bránící přivození marnosti uplynutí lhůty, neboť nelze odhlížet od skutečnosti, že již do 30. 9. 2017 platilo, že po rozhodnutí o (ne)osvobození od placení soudních poplatků, má soud účastníka opětovně vyzvat k zaplacení, stanovit mu novou lhůtu a poučit jej o následcích nesplnění výzvy,[6] tedy účastník má mít ještě možnost soudní poplatek zaplatit. Formalistický výklad marným uplynutím lhůty by dle mého u soudu ochrany ústavnosti neobstál. Domnívám se ale, že lze důvodně trvat na tom, aby žádost o osvobození byla podána do uplynutí lhůty určené k zaplacení soudního poplatku, přičemž k následným žádostem sice soud musí zásadně přihlížet a o nich rozhodnout,[7] nicméně není podle mého na místě akceptovat protahování řízení řetězením žádostí bez jakéhokoliv časového omezení.

Je na místě pak také akcentovat, že z rozhodovací činnosti Ústavního soudu lze jednoznačně dovodit,[8] že soudní poplatek musí být nejpozději v poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu (ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, na bankovním účtu), neboť nejde o procesní lhůtu pro podání účastníka, kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu, tedy pokud účastník ve lhůtě poplatek nezaplatí, soud řízení zastaví, byť soudní poplatek v mezidobí byl zaplacen. Toto představuje vedle nemožnosti zaplatit soudní poplatek v odvolací lhůtě poměrně velkou změnu, když je významný nikoliv okamžik vydání usnesení o zastavení, ale okamžik marného uplynutí lhůty určené k zaplacení.

Závěrem bych pak rád upozornil na ještě jednu podstatnou změnu v souvislosti se soudními poplatky, kterou přivedla novela občanského soudního řádu (také provedená zák. č. 296/2017 Sb.), podle níž již proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek, není přípustné dovolání.[9] Zákonodárce tak vyřešil problém, který u některých účastníků v souvislosti s osvobozením od placení soudních poplatků v praxi vznikal.[10]

Ač si dovedu představit, že vyvstanou výhrady k provedené novele, mám za to, že se jedná o zcela správný trend, neboť splnění poplatkové povinnosti je správné a žádoucí a je třeba na jejím splnění bezvýhradně trvat.[11] Jestliže se jeví, že účinné znění je přísné, pak bych jen upozornil, že původní návrh počítal dokonce s tím, že pokud nebude poplatek splatný podáním návrhu zaplacen nejpozději s podáním, soud řízení zastaví, ledaže účastník zaplatí alespoň polovinu poplatku. Za takové situace pak měl soud následně vyzvat k doplacení ve lhůtě, kterou by soud určil, a po marném uplynutí této lhůty měl soud řízení zastavit.[12] Zrušení usnesení pro nezaplacení mělo nastat pouze v případě, že soudní poplatek byl zaplacen do vydání takového usnesení.[13] Původně zamýšlená verze tedy k účastníkům měla být ještě přísnější a především v případě nezkušených a neznalých účastníků, zejm. bez náležitého zastoupení, pak mohla představovat poměrně výrazné ztížení přístupu k soudu. Přijatá úprava je určitým kompromisem, když mám za to, že ji lze kvitovat, neboť skončí doba, kdy někteří účastníci čekali se zaplacením poplatku až na usnesení o zastavení, čímž pouze vznikaly zcela zbytečné náklady a ztráta času všech pracovníků soudu (od účtárny přes zapisovatelku po referenta).

Je předčasné dopady nové úpravy hodnotit, nicméně lze očekávat příznivý dopad alespoň v tom směru, že soudy nebudou zastavovat řízení pro nezaplacení soudního poplatku jen pro urgování poplatníka, jenž z různých důvodů s placením nespěchá. Znalost účinné úpravy je pak určitou výzvou pro advokáty, když si dovedu představit i rozhodování o odpovědnosti advokáta, který způsobí pozdním zaplacením soudního poplatku zastavení řízení o nároku, jenž byl uplatněn na sklonku promlčecí doby, a v dalším řízení protistrana promlčení úspěšně namítá. Určitá přísnost v otázce soudních poplatků je dle mého názoru na místě a jistě může mít kladný vliv na odstranění nedůvodných prostojů ve vyřizování věci.


[1] Srov. KOLUMBER, David. Některé aspekty poplatkové povinnosti. In Sborník konference: Mezinárodní vědecká konference oblasti práva a právních věd – Právní ROZPRAVY 2014. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2014, s. 90-93. ISBN 978-80-87952-02-3.

[2] Tamtéž, s. 96-97.

[3] Srov. kupř. § 409 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v účinném znění.

[4] Srov. § 177 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“).

[5] Srov. § 31 zák. č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, v účinném znění.

[6] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/15.

[7] Jestliže soud zamítl návrh na osvobození od soudních poplatků a účastník poté opětovně (podruhé) požádal o osvobození a uvádí totožné skutečnosti, soud řízení o osvobození od soudních poplatků zastaví pro překážku věci rozhodnuté (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013). Bude-li účastník řetězit své žádosti o osvobození, lze uzavřít, že soud je povinen o opakované (třetí a násl.) žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015), jinak se s návrhem vypořádá ve svém (zásadně konečném) rozhodnutí.

[8] Srov. zejm. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09, a tam citovaná rozhodnutí.

[9] Srov. § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.

[10] Uvažujme situaci, kdy účastník podá neprojednatelnou žalobu a současně požádá o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta. Soud (dle § 138 o. s. ř.) zkoumá nejen sociálně-majetkové poměry účastníka, ale také to, zda se nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva. Jestliže soud z kusého vylíčení dospěl k závěru o zřejmé bezúspěšnosti, zamítl návrh účastníka, který se proti rozhodnutí odvolal. Odvolací soud pak prvostupňové rozhodnutí potvrdil, nicméně účastník mohl proti usnesení odvolacího soudu brojit dovoláním. V dovolacím řízení ovšem účastník musí být zastoupen advokátem. Při výzvě dle § 241b odst. 2 o. s. ř. pak účastník opětovně žádal o ustanovení advokáta. Ani takové žádosti nebylo možné vyhovět, neboť zřejmá bezúspěšnost se přenášela i na nemeritorní dovolací řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1420/2014). Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo opětovně napadáno odvoláním. Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu pak mohlo být nanovo napadeno dovoláním, nicméně soud prvního stupně musel opětně řešit otázku povinného zastoupení… V kombinaci s námitkami podjatosti, s ústavními stížnostmi, návrhy na obnovu řízení a žalobami pro zmatečnost, pak ve věci mohlo dojít k enormnímu řetězení procesních rozhodnutí bez toho, aby vůbec věc byla projednávána věcně, což pro účastníka vytvářelo prostor pro uplatnění nároků vůči ministerstvu za průtahy v řízení. Situaci bylo možné řešit hromadným předložením dovolání dovolacímu soudu bez řešení poplatkové povinnosti a povinného zastoupení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3891/2014; 21 Cdo 3901/2014; anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1231/2015; 21 Cdo 1233/2015; 21 Cdo 1235/2015), nicméně proti takové praxi se vymezil Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. II.ÚS 1138/15).

[11] Určitou spornou situací je postup soudu, dojde-li k částečnému či úplnému zpětvzetí žaloby v době do výzvy k zaplacení soudního poplatku nebo po jejím doručení (typicky poté, co účastník z výzvy pochopil, že nesprávně žalovaná smluvní pokuta do zaplacení generuje podle § 6 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. poměrně vysoký základ pro určení poplatkové povinnosti). Osobně mám za to, že s ohledem na účinné znění § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. lze o částečném či úplném zpětvzetí rozhodovat až po splnění poplatkové povinnosti, když z textace § 10 odst. 3 lze dovodit „nárok“ státu na určitou část soudního poplatku, když se v důsledku zpětvzetí účastníkovi celý soudní poplatek nevrací jako v minulosti. V tomto směru tak byla překonána starší judikatura Ústavního soudu o přednosti zohlednění zpětvzetí, která vycházela z úpravy, kdy se vracel celý poplatek či – v případě částečného zpětvzetí – jeho příslušná část bez jakékoliv snížení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 707/04). Domnívám se, že správnost mé úvahy je možné zásadně dovodit i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sen. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které akcentuje právě s poukazem na § 10 odst. 3 cit. zák. přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku před jiným důvodem. Jsem si nicméně vědom, že praxe při konfliktu zpětvzetí a poplatkové povinnosti není jednotná.

[12] Srov. historickou verzi materiálu RACKA85EB63I [online]. 2016-03-17 [cit. 2017-10-13]. Dostupné online: https://apps.odok.cz/veklep-history-version?pid=KORNA85HVTL9.

[13] Tamtéž.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články