V řízení ve věcech výživného není přípustné dovolání, v praxi tak chybí v této oblasti sjednocující judikatura a rozhodování soudů je tak velmi rozdílné. V souladu s ustanovením § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je Nejvyšší soud ČR povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud ČR v rámci této činnosti konstatoval, že soudy nepostupují jednotně při posuzování otázek zjišťování možností, schopností a majetkových poměrů povinného v řízení o výživném pro nezletilé děti, a dospěl k závěru, že je třeba zajistit jednotné rozhodování.
V návaznosti na to pak Nejvyšší soud ČR v souladu s ustanovením § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích vydal pod sp. zn. Cpjn 204/2012 stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 10. 2016 k zjišťování možností, schopností a majetkových poměrů povinného v řízení o výživném pro nezletilé děti (celý text najdete zde; dále jen „stanovisko“).
Vyživovací povinnost prarodičů a dalších předků vůči dítěti
Jako první se Nejvyšší soud věnoval otázce vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti, která dle stanoviska nastupuje tehdy, jestliže rodič nemůže své vyživovací povinnosti byť i částečně dostát z objektivních důvodů, nebo je-li vyloučeno, aby plnění vyživovací povinnosti mohlo být na rodičích vymáháno. Jedná se např. o situace, kdy jeden z rodičů nezletilého vyživovací povinnost neplní, zdržuje se v cizině a výživné od něho nelze právními prostředky vymáhat.
Rozsah výživného prarodičů a dalších předků vůči dítěti po 1. 1. 2014 musí odpovídat jednak odůvodněným potřebám oprávněného a jeho majetkovým poměrům, jednak schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného, případně povinných. Na rozdíl od vyživovací povinnosti rodičů zákon však nestanoví kritérium shodné životní úrovně dítěte s životní úrovní prarodičů a dalších předků. Soud má tak širší míru uvážení a může také při stanovování výše vyživovací povinnosti prarodičů vycházet z fikce stanovené v ustanovení § 916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), či výživné pro nezletilé děti určit ve výši umožňující tvorbu úspor. Nutná potřeba je tedy celkovým horním limitem vyživovací povinnosti, na kterou má oprávněný nárok vůči prarodičům; zahrnuje náklady na uspokojování všech odůvodněných potřeb, za které lze považovat náklady na stravu, bydlení, ošacení, sportovní a kulturní vyžití, přípravu na budoucí povolání apod., uspokojované ve standardní míře.
Řízení o vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků k nezletilému dítěti soud zahájí, nebo tyto osoby do probíhajícího řízení o vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti přibere z úřední povinnosti, a to v okamžiku, kdy vyjde najevo, že rodiče dítěte nemohou své vyživovací povinnosti dostát. Soud je tedy povinen se zabývat otázkou, zda rodiče jsou či nejsou schopni dostát své vyživovací povinnosti a v návaznosti na to eventuálně přibrat další předky nezletilého do řízení.
Schválení dohody rodičů o výživném
Řízení o výživném je ovládáno zásadou vyšetřovací a soud není návrhem rodičů na schválení dohody vázán. V rámci tohoto řízení je tak soud dle stanoviska vždy povinen zkoumat, zda dohoda rodičů není ve zjevném rozporu se zájmy dítěte, a v tomto rozsahu je vždy nutné v odůvodnění rozhodnutí uvést, jaká zjištění soud učinil o oprávněných potřebách dítěte na straně jedné a schopnostech, možnostech a majetkových poměrech povinných a jejich životní úrovni na straně druhé s přihlédnutím k tomu, kdo a v jakém rozsahu o dítě osobně pečuje. Nepostačí tedy, pokud soud konstatuje, že dohodu schválil, neboť neshledal, že by byla v rozporu se zájmy dítěte, aniž by ve svém rozhodnutí zároveň uvedl, jaké relevantní skutkové okolnosti vzal za prokázané. Dokazování nemusí soud provádět ve stejném rozsahu, jako je tomu v případě, že se rodiče na výši výživného nedohodnou; to však neznamená, že by soud mohl na dokazování zcela rezignovat.
Nejvyšší soud prohlásil za správnou praxi soudů uvádět v odůvodnění schválených dohod o výživném, zda potřeby dětí jsou zvyšovány s nástupem do školy a jaké jsou (mezi rodiči nerozporované) výše jejich příjmů a k jakému datu mají rodiče vyživovací povinnost k dítěti za splněnou.
Úroky z prodlení z dlužného výživného
Nejvyšší soud konstatoval, že rozhoduje-li soud po 1. 1. 2014 o dlužném výživném pro děti, nelze oprávněnému společně s dlužným výživným přiznat i zákonné úroky z prodlení.
Dle názoru Nejvyššího soudu vyživovací povinnost a právo na výživné i po 1. 1. 2014 zůstávají majetkovým právem, neztrácí však současně svojí osobní povahu. Vznikají přímo ze zákona, nelze je smluvně převést na jiného a zanikají smrtí oprávněného či povinného, případně osvojením oprávněného. Zachovávají si tak i nadále specifika rodinněprávního institutu, a to navzdory tomu, že jsou systematicky řazeny mezi jiné soukromoprávní pohledávky. Proti opačnému závěru lze namítnout i to, že dlužník by se dostal do prodlení ještě dříve, než by byla sporná výše vyživovací povinnosti soudem stanovena, neboť výživné pro děti lze přiznat i za dobu nejdéle tří let zpět ode dne zahájení soudního řízení.
Otázka úroku z prodlení u výživného je nicméně nyní vyřešena novým zněním ustanovení § 921 o. z., které bylo změněno zákonem č. 460/2016 Sb., vyhlášeném ve Sbírce zákonů dne 30. 12. 2016. Novelou byl do § 921 o.z. doplněn odstavec 2, který zní: „Po osobě výživou povinné, která je v prodlení s placením výživného, může osoba oprávněná požadovat zaplacení úroku z prodlení.“ Do budoucna je tak otázka možnosti požadovat úrok z prodlení z dlužného výživného vyřešena přímo zákonem.
Určení výše potenciálního příjmu
Ve svém stanovisku se Nejvyšší soud podrobně zabýval otázkou potenciálního příjmu, přičemž podmínky pro užití potenciálního příjmu jsou vymezeny v ustanovení § 913 odst. 2 o. z. (dříve § 96 zákona o rodině). Potenciální příjem představoval ochranu vyživovacího nároku dítěte tam, kde rodič z vlastní viny neplnil vyživovací povinnost v rozsahu, který bylo možné očekávat s ohledem na jeho možnosti, schopnosti a majetkové poměry. Nejvyšší soud konstatoval, že při určení výše potenciálního příjmu soud nevychází z vyššího příjmu, kterého povinný dříve dosahoval, ale z příjmu, kterého by mohl dosahovat s ohledem na své skutečné schopnosti a možnosti, dané mimo jiné jeho fyzickým stavem, nadáním, vzděláním, pracovními zkušenostmi a nabídkou a poptávkou na rozumně regionálně určeném trhu práce.
Na splnění podmínek uvedených v ustanovení § 913 odst. 2 o. z. lze usuzovat zejména tam, kde povinný dlouhodobě vykazuje účetní ztrátu, jestliže byl opakovaně sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, vyhýbá se nabízené práci odpovídající jeho věku, zdravotnímu stavu a vzdělání, zavinil, že mu nevznikl nárok na invalidní důchod pro nesplnění doby pojištění, vzdal se bezúplatně či za zjevně nepřiměřeně nízkou úplatu nemovitosti či jiné věci vyšší majetkové hodnoty, z níž mohl mít majetkový prospěch či podílu na ní apod.
Závěr o potencialitě příjmů povinného připadá v úvahu i při výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody, jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy ve smyslu ustanovení § 196 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, či úmyslný trestný čin. Skutečnost, že byl povinný rodič odsouzen k trestu odnětí svobody za úmyslný trestný čin, nesmí jít k tíži dítěte. Pokud je však povinný odsouzen k dlouhodobému trestu odnětí svobody, nedisponuje žádným majetkem, z nějž by bylo možné výživné hradit, a zároveň není ve výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen, bylo by v rozporu s nejlepším zájmem dítěte uložit povinnému povinnost hradit výživné. Je totiž zjevné, že výživné nebude možné vymoci a stanovení povinnosti hradit výživné povinnému rodiči pak může být překážkou zajištění potřebných prostředků jiným způsobem.
Potenciální příjem musí dle shrnutí Nejvyššího soudu odpovídat jak schopnostem a možnostem povinného, tak zejména nabídce a poptávce na rozumně regionálně určeném trhu práce, která je schopnostem a možnostem povinného adekvátní. Pouhý aktuální výčet všech potenciálních míst evidovaných příslušným úřadem práce sám o sobě ještě nezaručuje, že by stěžovatel byl některým ze zaměstnavatelů skutečně zaměstnán a byl by mu poskytnut vyšší výdělek.
Dále Nejvyšší soud jednoznačně uzavřel, že potenciální příjem se nevztahuje k potenciálním náhradám (nemocenským dávkám), které by (hypoteticky) bylo možno odvodit z potenciálního příjmu.
V případě rozvázání pracovních poměrů dohodou podle ustanovení § 49 zákoníku práce po 1. 1. 2012 nelze dle stanoviska bez dalšího dovodit splnění podmínek uvedených v ustanovení § 913 odst. 2 o. z. Přitom vycházel Nejvyšší soud z rozdílu právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, podle níž „v dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec“, a právní úpravy v nyní platném § 49, kde se o důvodech rozvázání pracovního poměru nehovoří. Údaj o důvodech rozvázání pracovního poměru proto není náležitostí dohody o rozvázání pracovního poměru, ale jen vyjádřením její pohnutky (motivu), shodly-li se strany, že v ní má být obsažena. Nebude-li tedy v řízení o výživném ovládaném vyšetřovací zásadou zjištěn důvod (pohnutka), pro který došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou, nelze bez dalšího dovodit, že se povinný rodič bez vážného důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání.
Nejvyšší soud se zabýval i potenciálním příjmem povinného rodiče žijícího v zahraničí, přičemž se dle jeho závěrů vychází z příjmu, kterého by povinný mohl dosahovat s ohledem na jeho schopnosti a možnosti a nabídku a poptávku na rozumně regionálně určeném trhu práce, tedy v zemi, kde má povinný rodič bydliště, případně obvyklý pobyt. Není správné vycházet ze stejných údajů jako u osob s bydlištěm na území ČR, neboť povinný rodič s bydlištěm mimo území ČR se o volná pracovní místa v ČR zpravidla nezajímá. Při zjišťování příjmů v rámci EU soudy využívají postup podle nařízení Rady[1]; rovněž mohou vzít za skutková zjištění i údaje o příjmech v jednotlivých profesích (adekvátních schopnostem a možnostem povinného) uveřejňovaných statistickým úřadem Evropské unie (EUROSTAT), případně jiných databází (zahraničních úřadů práce), případně prostřednictvím Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí a Ministerstva spravedlnosti. Při stanovení měny, ve které má být vyživovací povinnost splněna, je rozhodující zájem oprávněného dítěte.
Stanovení vyživovací povinnosti podnikatelům (osobám, které mají příjem z jiné než závislé činnosti)
Jako poslední se Nejvyšší soud zabýval otázkou posuzování vyživovací povinnosti rodičů, kteří mají příjem z jiné než závislé činnosti, kdy konstatoval nutnost hodnotit nejen evidenční údaje o hospodaření, ale rovněž celkovou životní úroveň povinných, na které mají děti právo se podílet.
Rozhodovací praxe vychází především z daňového přiznání povinného, peněžního deníku, předložených faktur a účetních dokladů k posouzení druhu jednotlivých výdajů a toho, zda se jedná o náklady nutné pro dosažení a udržení příjmu, či k výši odměn vyplácených podnikateli pro osobní potřebu. V řadě případů však posouzení shora uvedených kritérií nepostačuje k přesvědčivému odůvodnění závěru o skutečné výši příjmu povinného rodiče. Jde především o případy, kdy jednotlivé tvrzené výdaje, pro něž je možné snížit základ daně z příjmů, nebrání zohlednění protiplnění, které se za ně povinnému dostává, v úvaze o celkové životní úrovni povinného rodiče.
Nikoliv každý výdaj rodiče, který zákon o dani z příjmu uznává jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů a který umožňuje takovému rodiči snížit si o něj základ daně, je pro rodiče z hlediska jeho podnikání nezbytný do té míry, že by po něm nebylo možno důvodně požadovat, aby z něj přednostně plnil svou vyživovací povinnost. Pro určení výživného je tak podstatný skutečný příjem rodiče, který může být jiný než hospodářský výsledek vykázaný podnikatelem podle účetních a daňových předpisů. Uplatnění výdajů tzv. daňovým paušálem nemusí odpovídat skutečným příjmům podnikatele, a nemůže proto být základem pro posouzení rozsahu vyživovací povinnosti povinného.
Pokud např. částky čerpané povinným pro osobní spotřebu přesáhly základ daně z podnikání, pak daňové přiznání otce nevypovídá dostatečně o tom, jaký byl objem prostředků, které měl povinný k uspokojování svých potřeb k dispozici. Přesahují-li navíc povinným tvrzené výdaje výši příjmů z podnikání, lze mít za to, že ve skutečnosti dosahuje vyšších příjmů, než jaké uvedl.
Závěr
Stanovisko Nejvyššího soudu k otázkám spojeným s výživným je nepochybně vhodným počinem a je zřejmé, že přispěje ke sledovanému účelu, tj. sjednocení rozhodování obecných soudů. Nelze nicméně přehlédnout, že s výživným je spojena řada dalších sporných otázek, které jsou soudy rozhodovány rozdílně a jejichž zahrnutí do stanoviska by nepochybně přispělo ke zlepšení právní jistoty účastníků. Zejména praxe postrádá stanovisko Nejvyššího soudu ve věci samotné výše výživného, např. k možnosti použití tabulky, obsažené v Metodickém materiálu Ministerstva spravedlnosti ČR pro sjednocení rozhodovací praxe soudů v otázkách výživného na děti, přičemž nepřípustnost dovolání ve věcech výživného vylučuje získání tohoto názoru v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Větší míra jistoty ohledně stanovení výše výživného by přitom mohla nepochybně přispět i k smírným řešením sporů v této otázce.
[1] Nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. 5. 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech.
Diskuze k článku ()