Text též upozorňuje na to, že se nic nemění na nutnosti pečlivě posuzovat dlužníkovu poctivost a zjišťovat jeho případnou lehkomyslnost anebo nedbalost. A též varuje dlužníky před laxním či nepoctivým přístupem.
Cílem každé osoby, která žádá insolvenční soud o povolení oddlužení, je (má být) dosažení osvobození od povinnosti plnit své dluhy, resp. jejich v průběhu insolvenčního řízení neuhrazenou část.[1],[2] Podmínkou sine qua non pro docílení této mety je rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým vezme na vědomí splnění oddlužení. Ani po změně insolvenčního zákona, která byla s účinností od 1. 6. 2019 provedena zákonem č. 31/2019 Sb. (dále jen „oddlužovací novela“), se nic nemění na tom, že insolvenční soud bude jak při povolování a schvalování oddlužení, tak při rozhodování o jeho splnění a o osvobození dlužníka od placení pohledávek zvažovat jednak dlužníkovu ekonomickou nabídku pro věřitele (potažmo míru uspokojení jejich pohledávek) a jednak jeho poctivost (absenci lehkomyslnosti či nedbalosti při plnění jeho povinností). Oproti tomu dlužníkovo (pracovní) úsilí bude soudem váženo jen v některých případech.
Ekonomická nabídka dlužníka
Oddlužovací novela odstranila podmínku vstupu do oddlužení spočívající v tom, že je zde předpoklad alespoň třicetiprocentního uspokojení přihlášených nezajištěných (obecných) pohledávek dlužníkových věřitelů (nedohodl-li se s nimi jinak).[3] Určitou ekonomickou nabídku však bude muset dlužník (bez ohledu na to, zda je či není starobním anebo invalidním důchodcem[4]) svým věřitelům učinit i podle nových pravidel.[5] Ta bude záležet v tom, že dlužník je schopen (ať už z výtěžku zpeněžení svého majetku, anebo ze svých příjmů) uhradit v plné výši hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, resp. běžné i dlužné výživné (vyplývající z dlužníkovy zákonné a v příslušném soudním rozhodnutí konkretizované vyživovací povinnosti). Jestliže za dlužníka sepsala a podala návrh na povolení oddlužení (a insolvenční návrh) některá z osob uvedených v § 390a odst. 1 písm. a) ins. zák. (a nikoli tzv. akreditovaná osoba), jejíž odměna za tuto činnost nebyla uspokojena před povolením oddlužení, musí být dlužník s to plně uspokojit i tuto pohledávku.[6] Novelizované znění insolvenčního zákona zároveň požaduje, aby ekonomická nabídka pro všechny věřitele dlužníka – počítaje mezi ně též věřitele prioritních pohledávek[7] – činila alespoň tolik, kolik činí součet odměny a hotových výdajů insolvenčního správce.
S takto vymezenou minimální ekonomickou nabídkou je spojeno hned několik nejasností.
- Za prvé je to otázka, kolik bude muset dlužník v průběhu oddlužení svým věřitelům (nepočítaje mezi ně insolvenčního správce) minimálně zaplatit. Je totiž nejasné, zda plnění, kterého se jim má dostat, představuje sumu odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce bez daně z přidané hodnoty, anebo s touto daní (je-li správce jejím plátcem). Pokud bychom pak uvažovali nejen odměnu (náhradu hotových výdajů), která (dnes) náleží insolvenčnímu správci při oddlužení plněním splátkového kalendáře, ale též tu, na kterou má nárok při zpeněžení dlužníkova majetku (vzhledem k tomu, že oddlužovací novela neumožňuje insolvenčnímu soudu rozhodnout tak, že oddlužení bude realizováno pouze plněním splátkového kalendáře), dojdeme již ke zcela zásadnímu rozdílu.
- Za druhé není zřejmé, zda bude třeba, aby dlužník (který nemá dluh vůči sepisovateli návrhu na povolení oddlužení) disponoval takovými příjmy (majetkem), které postačí toliko pro plnou úhradu odměny (hotových výdajů) insolvenčního správce a (běžného, případně dlužného) výživného (jestliže se věřiteli této pohledávky dostane alespoň tolik, kolik insolvenčnímu správci), anebo je nutné, aby vedle stoprocentní úhrady uvedených pohledávek byly hrazeny i dluhy vůči jiným věřitelům (alespoň v té výši, ve které jsou uspokojovány pohledávky insolvenčního správce). Zásady a cíle insolvenčního zákona, jakož i princip vedení insolvenčního řízení ve společném zájmu věřitelů[8] velí ke druhému řešení. Je však třeba vidět, že i v tomto případě nemusí docházet k poměrnému uspokojování obecných pohledávek. Je tomu tak proto, že podmínka uvedená v ust. § 395 odst. 1 písm. b) novelizovaného ins. zák. bude splněna i tehdy, jestliže vedle pohledávek insolvenčního správce a věřitele na výživném bude uspokojována (pouze) jedna další prioritní pohledávka, a to třeba i taková, jejíž neuhrazenou část bude dlužník muset platit i po skončení insolvenčního řízení, jelikož se na ni vztahuje výjimka z účinků osvobození od placení pohledávek (jak tomu je v případě pohledávky věřitele na náhradu škody způsobené na zdraví[9]).
- Za třetí může být diskutabilní, zda lze (legitimně) vést insolvenční řízení, ve kterém je od počátku zřejmé (anebo vysoce pravděpodobné), že v něm nebude možné uspokojit žádné obecné pohledávky, ale toliko pohledávky prioritní, nebo dokonce jen některé z nich. Z textu oddlužovací novely je patrné, že to možné bude. Otevírá se však otázka, jestli ekonomické požadavky „na vstupu“ do oddlužení budou odpovídat těm „na výstupu“ z něj. Jinými slovy, zda dlužník, který splnil (pouze) minimální ekonomické podmínky pro povolení oddlužení, může spoléhat na to, že (jen proto) též dosáhne rozhodnutí o splnění oddlužení a o osvobození od placení svých závazků. Odpověď je taková, že v uvedeném případě budou výstupní podmínky do značné míry záviset na úvaze insolvenčního soudu. Ten pak totiž bude muset pečlivě vážit, jestli dlužník vskutku vynaložil veškeré spravedlivě požadovatelné úsilí k plnému (tedy 100%) uspokojení pohledávek všech svých věřitelů (ke korelaci formy oddlužení, míry uspokojení pohledávek věřitelů a úsilí dlužníka viz níže).[10] A pokud dojde k závěru, že nikoli, rozhodne (musí rozhodnout) o nesplnění oddlužení.
Úsilí a poctivost při vyrovnání s věřiteli
Dobrodiní institutu oddlužení náleží jen a pouze dlužníkovi, který nekoná nepoctivě, lehkomyslně či nedbale a který napíná veškeré své síly k plné úhradě svých dluhů.[11] Pokud dlužník uvedené nesplňuje, nelze mu oddlužení povolit ani schválit;[12] těmto požadavkům však dlužník musí dostát nejen na počátku oddlužení, ale též po celou dobu trvání insolvenčního řízení.
Oddlužovací novela nově zdůrazňuje povinnost dlužníka vyvinout veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů. Nicméně, toto úsilí nebude insolvenční soud při rozhodování o splnění oddlužení zkoumat tehdy, bylo-li (dle vůle věřitelů[13]) realizováno (jen) ve formě zpeněžení majetkové podstaty.[14] Totéž platí v případě, že dlužník při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty uhradil nejméně 60 % nepodřízených pohledávek[15] za dobu tří let (popř. pokud dlužníkovi – jde-li o starobního či invalidního důchodce ve druhém či třetím stupni invalidity – nebylo v téže lhůtě oddlužení zrušeno[16]), a též za situace, jestliže obecným věřitelům splatil veškeré jejich pohledávky v plné výši. Pokud dlužník za pět let uhradil obecným věřitelům alespoň 30 % jejich nepodřízených pohledávek, uplatní se (vyvratitelná) domněnka, že předmětnou povinnost neporušil.[17] Dlužníkovo úsilí o plné uspokojení pohledávek jeho věřitelů tedy bude insolvenční soud obligatorně posuzovat jen při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, a to pouze v případě, že nepodřízené pohledávky nebudou uspokojeny ani z 30 %.
Bez ohledu na formu oddlužení i na míru uspokojení pohledávek věřitelů však bude insolvenční soud vždy zkoumat, zda si dlužník v průběhu insolvenčního řízení počínal poctivě (dbale a nelehkomyslně) anebo nikoli (tak tomu bude kupř. tehdy, jestliže dlužník páchal majetkovou trestnou činnost anebo zatajil informace relevantní pro postup v insolvenčním řízení, zejména pak pro uspokojení pohledávek jeho věřitelů).
Rozhodnutí soudu
Oddlužovací novela výslovně stanovila insolvenčnímu správci povinnost podat insolvenčnímu soudu zprávu o splnění oddlužení.[18] Tato zpráva, kterou je v souladu se zásadou rychlosti insolvenčního řízení nutné předložit bez zbytečného odkladu po (faktickém) splnění oddlužení, představuje podklad pro rozhodnutí insolvenčního soudu dle § 413 a § 414 ins. zák. Musí se z ní proto podávat, zda má být vzato na vědomí splnění oddlužení (jelikož dlužník řádně splnil veškeré své povinnosti), anebo má být naopak rozhodnuto o nesplnění oddlužení (protože určitá konkrétní povinnost dlužníka splněna nebyla). Rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení jeho dluhů je potom zcela závislé na výroku o splnění oddlužení; rozhodne-li insolvenční soud naopak o nesplnění oddlužení, rozhodnutí o neosvobození dlužníka od placení pohledávek jeho věřitelů již nevydává (o této otázce pak totiž vůbec nerozhoduje).
Proti rozhodnutí o splnění (nesplnění) oddlužení bude (objektivně) přípustné odvolání, které bude moci – vedle účastníků insolvenčního řízení – podat též insolvenční správce.
Nelze však ani vyloučit, že se prosadí výklad (vycházející z recentní judikatury[19]), podle kterého insolvenční soud rozhodne o splnění či nesplnění oddlužení toliko na základě posouzení míry uspokojení věřitelů, potažmo úsilí dlužníka (bylo-li oddlužení realizováno plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty), popř. po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení (v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty). Dlužníkova nepoctivost (nedbalost či lehkomyslnost) by pak nevedla k rozhodnutí o nesplnění oddlužení, ale (pouze) k tomu, že dlužník nebude osvobozen od placení svých dluhů. De facto by se však dosáhlo téhož (pro dlužníka negativního) výsledku.
Závěr
Oddlužovací novela přináší výraznou (a značně problematickou) změnu nastavení minimální ekonomické nabídky dlužníka pro jeho věřitele a zároveň relativizuje míru uspokojení jejich pohledávek. Nicméně v případě, že výše uspokojení pohledávek obecných věřitelů klesne pod dnes akceptovanou třicetiprocentní mez, budou mít (nejen) tito věřitelé zásadně otevřen prostor pro zpochybnění dostatečnosti dlužníkova úsilí.
Nic se však nemění na nutnosti pečlivě posuzovat dlužníkovu poctivost a zjišťovat jeho případnou lehkomyslnost anebo nedbalost. I nadále tak bude insolvenční soud povinen činit nejen při povolování a schvalování oddlužení, resp. v jeho průběhu, ale i při finálním rozhodování o splnění oddlužení a o tom, zda dlužník bude či nebude osvobozen od povinnosti platit své zbývající dluhy.[20]
Proto i v případě, že v průběhu oddlužení nedojde k jeho zrušení, nelze (ani po novu) vyloučit, že se laxní či nepoctivý dlužník v závěru insolvenčního řízení dozví, že se v zásadě oddlužoval zbytečně, jelikož povinnosti k úhradě nesplacených dluhů zproštěn nebude a ta ho tedy bude stíhat i nadále.
Článek byl publikován v Advokátním deníku a v časopise Bulletin Advokacie č. 5/2019.
[1] Pohledávka dlužníkova věřitele v neuhrazeném rozsahu nezanikne, leč věřitel ji nemůže úspěšně vymáhat; v soudním či jiném řízení již nelze takovou pohledávku věřiteli přiznat (pohledávka má povahu naturální obligace). Nicméně dlužníku, který se rozhodne pohledávky, od jejichž placení byl rozhodnutím insolvenčního soudu osvobozen, později uhradit dobrovolně, zůstane tato možnost zachována [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 (Rc 63/2011)].
[2] Které je však možné toliko ve vztahu k pohledávkám, jež vznikly do rozhodnutí o dlužníkově úpadku (resp. do doby, než mu bylo oddlužení povoleno) a pro něž zároveň insolvenční zákon nestanoví výjimku (srov. § 414 odst. 4 a § 416 odst. 1 ins. zák., ve znění od 1. 6. 2019).
[3] Viz § 395 odst. 1 písm. b) ins. zák., ve znění do 31. 5. 2019.
[4] Ust. § 412a odst. 4 ins. zák., ve znění od 1. 6. 2019, není v této souvislosti relevantní.
[5] Přechodné ustanovení oddlužovací novely stanoví, že v insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka přede dnem nabytí účinnosti této novely, se postupuje podle insolvenčního zákona ve znění do 31. 5. 2019.
[6] Viz § 395 odst. 1 písm. b) ins. zák., ve znění od 1. 6. 2019.
[7] Tedy věřitele pohledávek uvedených v taxativním výčtu § 168 a 169 ins. zák.
[8] Tato zásada by neměla být určující toliko pro činnost insolvenčního správce (§ 36 odst. 1 i. f. ins. zák.), ale též insolvenčního soudu. Vrchní soud v Praze k tomuto principu ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2012, sen. zn. 3 VSPH 541/2012, uvedl následující: „Společný zájem věřitelů je průmětem jednotlivých partikulárních zájmů věřitelů, při jehož dosažení dochází k akceptovatelnému uspokojení všech jednotlivých zájmů přihlášených věřitelů a představuje výkladové pravidlo při postupu insolvenčního správce, insolvenčního soudu nebo věřitelského výboru.“
[9] § 169 odst. 1 písm. b) ins. zák.
[10] Srov. § 412 odst. 1 písm. h) a c) ins. zák., ve znění od 1. 6. 2019.
[11] Srov. § 5 písm. a) ins. zák.
[12] Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, sen. zn. 1 VSPH 2293/2016.
[13] Srov. § 402 odst. 5 ins. zák., ve znění od 1. 6. 2019.
[14] § 412a odst. 2 ins. zák., ve znění od 1. 6. 2019.
[15] Viz § 172 odst. 2 ins. zák., ve znění od 1. 6. 2019, ze kterého mj. plyne, že je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, za podřízené pohledávky se s výjimkou pohledávek uvedených v § 170 tohoto předpisu považují také úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku.
[16] § 412a odst. 4 ins. zák., ve znění od 1. 6. 2019.
[17] § 412a odst. 1 písm. c) ins. zák., ve znění od 1. 6. 2019.
[18] § 36 odst. 4 ins. zák., ve znění od 1. 6. 2019.
[19] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sen. zn. 29 NSCR 45/2010 (Rc 86/2013).
[20] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015.
Diskuze k článku ()